3. kapitola

Když byl člověk s Bohem v ráji

1. Jak dlouho existoval Bůh zcela sám a proč?

PŘEMÝŠLELI jste již někdy o tom, co v sobě skrývá výraz „stvořitel nebe“ anebo „Bůh, který stvořil všechny věci“? Tyto výrazy naznačují, že byla doba, kdy Bůh byl sám. (Izaiáš 42:5; Efezským 3:9) Neexistovalo žádné stvoření. Po celou věčnou minulost byl Bůh jen sám, aniž se ještě stal stvořitelem. Proto řekl prorok Mojžíš ve své modlitbě k Bohu: „Dřív než se vztyčily hory, než jsi dal zrodit se světlu a zemi, od věků do věků, Bože, jsi ty!“ (Žalm 90:2, překlad V. Šrámka) Během celé věčné minulosti před stvořením se Bůh mohl těšit sám ze sebe.

2. Co si Bůh předsevzal po určitém čase a jakou tím na sebe vzal odpovědnost?

² Přišel čas, kdy si Bůh předsevzal, že se stane otcem. To neznamenalo, že se stane stvořitelem neživých, neinteligentních věcí. Znamenalo to dát život inteligentním bytostem, synům, kteří by se nějak podobali svému otci. Zamýšlel tak vzít na sebe odpovědnost za rodinu dětí. Jaké syny zamýšlel vytvořit nejprve? Nikoli lidské syny, protože v tom případě by musel nejprve vytvořit zeměkouli, na které by žili. Bůh pochopitelně vytvořil syny, kteří jsou jako on, nebeští; jsou duchy, jako i on je duchem. Byli to tedy duchovní synové, kteří ho mohli vidět a měli přímý přístup do jeho přítomnosti, takže spolu mohli být v přímém styku.

3. Jak jsme upozorněni na to, že Boží nebeští synové existovali již dokonce před stvořením naší Země?

³ Existence takových Božích duchovních synů není pouhá náboženská představivost. Pisatel biblické knihy Job, pravděpodobně prorok Mojžíš, o nich mluví v úvodní kapitole této knihy: „Nyní nadešel den, kdy synové pravého Boha vstoupili,  aby se postavili před Jehovou.“ (Job 1:6) Na druhé setkání těchto nebeských synů pravého Boha jsme upozorněni u Joba 2:1. Skutečnost, že tito Boží duchovní synové existovali v neviditelných nebesích před stvořením naší Země, je zdůrazněna, když Bůh mluví z neviditelné říše k člověku Jobovi a ptá se ho: „Kde jsi to byl, když jsem zakládal zemi? . . . když spolu radostně provolávaly jitřní hvězdy a všichni Boží synové začali volat ve chvále?“ Zřejmě se tito Boží synové nádherně zářící jako jitřní hvězdy na nebesích, zajímali o Boží předsevzetí, podle něhož Bůh stvořil zemi, a obdivovali způsob, jakým ji stvořil, když „roztahuje sever nad prázdným místem a zavěšuje Zemi na ničem“ v prostoru. — Job 38:4–7; 26:7.

4. (a) Jak mohl být právem označen první Boží stvořený syn vzhledem ke stvoření a Boží rodině? (b) Jak o sobě mluví „moudrost“ v Přísloví 8:22–31?

⁴ Kdo byl prvním Božím duchovním synem, který byl stvořen? Byl by právem pro své prvenství nazýván počátkem Božího stvoření. Protože je prvním členem Boží nebeské rodiny, může být také nazýván prvorozeným v celém stvoření. Takové úvahy nám připomínají slova z osmé kapitoly knihy Přísloví, kde je božská moudrost znázorněna jako osoba, která vypráví sama o sobě. V původním hebrejském textu Přísloví je slovo „moudrost“ (chakhmah) ženského rodu a mluví o sobě jako o ženské osobě. (Přísloví 8:1–4) Božská moudrost ovšem neexistovala odděleně od Boha. Moudrost v něm byla vždy, a tak nebyla stvořena. Proto je zajímavé slyšet, jak o sobě moudrost mluví jako o ženské osobě, zvláště když dále říká:

„Pán [hebrejsky: JHVH, יהוה] mne stvořil jako počátek své cesty, první ze svých děl od započetí. Od věčnosti jsem byla ustanoveným vůdcem, od počátku, od nejčasnějších dob země. Když ještě nebyly žádné hlubiny, byla jsem zrozena; když ještě nebyly bohatě naplněny vodou žádné prameny. Ještě dříve než poklesly hory, již před pahorky jsem byla zrozena: když ještě neudělal půdu a otevřená pole ani hlavní prach světa. Když připravoval nebesa, byla jsem tu; když roztahoval kruh nad tváří hlubiny; když upevňoval nahoře oblohu; když  sílily prameny hlubin; když vydával své nařízení moři, aby vody nepřestupovaly jeho [Boží] příkaz; když pevně ustanovil základy země: tehdy jsem byla blízko u něho jako chovanec; a byla jsem jeho potěšením den po dni, hrála jsem si před ním po celý čas; hrála [hebrejské příčestí ženského rodu] jsem si na světě, jeho zemi; a měla jsem potěšení s lidskými syny.“ — Přísloví 8:22–31, překlad rabína Isaaca Leesera, 1853.

