Biblická kniha číslo 45 — Římanům

Pisatel: Pavel

Místo psaní: Korint

Psaní dokončeno: asi 56 n. l.

1. O čem hovoří Pavel v dopise Římanům?

VE SKUTCÍCH jsme sledovali, jak se Pavel, dříve násilný pronásledovatel židovských křesťanů, stal horlivým Kristovým apoštolem pro nežidovské národy. Dopisem Římanům začínáme čtrnáct biblických knih, k jejichž sepsání inspiroval svatý duch tohoto dřívějšího farizea, nyní věrného Božího služebníka. V době, kdy psal Římanům, dokončil již Pavel dvě dlouhé kazatelské cesty a nyní byl právě na třetí. Napsal již pět jiných inspirovaných dopisů: První a Druhý Tesaloničanům, Galaťanům  a První a Druhý Korinťanům. Přesto se zdá vhodné, že v našich moderních Biblích list Římanům předchází ostatní dopisy, protože obšírně hovoří o nové rovnosti mezi Židy a Nežidy, dvěma třídami, jimž Pavel kázal. Vysvětluje také změnu Božího jednání s jeho lidem a ukazuje, že inspirovaná Hebrejská písma dávno předpověděla, že dobrá zpráva se bude ohlašovat také Nežidům.

2. a) O jakých problémech Pavel v Římanům hovoří? b) Co je tímto dopisem pevně stanoveno?

² Pavel, který používal Tertia jako tajemníka, vytváří hbitým dokazováním a ohromujícím počtem citátů z Hebrejských písem jednu z nejpůsobivějších knih Křesťanských řeckých písem. Pozoruhodně krásnou řečí hovoří o problémech, které vyvstávaly, když se křesťanské sbory 1. století skládaly z Židů i Řeků. Měli snad Židé nějakou přednost jen proto, že byli Abrahamovými potomky? Anebo měli zralí křesťané osvobození od mojžíšského Zákona právo pohoršovat slabší židovské bratry, kteří se ještě drželi starobylých zvyků? V tomto dopise Pavel pevně stanovil, že Židé a Nežidé jsou si před Bohem rovni a že lidé nejsou prohlašováni za spravedlivé skrze mojžíšský Zákon, ale skrze víru v Ježíše Krista a z Boží nezasloužené laskavosti. Bůh zároveň vyžaduje, aby křesťané prokazovali správnou podřízenost různým autoritám, pod nimiž žijí.

3. Jak byl založen sbor v Římě a co snad vysvětluje, že tam Pavel znal tolik lidí?

³ Jak byl vůbec založen římský sbor? V Římě byla značně velká židovská obec přinejmenším od Pompeiova dobytí Jeruzaléma v roce 63 př. n. l. Ve Skutcích 2:10 je výslovně uvedeno, že někteří z těchto Židů byli o letnicích roku 33 n. l. v Jeruzalémě, kde slyšeli kázat dobrou zprávu. Na víru obrácení návštěvníci zůstali v Jeruzalémě, aby se učili od apoštolů, a ti, kteří byli z Říma, se tam později nepochybně vrátili, někteří snad v době, kdy v Jeruzalémě vypuklo pronásledování. (Sk. 2:41–47; 8:1, 4) A navíc, lidé té doby byli velkými cestovateli, a to možná vysvětluje, proč se Pavel důvěrně znal s tolika členy římského sboru, z nichž někteří snad slyšeli dobrou zprávu při jeho kázání v Řecku nebo Asii.

4 a) Co z dopisu poznáváme o sboru v Římě? b) O čem svědčí přítomnost Aquily a Priscilly v Římě?

⁴ První spolehlivé poučení o tomto sboru najdeme v Pavlově dopise. Je z něho jasné, že se sbor skládal jak z židovských, tak i nežidovských křesťanů a že jejich horlivost byla chvályhodná. Pavel jim říká: „O vaší víře [se] hovoří po celém světě“ a „vaší poslušnosti si povšimli všichni“. (Řím. 1:8; 16:19) Suetonius, který psal ve 2. století, píše, že za vlády Claudia (41–54 n. l.) byli Židé vypovězeni z Říma. Později se však vrátili, jak je patrné z přítomnosti Aquily a Priscilly v Římě. Byli to Židé, s nimiž se Pavel setkal v Korintu a kteří odešli z Říma v době Claudiova výnosu, ale byli už zase v Římě, když Pavel psal tamnímu sboru. — Sk. 18:2; Řím. 16:3.

