Biblická kniha číslo 58 — Hebrejcům

Pisatel: Pavel

Místo psaní: Řím

Psaní dokončeno: asi 61 n. l.

1. V souladu s jakým pověřením napsal Pavel dopis Hebrejcům?

PAVEL je nejlépe známý jako apoštol „pro národy“. Omezila se však jeho služba jen na Nežidy? Vůbec ne. Krátce předtím, než byl Pavel pokřtěn a pověřen dílem, řekl Pán Ježíš Ananiášovi: „Tento muž [Pavel] je pro mne vyvolenou nádobou, aby nesl mé jméno národům i králům a izraelským synům.“ (Sk. 9:15; Gal. 2:8, 9) Dopis Hebrejcům byl tudíž v souladu s Pavlovým pověřením nést Ježíšovo jméno izraelským synům.

2. Jak mohou být vyvráceny námitky proti Pavlovi jako pisateli?

² Avšak někteří kritici pochybují, že Pavel byl pisatelem dopisu Hebrejcům. Jednou z námitek je to, že se v dopise neobjevuje Pavlovo jméno. To ale není žádná překážka, protože mnohé jiné kanonické knihy také nejmenují pisatele; jeho totožnost často určují vnitřní svědectví. Někteří se kromě toho domnívají, že Pavel snad úmyslně vynechal své jméno, když psal hebrejským křesťanům v Judeji, protože se jeho jméno stalo předmětem nenávisti tamních Židů. (Sk. 21:28) Ani sloh odlišný od jeho jiných epištol není skutečnou námitkou proti Pavlovi jako pisateli. Ať oslovoval pohany, Židy nebo křesťany, Pavel vždy projevoval schopnost ‚stát se lidem všeho druhu vším‘. Své dokazování Židům tu předkládá jako Žid takovými argumenty, které mohli plně chápat a oceňovat. — 1. Kor. 9:22.

3. Jaká vnitřní svědectví podporují to, že Pavel je pisatelem dopisu Hebrejcům, a zároveň ukazují, že psal v první řadě pro Židy?

³ Všechna vnitřní svědectví knihy podporují to, že jejím pisatelem je Pavel. Pisatel byl v Itálii a byl ve společnosti Timotea. To se dobře hodí na Pavla. (Hebr. 13:23, 24) Navíc, celý naukový systém je typický pro Pavla, ačkoli argumenty jsou předkládány z židovského hlediska a jsou určeny k uplatnění v ryze hebrejském sboru, jemuž byl dopis adresován. Clarkův Commentary (Komentář), svazek 6, strana 681, o dopisu Hebrejcům říká: „Celá stavba epištoly dokazuje, že byla napsána přirozeným Židům. Kdyby byla napsána pohanům, ani jeden z deseti tisíc by nemohl pochopit [její] dokazování, protože nebyl obeznámen s židovským systémem, jehož znalost pisatel této epištoly všude předpokládá.“ To pomáhá vysvětlit odlišnost slohu v porovnání s jinými Pavlovými dopisy.

4. Jaké jsou další doklady, že Pavel je pisatelem dopisu Hebrejcům?

⁴ Objev papyru Chester Beatty č. 2 (P⁴⁶) kolem  roku 1930 opatřil další doklad, že pisatelem je Pavel. Sir Frederic Kenyon, význačný britský kritik textů, řekl v komentáři k tomuto papyrovému kodexu, jenž byl napsán asi jen půl druhého století po Pavlově smrti: „Je pozoruhodné, že Hebrejcům je umístěn hned za Římanům (umístění téměř bez obdoby), což ukazuje, že v rané době, kdy byl napsán tento rukopis, se nepochybovalo, že jeho autorem je Pavel.“ * McClintockova a Strongova Cyclopedia uvádí přímo: „Není žádný podstatný doklad, vnější či vnitřní, ve prospěch jiného uchazeče o autorství této epištoly než Pavla.“ *

5. Jak dokazuje obsah dopisu Hebrejcům, že je inspirován?

⁵ Bez ohledu na to, že raní křesťané přijímali tuto knihu, obsah Hebrejcům dokazuje, že je ‚inspirována Bohem‘. Neustále odkazuje čtenáře na proroctví Hebrejských písem, neboť často se odvolává na rané spisy a ukazuje, jak se všechno splnilo na Kristu Ježíši. V samotné první kapitole je použito neméně než sedmi citátů z Hebrejských písem při rozvíjení námětu, že Syn je nyní nadřazen andělům. Dopis neustále velebí Jehovovo Slovo a Boží jméno a poukazuje na Ježíše jako na Hlavního zprostředkovatele života a na Boží království jako na jedinou naději lidstva.

