11. kapitola

Mesiáš Božího „věčného předsevzetí“

1. Kdy došlo k oživení země a národa?

MĚSTO, které leželo sedmdesát let v troskách, opět ožilo, a to v roce 537 př. n. l. Bylo to město Jeruzalém, které zničili Babylóňané v roce 607 př. n. l. Když toto svaté město povstalo z prachu, došlo ke znovuzrození judské země, ano ke znovuzrození národa, lidu Jehovy Boha, lidu, který se vrátil do své vlasti. (Izaiáš 66:8) V očích všech pozorovatelů to bylo něco neuvěřitelného.

2. (a) Až po kterém pomazaném Jehovově zástupci měl přijít zaslíbený Mesiáš? (b) Jak se naplnilo sedmdesát let vyhnanství, ačkoli Babylón padl v roce 539 př. n. l.?

² Spolu s oživením tohoto národa ožila opět naděje na příchod zaslíbeného Mesiáše. (Izaiáš 37:1–14) Ještě během 70 let, kdy lid judského království byl ve vyhnanství v babylónské zemi, bylo jim ukázáno, kdy nadejde přesně určený čas pro příchod Mesiáše. Tento Mesiáš se měl objevit později než perský dobyvatel Cýrus Veliký, o němž prorok Izaiáš pod inspirací prohlásil: „Tak pravil Jehova svému pomazanému [hebrejsky: mašíahh], Cýrovi, jehož pravici jsem uchopil, abych před ním potlačil národy, abych odpásal i boky králů, abych před ním otevřel dvoukřídlé dveře, takže ani brány nebudou zavřeny.“ (Izaiáš 45:1) Cýrus přišel jako Jehovův pomazaný zástupce, prošel branami města Babylóna, jež bylo obehnáno vysokými hradbami, a svrhl a usmrtil říšského vladaře Balsazara, syna Nabonidova. To bylo v roce 539 př. n. l. Cýrus však ihned nepropustil Izraelity, kteří žili ve vyhnanství. Ujal se královské moci v Babylóně a držel Židy v zajetí ještě asi dva roky, až do roku 537 př. n. l. Tak se naplnilo sedmdesát let.

3. Jak dlouho držela sabbat zpustošená judská země?

 ³ Právě tak to bylo předpověděno u Jeremiáše 25:11. A ve 2. Paralipomenon 36:20, 21 nalézáme o tom historický záznam: „Mimo to odvedl ty, kteří zbyli po meči, zajaté do Babylóna a stali se služebníky jeho i jeho synů, dokud nezačala vládnout královská rodina perská; aby se splnilo Jehovovo slovo skrze ústa Jeremiášova, dokud země [judská] nesplatí své sabbaty. Po všechny dny, kdy ležela zpustošená, zachovávala sabbat, aby se naplnilo sedmdesát let“ — od roku 607 do roku 537 př. n. l.

4. (a) Kdy mělo podle Danielova výpočtu skončit vyhnanství Židů? (b) Jak Gabriel poučil Daniele o době, kdy měl přijít Mesiáš?

⁴ Mezi Židy, kteří žili ve vyhnanství v Babylóně, byl prorok Daniel. Na základě Jeremiášových inspirovaných písem Daniel očekával, že k osvobození Židů z vyhnanství dojde teprve na konci sedmdesáti let, v nichž byl Jeruzalém zpustošen a držel sabbat. (Daniel 9:1, 2) V prvním roce nové médoperské vlády nad babylónskou říší se proto Daniel modlil v této souvislosti. Tehdy přišel Jehovův anděl Gabriel a poučil Daniele o době, kdy měl přijít Mesiáš:

„Sedmdesát týdnů (let) bylo ustanoveno nad tvým lidem a nad tvým svatým městem, aby bylo zadrženo odpadnutí a učiněn konec hříchu, aby bylo smířeno provinění a způsobena věčná záchrana, aby bylo zapečetěno vidění a proroctví a pomazáno nejsvětější.

A ty ať víš a rozumíš: Od vydání výnosu o obnovení Jeruzaléma až do Pomazaného, knížete, je sedm týdnů (let); také šedesát dva týdny (let), tak bude obnoveno tržiště a vodní příkop, a to v tísni těchto dob.

Po šedesáti dvou týdnech (let) bude zničen jeden Pomazaný a nemá žádného (nástupce), a lid přicházejícího knížete zničí město a svatyni, a jeho konec přijde jakoby trhnutím, a až do konce je určena válka a zpustošení.

A uzavře s mnohými pevnou smlouvu pro jeden týden (let), a v polovině týdne (let) zruší oběť a chrámový dar, a to až do zpustošení, o němž je pevně rozhodnuto a které je vylito na toho, jenž pustoší.“ — Daniel 9:24–27, Zunz; viz též Moffatt.

 „RÁNO“ SEDMÉHO STVOŘITELSKÉHO „DNE“ ZAČÍNÁ ASI V ROCE 526 PŘ. N. L.