5. Proč se starají představitelé židovského náboženství o to, jaké jsou v době po Kristu vyvozovány závěry ze zmíněných slov v Přísloví?

⁵ Představitelé židovského náboženství si dělají starosti ohledně závěrů, které by bylo možné vyvodit ze shora uvedených biblických veršů. Ve vydání Přísloví nakladatelstvím Soncino Press z roku 1945 čteme v poznámce pod čarou o této části Písma: „Interpretace tohoto oddílu s ohledem na christologické použití ranými církevními otci má pro židovského čtenáře značný význam.“ * Přísloví 8:22 mluví každopádně o něčem, co bylo stvořeno jako počátek cesty Jehovy Boha, o ‚prvním z jeho děl od započetí‘. Byla to „stvořená“ moudrost!

CHERUBÍNI, ANDĚLÉ A SERAFÍNI

6. Co říká 1. Mojžíšova a žalmy o cherubínech?

⁶ Svaté Písmo rozděluje nebeské „Boží syny“ přinejmenším do tří skupin. O první z nich se zmiňuje jako o „cherubínech“. V 1. Mojžíšově 3:24 je řečeno, že Bůh postavil určitý počet cherubínů na východ od pozemského ráje, aby „střežili cestu ke stromu života“. Vzhledem k blízkosti cherubínů k Božímu vládnímu sídlu a vzhledem k tomu, jak je oddaně podporují, napsal žalmista Azaf: „Ty, který sedíš nad cherubíny, zazáři!“ (Žalm 80:1a nadpis; 80:1, 2, KB) Žalm 99:1 upozorňuje na  stejnou skutečnost: „Jehova sám se stal králem. Zmítejte se národy. Sedí nad cherubíny, chvěj se země.“

7. Kdy a jak uvedl král Ezechiáš cherubíny do spojitosti s Bohem?

⁷ Král Ezechiáš, který zastupoval nejvyššího Boha na viditelném trůnu v Jeruzalémě, rovněž spojil cherubíny s nebeským trůnem svrchovaného Pána vesmíru, když se modlil: „Jehovo vojsk, Bože Izraele, který sedíš nad cherubíny, ty sám jsi pravý Bůh všech království země. Ty sám jsi udělal nebesa a zemi.“ (Izaiáš 37:16) A tak je velký Stvořitel, svrchovaný vládce vesmíru, opakovaně vylíčen, jak sedí na trůnu nad nebeskými „Božími syny“, kteří jsou známí jako cherubíni.

8. Co v životě Abraháma, Lota a Jákoba živě dosvědčilo existenci andělů?

⁸ Mimo tyto cherubínské „Boží syny“ existuje všeobecná třída andělů. Nemáme žádné důvody k pochybám o existenci těchto neviditelných duchovních tvorů, protože se mnohokrát v historii zjevili lidem. Okolo roku 1919 př. n. l. se tři andělé Jehovy Boha zhmotnili v těle a zjevili se patriarchovi Abrahámovi, když seděl pod několika velkými stromy v Mamre v palestinské zemi Kanaánu. Krátce nato dva z těchto zhmotnělých andělů navštívili Abrahámova synovce Lota v městě Sodomě u Mrtvého moře, den před tím, než bylo toto zkažené město zničeno ohněm a sírou, které byly vzduchem svrženy na město. (1. Mojžíšova 18:1 až 19:29) O více než století později se vracel Abrahámův vnuk Jákob směrem na jih do míst, kde obvykle tábořil jeho děd, a přitom zažil příhodu, o níž vypráví 1. Mojžíšova 32:1, 2: „A Jákob, ten se vydal na cestu a tu se s ním setkali Boží andělé. Když je Jákob uviděl, ihned řekl: ‚To je Boží tábor!‘ Proto nazval jméno toho místa Mahanaim [což znamená ,dva tábory‘].“

9. (a) Co rovněž znamená slovo „anděl“? (b) Jaké úkoly jsou svěřovány andělům, aniž jim v tom může zabránit lidská síla?