6. Co lze soudit o místě a době, kdy byl napsán dopis Hebrejcům?

⁶ Již jsme poznali, že Pavel napsal dopis v době, kdy byl v Itálii. V závěru dopisu říká: „Povšimněte si, že byl propuštěn náš bratr Timoteus, s nímž vás uvidím, jestliže přijde dost brzy.“ (13:23) To patrně naznačuje, že Pavel očekával brzké propuštění z vězení a doufal, že bude doprovázet Timotea, který byl rovněž vězněn, ale byl již propuštěn. Proto lze soudit, že doba psaní spadá do posledního roku Pavlova prvního uvěznění v Římě, totiž do roku 61 n. l.

7. Jakému odporu byli vystaveni židovští křesťané v Jeruzalémě a co potřebovali?

⁷ Během času konce židovského systému věcí přišla na hebrejské křesťany v Judeji, a zejména v Jeruzalémě, doba rozhodných zkoušek. Dobrá zpráva rostla a šířila se, a proto Židé zahořkli a stali se krajně fanatickými ve svém odporu proti křesťanům. Jen o několik let dříve vyvolala pouhá Pavlova přítomnost v Jeruzalémě pobouření a nábožní Židé hlasitě ječeli: „Pryč ze země s takovým člověkem, neboť se nehodí, aby žil!“ Víc než čtyřicet Židů se zavázalo kletbou, že nebudou jíst ani pít, dokud ho neusmrtí. Bylo třeba silného doprovodu těžce ozbrojených vojáků, aby ho v noci odvedli do Cesareje. (Sk. 22:22; 23:12–15, 23, 24) V tomto ovzduší náboženského fanatismu a nenávisti ke křesťanům musel sbor žít, kázat a zachovávat pevnou víru. Křesťané museli mít zdravé poznání a porozumění pro to, jak Kristus naplnil Zákon, aby neodpadli zpět k judaismu a k jeho zachovávání mojžíšského Zákona s předkládáním zvířecích obětí. To vše nebylo nyní víc než prázdný obřad.

8. Proč byl Pavel podivuhodně vyzbrojen k napsání dopisu Hebrejcům a jaký sled důkazů předložil?

⁸ Nikdo nebyl lépe schopen porozumět tlaku a pronásledování, jemuž byli vystaveni židovští křesťané, než apoštol Pavel. Nikdo nebyl lépe vyzbrojen, aby jim opatřil mocné argumenty k vyvracení židovských tradic, než Pavel, bývalý farizeus. Ze svého velikého poznání mojžíšského Zákona, jež získal u Gamalielových nohou, předložil nepopiratelný důkaz, že Kristus je naplněním Zákona, jeho ustanovení a jeho obětí. Ukázal, jak to vše bylo nyní nahrazeno daleko slavnější skutečností, která přináší neocenitelně větší prospěch pod novou a lepší smlouvou. Jeho bystrá mysl řadila jeden důkaz za druhým v jasném a přesvědčivém sledu. Konec smlouvy Zákona a příchod nové smlouvy, nadřazenost Kristova kněžství nad áronským kněžstvím, skutečná hodnota Kristovy oběti ve srovnání s oběťmi býků a kozlů, Kristův vstup do samotné Jehovovy přítomnosti v nebesích, ne do pouhého pozemského stanu — všechny tyto pozoruhodně nové nauky, které nevěřící Židé krajně nenáviděli, jsou zde předkládány hebrejským křesťanům s tak hojnými doklady z Hebrejských písem, že každý rozumný Žid musel být přesvědčen.