5. Jak vypočítáme, kdy skončilo sedm a dvaašedesát „týdnů let“?

⁵ První polovina Božího sedmého stvořitelského „dne“ neboli doba „večera“ nyní končila, totiž 3500 let po stvoření Adama a Evy. Ráno tohoto stvořitelského dne mělo začít asi v roce 526 př. n. l. Od té doby mělo přibývat světla vzhledem k Božímu předsevzetí a pro jeho lid. Podle Danielova proroctví mělo od určitého období obnovování oživeného města Jeruzaléma uplynout sedmdesát „týdnů“ neboli „týdnů let“ (což je celkem 490 let). „Sedm týdnů (let)“ a „šedesát dva týdny (let)“ činí celkem 483 let do příchodu Pomazaného (hebr.: Mašíahh). Počítáme-li od doby, kdy židovský místodržitel Nehemiáš obnovil jeruzalémské hradby, pak by těchto šedesát devět „týdnů let“ skončilo v první polovině prvního století našeho letopočtu. Počítáme-li od dvacátého roku krále Artaxerxa (r. 455 př. n. l.), kdy Nehemiáš obnovil tyto hradby, pak by 483 let končilo v roce 29 n. l. (Nehemiáš 2:1–18) To bylo asi jedenačtyřicet let před druhým zničením Jeruzaléma, které tentokrát způsobili Římané. Došlo v roce 29 n. l. k nějaké události, která by měla historický význam?

6. Jak byla rozvrácena Perská říše a jak se stalo, že město Alexandrie bylo významné v životě Židů?

⁶ První století n. l. i první století př. n. l. byla pro Izraelity v Palestině kritická léta. Vláda nad Židy, kteří se vrátili do své země, přešla ve 4. stol. př. n. l. z rukou perského panovníka do rukou řecké říše, a to následkem dobyvatelského tažení Alexandra Velikého z Makedonie. V roce 332 př. n. l. ovládl Palestinu a Jeruzalém ponechal nedotčený. Potom rozvrátil perskou říši a vybudoval Řecko jako světovou velmoc, pátou v biblických dějinách. V témž roce Alexandr přikázal, aby v dobytém Egyptě bylo postaveno město Alexandrie. Ta se stala kvetoucím městem s velmi početným židovským obyvatelstvem. Židé zde začali mluvit hovorovou řečtinou, která se nyní po Alexandrových dobyvatelských taženích stala jazykem  mezinárodně známým a všeobecně užívaným. Tito Židé toužili také po poznání Bible.

7. Jak vznikla řecká Septuaginta a jak jsou v ní přeložena slova u Daniele 9:25, 26?

⁷ Proto v dalším století, kolem roku 280 př. n. l., začali překládat svá svatá inspirovaná Písma od 1. Mojžíšovy po Malachiáše do své vlastní řeči, do obecné řečtiny. Překlad byl ukončen v prvním století př. n. l. a začal být nazýván „Řecká Septuaginta“. Také v prvních stoletích římské říše bylo velmi rozšířeno používání obecné řečtiny, a proto mohlo být tohoto překladu alexandrijských Židů používáno v mezinárodním měřítku. Byl to věrný překlad textů hebrejské Bible. Například řecký text o Mesiáši (Mašíahh) u Daniele 9:25, 26 [podle anglického překladu Bagsterova] zní:

„A máš vědět a rozumět, že od vydání příkazu k odpovědi a budování Jeruzaléma až do Krista, knížete, bude sedm týdnů a dvaašedesát týdnů: a potom se čas vrátí a bude stavěna silnice a hradby, a ty časy budou vyčerpány. A po dvaašedesáti týdnech bude pomazaný zničen a není nad ním žádný soud:. . .“

8. (a) Jak se Jeruzalém dostal pod římské panství a jak byl později zničen? (b) Jak dlouho již Židé nemají v Jeruzalémě žádný chrám a odkdy — podle jejich mínění — nebyl již od Boha poslán žádný prorok?

⁸ Obecná řečtina byla dále mezinárodním jazykem starověkého světa, i když řecká světová velmoc byla v 1. století př. n. l. poražena světovou velmocí římskou. Jedna ze stran Makabejců, které spolu zápasily o moc v Jeruzalémě, obrátila se k Římu o pomoc proti straně druhé; a v roce 63 př. n. l. vstoupil do země římský vojevůdce Pompejus, ovládl Jeruzalém a Palestina se dostala pod římskou vládu. V roce 40 př. n. l. získali Židé zpět královský úřad. Ale v roce 37 př. n. l. zaútočil na Jeruzalém Herodes Veliký, potomek Ezaua neboli Edoma, zmocnil se jej a panoval v něm jako král dosazený Římem. V 1. století n. l., v roce 66, se Židé znovu vzbouřili proti Římu, ale jejich nezávislost trvala jen krátkou dobu;  skončila v roce 70 n. l. zničením Jeruzaléma a jeho nádherného chrámu, který kdysi obnovil Herodes Veliký. Od té doby, to znamená již více než devatenáct set let, nemají Židé v Jeruzalémě žádný chrám, a to ani po založení republiky Izrael v roce 1948 n. l. Izraelité také neuznávají žádného proroka po Malachiášovi, který žil v pátém století př. n. l., tedy před více než 2400 lety; neuznávají, že by Bůh potom poslal nějakého proroka. Není to divné? Co zde není v pořádku?

VYSVĚTLENÍ NA ZÁKLADĚ SPLNĚNÝCH BIBLICKÝCH PROROCTVÍ

9. Jaké jiné významné město bylo obnoveno, když byl v roce 537 př. n. l. znovu založen Jeruzalém?

⁹ Když byl v roce 537 př. n. l. znovu založen starověký Jeruzalém, bylo v judské zemi obnoveno ještě jiné město — Betlém. U Nehemiáše 7:5–26 nám jeruzalémský místodržitel vypráví o židovském ostatku, který se v roce 537 př. n. l. vrátil do vlasti:

„Potom jsem našel knihu seznamu rodů těch, kteří vyšli nejprve, a našel jsem tam napsáno:

To jsou synové právního obvodu, kteří vyšli ze zajetí lidu ve vyhnanství, které Nabuchodonozor, babylónský král, odvedl do vyhnanství a kteří se později vrátili do Jeruzaléma a do Judeje, každý do svého vlastního města; ti, kteří přišli se Zorobábelem, s Jesua [řecká Septuaginta: Ježíšem], s Nehemiášem,. . . Počet mužů izraelského lidu:. . . mužů z Betléma a Netofat sto osmdesát osm;. . .“ — Viz též Ezdráš 2:21.

