Národ, který uzavřel smlouvu s Bohem
9. kapitola
Národ, který uzavřel smlouvu s Bohem
1. Do smlouvy s kým by dnešní národy nikdy nevstoupily, protože jsou příliš hmotařské?
V MEZINÁRODNÍCH záležitostech je obvyklé, že jeden stát uzavře s jiným státem smlouvu o společné obraně nebo o mírových vztazích, o kulturní výměně či v nějakém jiném ohledu. Větší počet států může vstoupit na základě smlouvy do nějaké organizace; dnes je to například Severoatlantický pakt (NATO), Varšavská smlouva nebo smlouva států jihovýchodní Asie (SEATO). Který stát nebo který národ však má dnes smlouvu s Bohem? Národy jsou v dnešní době příliš hmotařsky zaměřené, než aby vstoupily do smluvní organizace, v níž by jednou smluvní stranou byla neviditelná, nebeská bytost.
2. Na které otázky bychom chtěli dostat odpověď vzhledem k národu, který vstoupil do smlouvy s Bohem?
2 Ve starověku však skutečně na zemi existoval národ, který uzavřel smlouvu s Nejvyšším, s Bohem nebes. V této smlouvě byla jedna smluvní strana pozemská a druhá nebeská, jedna viditelná a druhá neviditelná. Každá smlouva má určitý účel. Jaký účel měla tato historicky významná smlouva mezi jedním národem na zemi a mezi živým a pravým Bohem v nebi? Jakým způsobem byla uzavřena taková smlouva mezi dvěma stranami, jež si zřejmě nebyly rovny? To jsou otázky, na které bychom chtěli nyní dostat odpověď.
3. Kdo by byl oprávněn stanovit podmínky takové smlouvy, dosadit jejího prostředníka, oznámit předpoklady a určit čas pro její uzavření?
3 Nejvyšší Bůh je všemoudrý a všemohoucí, a proto by bylo správné, aby takovou smlouvu s národem nedokonalých, hříšných lidí nabídl nebo navrhl právě on. Za daných okolností by bylo vhodné, aby právě on vyjádřil účel této smlouvy a určil její podmínky a aby také jmenoval prostředníka, který by působil mezi ním a lidmi. On by ustanovil podmínky, za kterých by smlouva zůstala v platnosti, a také by zvolil dobu, kdy má být taková smlouva neboli dohoda uzavřena. Čas pro to, totiž šestnácté století před naším letopočtem, určil Bůh dávno předem.
4. Když Bůh uzavřel s Abrahámem slavnostní smlouvu nad obětí, jaká časová období předpověděl pro jeho semeno?
4 V určité době měla být uzavřena národní smlouva s celým národem, ale Bůh uzavřel slavnostní smlouvu nad obětí již s předkem tohoto celého národa. Když Melchisedech, král ze Sálem a kněz nejvyššího Boha, pronesl požehnání nad Abrahámem, který dosáhl vojenského vítězství, přijal Bůh Abraháma do této slavnostní smlouvy nad obětí. Když Bůh dával Abrahámovi pevné ujištění, že se božský příslib splní na jeho potomcích, řekl mu: „Ať jistě víš, že tvé semeno se stane cizím usedlíkem v zemi, která není jejich, a budou jim muset sloužit, a ti je jistě budou čtyři sta let utiskovat. Ale národ, kterému budou sloužit, já soudím, a potom vyjdou s mnohým zbožím. Pokud jde o tebe, ty půjdeš v pokoji ke svým předkům; budeš pohřben ve vysokém věku. Ale ve čtvrté generaci se sem vrátí, protože provinění Amorejských není ještě dovršeno.“ — 1. Mojžíšova 15:13–16.
5. Co se mohlo dít během té dlouhé doby, která měla uplynout, než se Abrahámovo semeno ujalo Zaslíbené země?
5 A tak Abrahámovi přirození potomci měli převzít zemi až za více než čtyři sta let. V této dlouhé době se mohlo vyvolené přirozené Abrahámovo semeno rozrůst v lid, jehož členů bylo tolik, že mohli vytlačit z kanaánské země amorejské obyvatele, kteří ve svém „provinění“, ve svých pohanských zvycích, postupovali od špatného k horšímu. Ačkoli Abrahámovo přirozené semeno mělo vyrůst ve velký lid v jiné zemi, než byla země kanaánská, přece chtěl Bůh pro ně tuto zemi uchovat, dokud se „provinění“ obyvatel Zaslíbené země nezhoršilo natolik, že si zasloužili, aby byli ze země odstraněni. Jehova Bůh nyní slavnostní smlouvou zaručil, že Abrahámovu přirozenému semeni dá toto území, až k tomu nadejde čas.
„Toho dne Jehova uzavřel s Abrahámem smlouvu a řekl: ‚Tvému semeni dám tuto zemi, od egyptské řeky k velké řece, řece Eufratu: Cinejské a Cenezejské a Cetmonské a Hetejské a Ferezejské a Refaimské a Amorejské a Kananejské a Gergazejské a Jebuzejské .‘ “ — 1. Mojžíšova 15:18–21.
6. Byl národní smlouvou, která byla uzavřena s Abrahámovými potomky, zrušen slib daný Abrahámovi, a k čemu měla sloužit tato smlouva ve spojení s Abrahámovými potomky?