9. Jakou mocnou zbraní se dopis Hebrejcům stal a proč byl projevem Pavlovy lásky?

⁹ Vyzbrojeni tímto dopisem měli hebrejští křesťané novou a mocnou zbraň, aby zacpali ústa pronásledujícím Židům, a také výmluvné argumenty, jimiž mohli přesvědčit a obrátit poctivé Židy hledající Boží pravdu. Dopis ukazuje Pavlovu hlubokou lásku k hebrejským křesťanům a jeho vřelou touhu jim prakticky pomoci v době jejich velké nouze.

OBSAH HEBREJCŮM

10. Co prohlašují úvodní slova v Hebrejcům ohledně Kristova postavení?

¹⁰ Kristovo vyvýšené postavení (1:1–3:6). Úvodní slova soustřeďují pozornost na Krista:  „Bůh, který dávno mluvil k našim praotcům při mnoha příležitostech a mnoha způsoby prostřednictvím proroků, mluvil k nám na konci těchto dnů prostřednictvím Syna.“ Tento Syn je ustanoveným dědicem všech věcí a odleskem slávy svého Otce. Když způsobil očištění za naše hříchy, „posadil se po pravici Majestátu ve výšinách“. (1:1–3) Pavel cituje jeden text za druhým, aby dokázal Ježíšovu nadřazenost andělům.

11. a) Proč Pavel radí, aby věnovali více než obvyklou pozornost věcem, které slyšeli? b) Jaké věci může Ježíš uskutečnit vzhledem ke svým zkušenostem a svému vyvýšenému postavení?

¹¹ Pavel píše, že ‚je nutné, abychom tomu věnovali více než obvyklou pozornost‘. Proč? Jestliže, jak dokazuje Pavel, byla určena přísná odplata za neposlušnost ‚slova proneseného prostřednictvím andělů, jak potom unikneme, jestliže jsme zanedbali záchranu tak velkou, že byla pronesena prostřednictvím našeho Pána‘? Bůh učinil „syna člověka“ o něco nižšího než anděly, ale nyní hledíme na tohoto Ježíše „korunovaného slávou a ctí, protože vytrpěl smrt, aby z Boží nezasloužené laskavosti okusil smrt za každého člověka“. (2:1–3, 6, 9) Když přiváděl mnoho synů ke slávě, Bůh nejprve učinil Hlavního zprostředkovatele jejich záchrany „dokonalým skrze utrpení“. Je to on, kdo přivádí Ďábla vniveč a vymaňuje „všechny ty, kteří byli ze strachu před smrtí po celý život podrobeni otroctví“. Ježíš se tak stává „milosrdným a věrným veleknězem“. A protože sám vytrpěl zkoušku, může podivuhodně „přijít na pomoc těm, kteří jsou zkoušeni“. (2:10, 15, 17, 18) Ježíš je tudíž uznán za hodného větší slávy než Mojžíš.

12. Jakému jednání se křesťané musejí vyhnout, jestliže mají vstoupit do Božího odpočinku?

¹² Vstoupit do Božího odpočinku skrze víru a poslušnost (3:7–4:13). Právě křesťané by si měli vzít výstražný příklad z nevěry Izraelitů, aby se v nich nevyvinulo „ničemné srdce bez víry tím, že by se odtahovalo od živého Boha“. (Hebr. 3:12; Žalm 95:7–11) Pro neposlušnost a nedostatek víry se Izraelitům, kteří opustili Egypt, nepodařilo vstoupit do Božího odpočinku čili sabatu, během něhož Bůh upustil od stvořitelských děl vzhledem k zemi. Pavel však vysvětluje: „Pro Boží lid tedy zůstává sabatní odpočinek. Kdo totiž vstoupil do Božího odpočinku, sám odpočinul i od svých vlastních děl, právě jako Bůh odpočinul do svých vlastních.“ Je třeba vyvarovat se neposlušnosti, kterou projevil Izrael. „Vždyť slovo Boha je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč. . . a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce.“ — Hebr. 4:9, 10, 12.

13. a) Jak se stal Kristus „knězem navždy“, odpovědným za věčnou záchranu? b) Proč Pavel naléhá na Hebrejce, aby usilovně spěli ke zralosti?