10. (a) Jaké proroctví se proto mělo splnit na Betlému? (b) Proč nebylo neuvěřitelné, když tam andělé oznámili zaslíbené narození?

¹⁰ Tak začalo znovu existovat město Betlém, „město Davidovo“, v němž se mohlo splnit mesiášské proroctví z Micheáše 5:1. (Leeser; 5:2, KB, Septuaginta) Život každého jednotlivého člověka začíná již od Kaina a Ábela vždy při narození, a proto nás Micheášovo proroctví vede k tomu, abychom vyhlíželi po určitém narození, k němuž mělo dojít v obnoveném Betlémě. Má to být narození, jež bylo předpověděno. Když se  měl zázrakem narodit Izák, syn Abraháma a Sáry, navštívili je tři Boží andělé a oznámili jim narození, k němuž mělo dojít v následujícím roce; vedoucí anděl řekl: „Je pro Jehovu něco příliš neobyčejné?“ (1. Mojžíšova 18:1–14) Když se měl o staletí později jedné dosud neplodné izraelské ženě narodit Samson, tělesně nejsilnější muž, který kdy žil na zemi, objevil se Boží anděl nejdříve budoucí matce a potom také bezdětnému otci a oznámil jim nadcházející narození vynikajícího soudce Izraele. (Soudců 13:1–20) Měl by to někdo považovat za divné a neuvěřitelné, že také nejdůležitější lidské narození, zázračné narození Mesiáše, mělo být lidem oznámeno nebeskými anděly?

11. Odkud měl být podle 1. Mojžíšovy 3:15 vybrán ten, jenž měl převzít pozemskou úlohu Mesiáše?

¹¹ Podle Jehovova proroctví v 1. Mojžíšově 3:15 „semeno“, které mělo smrtelně rozdrtit hadovi hlavu, mělo pocházet z Boží nebeské „ženy“, to jest z jeho organizace podobající se ženě, z organizace svatých nebeských „synů pravého Boha“. Z této organizace mohl Bůh vyvolit zvláštního duchovního syna, který měl převzít úlohu pozemského Mesiáše.

12. Které otázky nyní vznikají ohledně dívky, jež se měla stát Mesiášovou pozemskou matkou, a také ohledně jejího muže?

¹² Jak se jmenoval tento syn, obdařený přízní? To je zajímavá otázka. Tento vyvolený syn se měl narodit v Betlémě, v judské zemi, jako člen lidské rodiny a k tomu zde musela být lidská matka. Nejen že měla být z kmene Juda, ale měla být také potomkem krále Davida, aby tak mohla předat přirozený nárok na Davidovo království. Která dívka pocházející z Betléma v Judeji splnila tyto požadavky? A koho mohla mít jako lidského manžela, který by také pocházel z královského rodu Davidova? A bylo narození někoho, kdo byl větší než Izák, také oznámeno prostřednictvím andělů? Historická zpráva, kterou zapsali osobní přátelé oné dívky, nám odpovídá na tyto důležité otázky.

13, 14. (a) Kde byla nalezena vhodná židovská panna? (b) Co jí řekl anděl Gabriel, když ji předtím pozdravil?

¹³ Bylo to koncem prvního století př. n. l. V Jeruzalémě byl  dosud králem Herodes Veliký, syn Antipatera II., kdy se Heli z Davidova královského rodu přestěhoval z Betléma v provincii judské na sever do Nazaretu v provincii galilejské. Jeho dcera hebrejsky zvaná Miriam neboli řecky Mariam (také Maria), dospěla do věku, kdy mohla uzavřít manželství. Byla zasnoubena s mužem, který se jmenoval Josef a pocházel z Davidova královského rodu. Byl tesařem v Nazaretu, ale jeho rodným městem byl také Betlém. Toto zasnoubení pro ni znamenalo, že musí zůstat pannou. Avšak několik měsíců před svatební nocí se stalo něco pozoruhodného. Marii se objevil anděl, který se představil jako Gabriel. Když ji pozdravil, řekl:

¹⁴ „Neboj se, Marie, neboť jsi našla přízeň u Boha; a hle, počneš ve svém lůně a porodíš syna a máš mu dát jméno Ježíš [hebrejsky: Ješua]. Ten bude veliký a bude se nazývat Syn Nejvyššího; a Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. A bude navždy vládnout jako král nad Jákobovým domem a jeho království bude bez konce.“ — Lukáš 1:26–33.