⁹ Biblické slovo anděl znamená také „posel“ jako u Malachiáše 3:1, kde čteme: „Hle, posílám svého posla [neboli: anděla], a vyčistí přede mnou cestu.“ Při mnoha příležitostech byli vysíláni nebeští andělé, aby předali poselství, nebo byli pověřeni  vykonáním zvláštního díla. Lidé jim nemohou zabránit, aby vykonali své pověření od Boha, protože jsou obdařeni silou a mocí, které jsou větší než lidské. Žalmista uznával tuto skutečnost a řekl: „Jehova sám pevně založil svůj trůn v samých nebesích; a jeho vlastní kralování si udrželo nadvládu nade vším. Žehnejte Jehovovi, jeho andělé, mocní v síle, kteří plníte jeho slovo tím, že nasloucháte hlasu jeho slova. Žehnejte Jehovovi, všechna jeho vojska, vy jeho služebníci, kteří konáte jeho vůli.“ — Žalm 103:19–21.

10. (a) Jaký postoj mají serafíni k Boží osobě? (b) Jakou zkušenost se serafíny zažil Izaiáš a co nám to znázorňuje?

¹⁰ Ještě další skupinou nebeských „Božích synů“ jsou serafíni. Tito duchovní tvorové projevují velkou úctu Boží osobě. Je to zřejmé ze zázračného vidění, které bylo dáno proroku Izaiášovi. Povšimněme si jeho popisu: „V roce, kdy zemřel král Uziáš [778/777 př. n. l.], já jsem však uviděl Jehovu, jak sedí na vznešeném a vyvýšeném trůnu, a okraje jeho roucha naplňovaly chrám. Serafíni stáli nad ním. Každý měl šest křídel. Dvěma měl zakrytou tvář a dvěma měl zakryté nohy a dvěma létal kolem. A ten volal na onoho a říkal: ,Svatý, svatý, svatý je Jehova vojsk. Plnost celé země je jeho sláva.‘ “ Prorok Izaiáš se nemohl zdržet, aby nevykřikl strachem před smrtí pro svůj nečistý stav. „Tu ke mně přiletěl,“ informuje nás Izaiáš, „jeden ze serafínů a v ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře. A dotkl se mých úst a řekl: ‚Hle, ten se dotkl tvých rtů a odešlo tvé provinění a samotný tvůj hřích je usmířen.‘ “ (Izaiáš 6:1–7) Z této události názorně vidíme zájem serafínů, aby nám pomohli stát se svatými, jako je Bůh svatý.

11. Jak veliká je Boží rodina nebeských „synů“ a proč jsou svou podstatou rozdílní od nás, lidí?

¹¹ Počet všech těchto nebeských „Božích synů“, cherubínů, serafínů a andělů, jde do miliónů. Prorok Daniel byl v Babylónu inspirován, aby napsal o vidění, ve kterém spatřil nebeský soudní dvůr: „Díval jsem se dále, až byly postaveny trůny a Starý na dny se posadil . . . Tisíc tisíců mu tam neustále sloužilo  a deset tisíckrát deset tisíc [100 000 000] stálo přímo před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy.“ (Daniel 7:9, 10) Takový obrovský počet nebeských „Božích synů“ odhaluje velkou stvořitelskou sílu nebeského Otce, Jehovy Boha, Všemohoucího. Má v nebesích podivuhodnou rodinu poslušných synů. Nejsou to tvorové z masa a krve, protože byli stvořeni dříve než naše země, na níž dnes žijeme my, tvorové z masa a krve. Tito nebeští „Boží synové“ jsou tedy duchovní podstaty, jako je i Bůh sám, a tak jsou naprosto rozdílní od nás, pozemských lidských tvorů.

12. Proč mezi nebeské „Boží syny“ nepatří lidské duše přenesené do neviditelné duchovní říše?

¹² V Izaiášově proroctví 31:3 se poukazuje na příkrý rozdíl mezi Bohem a lidmi (jakými byli starověcí Egypťané) a mezi duchem a tělem, aby Izraelité již nevyhlíželi po pomoci zmilitarizovaných Egypťanů. „Egypťané jsou však pozemští lidé, a ne Bůh; a jejich koně jsou tělo, a ne duch.“ V Žalmu 104:1–4 je jasné vyjádření, že se nebeští „Boží synové“ svou podstatou liší od člověka: „Žehnej Jehovovi má duše. Jehovo, můj Bože, prokázal jsi, že jsi velmi veliký. Oděl ses důstojností a nádherou, když se zahaluješ světlem jako oděvem a rozprostíráš nebesa jako stanové plátno, ty, který . . . činíš své anděly duchy, své služebníky stravujícím ohněm.“ Svatá písma rozhodně vylučují náboženskou myšlenku, že mezi nebeské anděly patří lidské duše, které byly přeneseny ze země do neviditelných duchovních nebes. Duchovní „Boží synové“ byli všichni bratry, všichni byli syny téhož nebeského Otce.

