Biblická kniha číslo 3 – Levitikus

Pisatel: Mojžíš

Místo psaní: pustina

Psaní dokončeno: 1512 př. n. l.

Doba v ní zahrnutá: 1 měsíc (1512 př. n. l.)

1. a) Proč je název Levitikus vhodný? b) Jaké jiné názvy Levitikus dostal?

NEJBĚŽNĚJŠÍ název pro třetí knihu Bible je Levitikus (3. Mojžíšova). Pochází z Levitikon v řecké Septuagintě a z „Leviticus“ v latinské Vulgátě. Tento název se hodí, přestože je v ní o Levitech pouze zběžná zmínka (v 25:32, 33). Kniha obsahuje hlavně předpisy levitského kněžstva, vybraného z kmene Leviho, a zákony, jimž kněží vyučovali lid: „Rty kněze by totiž měly uchovávat poznání a z jeho úst by lidé měli hledat zákon.“ (Mal. 2:7) V hebrejském textu se kniha nazývá podle svého úvodního výrazu Vaijikra, doslovně: „A zavolal“. Mezi pozdějšími Židy se kniha nazývala také Zákon kněží a Zákon obětí. — 3. Mojž. 1:1, poznámka pod čarou v Rbi8.

2. Jaké doklady potvrzují, že tuto knihu napsal Mojžíš?

² Levitikus napsal bezpochyby Mojžíš. Závěr neboli kolofon uvádí: „To jsou přikázání, která dal Jehova Mojžíšovi.“ (27:34) Podobné tvrzení najdeme ve 3. Mojžíšově 26:46. Dříve uvedené doklady, které potvrzují, že Mojžíš napsal Genesis a Exodus, podporují skutečnost, že Mojžíš je rovněž pisatelem Levitiku, protože zjevně byl Pentateuch původně jedním svitkem. Levitikus je navíc spojen s předcházejícími knihami spojkou „a“. Nejpádnějším svědectvím je však skutečnost, že Ježíš Kristus i jiní inspirovaní Jehovovi služebníci často citují ze zákonů a zásad v Levitiku nebo se na ně odvolávají, a připisují je Mojžíšovi. — 3. Mojž. 23:34, 40–43 — Neh. 8:14, 15; 3. Mojž. 14:1–32 — Mat. 8:2–4; 3. Mojž. 12:2 — Luk. 2:22; 3. Mojž. 12:3 — Jan 7:22; 3. Mojž. 18:5 — Řím. 10:5.

3. Jaké časové období zahrnuje Levitikus?

³ Jaké časové období Levitikus zahrnuje? Kniha Exodus končí postavením svatostánku „v prvním měsíci druhého roku, prvního dne měsíce“. Kniha Numeri (bezprostředně následuje za zprávou Levitiku) začíná zmínkou, jak Jehova mluví k Mojžíšovi „první den druhého měsíce v druhém roce jejich vyjití z egyptské země“. Z toho tedy vyplývá, že několik událostí Levitiku se nemohlo přihodit v čase delším než jeden lunární měsíc. Velká část knihy totiž obsahuje zákony a předpisy. — 2. Mojž. 40:17; 4. Mojž. 1:1; 3. Mojž. 8:1–10:7; 24:10–23.

4. Kdy byl Levitikus napsán?

⁴ Kdy napsal Mojžíš Levitikus? Je rozumné se domnívat, že vedl záznam událostí, jak se odehrávaly, a že zapisoval Boží pokyny, jakmile je obdržel. Je to i patrné z Božího příkazu Mojžíšovi, aby napsal o konečném osudu Amalekitů ihned po jejich porážce v bitvě s Izraelity. Ranému datu nasvědčují i některé záležitosti, o nichž se v knize mluví. Izraelité například dostali příkaz, aby zvířata, která chtěli použít jako potravu, přiváděli na porážku ke vchodu do stanu setkání. Tento příkaz byl dán a zaznamenán krátce po slavnostním uvedení kněžstva. Je zde i mnoho pokynů, které měly být Izraelitům vodítkem po dobu jejich cesty pustinou. To vše nasvědčuje, že Mojžíš napsal Levitikus během roku 1512 př. n. l. — 2. Mojž. 17:14; 3. Mojž. 17:3, 4; 26:46.

