Přejít k článku

Přejít na obsah

Biblická kniha číslo 56 — Titovi

Biblická kniha číslo 56 — Titovi

Biblická kniha číslo 56 — Titovi

Pisatel: Pavel

Místo psaní: Makedonie (?)

Psaní dokončeno: asi 61–64 n. l.

1. a) Jaký úkol byl svěřen Titovi? b) V jakém prostředí vznikaly krétské sbory a co potřebovali udělat křesťané na Krétě?

„PAVEL, Boží otrok a apoštol Ježíše Krista. . . Titovi, pravému dítěti podle společně sdílené víry.“ (Tit. 1:1, 4) Tak začíná Pavlův dopis jeho spolupracovníkovi a dlouhodobému druhovi Titovi, jehož ponechal na Krétě, aby lépe zorganizoval sbory. Titus měl před sebou velký úkol. Tento ostrov, o němž se říkalo, že byl starodávným bydlištěm „otce bohů a lidí“, byl také místem, kde vzniklo rčení: „Krétě Kréťan“, jež má význam „ošálit darebáka“. * Prolhanost krétského lidu byla příslovečná, takže Pavel dokonce citoval jejich vlastního proroka: „Kréťané jsou vždy lháři, škodlivá divoká zvířata, nezaměstnaní nenasytové.“ (1:12) Kréťané Pavlových dnů byli také popsáni takto: „Povaha lidí byla nestálá, neupřímná a svárlivá; byli v neobyčejné míře propadlí chamtivosti, prostopášnosti, falši a opilství; a Židé, kteří se mezi nimi usadili, šli v nemravnosti patrně ještě dál než domorodci.“ * A právě v takovém prostředí vznikaly krétské sbory. Bylo proto zvlášť potřebné, aby věřící „odvrhli bezbožnost a světské žádosti a žili. . . se zdravou myslí a spravedlností a zbožnou oddaností“, jak napomínal Pavel. — 2:12.

2, 3. a) Jaké spojení měl Titus s Pavlem? b) Odkud pravděpodobně napsal Pavel Titovi a proč?

2 Kniha Titovi podává sama málo informací o Pavlově společenství s Titem. Avšak ze zmínek o něm v jiných Pavlových dopisech můžeme shromáždit mnoho informací. Titus, který byl Řek, často doprovázel Pavla a alespoň při jedné příležitosti s ním šel do Jeruzaléma. (Gal. 2:1–5) Pavel o něm mluví jako o ‚podílníkovi a spolupracovníkovi‘. Právě Tita poslal Pavel do Korintu, když napsal Korinťanům svůj první dopis z Efezu. Za svého pobytu v Korintu byl Titus nějak spojen se sbírkou, prováděnou pro bratry v Jeruzalémě, a později se na Pavlův pokyn vrátil, aby sbírku dokončil. Na zpáteční cestě do Korintu, po setkání s Pavlem v Makedonii, byl Titus použit, aby odnesl Korinťanům druhý dopis od Pavla. — 2. Kor. 8:16–24; 2:13; 7:5–7.

3 Po svém propuštění z prvního uvěznění v Římě byl Pavel v posledních letech své služby opět ve spojení s Timoteem a Titem. Šlo tu patrně o službu na Krétě, v Řecku a Makedonii. Nakonec je o Pavlovi řečeno, že šel do Nikopole v severozápadním Řecku, kde byl zřejmě zatčen a odvezen do Říma ke konečnému uvěznění a popravě. A právě při návštěvě Kréty tam ponechal Tita, aby „napravil věci, které [byly] nedostatečné, a. . . jmenoval starší muže v jednom městě za druhým“ v souladu s Pavlovými pokyny. Pavlův dopis byl napsán asi krátce poté, co zanechal Tita na Krétě, nejpravděpodobněji z Makedonie. (Tit. 1:5; 3:12; 1. Tim. 1:3; 2. Tim. 4:13, 20) Dopis sloužil zřejmě podobnému účelu jako První Timoteovi, totiž povzbudit Pavlova spolupracovníka a dát mu autoritativní oporu v jeho povinnostech.