15. (a) Která smlouva uzavřená s Davidem se měla splnit na Mariině synu? (b) Co znamenalo, že měl být nazván „Syn Nejvyššího?“

¹⁵ Podle andělova prohlášení měl být Mariin syn skutečně zaslíbeným Mesiášem. Mělo mu být dáno stejné jméno, jaké měl nejvyšší kněz, který se vrátil se Zorobábelem z Babylóna v roce 537 př. n. l., totiž Ješua nebo řecky Jesus. Protože se narodil z Marie, měl být nazýván synem ‚svého otce Davida‘. Jehova Bůh mu proto dá Davidův trůn neboli jeho královskou stolici. Stejně jako David, měl i on vládnout jako král nad „Jákobovým domem“, to znamená nad celým Izraelem. Jeho kralování mělo být věčné a jeho království mělo být „bez konce“, což znamenalo, že Jehova Bůh v něm splní smlouvu o věčném království, kterou uzavřel s Davidem. Nebude potřebovat žádného nástupce. (2. Samuelova 7:11–16) Ale jak a proč mohl být nazván „Synem Nejvyššího“? Sám neměl být nejvyšším Bohem, neboť tím je Jehova; měl být Synem tohoto Nejvyššího; ale jak se to mělo stát?

16. Co Gabriel odpověděl Marii na otázku, jak je to možné?

¹⁶ Marie se na to sama zeptala slovy: „Jak se to má stát, když  nemám styk s mužem?“ Gabriel odpověděl: „Přijde na tebe svatý duch a zastíní tě moc Nejvyššího. Proto také to, co se narodí, bude se nazývat svaté, Boží Syn. A hle, Alžběta, tvá příbuzná, sama také počala syna ve svém pokročilém věku, a toto je pro ni, kterou nazývali neplodnou ženou, šestý měsíc; neboť u Boha nebude nemožné žádné prohlášení.“ — Lukáš 1:34–37.

17. Kdy u Marie došlo k nadpřirozenému početí?

¹⁷ Ukázalo se snad, že to, co bylo oznámeno Marii, je nemožné? Tato židovská panna je nám dnes příkladem, neboť věřila, že pro Nejvyššího Boha není nic nemožné. Andělu Gabrielovi totiž odpověděla: „Hle, Jehovova otrokyně! Ať se se mnou stane podle tvého prohlášení.“ (Lukáš 1:38) Když Marie vyjádřila, že souhlasí s Boží vůlí, došlo u ní nepochybně k početí, ačkoli byla pannou. Přišel na ni svatý duch a zastínila ji síla Nejvyššího. Jak tím došlo k nadpřirozenému početí?

18, 19. (a) Když Marie počala, proč nebyla uvedena v existenci zcela nová živá bytost bez jakékoli minulosti? (b) Jako čí syn mohlo být dítě právem označeno?

¹⁸ V tomto případě nebyla uvedena v existenci zcela nová živá bytost bez jakékoli minulosti, jak je tomu při obvyklém zplození prostřednictvím lidského otce. Významnou úlohu při tom měla Boží nebeská „žena“, Boží nebeská organizace podobná ženě. Od ní muselo ve skutečnosti vyjít „semeno“, o němž se mluví v 1. Mojžíšově 3:15. Pro toto určené pozemské přidělení musela tedy dát k dispozici jednoho ze svých duchovních synů, aby mu had rozdrtil patu.

¹⁹ U židovské panny Marie nemělo dojít k početí tak, že by jeden z Božích nebeských duchovních synů měl být poslán, aby se dostal do mikroskopicky malé vaječné buňky v jejím těle a oplodnil ji. To by bylo nelogické a absurdní. Spíše všemohoucí Bůh, nebeský Otec, přenesl prostřednictvím svého svatého ducha životní sílu svého nebeského Syna z neviditelné duchovní říše do vaječné buňky v Mariině těle a oplodnil ji. Tak Marie otěhotněla a dítě, které v ní bylo počato, bylo „svaté“. Byl to skutečně  „Syn Nejvyššího“, jak jej nazval anděl Gabriel. — Lukáš 1:32.

20. (a) Který syn Boží nebeské organizace byl vybrán? (b) Jak bylo umožněno, aby se na něm splnila slova z Izaiáše 53:10?

²⁰ Kdo však byl ten syn, jehož Bůh vybral, aby se narodil jako dokonalý lidský tvor? Anděl Gabriel to nebyl, protože ten se ztělesnil a zjevil Marii, aby jí oznámil, že se stane matkou. Svaté Písmo ukazuje, že to byl ten, kterého anděl mluvící s prorokem Danielem označil slovy „Kníže tvého lidu“, „velký kníže, který se zastává synů tvého lidu“, totiž Michael. (Daniel 10:21; 12:1) Působil ve prospěch izraelského národa jako dozírající anděl v knížecím postavení a bezpochyby to byl anděl, který se kdysi v šestnáctém století př. n. l. zjevil Mojžíšovi v hořícím trnitém keři na úpatí hory Oreb. Právem se jmenoval archanděl Michael. * Jeho životní síla byla přenesena do Mariiny vaječné buňky Boží silou, která Marii zastínila, a to znamenalo, že Michael potom již nebyl v nebi. Lidským narozením ze židovské panny Marie měl se stát lidskou duší. Tak bylo možné, aby se na něm splnila slova z Izaiáše 53:10 o Jehovově „trpícím služebníku“:

„Ale Jehovovi samému se zalíbilo jej rozdrtit; učinil jej nemocným. Položíš-li jeho duši jako oběť za vinu, uvidí své potomky, prodlouží své dny a v jeho ruce bude úspěšné to, v čem má Jehova potěšení [předsevzetí, Rotherham].“

OČITÍ SVĚDKOVÉ NADPŘIROZENÉHO NAROZENÍ

21. Jak bylo Josefovi vysvětleno Mariino těhotenství a co potom učinil?

²¹ Časem si lidé v Nazaretě s překvapením povšimli, že židovská panna otěhotněla. Mariin snoubenec to zjistil a byl hluboce znepokojen. On z toho nemohl být obviněn. Židé v Nazaretě budou běžně pochybovat o tom, že Marie mohla počít nadpřirozeným  způsobem; přísní židovští stoupenci Mojžíšova zákona ji odsoudí, aby byla ukamenována k smrti jako cizoložnice, která porušila zasnoubení s Josefem. Kdo mohl přijít Marii na pomoc a zachránit ji i její nenarozené dítě před ukamenováním k smrti? Kdo to mohl Josefovi vysvětlit? Poslyšme:

„V době, kdy jeho matka Marie byla zasnoubena s Josefem, se ukázalo, že je těhotná působením svatého ducha, předtím, než se spojili. Protože však její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji učinit středem veřejné pozornosti, zamýšlel se s ní tajně rozvést. Ale když si promyslel tyto věci, hle, objevil se mu ve snu Jehovův anděl a řekl: ‚Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si domů Marii, svou manželku, neboť co je v ní zplozeno, je ze svatého ducha. Porodí syna a ty ho pojmenuješ Ježíš, [hebrejsky: Ješua], neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.‘

Toto všechno se skutečně stalo, aby se naplnilo to, co mluvil Jehova prostřednictvím svého proroka, když řekl: ‚Hle, panna [podle řecké Septuaginty] otěhotní a porodí syna a pojmenují ho ‚Immanuel‘, což v překladu znamená ‚S námi je Bůh‘.

Pak se Josef probudil ze spánku a učinil, jak mu přikázal Jehovův anděl, a vzal si svou ženu domů. Ale neměl s ní žádný styk, dokud neporodila syna, a pojmenoval ho Ježíš [Ješua].“ — Matouš 1:18–25.

22. (a) Co Gabriel v rozhovoru s Marií obzvláště zdůraznil, když mluvil o jejím mesiášském synu? (b) Co zvláště zdůraznil anděl, který mluvil o Mariině synu s Josefem?

²² Porovnáme-li, co řekl Gabriel Marii a co řekl anděl ve snu Josefovi, vidíme, že Gabriel více zdůraznil úlohu, kterou bude Mesiáš mít jako král z Davidova rodu, aby byla splněna Jehovova smlouva s Davidem o věčném království. Anděl, který se zjevil Josefovi, zdůraznil, jakou úlohu bude mít Mesiáš jako kněz, který ponese a odstraní hřích. Tento anděl se zabýval i jménem, jež mělo být dáno Mesiáši a jež v hebrejštině znamená „Záchrana od Jehovy“. Mesiáš měl žít v souladu s tímto svým osobním jménem, neboť měl ‚zachránit svůj lid od jejich hříchů‘. To odpovídá skutečnosti, že Mesiáš, potomek Davidův, měl být „knězem na neurčitý čas podle způsobu Melchisedechova“! — Žalm 110:1–4.

23. Jak to, že se Ježíš nenarodil v Nazaretě?

 ²³ Došlo k narození v Nazaretě, když si tam Josef vzal Marii k sobě? Podle inspirované zprávy tomu tak nebylo. K narození došlo v Davidově městě, v Betlémě v Judeji. Jak se to stalo? Císařský výnos z Říma přispěl ke splnění textu z Micheáše 5:2 o místě, kde se narodí Mesiáš. Zpráva zní:

„V těch dnech pak vyšlo od césara Augusta nařízení, aby byla zapsána celá obydlená země; (tento první zápis se konal, když byl syrským místodržitelem Quirinius); a všichni lidé cestovali, aby se dali zapsat, každý do svého vlastního města. Josef ovšem také vyšel z Galileje, z města Nazareta, do Judeje, do Davidova města, které se nazývá Betlém, aby se dal zapsat s Marií, která mu podle slibu byla dána k manželství a nyní byla ve vysokém stupni těhotenství. Když tam byli, naplnily se dny, aby porodila. A porodila syna, prvorozeného, a ovinula ho povijanem a položila ho do jeslí, protože pro ně nebylo místo k ubytování.“ — Lukáš 2:1–7.

24, 25. Jak lze vypočítat přibližné datum Ježíšova narození?

²⁴ Není uveden měsíc ani den narození, neboť v Písmu svatém nikdy nejsou uvedeny narozeniny lidí, kteří patřili k Božímu lidu.

²⁵ Je však možno odůvodněně říci, že Mariin prvorozený syn Ježíš se nenarodil ani 25. prosince, což je klamné datum, ani v době zimního svátku channuka (zasvěcení), který začíná 25. dne měsíce kislev. (Jan 10:22) Podle výpočtů, které se zakládají na textu u Daniele 9:24–27 o vystoupení, veřejném působení a odříznutí Mesiáše, narodil se Ježíš kolem 14. dne lunárního měsíce tišri. Bylo to den před začátkem týdenního svátku sukkoth (chýší neboli stánků), kdy Židé bydleli venku v chýších a pastýři bývali venku na polích a při nočních strážích hlídali svá stáda. (3. Mojžíšova 23:34–43; 4. Mojžíšova 29:12–38; 5. Mojžíšova 16:13–16) Ježíš žil třiatřicet a půl roku a zemřel v den pasach roku 33 n. l., tedy 14. nisana toho roku, a proto se musel narodit na začátku podzimu roku 2 př. n. l. neboli kolem 14. tišri onoho roku.