5. Jaký účel měly zákony o obětech a o obřadní nečistotě?

⁵ Proč byl Levitikus vůbec napsán? Jehova chtěl mít svatý národ, posvěcený lid, oddělený pro jeho službu. Věrní Boží muži obětovali sice Jehovovi oběti od doby Abela, ale výslovné pokyny o obětech za hřích a jiných obětech dal Bůh národu Izraele teprve nyní. Podrobně je vysvětluje právě Levitikus. Upozorňovaly Izraelity na nesmírnou hříšnost hříchu a vštěpovaly jim do mysli, že si hříchem přivozují Jehovovu nelibost. Tyto předpisy, jež byly částí Zákona, sloužily jako vychovatel, který vedl Židy ke Kristu, ukazovaly jim potřebu Zachránce a zároveň je oddělovaly jako lid od ostatního světa. A tomuto poslednímu účelu sloužily zejména Boží zákony o obřadní čistotě. — 3. Mojž. 11:44; Gal. 3:19–25.

6. Proč nyní Izraelité zvlášť potřebovali důkladné vedení od Jehovy?

⁶ Když Izrael jako nový národ putoval do nové země, potřeboval správné vedení. Neuplynul ani rok od exodu, a tak životní měřítka Egypta i jeho náboženské zvyklosti měli Izraelité ještě  v čerstvé paměti. V Egyptě bylo běžné manželství mezi bratrem a sestrou. Provádělo se falešné uctívání k poctě mnoha bohů, dokonce i bohů v podobě zvířat. A nyní byl tento velký sbor na cestě do Kanaánu, kde byl život a náboženské zvyklosti ještě zvrhlejší. Podívejme se však opět do izraelského tábora. Sbor se rozrostl o mnoho pravých Egypťanů nebo jejich potomků, o celé smíšené množství žijící přímo uprostřed Izraelitů. Byli to lidé, kteří se narodili z egyptských rodičů a byli vychováni a vyškoleni ve způsobech, náboženství a vlastenectví Egypťanů. Mnozí z nich nepochybně ještě před krátkým časem holdovali odporným zvyklostem svého domova. Jak nezbytné bylo, aby nyní obdrželi důkladné vedení od Jehovy!

7. V čem nesou předpisy Levitiku pečeť božského autorství?

⁷ Celý Levitikus nese pečeť božské inspirace. Lidé by nikdy nemohli vymyslet jeho moudré a spravedlivé zákony a předpisy. Jeho nařízení o stravě, nemocech, karanténě a zacházení s mrtvými těly odhalují znalost skutečností, kterým lékaři ve světě porozuměli až o tisíce let později. Boží zákon o zvířatech, jež byla nečistá k jídlu, měl chránit Izraelity po dobu jejich putování. Měl je chránit před trichinosou z prasat, tyfem a paratyfem z určitých druhů ryb a před nákazou z mrtvých zvířat. Tyto praktické zákony měly řídit jejich náboženství a jejich život, aby zůstali svatým národem a mohli vejít do Zaslíbené země a obývat ji. Dějiny ukazují, že předpisy od Jehovy představovaly pro Židy určitou výhodu před jinými národy, pokud jde o zdraví.

8. Jakým dalším způsobem dokazuje inspiraci prorocký obsah Levitiku?

⁸ Splnění proroctví a předobrazů v Levitiku dále dokazuje jeho inspiraci. Posvátné i světské dějiny zaznamenávají splnění výstrah Levitiku před následky neposlušnosti. Je v něm mimo jiné předpověď, že matky budou jíst své vlastní děti kvůli hladomoru. Jeremjáš ukazuje, že se to splnilo při zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l., a Josephus vypráví, že se to dělo i při pozdějším zničení města v roce 70 n. l. Prorocký slib, že se Jehova na ně rozpomene, jestliže budou činit pokání, se splnil jejich návratem z Babylóna v roce 537 př. n. l. (3. Mojž. 26:29, 41–45; Nář. 2:20; 4:10; Ezra 1:1–6) Jiní pisatelé Bible citují z Levitiku jako z inspirovaného Písma a to je dalším svědectvím jeho inspirace. Jako dodatek k textům uvedeným již dříve pro důkaz, že pisatelem této knihy je Mojžíš, viz prosím Matouše 5:38; 12:4; 2. Korinťanům 6:16 a 1. Petra 1:16.