6 Na rozdíl od této božské smlouvy, která byla uzavřena s jediným mužem, Abrahámem, smlouva, kterou Bůh zamýšlel, měla být s velkým národem Abrahámových potomků, kteří měli vzejít z vyvolené rodové linie. Tato národní smlouva měla být připojena ke slibu danému Abrahámovi, který se stal závazným, když Abrahám překročil na severu řeku Eufrat a vstoupil do území, jež bylo uvnitř hranic vytyčených ve slavnostní smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahámem nad obětí. (1. Mojžíšova 12:1–7) Uzavřením smlouvy s národem Abrahámových potomků nebyl zrušen slib Abrahámovi, ale smlouva byla k tomuto slibu pouze připojena. Bylo to moudré, protože se mělo ukázat, že ne všichni Abrahámovi tělesní potomci jsou hodni toho, aby měli podíl na splnění abrahámovského příslibu o požehnání všem národům a rodinám země. Tato připojená národní smlouva měla tedy sloužit jako prostředek, jímž měli být připraveni ti, kteří jsou toho hodni, aby přijali a věrně následovali pravého Mesiáše, zaslíbené „semeno“ Boží nebeské „ženy“, až Bůh tohoto Mesiáše pošle a pomaže.
7. Proč Bůh neuzavřel smlouvu s Abrahámovými potomky před koncem oněch čtyř set let?
7 Tato dodatečná národní smlouva měla být uzavřena teprve po uplynutí více než čtyř set let od doby, kdy Bůh uzavřel smlouvu s Abrahámem nad obětí, neboť v té době Abrahám neměl od své neplodné manželky Sáry vůbec žádné potomstvo. Bůh také neuzavřel žádnou smlouvu s Abrahámovými potomky v době, kdy byli v otroctví a byli utiskováni cizím národem, obzvláště když uzavření smlouvy vyžadovalo takový druh obětí, jež by byly odporné a nepřijatelné národu, který je utiskoval a držel v otroctví. (2. Mojžíšova 8:25–27) Bůh s nimi uzavřel smlouvu teprve později, když nejprve vynesl odsuzující rozsudek nad národem utlačovatelů a zachránil svůj lid, aby tento lid byl svobodný a mohl s ním vejít do smlouvy. To se mělo stát na konci předpověděných „čtyř set let“. Tak poznáváme, že Jehova Bůh ustanovil svá vlastní časová období pro uskutečnění svého „věčného předsevzetí“ ve spojení se svým Pomazaným, Mesiášem.
8, 9. (a) Jaké časové období začalo při odstavení Izáka a proč? (b) K čemu nadešel pro Abrahámovo přirozené semeno čas na konci tohoto časového období?
8 Dvacet pět let poté, kdy Abrahám vstoupil do Zaslíbené země, když mu bylo sto let, stal se otcem jediného syna, jehož měl se svou právoplatnou manželkou Sárou; stalo se to ovšem božským zázrakem. Bylo to v zemi, která tehdy ještě nepatřila ani Abrahámovi ani jeho synu Izákovi. Když byl Izák odstaven, začalo být utiskováno přirozené „semeno“, skrze něž měl přijít Mesiáš. Stalo se to v době, kdy se Izákův devatenáctiletý nevlastní bratr Izmael potupně vysmíval právě odstavenému Izákovi. Takové chování prozrazovalo žárlivost a mohlo časem ohrozit život Izáka, dědice, jehož Bůh dal Abrahámovi. — 1. Mojžíšova 16:11, 12.
9 Z časových výpočtů vyplývá, že utiskování Abrahámova „semene“ v zemi, která nebyla jeho, začalo v době, kdy Abrahámovi bylo sto pět let a Izákovi pět let. Bylo to v roce 1913 př. n. l. (1. Mojžíšova 21:1–9; Galatským 4:29) „Čtyři sta let“, kdy bylo Abrahámovo přirozené „semeno“ utiskováno, mělo tedy skončit roku 1513 př. n. l. To měl být rok, kdy mělo Abrahámovo semeno vyjít ze země utiskujícího národa a kdy se mělo začít vracet do země svých předků, do země Zaslíbené. To byl určený čas, kdy Bůh chtěl uzavřít národní smlouvu s Abrahámovým „semenem“, aby je uvedl do Zaslíbené země jako národ, který je s ním v závazné smlouvě. Těchto čtyři sta let skončilo čtyři sta třicet let po tom, kdy Abrahám překročil Eufrat a kdy vstoupil v platnost slib, který byl Abrahámovi dán. — 2. Mojžíšova 12:40–42; Galatským 3:17–19.
UZAVŘENÍ NÁRODNÍ SMLOUVY
10. Do jaké míry se rozmnožilo Abrahámovo přirozené semeno v Egyptě, ale jaké okolnosti nakonec nastaly?
10 Od doby, kdy Abrahámův vnuk Jákob vyšel se svou domácností z kanaánské země, až do uplynutí čtyř set let, bylo dvanáct izraelských kmenů, které byly Jákobovými potomky, v chamitském Egyptě (nikoli v dnešním Egyptě arabském). Jak Jehova Bůh předpověděl, bylo Abrahámovo přirozené „semeno“ utiskováno a útlak nyní velmi zesílil. Lid Božího přítele Abraháma měl tím být vyhlazen. Lid se však přesto rozmnožoval, takže se stal nespočetným jako hvězdy na nebi a jako zrnka písku na pobřeží, jak to Bůh slíbil. Nakonec mohli sebrat ‚šest set tisíc tělesně schopných pěších mužů‘, kteří byli schopní k vojenské službě. (2. Mojžíšova 12:37) Bůh nezapomněl na svou smlouvu se svým přítelem Abrahámem. Také dodržel svůj oznámený časový rozvrh. Byl proto připraven, aby v ustanoveném čase patřičně jednal.