¹³ Zralý názor na nadřazenost Kristova kněžství (4:14–7:28). Pavel naléhá na Hebrejce, aby vyznávali Ježíše, velkého velekněze, který prošel nebesy, a tak našli milosrdenství. Kristus neoslavil sám sebe, ale byl to Otec, kdo řekl: „Jsi knězem navždy podle způsobu Melchizedeka.“ (Hebr. 5:6; Žalm 110:4) Nejprve byl Kristus zdokonalen pro postavení velekněze tím, že se naučil poslušnosti skrze utrpení, aby se stal odpovědným za věčnou záchranu všech těch, kteří ho poslouchají. Pavel má o něm „mnoho co říci, a je to těžké vysvětlit“, ale Hebrejci jsou ještě nemluvňata a potřebují mléko, ačkoli by měli být vlastně učiteli. „Hutný pokrm patří zralým lidem, těm, kteří používáním cvičili svou vnímavost, aby rozlišovali mezi správným a nesprávným.“ Apoštol na ně naléhá, aby ‚usilovně spěli ke zralosti‘. — Hebr. 5:11, 14; 6:1.

14. Jak mohou věřící zdědit slib a co utvrdilo jejich naději?

¹⁴ Je nemožné, aby ti, kteří poznali Boží slovo a odpadli, byli znovu oživeni k pokání, „protože pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. Pouze skrze víru a trpělivost mohou věřící zdědit slib daný Abrahamovi — slib, který zajistily a upevnily dvě nezměnitelné věci: Boží slovo a Boží přísaha. Jejich naděje, která je jako ‚kotva pro duši, jistá i pevná‘, se utvrdila tím, že Ježíš vstoupil „za oponu“ jako předchůdce a velekněz podobný Melchizedekovi. — 6:6, 19.

15. Co ukazuje, že Ježíšovo kněžství podle způsobu Melchizedeka je nadřazeno levitskému kněžství?

¹⁵ Tento Melchizedek byl „král Salemu“ a „kněz Nejvyššího Boha“. I Abraham jako hlava rodiny mu zaplatil desátky, a skrze něho to učinil i Levi, který byl ještě v Abrahamových bedrech. A tak se Melchizedekovo požehnání Abrahamovi rozšířilo na nenarozeného Leviho. Z toho je patrné, že levitské kněžství bylo nižší než kněžství Melchizedeka. A dále, kdyby skrze Áronovo levitské kněžství mohla přijít dokonalost, bylo by pak třeba jiného kněze „podle způsobu Melchizedeka“? A tak protože se mění kněžství, „nutně nastává také změna zákona“. — 7:1, 11, 12.

16. Proč je Ježíšovo kněžství vyšší než kněžství pod Zákonem?

¹⁶ Zákon vlastně nic nepřivedl k dokonalosti, ale prokázal se jako slabý a neúčinný. Jeho kněží  stále umírali, a proto jich muselo být mnoho, ale Ježíš „zůstává navždy živý, má své kněžství bez jakýchkoli nástupců. Je tedy také schopen úplně zachránit ty, kteří se skrze něho přibližují k Bohu, protože je vždy živý, aby za ně naléhavě prosil.“ Tento velekněz, Ježíš, je „věrně oddaný, bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“, zatímco velekněží ustanovení podle Zákona jsou slabí a musejí nejprve obětovat oběti za své vlastní hříchy, než se mohou přimlouvat za jiné. A tak slovo přísahy složené Bohem „ustanovuje Syna, který je zdokonalený navždy“. — 7:24–26, 28.

17. V čem je nová smlouva nadřazená?

¹⁷ Nadřazenost nové smlouvy (8:1–10:31). O Ježíšovi je vysvětleno, že je „prostředníkem úměrně lepší smlouvy, která byla zákonně založena na lepších slibech“. (8:6) Pavel plně cituje Jeremjáše 31:31–34 a ukazuje, že ti, kteří jsou v nové smlouvě, mají Boží zákony zapsané v mysli a v srdci. Všichni budou znát Jehovu, a Jehova si nebude ‚rozhodně již nikdy připomínat jejich hříchy‘. Tato „nová smlouva“ učinila dřívější (smlouvu Zákona) zastaralou. Ta „se blíží k zániku“. — Hebr. 8:12, 13.