9. Jak Levitikus velebí Jehovovo jméno a svatost?

⁹ Kniha Levitikus důsledně vyvyšuje jméno a svrchovanost Jehovy. Neméně než 36krát jsou její zákony připisovány Jehovovi. Samotné jméno Jehova se vyskytuje průměrně desetkrát v každé kapitole a připomínka „Já jsem Jehova“ opakovaně zdůrazňuje poslušnost Božích zákonů. Námět svatosti prolíná celým Levitikem, který se zmiňuje o tomto požadavku častěji než kterákoli jiná kniha Bible. Izraelité měli být svatí, protože Jehova je svatý. Určité osoby, místa, předměty a časová období byly oddělené jako svaté. Například den smíření a jubilejní rok byly oddělené jako období zvláštní pozornosti k uctívání Jehovy.

10. Co se zdůrazňuje ve spojitosti s oběťmi a jaké tresty za hřích jsou uvedeny?

¹⁰ Kniha Levitikus vyzdvihuje v souladu se zdůrazňováním svatosti úlohu, jakou hraje prolévání krve neboli obětování života při odpuštění hříchů. Zvířecí oběti byly omezeny pouze na domácí a čistá zvířata. U určitých hříchů se při oběti vyžadovalo přiznání, náhrada a zaplacení pokuty. Ještě za jiné hříchy byl trest smrti.

OBSAH LEVITIKU

11. Jak lze nastínit obsah Levitiku?

¹¹ Levitikus je z větší části zákonodárným spisem, z něhož většina je také prorocká. Kniha sleduje v podstatě tematickou osnovu, kterou můžeme rozdělit do osmi částí, jež jdou zcela logicky za sebou.

12. Jaké jsou druhy krvavých obětí a jak se mají obětovat?

¹² Předpisy pro oběti (1:1–7:38). Různé oběti spadají do dvou hlavních kategorií: Krvavé, jež jsou z dobytka, ovcí, koz a drůbeže a nekrvavé, jež jsou z obilí. Krvavé oběti se mají obětovat buď jako 1. zápalné oběti, 2. oběti společenství, 3. oběti za hřích nebo jako 4. oběti za vinu. Všechny tyto čtyři oběti mají společné tři věci: Obětující musí sám přivést oběť ke vchodu do stanu setkání, musí na ni položit ruce, a pak se má zvíře zabít. Potom je vykropena krev a se zabitým zvířetem se musí zacházet podle druhu oběti. Uvažujme nyní postupně o krvavých obětech.

13–16. a) Načrtni požadavky 1. pro zápalné oběti, 2. oběti společenství, 3. oběti za hřích a 4. oběti za vinu. b) Co se v souvislosti s krvavými oběťmi znovu a znovu zakazuje?

¹³ 1. Zápalnou obětí může být mladý býk, beran, kozel, holub nebo hrdlička; to záleží na možnostech obětujícího. Oběť se má rozřezat na kusy a kromě kůže se má celá spálit na oltáři. V případě hrdličky nebo holuba se musí hlava natrhnout, ne však oddělit, a odstraní se vole a peří. — 1:1–17; 6:8–13; 5:8.

 ¹⁴ 2. Oběťí společenství může být buď samec nebo samice z dobytka či ze stád bravu. Na oltáři se spálí jen její tučné části. Určitý díl oběti připadne knězi a zbytek sní obětující. Vhodně se nazývá oběť společenství, protože se obětující při ní podílí na jídle neboli má jakoby společenství s Jehovou a s jeho knězem. — 3:1–17; 7:11–36.

¹⁵ 3. Oběť za hřích se požaduje za neúmyslné hříchy nebo za hříchy z nedopatření. Jaké zvíře se má obětovat, závisí na tom, čí hřích se má usmířit — zda kněze, lidu jako celku, náčelníka nebo prostého člověka. Na rozdíl od dobrovolných zápalných obětí a obětí společenství za jednotlivce je oběť za hřích povinná. — 4:1–35; 6:24–30.

¹⁶ 4. Oběti za vinu se vyžadují, aby přikryly osobní vinu způsobenou nevěrností, podvodem a loupeží. V některých případech vina vyžaduje přiznání a oběť podle možností viníka. Jindy se vyžaduje náhrada rovnocenná ztrátě plus 20 procent a oběť berana. V této části Levitiku, která pojednává o obětech, se důrazně a opětovně zakazuje pojídání krve. — 5:1–6:7; 7:1–7, 26, 27; 3:17.