5. Které skutečnosti potvrzují věrohodnost dopisu Římanům?

⁵ Věrohodnost dopisu je jednoznačně potvrzena. Dopis pochází, jak říká úvod, od ‚Pavla, otroka Ježíše Krista a povolaného za apoštola‘ a je určen „všem těm, kteří jsou v Římě jako Boží milovaní, povolaní, aby byli svatí“. (Řím. 1:1, 7) Vnější doklady o něm jsou jedny z nejranějších, jaké je možné najít pro Křesťanská řecká písma. Petr používá tolik podobných výrazů ve svém prvním dopise, napsaném asi o šest až osm let později, že se mnohé autority domnívají, že již musel dopis Římanům číst. List Římanům byl jasně považován za součást Pavlových spisů a jako takový byl citován Klementem Římským, Polykarpem ze Smyrny a Ignatiem z Antiochie. Ti všichni žili na konci 1. a na začátku 2. století n. l.

6. Jak dosvědčuje jeden starověký papyrus kanonicitu knihy Římanům?

⁶ Kniha Římanům je spolu s osmi jinými Pavlovými dopisy součástí kodexu nazvaného papyrus Chester Beatty č. 2 (P⁴⁶). Sir Frederic Kenyon napsal o tomto raném kodexu: „Zde tedy máme téměř úplný rukopis Pavlovských epištol, napsaný zřejmě na počátku 3. století.“ * Řecké biblické papyry Chester Beatty jsou starší než dobře známý Sinajský rukopis a Vatikánský rukopis č. 1209, jež jsou ze 4. století n. l. Tyto rukopisy rovněž obsahují knihu Římanům.

7. Jaké podklady máme pro místo a dobu psaní dopisu?

⁷ Kdy a odkud byl napsán dopis Římanům? Mezi komentátory Bible není sporu o tom, že tento dopis byl napsán z Řecka, nejpravděpodobněji z Korintu, když tam Pavel na několik měsíců zavítal ke konci své třetí misionářské cesty. Vnitřní svědectví poukazuje na Korint. Pavel psal dopis z domu Gaia, který byl členem tamního sboru, a doporučuje Foibé z blízkého sboru v Kenchrejích, což byl korintský přístav. Foibé zřejmě doručovala tento dopis do Říma. (Řím. 16:1, 23; 1. Kor. 1:14) V Římanům 15:23  Pavel napsal: „Již nemám v těchto krajích nedotčené území“ a v dalším verši naznačuje, že zamýšlí rozšířit svou misionářskou práci na západ, ke Španělsku. Mohl dobře takto psát na konci své třetí cesty, začátkem roku 56 n. l.

OBSAH ŘÍMANŮM

8. a) Co říká Pavel o svém poslání? b) Jak ukazuje, že Židé i Řekové si zaslouží Boží zlobu?

⁸ Boží nestranickost k Židovi a pohanovi (1:1–2:29). Co píše inspirovaný Pavel Římanům? V úvodních slovech se označuje za apoštola, kterého vyvolil Kristus, aby vyučoval ‚poslušnosti víry‘ mezi národy. Vyjadřuje vroucí touhu navštívit svaté v Římě a radovat se s nimi ze „vzájemné výměny povzbuzení“ a oznamovat mezi nimi dobrou zprávu, která je „Boží mocí k záchraně pro každého, kdo má víru“. Jak bylo dlouho předtím napsáno, spravedlivý „bude žít vírou“. (1:5, 12, 16, 17) Ukazuje, že Židé i Řekové si zaslouží Boží zlobu. Bezbožnost lidí je neomluvitelná, protože Boží „neviditelné vlastnosti jsou . . . jasně patrné od stvoření světa“. (1:20) Avšak národy si pošetile dělají bohy ze stvořených věcí. Židé by však neměli přísně soudit národy, protože se i oni proviňují hříchy. Obě třídy budou souzeny podle svých skutků, protože Bůh není stranický. Tělesná obřízka není rozhodujícím činitelem; „Židem je ten, kdo je jím uvnitř, a jeho obřízka je obřízka srdce“. — 2:29.