STVOŘENÍ ČLOVĚKA

13. Jaký postoj má správný otec k rodině, kterou vytvořil?

¹³ Pravý otec vytváří rodinu, protože miluje děti. Nemá přání z nich udělat zlostníky neboli ďábly nebo nalézat uspokojení v jejich trápení a mučení. Má na srdci jejich nejvlastnější zájmy. Chce v nich nalézat radost, protože oni zrcadlí jeho vlastní obraz, dělají mu dobré jméno a prokazují mu patřičnou  úctu a poslušnost. Je tomu již dávno, co jeden král, který sám byl otcem mnoha dětí, řekl pod božskou inspirací: „Moudrý syn je ten, který rozradostní otce.“ „Otec spravedlivého se bude nepochybně radovat; kdo se stává otcem moudrého, bude se z něho také veselit.“ — Přísloví 10:1; 23:24.

14. Jak lze srovnat Jehovu s lidským otcem v jeho jednání se syny?

¹⁴ O postoji nebeského Otce k jeho inteligentním tvorům napsal žalmista David: „Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí. Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni, a pamatuje na to, že jsme prach.“ (Žalm 103:13, 14) To, co Jehova očekává od svých synů, naznačuje slovy: „Syn, ten ctí otce a služebník svého vznešeného pána. Jsem-li tedy já otec, kde je pro mne čest? A jsem-li vznešený pán, kde je bázeň přede mnou?“ (Malachiáš 1:6) Jehova, nebeský Otec, nezůstává v prokazování správných vlastností vůči svým tvorům pozadu za pozemským otcem, protože říká: „A projevím k nim soucit, tak jako muž projeví soucit k svému synovi, který mu slouží.“ — Malachiáš 3:17.

15. Z jaké pohnutky stvořil Bůh děti nižší podstaty, než je podstata nebeských synů, a jaké vlastnosti tím projevil?

¹⁵ Jehovovi nechyběly láskyplné pohnutky, když si předsevzal, že se stane otcem dětí nového druhu. Znamenalo to, že nebudou duchovní neboli nebeské podstaty. Jejich podstata bude méně ušlechtilá než podstata duchovní, a budou tudíž podrobeny ve svých možnostech omezením, která neplatí pro nebeské „Boží syny“. To jim však nebude přinášet žádné těžkosti, ale budou se naopak ze svého stavu bezmezně těšit. Jejich podstata bude tělo a krev neboli lidská podstata. Stvoření dětí této nižší podstaty nenastalo proto, že nebeský Otec by byl nespokojen se svou rozsáhlou rodinou duchovních synů nebo že by potřeboval něco nového a dodatečného, čím by si opatřil nové zabavení. Spíše se tím měla ještě více projevit hloubka a rozmanitost Boží stvořitelské moudrosti, a Bůh chtěl rovněž zahrnout svou láskou ještě další tvory.

16. (a) Co musel Bůh opatřit nejprve, aby mohl stvořit rodinu sestávající z lidí? (b) Jak se vyjádřil o svém záměru, proč stvořil naši zemi?

 ¹⁶ Nejprve však musel opatřit hmotu, ze které by stvořil tuto rodinu sestávající z lidí, a také vhodné místo, kde by tato lidská rodina žila a bydlela. Vzhledem k tomu Bůh stvořil Zemi, planetu, která patří ke sluneční soustavě, jež je součástí velké hvězdné galaxie nyní označované jako Mléčná dráha. V tomto místě Svatá bible začíná své nádherné vyprávění: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a Zemi.“ (1. Mojžíšova 1:1) S milující péčí připravil podmínky a prostředí na ochlazeném ztuhlém povrchu země pro její lidské obyvatele. O svém záměru vzhledem k zemi se sám vyjádřil:

„Neboť tak řekl Jehova, stvořitel nebes, on, pravý Bůh, ten, který utvořil zemi a který ji udělal, on, který ji pevně založil, který ji nestvořil jen tak naprázdno, ale vytvořil ji dokonce proto, aby byla obývána.“ — Izaiáš 45:18.

17. Jak stvořitel předvídal potřeby své lidské rodiny a jak se postaral o uspokojení těchto potřeb?

¹⁷ Jeho lidská rodina bude mít těla, která potřebují dýchat, aby se udržela naživu, a tak Bůh vytvořil kolem Země atmosféru. Budou potřebovat vodu k pití, a proto ji opatřil v hojné míře. Budou potřebovat rostlinstvo k výživě, zajistil je tedy pro ně. Budou potřebovat sluneční svit pro zdraví a vidění, proto odstranil oblaka kosmického prachu, která bránila slunečním paprskům, aby dospěly na zemi, a později pročistil atmosféru tak, aby k zemskému povrchu mohlo pronikat světlo Slunce, Měsíce a hvězd. Lidská rodina bude potřebovat pravidelná období klidu a spánku, a velký Tvůrce země způsobil, aby se otáčela, takže se střídá den a noc. Způsobil, aby se vody hemžily rybami a jinými mořskými živočichy, aby ve vzduchu létali okřídlení tvorové a aby se všichni pozemští tvorové ve své velké rozmanitosti podíleli na oživeném zemském hospodářství. To vše udělal moudrý a milující stvořitel v průběhu šesti stvořitelských časových období, která sám nazval dny. — 1. Mojžíšova 1:1–25.