4. Kdy musel být dopis napsán a jaké svědectví potvrzuje jeho věrohodnost?

4 Pavel musel dopis napsat někdy mezi svým prvním a druhým uvězněním, čili asi někdy v letech 61 až 64 n. l. Svědectví o věrohodnosti dopisu Titovi mají stejnou závažnost jako v případě dopisů Timoteovi, které jsou ze stejné doby. Tyto tři biblické knihy se často označují jako Pavlovy „pastýřské listy“. Způsob psaní je podobný. Irenaeus i Origenes citují z Tita, a mnoho jiných starověkých autorit rovněž potvrzuje kanonicitu této knihy. Dopis je součástí Sinajského a Alexandrijského rukopisu. V knihovně Johna Rylandse je papyrový zlomek, P32, který je listem z kodexu ze 3. století n. l. Obsahuje Tita 1:11–15 a 2:3–8. * Kniha je nepochybně věrohodnou částí inspirovaných Písem.

OBSAH TITOVI

5. a) Jaké požadavky způsobilosti dozorců Pavel zdůrazňuje a proč je to potřebné? b) Proč musí Titus s přísností kárat a co je řečeno o poskvrněných lidech?

5 Dozorci mají napomínat zdravým učením (1:1–16). Po láskyplném pozdravu Pavel stanoví požadavky způsobilosti pro dozorce. Je zdůrazněno, že dozorce musí být „bez obžaloby“, milovat dobrotu, být spravedlivý, věrně oddaný, takový muž, který ‚se pevně drží spolehlivého slova při svém umění vyučovat, aby byl schopný jak vybízet učením, které je zdravé, tak kárat ty, kteří odporují‘. Je to potřebné vzhledem k lidem, „kteří klamou mysl“ a kteří dokonce podvracejí celé domácnosti pro nečestný zisk. Titus je proto musí ‚stále přísně kárat, aby byli zdraví ve víře a nevěnovali pozornost židovským bajkám‘. Poskvrnění lidé mohou sice veřejně vyznávat, že znají Boha, ale svými skutky neposlušnosti jej zapírají. — 1:6–10, 13, 14.

6. Jakou radu dostáváme o křesťanském chování?

6 Žít se zdravou myslí, spravedlností a zbožnou oddaností (2:1–3:15). Letití muži by měli být vážní a ctihodní, stejně i letité ženy. Mladší ženy by měly milovat své manžely a své děti a podřizovat se svým manželům, „aby se o Božím slově nemluvilo utrhačně“. Mladší muži by měli být vzorem znamenitých skutků a zdravé řeči. Otroci by měli v podřízenosti ‚plně projevovat dobrou věrnost‘. Boží nezasloužená laskavost, jež vede k záchraně, byla zjevena a povzbuzuje ke zdravé mysli, spravedlnosti a zbožné oddanosti v těch, které Bůh očistil skrze Krista Ježíše, aby byli ‚lidem, který mu výhradně patří, horlivým pro znamenité skutky‘. — 2:5, 10, 14.

7. Co Pavel zdůrazňuje ve spojitosti s podřízeností, záchranou a znamenitými skutky?

7 Pavel zdůrazňuje potřebu podřízenosti a poslušnosti vládám. Sluší se ‚projevovat veškerou mírnost ke všem lidem‘. Pavel a jeho spolukřesťané byli kdysi stejně špatní jako jiní lidé. Nebyli zachráněni a nestali se dědici naděje na věčný život kvůli svým skutkům, ale z Boží laskavosti, lásky a milosrdenství a pomocí svatého ducha. A tak ti, kteří věří v Boha, by měli upínat „mysl k zachovávání znamenitých skutků“. Mají se vyhýbat pošetilému dotazování a sporům o Zákon. Pokud jde o člověka, který podporuje nějakou sektu, mají jej zavrhnout po prvním a druhém napomenutí. Pavel žádá Tita, aby k němu přišel do Nikopole, a po udělení jiných misionářských pokynů opět zdůrazňuje potřebu znamenitých skutků, aby nebyli neplodní. — 3:2, 7, 8.