18. Jaké srovnání ohledně oběti činí Pavel ve spojitosti s dvěma smlouvami?

¹⁸ Pavel popisuje každoroční oběti ve stanu dřívější smlouvy jako „zákonné požadavky, které. . . byly uloženy až do ustanoveného času urovnání věcí“. Avšak když přišel Kristus jako velekněz, přišel se svou vlastní vzácnou krví a ne s krví kozlů a mladých býků. Krev zvířat, kterou vykropil Mojžíš, uvedla v platnost dřívější smlouvu a očistila předobrazný stan. Pro nebeské skutečnosti ve spojitosti s novou smlouvou byly však potřebné lepší oběti. „Vždyť Kristus nevstoupil do svatého místa udělaného rukama, které je napodobením skutečnosti, ale do samotného nebe, aby se nyní za nás objevil před osobou Boha.“ Kristus nemusí přinášet každoroční oběti, jak to činil izraelský velekněz, neboť „nyní se. . . zjevil jednou provždy, při závěru systémů věcí, aby odstranil hřích tím, že obětoval sám sebe“. — 9:10, 24, 26.

19. a) Co Zákon nemohl učinit a proč? b) Jaká je Boží vůle v souvislosti s posvěcením?

¹⁹ Pavel shrnuje, že „Zákon má totiž stín budoucích dobrých věcí“, a proto jeho opětovné oběti nemohly odstranit „vědomí hříchů“. Avšak Ježíš přišel do světa, aby činil Boží vůli. „Zmíněnou ‚vůlí‘,“ říká Pavel, „jsme byli posvěceni prostřednictvím obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.“ Proto ať se Hebrejci drží veřejného prohlašování své víry bez kolísání a ‚dbají jedni o druhé, aby se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům‘, a ať neopouštějí své shromažďování. Jestliže budou nadále svévolně hřešit po přijetí přesného poznání pravdy, „nezůstává již žádná oběť za hříchy“. — 10:1, 2, 10, 24, 26.

20. a) Co je víra? b) Jaké živé obrazy víry Pavel vykresluje?

²⁰ Vysvětlení víry a její znázornění (10:32–12:3). Pavel nyní říká Hebrejcům: „Dál však pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali ve velkém zápolení v utrpeních.“ Ať neodhazují svou volnost řeči, jež má velkou odměnu, ale ať vytrvávají, aby přijali splnění toho slibu, a „mají víru k zachování duše naživu“. Víra! Ano, ta je potřebná. Pavel ji nejprve definuje: „Víra je jisté očekávání věcí, na něž je naděje, zřejmý důkaz skutečností, ačkoli je nelze spatřit.“ Pak kreslí v jedné strhující kapitole v rychlém sledu obrazy lidí starých dob, kteří žili, pracovali, bojovali, vytrvávali a stali se dědici spravedlnosti skrze víru. „Vírou“ očekával Abraham, který bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, „město, které má skutečné základy“, jehož stavitelem je Bůh. „Vírou“ zůstal Mojžíš stálý, „jako by viděl Toho, kdo je neviditelný“. „Co více mám říci?“ ptá se Pavel. „Vždyť mi nevystačí čas, jestliže budu dále vyprávět o Gideonovi, Barakovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi i o Samuelovi a o ostatních prorocích, kteří vírou poráželi království ve střetnutí, docílili spravedlnosti, obdrželi sliby.“ Jiní byli také zkoušeni posměchem, mrskáním, pouty a mučením, ale odmítli vysvobození, „aby dosáhli lepšího vzkříšení“. Opravdu, „svět jich nebyl hoden“. Ti všichni obdrželi svědectví víry, ale ještě musejí obdržet splnění slibu. Pavel pokračuje: „Protože nás tedy obklopuje tak velký oblak svědků, odložme také každou zátěž a hřích, do něhož se snadno zaplétáme, a s vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen, přičemž se upřeně díváme na Ježíše, Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele naší víry.“ — 10:32, 39; 11:1, 8, 10, 27, 32, 33, 35, 38; 12:1, 2.