9. a) V čem jsou Židé nadřazeni, avšak které texty Písma Pavel cituje, aby ukázal, že jsou všichni pod hříchem? b) Jak tedy bude člověk prohlášen za spravedlivého a který příklad podporuje toto tvrzení?

9 Všichni jsou prohlášeni za spravedlivé z víry (3:1–4:25). „V čem je tedy nadřazenost Žida?“ Je velká, neboť Židům byla svěřena Boží posvátná prohlášení. Avšak „Židé i Řekové jsou všichni pod hříchem“ a nikdo není „spravedlivý“ v Božích očích. Na důkaz toho je uvedeno sedm citátů z Hebrejských písem. (Řím. 3:1, 9–18; Žalm 14:1–3; 5:9; 140:3; 10:7; Přísl. 1:16; Iz. 59:7, 8; Žalm 36:1) Zákon odhaluje lidskou hříšnost, a tak „ze skutků zákona . . . nebude . . . prohlášeno za spravedlivé žádné tělo“. Avšak skrze Boží nezaslouženou laskavost a vysvobození výkupným jsou Židé i Řekové prohlašováni za spravedlivé „z víry odděleně od skutků zákona“. (Řím. 3:20, 28) Pavel podporuje toto tvrzení příkladem Abrahama, který nebyl považován za spravedlivého pro skutky nebo obřízku, ale pro svou příkladnou víru. A tak se Abraham stal otcem nejen Židů, ale „všech těch, kteří mají víru“. — 4:11.

10. a) Jak se stalo, že smrt kraluje? b) Co přinesla Kristova poslušnost, avšak jaká výstraha zaznívá vzhledem k hříchu?

¹⁰ Již ne otroky hříchu, ale spravedlnosti skrze Krista (5:1–6:23). Skrze jednoho člověka, Adama, vstoupil do světa hřích a hřích přinesl smrt, „a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili“. (5:12) Smrt kralovala od Adama až k Mojžíšovi. Když byl dán Zákon skrze Mojžíše, hřích se rozmnožil a smrt vládla dále. Ale nyní se ještě více rozhojnila Boží nezasloužená laskavost a skrze Kristovu poslušnost jsou mnozí prohlášeni za spravedlivé pro věčný život. Neznamená to však žádné povolení, abychom žili v hříchu. Osoby pokřtěné v Krista musejí být mrtvé vzhledem k hříchu. Jejich stará osobnost je přibita na kůl a žijí s ohledem na Boha. Hřích již nad nimi nepanuje, ale stávají se otroky spravedlnosti s vyhlídkou na svatost. „Mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt, ale dar, který dává Bůh, je věčný život skrze Krista Ježíše, našeho Pána.“ — 6:23.

11. a) Jak Pavel znázorňuje osvobození křesťanských Židů od Zákona? b) Co učinil Zákon zjevným a které věci tedy spolu v křesťanovi válčí?

¹¹ Mrtví vzhledem k Zákonu, živí duchem ve spojení s Kristem (7:1–8:39). Pavel používá příkladu manželky, která je vázána ke svému manželovi, dokud ten žije, ale je volná, aby se vdala za jiného muže, jestliže její manžel zemře. Ukazuje tím, jak byli křesťanští Židé umrtveni vzhledem k Zákonu skrze Kristovu oběť a stali se svobodnými, aby patřili Kristu a přinášeli ovoce Bohu. Svatý Zákon učinil hřích ještě zjevnějším, a hřích přinesl smrt. Hřích, který přebývá v našich pozemských tělech, válčí proti našim dobrým úmyslům. Jak říká Pavel: „To dobré, co si přeji, totiž nečiním, ale konám to špatné, co si nepřeji.“ A tak „ten, kdo to působí, již nejsem já, ale hřích, který ve mně přebývá“. — 7:19, 20.