26. Ke komu byl poslán Boží anděl, aby oznámil Ježíšovo narození, a kdo jej doprovázel?

 ²⁶ Bylo to narození dlouho očekávaného Mesiáše, a proto bylo příliš důležité, než aby mohlo být připuštěno, že by zde nebyli žádní očití svědci této události. Bůh se o to postaral, když poslal svého anděla, aby oznámil nadpřirozené narození z panny. Komu to však mělo být oznámeno? Snad Herodovi Velikému v jeho královském paláci v Jeruzalémě, pouhých deset kilometrů na sever odtud? Nebo chrámovému náčelníkovi, veleknězi Joazarovi, jehož dosadil král Herodes? Těm rozhodně ne. Jehova pečoval o bezpečí novorozeného dítěte Ježíše, a proto poslal svého anděla k mužům, kteří se tam na polích u Betléma zabývali stejnou prací, jakou dělal ve svém mládí David. Bůh nezpůsobil, aby se objevila tak zvaná „betlémská hvězda“, kterou by mohl každý vidět. Čteme:

„V téže krajině byli také pastýři, kteří žili venku a v noci střežili svá stáda. A náhle stál u nich Jehovův anděl a Jehovova sláva je ozářila, a oni se začali velmi bát. Ale anděl jim řekl: ‚Nebojte se, neboť hle, oznamuji vám dobré poselství velké radosti, kterou budou mít všichni lidé, neboť dnes se vám v městě Davidově narodil zachránce, jenž je Kristus, Pán. A to vám bude znamením: Najdete děťátko zavinuté v povijanu a ležící v jeslích.‘ A náhle bylo u anděla množství nebeských zástupů, jež chválily Boha a říkaly: ‚Sláva Bohu nahoře ve výšinách a na zemi pokoj mezi lidmi dobré vůle.‘ “ — Lukáš 2:8–14.

27. Jakého označení použil anděl na právě narozeného Ježíše a proč to bylo vhodné?

²⁷ Anděl označil novorozené dítě, které leželo v jeslích v Betlémě, jako „zachránce“; to byl jeden z důvodů, proč mělo být pojmenováno Ješua neboli Ježíš, což znamená „záchrana od Jehovy“. Toto malé dítě se mělo také stát Jehovovým pomazaným neboli Kristem (řecky). Mělo se dále stát „Pánem“, tím, jehož dokonce i král David prorocky pod inspirací nazval „můj Pán“. — Žalm 110:1.

28. Komu náležela čest za toto narození, pro koho mělo znamenat pokoj a pro koho mělo být „dobrým poselstvím velké radosti“?

 ²⁸ Pouze všemohoucí Bůh mohl se postarat o to, aby se narodilo dítě, které by mělo takový úkol, totiž být Mesiášem. Nemůžeme se proto divit, že se objevilo „množství“ andělů „nebeských vojsk“. Toto nadpřirozené narození, nejvýznamnější z lidských narození, bylo laskavým projevem Boží dobré vůle vůči lidem, které Bůh uznává. Lidé, kterým projevuje dobrou vůli, mohou mít pokoj v srdci a vnitřní klid. Toto narození ještě způsobí ‚velkou radost všem lidem‘. Není divu, že zpráva andělů o narození byla dobrým poselstvím, nejen pro nebe, ale také pro lidi na zemi.

29. Jak se pastýři stali očitými svědky Mesiášova narození?

²⁹ Anděl dal pastýřům směrodatné „znamení“, a proto se nyní mohli stát očitými svědky narození Mesiáše.

„Když tedy od nich andělé odešli do nebe, pastýři si začali mezi sebou říkat: ‚Rozhodně pojďme přímo do Betléma a podívejme se, co se stalo, co nám Jehova oznámil.‘ A spěšně šli a nalezli Marii i Josefa a děťátko ležící v jeslích. Když to viděli, oznamovali výrok, který jim byl řečen o tom malém dítěti. A všichni, kteří to slyšeli, divili se tomu, co jim pastýři vyprávěli, ale Marie začala uchovávat všechny tyto výroky a v srdci si činila závěry. Potom se pastýři vrátili a oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.“ — Lukáš 2:15–20.

30. Co by to pro nás znamenalo, kdybychom odmítli toto autentické „dobré poselství velké radosti“?

³⁰ Toto nadpřirozené narození z panny není tedy žádný mýtus. Svědčili o něm nebeští andělé a potvrdili je i očití svědci mezi lidmi. Lékař Lukáš osobně podnikl průzkum a shromáždil pro nás tyto důležité informace. (Lukáš 1:1–4; Kolosenským 4:14) Nepřijímáme-li toto autentické svědectví, škodíme jedině sami sobě. Jestliže domýšlivě odmítáme „dobré poselství velké radosti“, zůstaneme trvale nešťastní.

31. Kdy Josef adoptoval Ježíše jako svého syna a kdy dal přinést oběť k očištění za sebe a za matku dítěte?

³¹ Osmého dne po narození bylo malé děcko obřezáno na  těle, jako všichni ostatní židovští chlapci, kteří se narodili pod Mojžíšovým zákonem. (Lukáš 2:21; Galatským 4:4, 5) V té době dal Josef najevo, že Ježíše adoptoval. Neadoptoval nemanželské dítě, ale chránil Ježíše před falešnou obžalobou, že by byl dítětem ze smilstva. Čtyřicátého dne po Ježíšově narození šli Josef a Marie do Jeruzaléma, aby předložili Mariino prvorozené dítě v chrámě Jehovovi a aby dali přinést za Marii a za adoptivního otce dítěte oběť očištění. (Lukáš 2:22–24; 3. Mojžíšova 12:1–8) O tom všem král Herodes nevěděl.

32. (a) Měla Marie ještě jiné syny a dcery? (b) Proč měl adoptovaný Ježíš nyní nárok na Davidovo království, jehož panství bylo přerušeno?