11. Koho Bůh vzbudil jako vůdce Izraele a jak se tento muž pokoušel prokázat se sám jako vůdce?
11 Kdo měl nyní být viditelným vůdcem lidu? Bůh nezvolil náčelníka z kmene Juda, jako kdyby byl vázán požehnáním, které pronesl Jákob nad Judou a které pojednávalo o království. (1. Mojžíšova 49:10; 1. Paralipomenon 5:1, 2) Nejvyšší Bůh, který měl sám o sobě právo volby, vybral místo toho vhodného muže z kmene Lévi, totiž Mojžíše, pravnuka Léviho. (2. Mojžíšova 6:20; 4. Mojžíšova 26:58, 59) Čtyřicet let předtím, než skončilo oněch čtyři sta let, Mojžíš se rozhodl, že nebude žít na dvoře egyptského faraóna, a spojil svůj život s údělem svých izraelských bratrů; nabídl se jim, že je jako vůdce vyvede z otroctví. „Předpokládal, že jeho bratři pochopí, že Bůh jim jeho rukou poskytuje záchranu, ale oni to nepochopili.“ Tehdy Bůh Mojžíše neposlal, aby osvobodil zotročený lid. Mojžíš musel utéci, protože se jej farao snažil zabít. Našel útočiště v madiánské zemi, oženil se a stal se pastýřem u svého tchána. — 2. Mojžíšova 2:11 až 3:1; Skutky 7:23–29.
12. Kdy a jak se Mojžíš stal Jehovovým „pomazaným“ a jaký úkol mu byl svěřen?
12 Uplynulo čtyřicet let a Mojžíš byl nyní osmdesátiletý. Jednou, když pásl stádo na Sinajském poloostrově, zázračně se mu ukázal Boží anděl na úpatí hory Oreb, asi tři sta dvacet kilometrů jihovýchodně od dnešního Suezského průplavu. Zde, u Orebu, Jehova Bůh do jisté míry vysvětlil Mojžíšovi své jméno, když řekl: „ ‚Prokáži, že jsem tím, čím prokáži, že jsem.‘ “ Synům Izraele máš říci: ‚Prokáži, že jsem poslal mne k vám.“ ‘ “ (2. Mojžíšova 3:2–14) Bůh tedy dosadil Mojžíše jako svého proroka a zástupce a Mojžíš nyní mohl být správně nazýván „pomazaný“ neboli „mesiáš“, stejně jako jeho předkové Abrahám, Izák a Jákob. (Žalm 105:15; Skutky 7:30–35; Židům 11:23–26) Jehova naznačil, že hora Oreb je místo, kde uzavře smlouvu s Mojžíšovým lidem, neboť řekl, že je Mojžíš vyvede z Egypta k této hoře, aby mu tam sloužili. — 2. Mojžíšova 3:12.
13. Jak došlo k tomu, že farao přikázal Izraelitům, aby opustili Egypt?
13 Farao znovu a znovu odmítal propustit Izraelity, a proto na něho a na jeho lid Jehova uvedl řadu pohrom. Desátá a poslední pohroma zlomila faraónovo zatvrzelé srdce a jeho odpor. Touto pohromou byli usmrceni všichni prvorození z egyptských rodin i z jejich domácích zvířat. Prvorození Izraelští byli ušetřeni, protože Izraelité uposlechli Jehovu Boha a ve svých domovech slavili večeři pasach, svou první večeři pasach. Jehovův anděl, vykonávající rozsudek, při pohledu na krev beránka pasach, kterou byly postříkány veřeje a nadedveřní trámy jejich domů, pominul tyto domy a smrt nevnikla do jejich rodinného kruhu. Zůstal naživu Názon, otec Salmonův z kmene Juda; také Nádab, prvorozený syn Mojžíšova staršího bratra Áróna. Prvorozený syn faraónův však zemřel. Ve svém zármutku a na naléhání truchlících Egypťanů farao přikázal Izraelitům, kterým se nic nestalo, aby opustili zem. — 2. Mojžíšova 5:1 až 12:51.
14. Která časová období skončila onoho dne pasach a co Bůh přikázal ohledně této noci?
14 Touto významnou nocí pasach roku 1513 př. n. l. skončilo současně několik vyznačených časových období. Skončilo 400 let, v nichž mělo být utlačováno Abrahámovo přirozené semeno v cizí zemi. Skončilo 215 let přebývání v Egyptě od doby, kdy tam vešel patriarcha Jákob. Skončilo 430 let od doby, kdy Abrahám překročil Eufrat a usadil se v Zaslíbené zemi. Není tedy div, že čteme: „A doba bydlení synů Izraele, kteří bydleli v Egyptě, byla čtyři sta třicet let. A stalo se na konci čtyř set třiceti let, ano dokonce právě v ten den se stalo, že všechna Jehovova vojska vytáhla z egyptské země. Je to noc, která má být vzhledem k Jehovovi zachovávána, protože je vyvedl z egyptské země. Je to noc, kterou mají zachovávat vzhledem k Jehovovi všichni synové Izraele po všechny své generace.“ — 2. Mojžíšova 12:40–42.