18. Kdy a ve kterém stvořitelském „dnu“ Bůh oznámil, co bude vyvrcholením jeho pozemského stvoření?

 ¹⁸ Ke konci šestého stvořitelského období byly věci na zemi a okolo ní natolik připraveny, že nebeský Otec přistoupil k tomu, aby uvedl do života lidskou rodinu. V té době oznámil, co mělo být vyvrcholením jeho pozemského stvořitelského díla, jak o tom čteme v 1. Mojžíšově 1:26: „A Bůh dále řekl: ‚Udělejme člověka ke svému obrazu, podle své podoby; a ať mají v poddanosti mořské ryby a létající tvory nebes a domácí zvířata a celou zemi a každé hýbající se zvíře, které se hýbe na zemi.‘ “

19. Jak můžeme dokázat, zda Bůh v 1. Mojžíšově 1:26 mluvil sám k sobě?

¹⁹ V hebrejském textu této zprávy o stvoření je pro výraz „Bůh“ použito slova elohim, což je množné číslo od eloah; množné číslo se zde, v 1. knize Mojžíšově, používá k označení znamenitosti a vznešenosti, a nikoli k označení většího počtu bohů, dvou, tří nebo více. Proto slovesa, která zde doprovázejí Elohim, jsou v jednotném čísle. Když tedy čteme: „A Bůh [Elohim] dále řekl: ‚Udělejme‘ “, neznamená to, že Bůh mluvil sám k sobě. Není trojicí, trojitým bohem, bohem ve třech osobách, takže by jedna jeho osoba říkala ke druhým dvěma jeho osobám: „Udělejme.“ V 1. Mojžíšově 2:4 je tento stvořitel nazván Jehovou Bohem a později pisatel, prorok Mojžíš, řekl: „Slyš, Izraeli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova.“ Nejsou dva nebo tři Jehovové, ale pouze jeden! Tak zvaný trojitý bůh neboli trojice je pohanská smyšlenka. Je to rouhačský podvod. — 5. Mojžíšova 6:4.

20. Komu byla, rozumně vzato, určena slova „Udělejme člověka“ a proč?

²⁰ A tak když Bůh (Elohim) řekl: „Udělejme“, mluvil přinejmenším k jedné další osobě v neviditelných nebesích. Je málo pravděpodobné, že by zde Jehova Bůh mluvil ke 100 miliónům nebo více andělům, kteří mu slouží, a že by je žádal o spolupráci při tvoření člověka. Je nanejvýš rozumné se domnívat, že mluvil se svým prvorozeným nebeským Synem, prvorozeným z celého stvoření, počátkem Božího stvoření. Právě jemu,  jako prvorozenému z Boží nebeské rodiny, byla udělena přednost a čest tím, že byl pozván ke spolupráci se svým nebeským Otcem při tvoření člověka na zemi. Tak snáze porozumíme celé události. Protože prvorozený Syn byl „obrazem“ svého nebeského Otce a byl stvořen podle jeho „podoby“, mohl mu Bůh vhodně říci: „Udělejme člověka ke svému obrazu, podle své podoby.“ Skutečnost, že někdo je k Božímu obrazu a podle jeho podoby, rozhodně neznamená, že někdo je rovný Jehovovi Bohu. „Obraz“ není samotnou skutečností.

PRVNÍ ČLOVĚK V RÁJI

21. Kde se mluví o tom, že člověk byl po svém stvoření postaven do ráje?

²¹ Druhá kapitola 1. Mojžíšovy detailně líčí stvoření člověka v 7. a 8. verši: „A Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země a vdechl do jeho nosu dech života, a člověk se stal živou duší. Jehova Bůh dále vysadil zahradu v Edenu, na východ, a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ Ve starobylém syrském překladu Bible se používá slovo „ráj“ namísto „zahrada“; katolická Bible česká také používá slovo „ráj“, a tato část pak zní: „Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj rozkoše od počátku: v němž postavil člověka, jehož byl učinil.“ — 1. Mojžíšova 2:8, Bible česká.