21. a) Jak mohou křesťané vytrvat v zápase víry? b) Jaký pádnější důvod pro uposlechnutí božské výstrahy Pavel udává?

²¹ Vytrvalost v zápase víry (12:4–29). Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby vytrvali v zápase víry, neboť Jehova je ukázňuje jako syny. Nyní je čas, aby posilovali zesláblé ruce a kolena a napřimovali stezky svým nohám. Musejí se přísně chránit, aby mezi nimi nepovstal žádný jedovatý kořen nebo poskvrnění, jež by mohly způsobit jejich zavržení, jako v případě Esaua, který si necenil posvátných věcí. U doslovné hory Mojžíš  řekl: „Bojím se a chvěji se“ před strašlivou podívanou na planoucí oheň, oblak a hlas. Oni se však přiblížili k něčemu, co vzbuzuje daleko větší posvátnou úctu — k hoře Sionu a k nebeskému Jeruzalému, myriádám andělů, sboru prvorozených, Bohu, Soudci všech, a k Ježíšovi, prostředníku nové a lepší smlouvy. Nyní je tím pádnější důvod naslouchat božské výstraze! V Mojžíšově době Boží hlas otřásl zemí, ale nyní slibuje, že uvede nebe i zemi ve zmatek. Pavel zdůrazňuje tuto myšlenku: „Když tedy máme obdržet království, které nemůže být otřeseno,. . . [prokazujme] Bohu posvátnou službu se zbožnou bázní a posvátnou úctou. Vždyť náš Bůh je také stravující oheň.“ — 12:21, 28, 29.

22. Jakými budujícími radami končí Pavel svůj dopis Hebrejcům?

²² Různá vybídnutí v záležitostech uctívání (13:1–25). Pavel končí budujícími radami: Ať zůstává bratrská láska; nezapomínejte na pohostinnost; manželství ať je pro všechny počestné; oprostěte se od lásky k penězům; poslouchejte ty, kteří se mezi vámi ujímají vedení, a nenechte se odvést cizími naukami. A nakonec: „Jeho [Ježíšovým] prostřednictvím vždy předkládejme Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu.“ — 13:15.

PROČ JE PROSPĚŠNÁ

23. Co Pavel dokazuje ohledně Zákona a jak podporuje své odůvodnění?

²³ Jako právní argumentace na podporu Krista je dopis Hebrejcům nenapadnutelným mistrovským dílem, dokonale sestaveným a bohatě doloženým důkazy z Hebrejských písem. Vybírá různé rysy mojžíšského Zákona — smlouvu, krev, prostředníka, stan uctívání, kněžství, oběti — a ukazuje, že nebyly ničím víc než vzorem, který vytvořil Bůh, aby poukázal na daleko větší budoucí věci, jež měly všechny vyvrcholit v Kristu Ježíši a jeho oběti, v naplnění Zákona. Zákon, který ‚je učiněn zastaralým a stárne, se blíží k zániku‘, řekl Pavel. Ale „Ježíš Kristus je týž včera a dnes a navždy“. (8:13; 13:8; 10:1) Jakou radost museli cítit Hebrejci, když četli tento dopis!

24. Jaké uspořádání, jež má pro nás dnes nezměrnou cenu, je vysvětleno v Hebrejcům?

²⁴ Ale jakou cenu má pro nás dnes, v našich odlišných podmínkách? Můžeme najít něco prospěšného v Pavlově dokazování, když nejsme pod Zákonem? Zcela určitě ano. Sledujeme nástin velkého uspořádání nové smlouvy, založené na slibu Abrahamovi, že skrze jeho semeno si budou žehnat všechny rodiny země. To je naše naděje na život, naše jediná naděje, splnění Jehovova dávného slibu, že požehnání přijde skrze Abrahamovo Semeno, Ježíše Krista. Ačkoli nejsme pod Zákonem, jsme jako Adamovo potomstvo zrozeni v hříchu a potřebujeme milosrdného velekněze s platnou obětí za hříchy, který může vstoupit přímo do Jehovovy přítomnosti v nebi a tam se za nás přimlouvat. Zde jej nacházíme, velekněze, který nás může vést do života v Jehovově novém světě, který může projevovat účast s našimi slabostmi, protože „byl zkoušen ve všech ohledech jako my“, a který nás zve, abychom se přiblížili „s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas“. — 4:15, 16.