15. Jak Bůh osvobodil Izraelity od Egypťanů, kteří je pronásledovali, a co potom Izraelité zpívali?
15 Jehova použil strategie a prostřednictvím Mojžíšovým vedl svůj osvobozený lid na pobřeží horního západního ramene Rudého moře. V domnění, že Izraelité byli polapeni do pasti, farao se svými vozataji a jezdci se pustil do pronásledování a dostal se do těsné blízkosti svých uprchlých otroků. Všemohoucí Bůh však způsobil, že se otevřel průchod a Izraelité v noci prošli po vyschlém mořském dnu na Sinajský poloostrov. Když bylo Egypťanům povoleno, aby se vřítili do únikového koridoru, Bůh způsobil, že je zaplavily vody Rudého moře a že se tam utopili oni i jejich koně. Splnilo se Boží slovo, že Bůh bude soudit národ, který utlačoval přirozené Abrahámovo „semeno“. (1. Mojžíšova 15:13, 14) Když se svědkové Jehovova soudu dostali bezpečně na sinajské pobřeží, zpívali: „Jehova bude vládnout jako král po neurčitý čas, ano navždy. . . Zpívejte Jehovovi, neboť byl vysoko vyvýšen. Koně i s jeho jezdcem svrhl do moře.“ — 2. Mojžíšova 15:1–21.
16. Co Bůh navrhl Izraelitům, kteří tábořili na úpatí Orebu, a co tím sledoval?
16 Byl to zvláštní den, když Izraelité ve třetím lunárním měsíci (sivanu) po opuštění Egypta přišli do sinajské pustiny a utábořili se na úpatí Orebu, ‚hory pravého Boha‘. Tam měli sloužit Jehovovi, jak to Jehova řekl Mojžíšovi. (2. Mojžíšova 3:1, 12; 19:1) Prorok Mojžíš byl nyní vyzván, aby sloužil jako prostředník mezi Bohem a lidem, který tam tábořil. Jehova potom předložil smlouvu, která měla být mezi ním a lidem, a ustanovil účel této smlouvy. Na hoře Orebu řekl Mojžíšovi: „Tak máš říci Jákobovu domu a synům Izraele máš oznámit: ‚Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egypťanům, abych vás nesl na orličích křídlech a přivedl vás k sobě. A budete-li nyní přesně poslouchat můj hlas a skutečně dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete mým zvláštním vlastnictvím ze všech ostatních lidí, protože mně patří celá země. A vy sami se mně stanete královstvím kněží a svatým národem.‘ “ — 2. Mojžíšova 19:3–6.
17. Z čeho je patrné, zda Jehova zachráněným Izraelitům vnutil tuto smlouvu?
17 Nejvyšší Bůh nevnucoval Izraelitům, tuto smlouvu. Ačkoli je zachránil z Egypta a z Rudého moře, dal jim volnost, aby si vybrali, zda vstoupí do smlouvy s ním, nebo ne. Stát se Jehovovým „zvláštním vlastnictvím“? Stát se jeho „královstvím kněží a svatým národem“? Ano, to tehdy Izraelité chtěli. Proto také čteme, že když Mojžíš podal zástupcům lidu zprávu o smlouvě, kterou Bůh navrhl, „všechen lid jednomyslně odpověděl a řekl: ‚Jsme ochotni činit všechno, co Jehova mluvil.‘ “ Mojžíš nyní oznámil Jehovovi, jak se lid rozhodl, a Jehova potom uzavřel smlouvu, se kterou souhlasili. — 2. Mojžíšova 19:7–9.
18. Co Bůh oznámil Izraelitům o tři dny později?
18 Třetí den nato oznámil Jehova shromážděným Izraelitům prostřednictvím svého anděla na hoře Oreb v pohoří Sinaj Deset slov neboli Deset přikázání. Tato přikázání si můžeme přečíst ve 2. Mojžíšově 20:2–17.
VĚTŠÍ PROSTŘEDNÍK PŘEDPOVĚDĚN
19. (a) Oč prosili Izraelité Mojžíše v důsledku této podívané? (b) Co jim Mojžíš odpověděl?
19 Byla to velkolepá podívaná! „Tu viděl všechen lid hromy a planoucí blesky a zvuk rohu a dýmající horu. Když to lid spatřil, třásli se a stáli opodál. A začali Mojžíšovi říkat: ‚Mluv s námi ty a my ať nasloucháme; ale Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.‘ “ (2. Mojžíšova 20:18, 19) Boží odpověď v souhlase s touto žádostí vyděšených Izraelitů je podrobněji vyjádřena v 5. Mojžíšově 18:14–19. Když Mojžíš řekl Izraelitům, že jim Bůh nedal žádné mágy a věštce, kteří měli působit mezi Bohem a jimi, řekl jim tam dále:
„Ale tobě, tobě Jehova, tvůj Bůh, nedal nic takového. Proroka jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho ti vzbudí Jehova tvůj Bůh — jemu byste měli naslouchat — jako odpověď na vše, oč jsi žádal Jehovu, svého Boha na Orebě v den shromáždění, když jsi řekl: ‚Ať opět neslyším hlas Jehovy, svého Boha, a ať již nevidím tento velký oheň, abych nezemřel.‘ Na to mi Jehova řekl: ‚Učinili dobře, když tak mluvili. Vzbudím jim proroka ze středu jejich bratrů, jako jsi ty; a jistě vložím svá slova do jeho úst a jistě jim bude mluvit všechno, co mu přikáži. A stane se, že od člověka, který nebude naslouchat mým slovům, jež bude mluvit v mém jménu, od toho budu já sám vyžadovat účet.‘ “
20, 21. (a) Bylo pro Izraelity snadné věřit, že bude existovat jiný prorok jako Mojžíš? (b) V jakém smyslu a rozsahu měl být tento budoucí prorok jako Mojžíš?
20 Prorok jako Mojžíš, s nímž Bůh mluvil tak říkajíc „tváří v tvář“? Izraelitům mohlo připadat obtížné přijmout takovou myšlenku, když jim Mojžíš sám předal Boží prohlášení. Avšak právě takového proroka chtěl všemohoucí Bůh vzbudit pro svůj lid, jak to sám řekl. ‚Jako Mojžíš‘ neznamenalo, že by měl být pouze rovný Mojžíšovi. Slíbený prorok mohl být jako Mojžíš, a přece mohl být větší než Mojžíš.