³² Časem měla Marie styky se svým mužem Josefem a porodila mu děti. Zpráva ukazuje, že Josef žil s Marií po Ježíšově narození ještě nejméně dvanáct let. Mohl s ní mít děti. Zpráva mluví o čtyřech synech, Jakubovi, Josefovi, Šimonovi a Judovi, a také o Mariiných dcerách. Byli to nevlastní bratři a sestry jejího prvorozeného syna Ježíše. (Lukáš 2:41–52; Matouš 13:53–56; Marek 6:1–3; Skutky 1:14) Protože však Josef adoptoval Mariina prvorozeného syna, přenesl na Ježíše zákonný nárok, který měl na království svého předka Davida. Ježíš se Božím zázrakem narodil jako Mariin prvorozený syn a tím také zdědil nárok na království Davida, jehož panství bylo tehdy přerušeno. Dějepisec Matouš jej v rodokmenu jeho adoptivního otce Josefa označuje jako Mesiáše, neboť říká: „Kniha dějin Ježíše Krista [hebrejsky: Mesiáše], syna Davidova, syna Abrahámova.“ — Matouš 1:1. Viz Lukáš 3:23–38, kde je uveden rodokmen Mariin.

33, 34. Proč se králi Herodovi nepodařilo usmrtit Mesiáše a jak se stalo, že byl Ježíš nazýván „z Nazareta“?

³³ Pro edomitského panovníka v Jeruzalémě, krále Heroda Velikého, který zemřel nedlouho po Ježíšově narození, nebyla zpráva o jeho narození zprávou dobrou. Na Ježíšovo narození jej neupozornil Jehovův anděl ani betlémští pastýři, ale astrologové z východu, hvězdopravci, kteří byli pod vlivem démonů  a které Mojžíšův zákon odsuzoval. — 5. Mojžíšova 18:9–14; Izaiáš 47:12–14; Daniel 2:27; 4:7; 4:4, KB; 5:7.

³⁴ Na Herodově dvoře muselo být astrologům nejprve ukázáno proroctví u Micheáše 5:2 a teprve potom je svítící úkaz, který považovali za „hvězdu“, vedl do Betléma tam, kde byl ubytován Ježíš. Bůh jim ve snu varovně řekl, že se na zpáteční cestě nemají hlásit u Heroda, který dychtil po vraždě. Herodes měl plán, že zabije Mesiáše, a aby tento plán nebyl zmařen, dal v Betlémě pobít chlapce ve věku do dvou let; Ježíš však zůstal uchráněn. Anděl varoval Josefa a Marii a ti s ním odešli do Egypta. Herodes zemřel a jeho syn Archelaus se stal po něm králem v Judeji, kam patřil také Betlém. Ježíše tudíž nepřivedli zpět do Betléma, ale na sever do Nazaretu v Galileji, kde vyrostl. Proto byl označován jako Ježíš z Nazareta, a ne Ježíš z Betléma. — Matouš 2:1–23; 21:11.

PŘEDCHŮDCE PŘEDSTAVUJE MESIÁŠE

35. Kdo měl izraelskému národu představit Mesiáše a co tento muž kázal?

³⁵ Podle proroctví u Malachiáše 3:1 měl Mesiáše představit izraelskému národu předchůdce. Tento předchůdce byl syn, o němž anděl Gabriel řekl, že bude dán zestárlému knězi Zachariášovi a jeho manželce Alžbětě, která byla též pokročilého věku; Zachariáš mu měl dát jméno Jan. (Lukáš 1:5–25, 57–80) Na začátku jara roku 29 n. l., v patnáctém roce vlády césara Tiberia, „přišlo v pustině Janovi, synu Zachariášovu, Boží prohlášení. Šel tedy po celé krajině kolem Jordánu a kázal křest jako symbol pokání k odpuštění hříchu“. (Lukáš 3:1–3) Kázal těm, kteří vyšli, aby jej slyšeli, když říkal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ (Matouš 3:1, 2) Tento kazatel dostal nakonec jméno „Jan Křtitel“. — Marek 1:1–4.

36. Kdy a proč šel Ježíš k Janovi, aby se dal pokřtít, a z čeho bylo patrné, že se to Bohu líbí?

³⁶ Ježíš nejprve asi šest měsíců pozoroval, jak Jan káže a křtí, a potom sám začal jednat. Poznal, že má být pozemským zástupcem  onoho „nebeského království“. Na podzim toho roku (29 n. l.) bylo Ježíši třicet let. Opustil tesařskou práci v Nazaretě, zanechal tam svou matku s jejími ostatními syny a dcerami a odešel, aby vyhledal svého předchůdce, Jana. Měl na mysli prorocká slova krále Davida, která jsou zapsána v žalmu 40:6–8. (7–9, KB; Židům 10:1–10) Proto šel, ne aby byl pokřtěn na znamení pokání k odpuštění hříchů, ale na znamení toho, že předstupuje, aby nadále činil to, co je pro něj Boží vůlí. Jak Bůh ukázal, že jej uznal? Čteme:

„Tehdy Ježíš přišel z Galileje k Jordánu k Janovi, aby se dal od něho pokřtít. Ten se mu v tom však snažil zabránit, neboť řekl: ‚Já potřebuji být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Nech to tentokrát tak, neboť tak se sluší, abychom vykonali vše, co je spravedlivé.‘ Pak mu přestal bránit. Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil ihned z vody; a hle, otevřela se nebesa a viděl ducha Božího sestupujícího jako holubice a přicházejícího na něj. Hle, vyšel též hlas z nebe, jenž pravil: ‚To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.‘ “ — Matouš 3:13–17.