17. Jak se mají obětovat nekrvavé oběti?

¹⁷ Nekrvavé oběti mají být z obilí a přinášejí se buď jako pražené, na hrubo rozemleté obilí, nebo jako jemná mouka; upravit se mají různě, například pečením, přípravou na plechu k pečení nebo smažením v množství tuku. Tyto oběti se mají obětovat se solí a olejem a někdy s vonnou pryskyřicí, ale musejí být zcela bez kvasu nebo medu. Z některých obětí připadne část knězi. — 2:1–16.

18. Jakou posilující podívanou vrcholí slavnostní uvedení kněžstva?

¹⁸ Slavnostní uvedení kněžstva (8:1–10:20). Nyní přichází čas pro velkou událost v Izraeli, pro slavnostní uvedení kněžstva. Mojžíš o tom pojednává do všech podrobností, právě jak mu Jehova přikázal. „A Áron a jeho synové vykonali všechno, co Jehova přikázal prostřednictvím Mojžíše.“ (8:36) Sedm dní trvá slavnostní uvedení kněžstva do jeho úřadu a pak přichází zázračná podívaná, jež posiluje víru. Všichni se shromáždili. Kněží právě obětovali oběť. Áron a Mojžíš požehnali lidu. A pak, pohleďme, „Jehovova sláva [se] objevila všemu lidu, a oheň vyšel z místa před Jehovou a začal stravovat zápalnou oběť a tučné kusy na oltáři. Když to všechen lid uviděl, propukl v křik, a padali na tvář.“ (9:23, 24) Jehova je opravdu hoden jejich poslušnosti a uctívání!

19. K jakému přestupku dochází a co po něm následuje?

¹⁹ Dochází však k přestupkům Zákona. Například Áronovi synové Nadab a Abihu obětují nedovolený oheň před Jehovou. „A tak vyšel oheň z místa před Jehovou a strávil je, takže zemřeli před Jehovou.“ (10:2) Lid i kněz se musejí řídit Jehovovými pokyny, aby mohli obětovat přijatelnou oběť a těšit se z Jehovova schválení. Ihned potom dává Bůh příkaz, že kněží nesmějí pít alkoholické nápoje, když slouží ve svatostánku. To naznačuje, že k nesprávnému jednání dvou Áronových synů přispěla zřejmě opilost.

20, 21. Jaké předpisy se týkají čistoty a správné hygieny?

²⁰ Zákony o čistotě (11:1–15:33). Tato část pojednává o obřadní a hygienické čistotě. Určitá zvířata, domácí i divoká, jsou nečistá. Všechna mrtvá těla jsou nečistá, a ti, kteří se jich dotknou, se stávají nečistými. Narození dítěte rovněž přináší nečistotu a vyžaduje oddělení a zvláštní oběti.

²¹ Určité kožní choroby, jako malomocenství, také působí obřadní nečistotu, a očištění se vztahuje nejen na osoby, ale i na šatstvo a domy. Vyžaduje se karanténa. Rovněž menstruace a semenný výron stejně jako výtok mají za následek nečistotu. V těchto případech se vyžaduje oddělení, a po uzdravení se kromě toho vyžaduje omytí těla či obětování obětí, nebo obojí.

22. a) Proč je 16. kapitola velmi důležitá? b) Jak se postupuje v den smíření?

²² Den smíření (16:1–34). To je velmi významná kapitola, protože obsahuje pokyny o nejdůležitějším dnu pro Izrael, o dnu smíření, který připadá na desátý den sedmého měsíce. Je to den pro trápení duše (nejpravděpodobněji postem) a nepřipouští se v něm žádná světská práce. Začíná obětí mladého býka za hříchy Árona a jeho domácnosti, za hříchy kmene Leviho a pak následuje oběť kozla za ostatní národ. Po pálení kadidla se má trochu krve obou zvířat přinést do Nejsvětější svatostánku a vykropit před víkem Truhly. Později se musejí mrtvá těla zvířat vynést za tábor a spálit. Ten den je rovněž předveden před Jehovu živý kozel, a mají se nad ním oznámit všechny hříchy lidu. Potom se má vyvést do pustiny. Pak musejí být obětováni dva berani jako zápalné oběti, jeden za Árona a jeho domácnost a druhý za ostatní národ.