22. Jaký obvyklý náboženský názor se snaží někteří lidé vyčíst z 1. Mojžíšovy 2:7, ale co se tam skutečně píše?

²² Povšimněme si znovu, co prohlašuje 1. Mojžíšova 2:7 o stvoření člověka. Říká snad, že Jehova Bůh vložil do člověka duši, která by byla oddělená a odlišná od jeho těla? Právě to chtějí totiž mnozí nábožensky založení lidé číst v tomto textu. Skutečně to tak stojí ve španělské Bibli překladatelské dvojice F. Torres Amat — S. L. Copello z roku 1942 n. l., kde čteme: „Pak Pán Bůh vytvořil člověka z bahna země a vdechl do jeho tváře dech neboli ducha života, a tak byl člověk učiněn živým s rozumnou duší.“ * To se značně liší od římsko-katolické Bible  české, která říká: „I učiněn jest člověk v duši živou.“ Rovněž překlad od Židovské americké vydavatelské společnosti uvádí: „A člověk se stal živou duší.“ Aby naši čtenáři mohli vidět, jak zní doslovně, slovo za slovem, hebrejský text (zprava doleva), uvádíme fotostatickou kopii této části 1. Mojžíšovy 2:7 z Meziřádkového doslovného překladu hebrejského Starého Zákona od G. R. Berryho (Copyright 1896/1897):

the LORD God formed man of the dust of the ground, and breathed into his nostrils the breath of life; and man became a living soul. 8 And the LORD God planted a garden

יְהוָֹה אֱלֹהִים אֶת־הָאָדָם עָפָר מִן־הָאֲדָמָה

,ground the from dust [of out] man (the) God Jehovah

וַיִּפַּח בְּאַפָּיו נִשְׁמַת חַיִּים וַיְהִי הָאָדָם

man (the) became and ;life of breath nostrils his in breathed and

8 לְנֶפֶשׁ חַיָּה וַיִּטַּע יְהוָֹה אֱלֹהִים גַּן בְּעֵדֶן

Eden in garden a  God Jehovah planted And living soul a (for)

23. Co se stane s duší, když umírá lidské tělo?

²³ Protože Boží inspirované Slovo jasně říká: „Člověk se stal živou duší“, člověk je duše. Bible mluví pravdu! Je autoritou v tom, čím je lidská duše. Jsou to pohanští filosofové starověku, kteří neměli Boží psané Slovo, kteří říkají, že člověk má v sobě neviditelnou duchovní duši, jež po smrti lidského těla putuje do duchovní říše. V hebrejském textu se slovo „duše“ objevuje jako nepheš; v překladu Hebrejských písem do řečtiny známém jako Septuaginta je původním slovem psyché. Co se proto stane lidskému tělu, stane se lidské duši. Neumírá pouze lidské tělo, ale je to tak, jak říká Jehova Bůh u Ezechiele 18:4: „Hle, všechny duše — mně patří . . . Duše, která hřeší, ona sama umře.“ (Viz rovněž 20. verš.)

24. Proč se liší „hmotné“ tělo od těla „duchovního“?

²⁴ Člověk není duch, duchovní. Člověk je ze země, zemský; „Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země.“ (1. Mojžíšova 2:7) Tělo, které Bůh stvořil pro člověka, bylo vytvořeno z prvků, jež byly vzaty ze země a z atmosféry. Nebylo to duchovní tělo a nemohlo se stát duchovním, zduchovnit se, aby se stalo neviditelným a mohlo obývat duchovní říši. Bylo to hmotné tělo, oddělené a odlišné  od duchovních těl, která mají nebeští „Boží synové“. Biblický komentátor prvního století n. l. vhodně prohlásil: „Jestliže je tělo tělesné, je také tělo duchovní.“ Dva druhy těl nesmí být směšovány a Bible je nesměšuje. — 1. Korintským 15:44.

25. Co vdechl Bůh do nosu člověka, aby se stal „živou duší“, na rozdíl od pojetí řecké filosofie?

²⁵ Nahé lidské tělo, které Bůh vytvořil z prachu půdy země v ráji rozkoše, bylo dokonalé a žádná z jeho součástí ani žádný jeho úd nechyběl. „Dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo.“ (5. Mojžíšova 32:4) „Podívej se, zjistil jsem pouze to,“ řekl moudrý král Šalomoun, „že pravý Bůh učinil lidstvo bezúhonné.“ (Kazatel 7:29) Aby oživil první lidské tělo k jeho dokonalým funkcím, Bůh nevzal z nebes nějakou „duši“ (psyché) * bez těla, která podle pohanského řeckého názoru poletovala prostorem jako motýl, a nevdechl ji nebo neumístil do neživého těla. Bůh vdechl do těla nejen pouhý proud vzduchu, aby rozepnul plíce v těle. Nebylo to nic podobného dýchání z úst do úst jako při oživování utopeného člověka. To, co Bůh vdechl do nosních dírek lidského těla, je nazváno „dechem života“, který nejen naplnil plíce vzduchem, ale rovněž předal tělu životní sílu, jež je udržována dýcháním. Tímto způsobem se „člověk stal živou duší“.