21 Mezi izraelskými proroky od Mojžíše až po Malachiáše nebyl žádný prorok jako Mojžíš a žádný nebyl větší než on. (5. Mojžíšova 34:1–12) Co však lze říci o zaslíbeném Pomazaném, Mesiáši, který měl být „semenem“ nebeské „ženy“? (1. Mojžíšova 3:15) Právě o něm zřejmě Bůh mluvil, když říkal na hoře Sinaj Mojžíšovi o budoucím proroku, který má být jako Mojžíš. Jako Mojžíš mělo být toto mesiášské „semeno“ prostředníkem mezi Bohem a lidmi, ale přitom mělo být větší než Mojžíš. Ctitelé jediného živého a pravého Boha jistě dnes potřebují, aby pro ně bylo učiněno více, než co pro starověký Izrael učinil Mojžíš. Mojžíš tedy předstiňoval Jehovova většího proroka, který měl přijít.
22. Proč budoucí prorok podobný Mojžíšovi měl být proti používání obrazů při uctívání Boha?
22 V téže době Jehova Bůh také řekl Mojžíšovi: „Tak máš říci synům Izraele: ‚Vy sami jste viděli, že jsem s vámi mluvil z nebes. Neuděláte si vedle mne bohy ze stříbra a neuděláte si bohy ze zlata.‘ “ (2. Mojžíšova 20:22, 23) Nelze popřít, že příkaz je zaměřen proti tomu, aby bylo používáno neživých, němých, lidmi vytvořených obrazů k uctívání Boha, který mluvil ze samotného nebe. Je zde silně zdůrazněno, co Bůh řekl ve druhém z Deseti přikázání, jak je to zapsáno ve 2. Mojžíšově 20:4–6. Mesiášský prorok jako Mojžíš bude proti takovému používání náboženských obrazů.
23. Proč se tato smlouva s Izraelem obvykle nazývá smlouvou Zákona?
23 Než Bůh uzavřel smlouvu skrze svého prostředníka Mojžíše, připojil pro ně k Deseti přikázáním další zákony. Ty byly uvedeny ve druhé knize Mojžíšově, v kapitole 21 až 23. Byly zapsány ve svitku neboli v „knize“, jež byla při ruce, když byla smlouva slavnostně uzavírána. Tato smlouva se zvláště vyznačovala tím, že Boží vyvolený lid dostal božský zákon, který měli zachovávat, a proto to byla zákonná smlouva a obvykle také byla nazývána smlouvou Zákona. Její zákoník neboli soubor zákonů je uspořádán v podobě, která je v Bibli označena jako „Zákon“.
24. Jak dlouho po abrahámovské smlouvě byla uzavřena smlouva Zákona a je slib Abrahámovi stále ještě platný?
24 Zákon této smlouvy s Izraelem byl v podobě Deseti přikázání zaveden jen asi padesát nebo jedenapadesát dnů po noci pasach v Egyptě, a proto mohlo být právem řečeno, že Zákon „začal existovat o čtyři sta třicet roků později [po abrahámovské smlouvě z roku 1943 př. n. l.].“ Tím, že byl Izraeli po tak dlouhé době dán Zákon, nebyla učiněna neplatnou abrahámovská smlouva, čímž by „bylo zrušeno zaslíbení“. (Galatským 3:17) Stále trvá Boží slib, že v Abrahámově „semeni“ bude požehnáno všem národům a rodinám na zemi. Zcela jistě se to uskuteční.
25. Pro koho byla závazná smlouva Zákona a jak byla uvedena v platnost?
25 Rozhodně bychom si měli povšimnout, že smlouva Zákona s Izraelem byla uvedena v platnost za použití krve obětních zvířat, takže se slavnostně stala závaznou pro smluvní strany. Ze zprávy ve druhé Mojžíšově 24:6–8 se dovídáme: „Potom vzal Mojžíš [jako prostředník] polovinu krve a vylil ji do misek, a polovinou krve pokropil oltář. Nakonec vzal knihu smlouvy a četl ji před ušima lidu. Potom řekli: ‚Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni činit a chceme být poslušni.‘ A tak Mojžíš vzal krev a pokropil lid a řekl: ‚Zde je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Jehova podle všech těchto slov.‘ “ — Viz též 2. Mojžíšova 24:3.
26. Co bylo symbolicky znázorněno tím, že byl krví pokropen Boží oltář, a co tím, že byl krví pokropen lid?
26 Oltář, který Mojžíš postavil na úpatí hory Sinaj, zastupoval Jehovu Boha, jemuž byly na tomto oltáři přineseny oběti. Tím, že polovina krve obětních zvířat byla vykropena na oltář, byl tedy symbolicky pojat do smlouvy Jehova Bůh a byl vázán jako smluvní strana. A tím, že druhou částí obětní krve byl pokropen lid, byl lid přijat jako druhá smluvní strana a byl slavnostně zavázán, že bude plnit ty podmínky smlouvy, které se vztahují na lid. Krví byly tedy ve smlouvě spojeny obě strany, Bůh a izraelský národ.