23. a) Kde nacházíme naprosto jednoznačná biblická prohlášení o krvi? b) Jaké jiné předpisy následují?

²³ Ustanovení o krvi a jiné záležitosti (17:1–20:27). Tato část uvádí mnoho ustanovení  pro lid. Opět je zapovězena krev, a to v tak jednoznačných prohlášeních, jaká v Písmech už nenalezneme. (17:10–14) Krev se smí správně používat na oltáři, ne však k jídlu. Jsou zakázány odporné zvyklosti jako krvesmilstvo, homosexualita a sodomie. Jsou zde předpisy pro ochranu ztrápených, ponížených a cízích, a je dán příkaz: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe. Já jsem Jehova.“ (19:18) Ustanovení chrání společenské a hospodářské blaho národa, a duchovní nebezpečí, jako uctívání Molecha a spiritismus, jsou postavena mimo zákon a trestají se smrtí. Bůh znovu zdůrazňuje oddělenost svého lidu: „A prokážete se mi svatými, protože já, Jehova, jsem svatý, a odděluji vás od národů, abyste se stali mými.“ — 20:26.

24. Co uvádí Levitikus o kněžské způsobilosti a obdobích svátků?

²⁴ Kněžství a svátky (21:1–25:55). Další tři kapitoly pojednávají především o obřadním uctívání Izraele: o ustanoveních ohledně kněží, o jejich tělesné způsobilosti, o tom, s kým se smějí oženit, kdo smí jíst svaté věci, a o požadavcích na zdraví zvířat, aby byla pro oběti použitelná. Jsou nařízena tři národní období svátků, která jsou příležitostí, aby se Izrael ‚radoval před Jehovou, svým Bohem‘. (23:40) Národ tak bude jako jeden muž obracet pozornost k Jehovovi, chválit ho a uctívat, a posilovat svůj vztah k němu. Jsou to svátky Jehovovi, roční svatá shromáždění. Pasach spolu se svátkem nekvašených chlebů je stanoven na začátek jara, letnice neboli svátek týdnů následuje v pozdním jaru a den smíření a osmidenní svátek chýší neboli sklizně jsou na podzim.

25. a) Jak Levitikus ukazuje, že „tomu Jménu“ se musí projevovat úcta? b) Jakých předpisů se týká číslo „sedm“?

²⁵ Ve 24. kapitole je dán pokyn o chlebu a oleji, které se mají používat při službě ve svatostánku. Pak dochází k události, při které Jehova stanoví, že každý, kdo utrhá „tomu Jménu“ — ano, tomu jménu Jehova — bude ukamenován. Potom Bůh vyhlašuje zákon o trestu podle pravidla „oko za oko, zub za zub“. (24:11–16, 20) V 25. kapitole najdeme předpisy o ročním sabatu neboli roku odpočinku, který se má držet každý sedmý rok, a o Jubileu v každém padesátém roce. V tomto padesátém roce se provolá svoboda v celé zemi a vrátí se dědičný majetek, prodaný nebo propadlý za předchozích 49 let. Jsou dány zákony k ochraně práv chudých a otroků. V této části má velký význam číslo „sedm“ — sedmý den, sedmý rok, sedmidenní svátky, období sedmi týdnů a Jubileum, které přichází po sedmkrát sedmi letech.

26. Čím Levitikus vrcholí?

²⁶ Následky poslušnosti a neposlušnosti (26:1–46). Kniha Levitikus touto kapitolou vrcholí. Jehova zde uvádí odměnu za poslušnost a tresty za neposlušnost. Zároveň vyzdvihuje naději pro Izraelity, jestliže se pokoří, když říká: „A v jejich prospěch si chci vzpomenout na smlouvu předků, které jsem vyvedl z egyptské země před očima národů, abych prokázal, že jsem jejich Bůh. Já jsem Jehova.“ — 26:45.