26. Proč byl první člověk pojmenován Adam a jak dal Bůh účel Adamovu životu?

²⁶ Jehova Bůh se stal Otcem, životodárcem, první lidské duše. Látky pro vytvoření lidského těla pocházely z půdy země, která se hebrejsky nazývá adamah, a tak byla tato lidská duše vhodně nazvána Adam. (1. Mojžíšova 5:1, 2) Nebeský Otec si předsevzal postavit svého pozemského syna do ráje v Edenu a dal Adamovu životu určitý účel. Čteme o tom v 1. Mojžíšově 2:15: „A Jehova Bůh vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával  a pečoval o ni.“ Bůh přidělil Adamovi práci ošetřovat ráj, tudíž práci zahradníka. Abychom si udělali představu o tom, co rostlo v pozemském ráji, můžeme číst: „Jehova Bůh dále vysadil zahradu v Edenu, na východ . . . Tak Jehova Bůh dal vyrůst z půdy země [adamah] každému stromu žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu, a také stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobrého a zlého.“ (1. Mojžíšova 2:8, 9) Zahrada Eden musela být nádherným místem, protože v ní byl „každý strom žádoucí na pohled“. Mezi jejími stromy „dobrými k jídlu“ byl i fíkovník.

27. Jak Bůh zařídil, aby Adam nebyl v ráji sám a aby se seznámil s jeho obyvateli?

²⁷ Jen Bůh lásky mohl dát svému pozemskému synu ráj rozkoše jako domov, to nejlepší, co mohla země nabídnout. Protože byl Adam dokonalý, mohl dokonale ocenit tuto zahradu a její krásu. Nebyl tam sám. V řece, která vycházela ze zahrady a která se dělila do oblastí, jež ležely za hranicemi zahrady, byly ryby různých druhů. (1. Mojžíšova 2:10–14) Byli tam také rozliční ptáci, rovněž pozemští živočichové, domácí a divocí. Bůh zařídil, aby se Adam seznámil s těmito pozemskými tvory nižšího stupně.

„Jehova Bůh vytvořil z půdy země každé divoce žijící polní zvíře a každého létajícího tvora nebes a začal je přivádět k člověku, aby viděl, jak každé pojmenuje; a jakkoli ji člověk pojmenoval, každou živou duši [nepheš], takové bylo její jméno. Tak člověk pojmenoval všechny domácí zvířata a létající tvory nebes a každé divoce žijící polní zvíře, ale pro člověka se nenašla pomocnice jako jeho doplněk.“ — 1. Mojžíšova 2:19, 20.

28. Proč nepocítil Adam příbuzenský vztah k opici, když se s ní setkal?

²⁸ Když byla Adamovi představena divoká zvířata, objevil se dlouhoruký srstnatý tvor. Adam ho pojmenoval qoph, což pro nás dnes znamená „opice“ (1. Královská 10:22; 2. Paralipomenon 9:21) Když Adam uviděl takovou opici, nepocítil k ní nějaký příbuzenský vztah. Nedomníval se, že by byl jejím  pokrevním potomkem. Nezvolal potěšeně: „Je to konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ Podle poučení, které Adam dostal od Boha, byla qoph (opice) stvořena dříve v šestém stvořitelském „dnu“, a on, Adam, byl stvořen Bohem odděleně bez jakékoli tělesné spojitosti s opicí nebo jinými nižšími pozemskými tvory. Adam věděl, že jsou čtyři druhy těl. V souladu s posledními objevy dnešní vědy bylo již před devatenácti stoletími prohlášeno: „Ne všechno tělo je totéž tělo, ale je tělo lidí a je jiné tělo dobytka a jiné tělo ptáků a jiné ryb.“ (1. Korintským 15:39) I když Boží Slovo mluví o qoph (opici) jako o „živé duši“, opice rozhodně nebyla shledána jako „doplněk“ pro Adama a jako jeho vhodná společnice. — 1. Mojžíšova 2:20.

29. Proč Adam nehovořil s hadem ani neuctíval žádné zvíře?

²⁹ Když Adam pozoroval divoce žijící polní živočichy, plazilo se tam po zemi nebo po stromě dlouhé, šupinaté zvíře bez končetin. Adam je pojmenoval nahhaš, čemuž my dnes rozumíme „had“. Nezačalo se s Adamem bavit a ani Adam na něj nehovořil. Byl to němý tvor, který mohl vydávat jen syčivé zvuky. Adam před ním ani před jinými divokými zvířaty neměl žádný strach. Žádné z nich neuctíval jako svaté, ba ani krávu. Jeho Bůh mu dal zvířata, aby byla v jeho poddanosti, protože on byl pozemským Božím synem, utvořeným k Božímu obrazu a podle Boží podoby. Proto uctíval pouze svého nebeského Otce, „pravého Boha“, Jehovu.