27. Co ve spojení s uzavřením smlouvy Zákona dokazuje, že Izraelité do ní nevstoupili nevědomky nebo z donucení?
27 Izraelský národ nevstoupil do této smlouvy nevědomky ani pod tlakem či z donucení. Den před tím, než byla smlouva slavnostně zasvěcena krví, byla Boží slova a rozhodnutí oznámena lidu a ten je přijal. Ve druhé Mojžíšově 24:3 je řečeno: „Potom Mojžíš přišel a vyprávěl lidu všechna Jehovova slova a všechna soudcovská rozhodnutí, a všechen lid odpověděl jedním hlasem a řekli: ‚Všechna slova, která Jehova mluvil, jsme ochotni činit.‘ “ Příští den, když Mojžíš přečetl „knihu smlouvy“ před ušima celého lidu, opakoval lid, že přijal Boží zákon, a potom byl pokropen obětní krví. Nyní měl celý izraelský národ povinnost činit to, co Bůh prohlásil, když navrhl smlouvu slovy: „A budete-li nyní přesně poslouchat můj hlas a skutečně dodržovat mou smlouvu, pak. . .“ — 2. Mojžíšova 19:5, 6.
28. U které ze smluvních stran smlouvy Zákona vznikla otázka, zda dodrží ustanovení smlouvy, a co musela tato smluvní strana činit, aby byl svatý?
28 Je možno očekávat, že všemohoucí Bůh zůstane věrný ve své části této dvoustranné smlouvy, protože On se nemění. (Malachiáš 3:6) Otázka byla, jak se zachovají Izraelité. Budou Bohu věrně oddáni a budou konat to, k čemu byli ochotni? Budou patřit k těm věrným a oddaným, kteří měli být shromážděni k Jehovovi ve splnění žalmu 50:4, 5? Tam je řečeno: „Volá k nebesům nahoře a k zemi, aby vykonal soud na svém lidu: ‚Shromážděte ke mně mé věrně oddané, ty, kteří uzavírají mou smlouvu nad obětí.‘ “ (NS; Nová anglická bible) Nikoli jako jednotlivci, ale jako celý lid, jako národ, uzavřeli tuto smlouvu zákona nad řadou obětí, které byly přineseny za celý lid. Prokáží se jako „svatý národ“? Ano, ale musí zůstat čistí od tohoto světa.
29, 30. (a) Byli Izraelité tím, že uzavřeli smlouvu Zákona, ihned učiněni „královstvím kněží“, nebo jak dostali kněze? (b) Čím se stali způsobilí mužští členové ostatních rodin z kmene Lévi?
29 Pouze tím, že vstoupili do této smlouvy s Nejvyšším Bohem, nestali se ihned „královstvím kněží“. Rozhodně tehdy nebyli královstvím, ve kterém by každý mužský člen byl Božím knězem ve prospěch všech ostatních národů na zemi. Ještě se na nich nesplnilo proroctví Izaiáše 61:6: „A vy, vy budete nazýváni Jehovovými kněžími; bude se o vás říkat, že jste služebníci našeho Boha. Budete, lidé, jíst bohatství národů a budete se chlubit jejich slávou.“ Podle podmínek smlouvy Zákona byli pouze způsobilí mužští členové jediné rodiny v Izraeli učiněni kněžími, aby sloužili ve prospěch všech ostatních členů národa. Byla to rodina Mojžíšova staršího bratra Áróna, z kmene Lévi. Árón byl jmenován Božím veleknězem a jeho synové byli jmenováni nižšími knězi. Tak tvořili árónské kněžstvo.
30 Způsobilí mužští členové všech ostatních rodin z kmene Lévi byli učiněni služebníky árónského kněžstva, aby mu pomáhali vykonávat službu v Božím domě neboli ve stanu setkání, o němž byly dány pokyny ve smlouvě Zákona. — 2. Mojžíšova 27:20 až 28:4; 4. Mojžíšova 3:1–13.
31. Proč árónští kněží nebyli také učiněni izraelskými králi?
31 Kmen Juda tedy neměl ve starověkém Izraeli žádný podíl na kněžstvu, protože z tohoto kmene měl přijít mesiášský „vůdce“, který byl nazván „Sílo“ a jemuž bude ‚patřit poslušnost lidu‘. (1. Mojžíšova 49:10; 1. Paralipomenon 5:2) Ve starověkém Izraeli byl tedy královský úřad oddělen od úřadu kněžského. Árón a jeho synové nebyli učiněni králi–kněžími, a nepodobali se tedy Melchisedechovi.
32. Které svátky měli Izraelité každoročně slavit?
32 Podle smlouvy Zákona měl celý lid každoročně slavit tři národní slavnosti u stanu neboli svatostánku uctívání. „Třikrát v roce by se každý z tvých lidí mužského pohlaví měl objevit před Jehovou, tvým Bohem, na místě, které si On zvolí: ve svátek nekvašených chlebů a ve svátek týdnů a ve svátek chýší, a nikdo by se neměl objevit před Jehovou s prázdnýma rukama. Dar z ruky každého jednotlivce by měl odpovídat požehnání, která ti dal Jehova, tvůj Bůh.“ (5. Mojžíšova 16:16, 17; 2. Mojžíšova 34:1, 22–24) Svátek nekvašených chlebů byl slaven ve spojitosti s výroční večeří pasach, která byla připomínkou vysvobození Izraelitů z Egypta. Svátek týdnů byl slaven padesátý den, to jest po uplynutí sedmi týdnů od 16. nisana; a v onen padesátý (letnicový) den byly Jehovovi předkládány první plody ze sklizně pšenice. Slavnost chýší (neboli stánků) byla také nazývána „slavností sklizně“ na přelomu roku. Pro tyto každoroční slavnosti byly předepsány odpovídající oběti, které měly být přinášeny Jehovovi. — 3. Mojžíšova 23:4–21, 33–43.