12. Jak se někteří stávají spoludědici s Kristem a v čem jsou naprosto vítězní?

¹² Co může člověka vysvobodit z tohoto ubohého stavu? Bůh může oživit svým duchem ty, kteří patří Kristu! Jsou přijati za syny, jsou prohlášeni za spravedlivé, stávají se Božími dědici a spoludědici s Kristem a jsou oslaveni. Pavel jim říká: „Je-li Bůh při nás, kdo bude proti nám? Kdo nás oddělí od K r i s t o v y lásky?“ Nikdo. Triumfálně prohlašuje: „Vycházíme naprosto vítězně prostřednictvím toho, kdo nás miloval. Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt ani život ani andělé ani vlády ani věci nynější ani věci budoucí ani moci ani výška ani hloubka ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky,  která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ — 8:31, 35, 37–39.

13. a) Kdo je podle proroctví zahrnut do skutečného Božího Izraele a podle jaké božské zásady to je? b) Proč selhal tělesný Izrael, ale co je nezbytné pro záchranu?

¹³ „Izrael“ zachráněn skrze víru a z Božího milosrdenství (9:1–10:21). Pavel vyjadřuje „velký zármutek“ nad svými izraelskými spoluobčany, ale poznává, že ne celý tělesný Izrael je skutečným „Izraelem“, protože Bůh má autoritu zvolit si za syny, koho chce. Jak je patrné z Božího jednání s faraónem a ze znázornění o hrnčíři, „nezáleží na tom, kdo si přeje, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává“. (9:2, 6, 16) Povolává syny „nejen ze Židů, ale také z národů“, jak to dlouho předtím předpověděl Ozeáš. (Oz. 2:23) Izrael selhal, protože se snažil získat Boží přízeň ne „vírou, ale jakoby skutky“ a klopýtl o Krista, „skálu pohoršení“. (Řím. 9:24, 32, 33) Měli „horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání“. Pro ty, kteří projevují víru ke spravedlnosti, je Kristus konec Zákona, a aby člověk získal záchranu, musí veřejně prohlašovat, „že Ježíš je Pán“, a projevovat víru, „že ho Bůh vzbudil z mrtvých“. (10:2, 9) Kazatelé jsou vysíláni, aby umožnili lidem ze všech národů slyšet, uvěřit a vzývat Jehovovo jméno, aby byli zachráněni.

14. Co znázorňuje Pavel olivovníkem?

¹⁴ Znázornění o olivovníku (11:1–36). Z nezasloužené laskavosti byl vyvolen ostatek přirozeného Izraele, ale protože většina klopýtla, „je [to] k záchraně lidem z národů“. (11:11) Pavel používá znázornění o olivovníku a ukazuje, jak byli pro nedostatek víry tělesného Izraele naroubováni Nežidé. Nicméně Nežidé se nemají radovat ze zavržení Izraele, protože když Bůh neušetřil nevěrné přirozené větve, neušetří ani plané olivové větve naroubované z národů.

15. Co zahrnuje předkládání živých obětí Bohu?

¹⁵ Přetvoření mysli; nadřazené autority (12:1–13:14). Předkládejte svá těla jako živou oběť Bohu, radí Pavel. Již se ‚neutvářejte podle tohoto systému věcí‘, ale „přeměňte se předěláním své mysli“. Nebuďte domýšliví. Kristovo tělo, jako lidské tělo, má mnoho údů, jež mají různé úkoly, ale pracují spolu v jednotě. Nikomu neodplácejte zlé zlým. Přenechte pomstu Jehovovi. Přemáhejte „zlo dobrem“. — 12:2, 21.

16. Jak se musejí křesťané chovat vůči autoritám a jiným lidem?

¹⁶ Podřizujte se nadřazeným autoritám; je to Boží uspořádání. Neustále konejte dobro a nebuďte nikomu dlužni ani jedinou věc, „kromě toho, abyste jeden druhého milovali“. Blíží se záchrana, ‚svlékněte tedy skutky, které patří tmě‘ a ‚oblečte zbraně světla‘. (13:12) Choďte v dobrém chování, ne podle tělesných žádostí.