MOŽNOST VĚČNÉHO ŽIVOTA NA ZEMI

30, 31. (a) Jak dlouho měl Adam žít a kde? (b) Jaké zkoušce poslušnosti Bůh vystavil Adama a byl k tomu oprávněn?

³⁰ Jak dlouho měl Adam žít a kde? Bůh neměl v úmyslu, aby Adam zemřel a nechal zpustnout edenský ráj. Země neměla být ponechána bez lidských obyvatel. Bůh poskytl Adamovi příležitost, aby se těšil z věčného života na zemi v edenském ráji. Záviselo to však na Adamově věčné poslušnosti jeho stvořitele a Boha. Bůh nevložil do Adama sklon k neposlušnosti nebo hříchu. Bůh vybavil svého pozemského syna božskými vlastnostmi spravedlnosti, moudrosti, moci a lásky spolu s dokonalým  mravním smyslem. Bylo však zcela na místě, vzhledem k uznání své vlastní svrchovanosti nad celým vesmírem, když Bůh bez nějaké podezíravosti vůči Adamovi vyzkoušel tohoto svého pozemského syna. Zkouška, které Adama vystavil, představovala jen velmi malé omezení jeho svobody. Čteme o tom:

³¹ „A Jehova Bůh též dal člověku tento příkaz: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a zlého, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.‘ “ — 1. Mojžíšova 2:16, 17.

32. Bylo jedení ze stromu poznání dobrého a zlého nepostradatelné, aby mohl Adam věčně žít?

³² Velký životodárce zde postavil před svého syna Adama vyhlídku na věčný život, nebo na věčnou smrt. Adamova neposlušnost jeho božského nebeského Otce povede k jisté, věčné smrti. Milující poslušnost jako syna k otci se projeví věčným životem. Odměna za trvalou poslušnost nebude znamenat přenesení Adama do nebe, protože Adam nebyl utvořen pro život v nebi s anděly, ale byl udělán tak, aby mohl věčně žít v pozemském ráji rozkoše. „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal synům lidským.“ (Žalm 115:16) Pro věčný Adamův život nebylo nepostradatelné, aby jedl ze stromu poznání dobrého a zlého, ale bylo nepostradatelné, aby jedl ze „stromu života uprostřed zahrady“. — 1. Mojžíšova 3:22.

33. Co Bůh zřejmě mínil výrazem „den, kdy z něho pojíš“ a proč?

³³ Jak měl však Adam rozumět výrazu „v den, kdy z něho pojíš“? Neměl důvod nebo podklad k myšlence, že se jedná o tisíciletý den, o jakém se mnohem později vyjádřil prorok Mojžíš k Jehovovi Bohu: „Neboť tisíc let je v tvých očích jen jako včerejší den.“ (Žalm 90:4 a nadpis) Rozhodně si nemyslel: ,Jestliže neposlechnu a budu muset zemřít, mám ještě před sebou hodně nebo většinu z tisíciletého dne, abych žil; a to není tak špatné.‘ Adam neměl žádnou příčinu pro takovou úvahu. Musel rozumět Božímu použití slova „den“ tak, že to znamená čtyřiadvacetihodinový den. Protože Bůh zřejmě mluvil způsobem, aby mu jeho pozemský syn se svými schopnostmi porozuměl, potom musel mít Bůh nepochybně na mysli čtyřiadvacetihodinový  den. Nemínil: ,V tisíciletý den, kdy pojíš ze stromu poznání dobrého a zlého, zemřeš.‘ Takový význam by zeslabil pádnost Božího varování.

34. Jak obdržel Adam příkaz o zakázaném stromu a jak dlouho se mohl Adam těšit ze spojení s Bohem?

³⁴ Adam obdržel toto důrazné varování přímo od Boha, ačkoli Bůh mohl mluvit k Adamovi prostřednictvím neviditelného anděla. Bylo to Boží slovo, Boží poselství. Bůh mluvil s Adamem z neviditelné říše. Nepoužil nějakého nižšího zvířecího tvora, jako třeba hada, aby tlumočil svůj příkaz pozemskému synu Adamovi. Kdyby to tak učinil, toto zvíře by potom mohlo být použito jako symbol Boha a mohlo by být považováno za svaté a přiměřeně ctěno. Pravý Bůh si nepřeje, aby mu bylo prokazováno uctívání prostřednictvím nějakého zvířete. Adam v ráji rozkoše uctíval Boha přímo. Kdyby to dělal milujícím způsobem věčně, nepochybně by takové spojení s Bohem i věčně trvalo. Jaká přednost by to byla pro Adama, kdyby tak byl věčně s Bohem v pozemském ráji!

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]