33. Kdy se slavil Den smíření a proč oběti, které byly přinášeny toho dne, musely být každoročně opakovány?
33 Pět dnů před slavností svátků chýší měl být slaven výroční „den smíření“ (Yom Kippur), a to desátého dne sedmého lunárního měsíce, počítáno do jarního měsíce nisan neboli abib. Mělo to být 10. tišri. Toho dne mělo proběhnout usmíření za hříchy celého národa, který byl ve smluvním poměru k Jehovovi, a byl to jediný den v roce, kdy árónský velekněz vcházel do Nejsvětější stanu setkání a vykropil krev obětí smíření (býka a kozla) před svatou truhlou smlouvy, jež obsahovala Jehovův psaný Zákon. (3. Mojžíšova 23:26–32; 16:2–34) Hříchy lidí, kterým byla taková zvířata podřízena, nemohly ovšem být skutečně odstraněny usmrcením těchto zvířecích obětí a vylitím jejich krve. Právě proto musely být oběti dne smíření každoročně opakovány, neboť smrtí a krví těchto obětních zvířat nebyly ve skutečnosti odstraněny lidské hříchy.
34. Co Bůh vyžadoval k odstranění lidského hříchu, jak to bylo jasně patrné ze smlouvy Zákona, a proč žádný Izraelita nemohl poskytnout to, co bylo požadováno?
34 Můžeme také poznat důvod. Ve smlouvě Zákona Bůh jasně a zřetelně přikázal: „Kdyby se stala smrtelná nehoda, potom dáš duši za duši, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, zranění za zranění, úder za úder.“ (2. Mojžíšova 21:23–25; 5. Mojžíšova 19:21) Jinými slovy, za stejnou hodnotu měla být dána stejná hodnota. Neodsouzený lidský život tedy musel být dán za lidský život, který byl odsouzen. Proto je v žalmu 49:6–10 (49:7–11, KB) napsáno: „Ti, kteří se spoléhají na své prostředky k obživě a neustále se chlubí hojností svého bohatství, žádný z nich nemůže nijak vykoupit ani bratra ani za něho dát Bohu nějaké výkupné; [a výkupní cena jejich duše je tak cenná, že přestala na neurčitý čas], aby dále žil navždy a neviděl jámu. Neboť vidí, že i moudří umírají.“ Muselo existovat odpovídající výkupné, a žádný kteří byli obtíženi hříchy, nemohl poskytnout nic takového, aby mohl být koupen zpět dokonalý život, který Adam zmařil.
35. Co se stalo árónskému kněžstvu a odkud proto měla být očekávána vykupující oběť?
35 Árónské kněžstvo, které přinášelo v Božím svatém domě pouhé zvířecí oběti, pominulo před devatenácti stoletími, v roce 70 n. l., když byl Jeruzalém i se svým chrámem zničen římskými vojsky. Nezbývá jiná možnost než vzhlížet k mesiášskému Králi, o němž Jehova Bůh přísahal, že jej učiní „knězem na neurčitý čas podle způsobu Melchisedechova“. (Žalm 110:1–4) Ten měl být „semenem“ Boží nebeské „ženy“, semenem, které Bůh určuje a oprávňuje, aby rozdrtilo hlavu toho zlého, který je znázorněn „hadem“ v Edenu. Kdyby ten nepřinesl výkupné za celé lidstvo, pak by pro nás neexistovala pomoc, neměli bychom žádnou naději na věčný život ve spravedlivém novém pořádku pod vládou Jehovy Boha. Zvířecí oběti, které byly obětovány v Izraeli v „den smíření“ až do prvního století n. l., musí tedy mít obrazný význam; musí prorocky znázorňovat potřebnou vykupující oběť, kterou měl obětovat Mesiáš, jenž se měl stát knězem podle způsobu Melchisedechova a měl rozdrtit hadovu hlavu.
36. Jak mělo být pohlíženo také na slavnosti, které byly slaveny pod smlouvou Zákona?
36 Podobně tomu bylo s výročními slavnostmi, které Boží smlouva předepisovala starověkému Izraeli. Nebyly to pouhé bezvýznamné příležitosti, kdy by se lid mohl pobavit a odpočinout si. Měly prorocký význam. Byly to radostné události, které zobrazovaly budoucí radostná opatření, která Bůh učinil pro lidstvo. Jejich požehnaný význam ukazuje Bůh ve svém patřičném čase podle svého „věčného předsevzetí“.
NÁROD, KTERÝ MĚL PODIVUHODNÉ PŘÍLEŽITOSTI
37. Jakou příležitost poskytla Izraelitům smlouva Zákona?
37 Mohl však některý Izraelita získat věčný život tím, že by dokonale dodržoval Zákon smlouvy, jež byla uzavřena s Bohem, a ani v nejmenším by ji neporušil? Smlouva Zákona poskytovala každému Izraelitovi příležitost, aby dokázal, že je toho schopen. Ve 3. Mojžíšově 18:5 se o této příležitosti mluví slovy: „Budete dodržovat má ustanovení a má soudcovská rozhodnutí; bude-li je člověk činit, bude také jimi živ. Já jsem Jehova.“ Kdyby tedy některý Izraelita bezvadně dodržoval Zákon a získal by věčný život svými vlastními skutky, nepotřeboval by užitek obětí smlouvy Zákona. Nepotřeboval by ani požehnání abrahámovského slibu. (1. Mojžíšova 12:3; 22:18) Člověk, který by tak dokonale dodržoval Zákon, získal by sám spravedlnost a nárok na život.
38, 39. (a) Co ukazuje, zda některý z Izraelitů získal život dokonalým dodržováním Zákona? (b) Čí kněžské služby před Bohem byly proto nutné?