37. Jak označil Jan Ježíše před svými učedníky a jakými slovy poukázal na to, že Ježíš bude obětí?

³⁷ Jan Křtitel viděl, co se stalo, a slyšel hlas nebeského Otce. Později vydal před svými učedníky svědectví o tom, co viděl a co slyšel říkat Boha z nebe, a jeho výpověď zněla: „A já jsem to viděl a vydal jsem svědectví, že to je ten Syn Boží.“ Jan také poukázal na pokřtěného Ježíše jako na toho, jenž měl být obětován pro záchranu lidstva: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1:29–34) Nezaslouží si svědectví Jana Křtitele, abychom je dnes uznali a věřili mu? Rozhodně ano.

38. (a) Co pro Ježíše znamenalo, že na něho sestoupil Boží duch? (b) Jaký počet „týdnů let“ nyní skončil a co se mělo stát v dalším týdnu?

³⁸ Na pokřtěného Ježíše sestoupil Boží svatý duch a to znamenalo více než jen skutečnost, že se od té doby stal Božím duchovním Synem a že měl vyhlídku dosáhnout opět duchovního života v nebi. Znamenalo to také, že byl pomazán Božím  duchem. Nyní se stal vskutku a vpravdě Pomazaným, Mesiášem neboli (řecky) Kristem. Tak se v pravý čas splnilo proroctví. Tehdy, v roce 29 n. l., končilo sedm týdnů (let) a dvaašedesát týdnů (let) (celkem 483 let) tím, že byl přiveden Pomazaný, Mesiáš, Kristus. (Daniel 9:25) Nyní měl začít sedmdesátý týden (let) a v jeho polovině měl Mesiáš způsobit, „že přestane oběť a obětní dar“ tím, že obětuje sám sebe jako lidskou oběť, že bude „odříznut“ obětní smrtí jako Beránek Boží. — Daniel 9:26, 27.

39. Kdy a při které příležitosti upozornil Ježíš Kristus na to, že se na něm splňují slova z Izaiáše 61:1–3?

³⁹ Tak bylo splněno také proroctví Izaiáše 61:1–3 o tom, že Mesiáš bude pomazán Jehovovým duchem. David byl pomazán pouhým rostlinným olejem, ale Syn a Davidův Pán byl nyní pomazán svatým duchem. Příští rok, když se Ježíš vrátil do Nazaretu, ne aby se opět ujal tesařské práce, ale aby kázal v jejich synagóze, upozornil na to, že se na něm splňuje Izaiášovo proroctví. Zpráva u Lukáše 4:16–21 nám říká:

„Byl mu tedy podán svitek proroka Izaiáše a on otevřel svitek a nalezl místo, kde bylo napsáno: ‚Jehovův duch je na mně, protože mne pomazal, abych oznamoval dobré poselství chudým, vyslal mne, abych kázal propuštění zajatým a obnovení zraku slepým, abych ubité poslal pryč propuštěné, abych kázal Jehovův přijatelný rok.‘ Nato svinul svitek, podal jej opět služebníkovi a posadil se; a všichni v synagóze na něho napjatě upírali oči. Potom k nim začal mluvit: ‚Tento text Písma, který jste nyní slyšeli, se dnes splnil.‘ “

40, 41. (a) Proč se satan snažil porušit obzvláště ryzost pomazaného Ježíše? (b) Jak skončila zkouška, do níž uvedl pokušitel Ježíše?

⁴⁰ Velký had, satan ďábel, věděl, že tento pomazaný Ježíš je mesiášským „semenem“ Boží nebeské „ženy“. Ze všech „synů pravého Boha“ byl to právě on, jehož ryzost chtěl velký had porušit, což by přineslo Bohu největší potupu. Proto se přiblížil k Ježíši v judské pustině, kam Ježíš odešel ihned po svém křtu, kdy byl pomazán Jehovovým svatým duchem. Chtěl tam  strávit čtyřicet dnů. Velký had se snažil Ježíše pokoušet: Aby ďáblu veřejně dokázal, že je Boží syn, měl Ježíš zázračně změnit kameny v chléb nebo se měl nechat nést na rukou neviditelných andělů, až by byl seskočil z cimbuří jeruzalémského chrámu.

⁴¹ Nakonec pokušitel podnikl poslední zoufalý pokus, když nabídl Ježíši „všechna království světa a jejich slávu“ jako odměnu za pouhý jediný skutek uctívání, který by mu Ježíš prokázal. Po třetí Ježíš citoval Boží psané slovo a řekl: „Je psáno: ‚Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat svatou službu.‘ “ — Matouš 4:1–10.

42. Jak můžeme srovnat Ježíšův zážitek s tím, že Mojžíš byl čtyřicet dnů na hoře Oreb s Božím andělem?

⁴² Andělé pozorovali, jak byla zkoušena Mesiášova ryzost vůči Nejvyššímu Bohu. Když byl ďábel poražen, „hle, andělé přišli a začali mu sloužit“. (Matouš 4:11; Marek 1:13) Kdysi byl Mojžíš čtyřicet dnů s Jehovovým andělem na hoře Oreb v sinajské pustině; a Ježíš, Mesiáš, byl nyní po čtyřiceti dnech půstu a přemýšlení v judské pustině hotov ujmout se s důvěrou své veřejné činnosti v izraelské zemi. — 2. Mojžíšova 24:18.

[Poznámka pod čarou]

[Studijní otázky]