17. Jaká rada je udělena o souzení a budování slabých?

¹⁷ Vítat všechny nestranně a bez souzení (14:1–15:33). Snášejte ty, kteří se pro svou slabou víru zdržují určitých pokrmů nebo zachovávají sváteční dny. Ani svého bratra nesuďte ani ho nepohoršujte svým vlastním jídlem a pitím, jelikož Bůh soudí každého. Usilujte o pokoj a budující věci a neste slabosti jiných.

18. a) Jaké další citáty Pavel uvádí, aby ukázal, že Bůh přijímá Nežidy? b) Jak Pavel sám využívá Boží nezasloužené laskavosti?

¹⁸ Apoštol píše: „Všechno, co bylo napsáno dříve, bylo totiž napsáno pro naše poučení,“ a uvádí čtyři další citáty z Hebrejských písem jako konečný důkaz, že inspirovaní proroci dávno předpověděli, že se Boží sliby rozšíří i na nežidovské národy. (Řím. 15:4, 9–12; Žalm 18:49; 5. Mojž. 32:43; Žalm 117:1; Iz. 11:1, 10) Pavel napomíná: „Vítejte se . . . navzájem, právě jako i K r i s t u s uvítal nás, aby to Bohu přineslo slávu.“ (Řím. 15:7) Pavel vyjadřuje ocenění pro nezaslouženou laskavost, kterou mu Bůh prokázal, že je pro národy veřejným sluhou, který se ‚věnuje svatému dílu Boží dobré zprávy‘. Stále se snaží otevírat nové obvody, aby „nestavěl na základu jiného člověka“. Ale ještě neskončil, protože až odnese příspěvky do Jeruzaléma, plánuje daleko větší kazatelskou cestu do vzdáleného Španělska, a na své cestě tam chce přinést svým duchovním bratrům v Římě „plnou míru požehnání od Krista“. — 15:16, 20, 29.

19. Jakými pozdravy a vybídnutími dopis končí?

¹⁹ Závěrečné pozdravy (16:1–27). Pavel posílá osobní pozdravy jmenovitě 26 členům římského sboru a rovněž ostatním a vybízí je, aby se vyhýbali lidem, kteří působí rozdělení a aby „byli moudří v tom, co je dobré, ale nevinní v tom, co je zlé“. Všechno je k Boží slávě „skrze Ježíše Krista navždy. Amen.“ — 16:19, 27.

PROČ JE PROSPĚŠNÁ

20. a) Jaký logický důvod uvádí dopis Římanům pro víru v Boha? b) Jak je znázorněna Boží spravedlnost a milosrdenství a k jakému zvolání to Pavla vede?

²⁰ Kniha Římanům podává logický podklad pro víru v Boha. Uvádí, že „jeho neviditelné vlastnosti jsou . . . jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství“. A víc než to,  vyzdvihuje jeho spravedlnost a oznamuje jeho velké milosrdenství a nezaslouženou laskavost. Krásně nás na to upozorňuje znázornění o olivovníku, na který jsou naroubovány plané větve po odseknutí přirozených větví. Když Pavel uvažuje o této Boží přísnosti a laskavosti, volá: „Ó hloubko Božího bohatství a moudrosti a poznání! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a jak nevysledovatelné jsou jeho cesty!“ — 1:20; 11:33.

21. Jak ukazuje dopis Římanům další vývoj Božího posvátného tajemství?

²¹ V této spojitosti vysvětluje kniha Římanům další vývoj Božího posvátného tajemství. V křesťanském sboru již není rozdíl mezi Židem a pohanem, ale lidé ze všech národů se mohou podílet na Jehovově nezasloužené laskavosti skrze Ježíše Krista. „U Boha . . . není stranickost.“ „Židem je ten, kdo je jím uvnitř, a jeho obřízka je obřízka srdce duchem, a nikoli psaným zákoníkem.“ „Není totiž rozdíl mezi Židem a Řekem, neboť nade všemi je týž Pán, bohatý ke všem, kteří ho vzývají.“ Všem těm lidem se počítá za spravedlnost víra, a nikoli skutky. — 2:11, 29; 10:12; 3:28.