38 Ale i prorok Mojžíš zemřel. Zemřel i nejvyšší kněz Árón. A zemřeli všichni ostatní Izraelité od uzavření smlouvy Zákona až do doby, kdy v roce 70 n. l. zaniklo árónské kněžstvo, ano, až dodnes. Dokonce i nyní, devatenáct století po zničení jeruzalémského chrámu Římany, ortodoxní Izraelité dále slaví určitým způsobem Den smíření neboli Yom Kippur. Tím připouštějí, že potřebují být očištěni od hříchu, ano, že nejsou schopni dokonale dodržovat Zákon a získat věčný život svými vlastními spravedlivými skutky. A jestliže oni toho nebyli schopni pod smlouvou Zákona, jak by to mohl dokázat kdokoli z nás ostatních nedokonalých lidí?
39 Vzhledem k tomu, co jasně ukázala smlouva Zákona, jsme my všichni odsouzeni před Bohem, jehož skutky jsou dokonalé. Více než sedm set let po uzavření smlouvy Zákona s Izraelem prohlásil prorok Izaiáš: „Jako roucho ohyzdné všechny spravedlnosti naše.“ (Izaiáš 64:6, KB) My všichni potřebujeme služby zaslíbeného kněze, který je přirovnán k Melchisedechovi a který bude knězem navždy.
40. Co učinil Mojžíš prvního nisana roku 1512 př. n. l. v souvislosti s uctíváním Boha a co se tehdy stalo?
40 Vraťme se nyní zpět k roku, kdy byla za působení prostředníka Mojžíše uzavřena smlouva mezi Jehovou Bohem a Izraelem. Skončil lunární rok a nadešel první nisan kalendářního roku 1512 př. n. l. Onoho dne Mojžíš uposlechl Boží příkaz a dal postavit „svatostánek stanu setkání“, kde mělo od té doby začít uctívání Boha. Mojžíš potom oblékl svého staršího bratra Áróna a Árónovy syny do úředních oděvů a pomazal je svatým olejem pomazání, aby sloužili, Árón jako velekněz a jeho synové jako nižší kněží. „Tak Mojžíš dokončil dílo. A oblak začal přikrývat stan setkání a Jehovova sláva naplnila svatostánek. A Mojžíš nemohl vejít do stanu setkání, protože nad ním spočíval oblak a svatostánek naplnila Jehovova sláva.“ — 2. Mojžíšova 40:1–35.
41. Viditelným důkazem čeho byl tento projev a kdy bylo dovršeno dosazení kněžstva?
41 To byl viditelný důkaz, že Jehova přijal tuto stavbu k uctívání a že ji posvětil pro svůj účel. Sedmého dne onoho prvního měsíce nisana (neboli abibu) bylo ukončeno dosazení a zplnomocnění árónského kněžstva a od té doby mohli tito kněží moci dohlížet nad vším, co patřilo k uctívání Boha v svatém stánku. — 3. Mojžíšova 8:1 až 9:24.
42. Čím byl ještě tehdy Jehova pro Izraelity — nehledě na to, že byl Bohem, kterého měli uctívat a který nepotřeboval žádného viditelného zástupce?
42 Jehova byl Bůh, kterého měl izraelský národ podle příkazu uctívat a kterého byl tudíž povinen uctívat. Nebyl jen jejich Bohem. Byl také jejich královským panovníkem, jejich králem, jemuž byli zavázáni podřízeností a věrnou oddaností. Neposlušnost jeho zákonů a přikázání by tedy byla porušením kázně a projevem nevěrnosti. Tato skutečnost je potvrzena v 5. Mojžíšově 33:5, kde prorok Mojžíš mluví o izraelském národu jako o Ješurun neboli „Přímém“, protože národ vstoupil do smlouvy Zákona. Říká: „A byl král v Ješurun, když se shromáždili představení lidu, všechny kmeny Izraele společně.“ (Překlad Židovské vydavatelské společnosti v Americe) A zemřelý dr. J. H. Hertz, C. H. říká v redakční poznámce pod čarou k tomuto verši: „Tak začalo Boží království nad Izraelem.“ (Pentateuch a příruční Tora, Soncino Press, str. 910, angl.) Jehova byl jejich neviditelný, nebeský král. Nepotřeboval žádného pozemského viditelného, lidského krále, který by jej zastupoval v Izraeli. — 1. Mojžíšova 36:31.
43, 44. Jaká mimořádná přízeň byla poskytnuta izraelskému národu na rozdíl od všech ostatních národů země a jak proto mohli chválit Jehovu?
43 V jak velké přízni byl tento národ z potomků Abraháma, Izáka a Jákoba (Izraele), který byl přijat do smlouvy s jediným živým a pravým Bohem! Měli pravé uctívání Boha a těšili se z naděje, že se mu stanou „královstvím kněží a svatým národem“.
44 Prorok Ámos řekl: „Slyšte toto slovo, které Jehova mluvil o vás, synové Izraele, o celé rodině, kterou jsem vyvedl z egyptské země, slovo, jež zní: ‚Ze všech rodin země znal jsem jedině vás.‘ “ (Ámos 3:1, 2) V jednom ze žalmů Hallelujah vyjádřil žalmista vhodné přirovnání: „Své slovo říká Jákobovi, své předpisy a soudcovská rozhodnutí Izraeli. Neučinil tak žádnému jinému národu; a jeho soudcovská rozhodnutí, ta oni neznali. Chvalte Jah, lidé!“ (Žalm 147:19, 20) Národ, který byl v přízni, měl skutečně dobrý důvod, aby chválil Jehovu tím, že bude zachovávat jeho smlouvu. Zda to činili, to se mělo ukázat v době, která nyní začala a která může být označena jako období smlouvy Zákona.
[Studijní otázky]