25. Jaká uplatnění Hebrejských písem Pavel používá k našemu osvícení?

²⁵ V Pavlově dopise Hebrejcům dále nacházíme vzrušující doklady, že proroctví, zaznamenaná před dlouhou dobou v Hebrejských písmech, se později podivuhodným způsobem splnila. To vše je dnes pro naše poučení a útěchu. Pavel například v Hebrejcům pětkrát uplatňuje slova proroctví o Království z Žalmu 110:1 na Ježíše Krista jako na Semeno království. Kristus se „posadil. . . po pravici Božího trůnu“, aby čekal, „až jeho nepřátelé budou položeni jako podnož jeho nohám“. (Hebr. 12:2; 10:12, 13; 1:3, 13; 8:1) Pavel dále cituje Žalm 110:4, když vysvětluje důležitost úřadu, který má Boží Syn jako „kněz navždy podle způsobu Melchizedeka“. Jako Melchizedek staré doby, který je v biblické zprávě „bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů ani konec života“, tak je i Ježíš jak králem, tak „knězem natrvalo“, aby poskytoval věčné dobrodiní své výkupní oběti všem, kteří se poslušně podřídí jeho panství. (Hebr. 5:6, 10; 6:20; 7:1–21) O témž králi–knězi Pavel mluví, když cituje Žalm 45:6, 7: „Bůh je po celou věčnost tvým trůnem a žezlo tvého království je žezlo přímosti. Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi bezzákonnost. Proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem jásání víc než tvé společníky.“ (Hebr. 1:8, 9) Když Pavel cituje z Hebrejských písem a ukazuje jejich splnění na Kristu Ježíši, vidíme, jak části božského vzoru do sebe zapadají, a to slouží k našemu osvícení.

26. Jak nás povzbuzuje dopis Hebrejcům, abychom běželi závod ve víře a s vytrvalostí?

²⁶ Jak jasně ukazuje dopis Hebrejcům, Abraham vzhlížel ke Království, k městu, „které má skutečné základy a jehož stavitelem a původcem je Bůh“ — k městu, „jež patří k nebi“. „Vírou“  usiloval o Království a přinášel velké oběti, aby mohl dosáhnout jeho požehnání „lepším vzkříšením“. Jaký pozoruhodný příklad máme v Abrahamovi a ve všech těch jiných mužích a ženách víry — v ‚tak velkém oblaku svědků‘, které Pavel líčí v 11. kapitole Hebrejcům! Když čteme tuto zprávu, naše srdce jásá a vzrušeně tluče — vždyť plně chápeme přednosti a naději, jež máme spolu s těmito lidmi, kteří věrně zachovávali ryzost. Tak jsme povzbuzeni, abychom ‚s vytrvalostí běželi závod, který je nám předložen‘. — Hebr. 11:8, 10, 16, 35; 12:1.

27. Jaké slavné vyhlídky Království vyzdvihuje dopis Hebrejcům?

²⁷ Citátem z Ageova proroctví Pavel upozorňuje na Boží slib: „Ještě jednou chci uvést ve zmatek nejen zemi, ale také nebe.“ (Hebr. 12:26; Ag. 2:6) Ale Boží království se Semenem, Ježíšem Kristem, zůstane navždy. „Když tedy máme obdržet království, které nemůže být otřeseno, mějme nadále nezaslouženou laskavost, skrze niž můžeme přijatelně prokazovat Bohu posvátnou službu se zbožnou bázní a s posvátnou úctou.“ Tento vzrušující záznam nás ujišťuje, že se Kristus objeví podruhé „odděleně od hříchu a k záchraně pro ty, kteří ho vážně očekávají“. Jeho prostřednictvím tedy „vždy předkládejme Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu“. Kéž je navždy posvěceno velké jméno Jehovy Boha prostřednictvím jeho krále a kněze, Ježíše Krista! — Hebr. 12:28; 9:28; 13:15.

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]