27. Jak Levitikus končí?

²⁷ Jiná ustanovení (27:1–34). Levitikus končí pokyny o zacházení s oběťmi slavnostního slibu, o prvorozených pro Jehovu a o desátém dílu, který se stává svatým Jehovovi. Pak přichází stručný kolofon: „To jsou přikázání, která dal Jehova Mojžíšovi jako příkazy izraelským synům na hoře Sinaj.“ — 27:34.

PROČ JE PROSPĚŠNÁ

28. Čím je Levitikus dnešním křesťanům prospěšný?

²⁸ Jako část inspirovaných Písem je kniha Levitikus velmi prospěšná dnešním křesťanům. Podivuhodně pomáhá ocenit Jehovu, jeho vlastnosti a způsob jednání s jeho tvory, které tak jasně předvedl na Izraeli pod smlouvou Zákona. Levitikus uvádí mnoho základních zásad, které budou vždy platit, a obsahuje mnoho prorockých vzorů i proroctví. Uvažujeme-li o nich, posiluje to naši víru. Mnoho z jeho zásad znovu uvádějí Křesťanská řecká písma a některé z nich přímo citují. A nyní se budeme zabývat sedmi význačnými body.

29–31. Jak Levitikus zdůrazňuje úctu k Jehovově a) svrchovanosti, b) jménu a c) svatosti?

²⁹ 1. Jehovova svrchovanost. Bůh je Zákonodárcem a my, jako jeho tvorové, mu skládáme účty. Právem nám přikazuje, abychom měli před ním bázeň. Jako Svrchovaný Panovník vesmíru nesnáší žádné soupeření, ať již v podobě modlářství, spiritismu nebo jiných projevů démonismu. — 3. Mojž. 18:4; 25:17; 26:1; Mat. 10:28; Sk. 4:24.

³⁰ 2. Jehovovo jméno. Jeho jméno se má zachovávat jako svaté, a my si nesmíme dovolit přivést na ně slovy nebo jednáním pohanu. — 3. Mojž. 22:32; 24:10–16; Mat. 6:9.

³¹ 3. Jehovova svatost. Protože je svatý, jeho lid musí být rovněž svatý, to znamená posvěcený neboli oddělený pro jeho službu. Vyplývá z toho, že se musíme oddělit od bezbožného světa kolem nás. — 3. Mojž. 11:44; 20:26; Jak. 1:27; 1. Petra 1:15, 16.

32–34. Jaké zásady jsou stanoveny ohledně a) hříchu, b) krve a c) odstupňování viny?

 ³² 4. Nesmírná hříšnost hříchu. Je to Bůh, kdo určuje, co je hřích, a my proti hříchu musíme bojovat. Hřích vždy vyžaduje usmiřující oběť. Kromě toho vyžaduje od nás přiznání, pokání a odčinění hříchu v co největší míře. Některé hříchy nemohou být odpuštěny. — 3. Mojž. 4:2; 5:5; 20:2, 10; 1. Jana 1:9; Hebr. 10:26–29.

³³ 5. Svatost krve. Protože krev je posvátná, nesmí se do těla přijímat v žádné formě. Krev se smí použít jedině ke smíření hříchu. — 3. Mojž. 17:10–14; Sk. 15:29; Hebr. 9:22.

³⁴ 6. Odstupňování viny a trestu. Ne všechny hříchy a všichni hříšníci byli posuzováni stejně. Čím vyšší úřad, tím větší odpovědnost a trest za hřích. Svévolný hřích se trestal přísněji než neúmyslný hřích. Pokuty byly často odstupňovány podle možnosti platit. Tato zásada odstupňování se uplatňovala i v jiných ohledech, nejen při hříchu a trestu, ale například při obřadní nečistotě. — 3. Mojž. 4:3, 22–28; 5:7–11; 6:2–7; 12:8; 21:1–15; Luk. 12:47, 48; Jak. 3:1; 1. Jana 5:16.

35. Jak Levitikus shrnuje naše povinnosti k bližnímu?

³⁵ 7. Právo a láska. Třetí Mojžíšova 19:18 shrnuje naše povinnosti k bližnímu a říká: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ To zahrnuje všechno. Již předem to vylučuje stranictví, krádeže, lhaní a pomlouvání, a vyžaduje to také ohled k postiženým, chudým, slepým a hluchým. — 3. Mojž. 19:9–18; Mat. 22:39; Řím. 13:8–13.