PROČ JE PROSPĚŠNÁ

8. Co je v Pavlových radách v dopise Titovi „znamenité a prospěšné“ pro nás dnes a proč?

8 Krétští křesťané žili v prostředí lhaní, zkaženosti a chamtivosti. Měli snad jít s davem? Nebo měli podniknout rozhodné kroky, aby se úplně oddělili a sloužili jako lid posvěcený Jehovovi Bohu? Pavel oznámil skrze Tita, že Kréťané mají ‚upínat mysl k zachovávání znamenitých skutků‘, a pak řekl: „To je znamenité a lidem prospěšné.“ I dnes je „znamenité a prospěšné“ ve světě, který klesl do bahna nepravdy a nečestných praktik, aby se skuteční křesťané ‚učili držet se znamenitých skutků‘ a byli plodní v Boží službě. (3:8, 14) Veškeré Pavlovo odsouzení nemravnosti a ničemnosti, které ohrožovaly sbory na Krétě, je pro nás výstrahou nyní, kdy ‚nás Boží nezasloužená laskavost poučuje, abychom odvrhli bezbožnost a světské žádosti a žili uprostřed tohoto systému věcí se zdravou myslí, spravedlností a zbožnou oddaností‘. Křesťané by měli být rovněž „přichystáni ke každému dobrému dílu“ tím, že prokazují poslušnost vládám, a zachovávají si tak dobré svědomí. — 2:11, 12; 3:1.

9. Jak je zdůrazněna důležitost správného vyučování, a to zejména jako odpovědnost dozorce?

9 Titovi 1:5–9 doplňuje 1. Timoteovi 3:2–7, protože ukazuje, co vyžaduje svatý duch od dozorců. Klade důraz na to, aby se dozorce ‚pevně držel spolehlivého slova‘ a byl učitelem ve sboru. Jak je to nezbytné, aby mohli být všichni přivedeni ke zralosti! Potřeba správného vyučování je v dopise Titovi několikrát zdůrazněna. Pavel napomíná Tita, aby ‚stále mluvil to, co je vhodné pro zdravé učení‘. Letité ženy mají být „učitelkami toho, co je dobré“, a otroci mají ‚ve všem zdobit učení svého Zachránce, Boha‘. (Titovi 1:9; 2:1, 3, 10) Pavel zdůrazňuje potřebu, aby Titus jako dozorce byl pevný a nebojácný ve svém vyučování, když říká: „Neustále o tom mluv, vybízej a kárej s plnou autoritou přikazovat.“ A v případě těch, kteří neposlouchají, říká: „Přísně [je] kárej, aby byli zdraví ve víře.“ Tak je Pavlův dopis Titovi zvlášť prospěšný „k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti“. — Tit. 2:15; 1:13; 2. Tim. 3:16.

10. V čem nás povzbuzuje dopis Titovi a jakou šťastnou naději podněcuje?

10 Dopis Titovi podněcuje naše ocenění pro Boží nezaslouženou laskavost. Povzbuzuje nás, abychom se odvrátili od světské bezbožnosti, zatímco „čekáme na šťastnou naději a slavné zjevení velkého Boha a našeho Zachránce, Krista Ježíše“. Při takovém jednání se mohou ti, kteří byli prohlášeni za spravedlivé skrze Krista Ježíše, stát „dědici podle naděje na věčný život“ v Božím království. — Tit. 2:13; 3:7.

[Poznámky pod čarou]

^ 1. odst. McClintock and Strong’s Cyclopedia, přetisk 1981, sv. II, strana 564; The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, 1958, sv. III, strana 306.

^ 1. odst. McClintock and Strong’s Cyclopedia, přetisk 1981, sv. X, strana 442.

^ 4. odst. The Text of the New Testament, od Kurta a Barbary Alandových, přeložil E. F. Rhodes, 1987, strana 98.

[Studijní otázky]