22. Jakou praktickou radu dává dopis Římanům o vztazích k lidem mimo sbor?

²² Praktická rada, obsažená v tomto dopise křesťanům v Římě, je stejně prospěšná dnešním křesťanům, kteří musejí čelit podobným problémům ve světě, jenž jim je cizí. Křesťan je vybízen, aby byl ‚pokojný vůči všem lidem‘, včetně těch, kteří jsou vně sboru. Každá duše se musí ‚podřídit nadřazeným autoritám‘, protože ty tvoří Boží uspořádání a jsou předmětem strachu, ne pro ty, kteří dbají na zákony, ale pro ty, kteří činí špatné skutky. Křesťané mají dodržovat zákony ne pouze ze strachu před trestem, ale pro křesťanské svědomí. Proto platí daně, splácejí poplatky, dodržují závazky, nikomu nic nedluží, ‚kromě toho, aby jeden druhého milovali‘. Láska je naplněním Zákona. — 12:17–21; 13:1–10.

23. Jak Pavel zdůrazňuje důležitost veřejného prohlášení a jaký příklad dává, pokud jde o přípravu na službu?

²³ Pavel zdůrazňuje i otázku veřejného svědectví. Zatímco srdcem projevuje člověk víru ke spravedlnosti, ústy činí veřejné prohlášení k záchraně. „Každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn.“ K tomu je však třeba, aby vyšli kazatelé a oznamovali „dobrou zprávu o dobrých věcech“. Prožijeme velké štěstí, jestliže jsme mezi těmito kazateli, jejichž zvuk vychází nyní „do nejzazších konců obydlené země“. (10:13, 15, 18) Když se připravujeme na toto kazatelské dílo, naučme se používat inspirovaná Písma jako Pavel, který jen v tomto jediném úseku (10:11–21) uvádí citaci za citací z Hebrejských písem. (Iz. 28:16; Joel 2:32; Iz. 52:7; 53:1; Žalm 19:4; 5. Mojž. 32:21; Iz. 65:1, 2) Mohl právem říci: „Všechno, co bylo napsáno dříve, bylo totiž napsáno pro naše poučení, abychom měli naději prostřednictvím své vytrvalosti a prostřednictvím útěchy z Písem.“ — Řím. 15:4.

24. Jakou radu dává Pavel vzhledem k budování horlivosti a šťastných vztahů ve sboru?

²⁴ Podivuhodně praktickou radu dostáváme o vztazích v křesťanském sboru. Bez ohledu na své dřívější národní, rasové a společenské zázemí, všichni musejí předělat svou mysl, aby prokazovali Bohu posvátnou službu podle jeho ‚dobré a přijatelné a dokonalé vůle‘. (11:17–22; 12:1, 2) Jaká praktická rozumnost dýchá také ze všech Pavlových rad v Římanům 12:3–16! Najdeme tu výtečné napomenutí k budování horlivosti, pokory a něžné náklonnosti mezi všemi v křesťanském sboru. V závěrečných kapitolách Pavel důrazně napomíná, abychom dávali pozor na ty, kteří působí rozdělení, a vyhýbali se jim, ale mluví také o vzájemné radosti a osvěžení, které přicházejí z čistého společenství ve sboru. — 16:17–19; 15:7, 32.

25. a) Jaký správný názor a další porozumění o Božím království poskytuje dopis Římanům? b) V kterých ohledech by nám mělo prospět studium dopisu Římanům?

²⁵ Jako křesťané musíme nadále dávat pozor na své vzájemné vztahy. „Vždyť Boží království neznamená jídlo a pití, ale spravedlnost a pokoj a radost se svatým duchem.“ (14:17) Tato spravedlnost, pokoj a radost jsou zejména údělem „spoludědiců s Kristem“, kteří s ním mají ‚být oslaveni‘ v nebeském království. Všimněme si také, jak dopis Římanům poukazuje na další krok ve splnění slibu o Království, jenž byl dán v Edenu, když říká: „Bůh, ten, který dává pokoj, . . . záhy rozdrtí Satana pod vašima nohama.“ (Řím. 8:17; 16:20; 1. Mojž. 3:15) Když věříme v tyto velké pravdy, můžeme být nadále naplněni vší radostí a pokojem a oplývat nadějí. Buďme rozhodnuti zvítězit se Semenem království, protože jsme přesvědčeni, že nic nahoře v nebi ani dole na zemi „ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“. — Řím. 8:39; 15:13.

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]