36. Co dokazuje, že Levitikus je prospěšný pro křesťanský sbor?

³⁶ Levitikus je rovněž velmi „prospěšný k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti“ i v křesťanském sboru. Svědčí o tom skutečnost, že Ježíš a jeho apoštolové, zejména Pavel a Petr, se na tuto knihu opětovně odvolávali. Obraceli pozornost k mnoha prorockým vzorům a předobrazům budoucích věcí. Jak poznamenal Pavel, „Zákon má totiž stín budoucích dobrých věcí“. Obsahuje ‚předobrazné znázornění a stín nebeských věcí‘. — 2. Tim. 3:16; Hebr. 10:1; 8:5.

37. Jaká splnění předobrazů popisuje dopis Hebrejcům?

³⁷ Svatostánek, kněžství, oběti a zejména každoroční den smíření měly předobrazný význam. Pavel nám pomáhá v dopise Hebrejcům poznat duchovní protiobrazy těchto věcí ve vztahu k „pravému stanu“ Jehovova uctívání. (Hebr. 8:2) Přední kněz Áron znázorňuje Krista Ježíše jako „velekněze dobrých věcí, které nastaly,. . . skrze větší a dokonalejší stan“. (Hebr. 9:11; 3. Mojž. 21:10) Krev zvířecích obětí předstiňuje Ježíšovu krev, která pro nás dosáhne „věčného osvobození“. (Hebr. 9:12) Nejvnitřnější oddělení svatostánku, Nejsvětější, do které vcházel velekněz jednou do roka v den smíření, aby předložil obětní krev, je „napodobením skutečnosti“, „samotného nebe“, do něhož vstoupil Ježíš, aby se „za nás objevil před osobou Boha“. — Hebr. 9:24; 3. Mojž. 16:14, 15.

38. Jak se splnily předobrazné oběti na Ježíšovi?

³⁸ Skutečné oběti k obětování — totiž zdravá, bezvadná zvířata obětovaná jako zápalné oběti nebo oběti za hřích — představují dokonalou, bezvadnou oběť lidského těla Ježíše Krista. (Hebr. 9:13, 14; 10:1–10; 3. Mojž. 1:3) Pavel také zajímavě hovoří o jednom rysu dne smíření, kdy byla mrtvá těla zvířat pro oběť za hřích vynesena za tábor a spálena. (3. Mojž. 16:27) „Proto také Ježíš trpěl za branou,“ píše Pavel, „aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy k němu za tábor a snášejme pohanu, kterou snášel on.“ (Hebr. 13:12, 13) Obřadní postupy nastíněné v Levitiku nabývají tímto inspirovaným výkladem zvláštního významu. Rozvíjí se naše pochopení, jak zde Jehova obdivuhodně vytvořil předobrazy vzbuzující úctu, které poukazují na skutečnosti, jež může objasnit pouze svatý duch. (Hebr. 9:8) Toto správné porozumění je životně důležité pro ty, kteří mají mít prospěch z opatření pro život, které Jehova činí skrze Krista Ježíše, „velkého kněze nad Božím domem“. — Hebr. 10:19–25.

39. Jak je Levitikus v souladu s „celým Písmem“ v oznamování předsevzetí Jehovova království?

³⁹ Jako měl Áron kněžskou domácnost, tak i k Ježíši Kristu jako veleknězi jsou připojeni nižší kněží. Mluví se o nich jako o „královském kněžstvu“. (1. Petra 2:9) Levitikus jasně ukazuje a vysvětluje dílo Jehovova velkého Velekněze a Krále, které usmiřuje hřích, a požadavky kladené na členy Jeho domácnosti, o nichž se mluví jako o „šťastných a svatých“, neboť jsou „kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let“. Jaká požehnání uskuteční toto kněžské dílo, až pozvedne poslušné lidstvo k dokonalosti, a jaké štěstí přinese ono nebeské království, až na zemi obnoví mír a spravedlnost! Všichni jistě musíme děkovat svatému Bohu, Jehovovi, za to, že opatřil Velekněze a Krále a také královské kněžstvo, aby široko daleko oznamovalo mezi lidmi Jeho znamenitosti k posvěcení Jeho jména! Levitikus opravdu podivuhodně ladí s „celým Písmem“ v oznamování předsevzetí Jehovova království. — Zjev. 20:6.

[Studijní otázky]