Biblická kniha číslo 65 — Juda

Pisatel: Juda

Místo psaní: Palestina (?)

Psaní dokončeno: asi 65 n. l.

1. Následkem jakých poměrů ve sboru považoval Juda za nutné psát svůj mocný dopis k užitku svých bratrů?

KŘESŤANŠTÍ bratři Judy byli v nebezpečí. Během doby, která uplynula od smrti a vzkříšení Krista Ježíše, vloudily se do křesťanského sboru cizí vlivy. Pronikl do něj nepřítel, aby podkopal víru, jak už před tím varoval apoštol Pavel asi o 14 let dříve. (2. Tes. 2:3) Jak by měli být bratři upozorněni, aby byli bdělí a na stráži před tímto nebezpečím? Odpověď poskytl Judův dopis, silný a průbojný ve svém přímočarém vyjadřování. Juda sám jasně popsal ve verších 3 a 4 svou situaci: ‚Shledal jsem, že je nutné, abych vám napsal, protože dovnitř vklouzli jistí lidé, bezbožní lidé, kteří nezaslouženou laskavost našeho Boha obracejí v omluvu pro nevázané chování.‘ Byly ohroženy samotné základy zdravého učení a mravnosti. Juda cítil, že je povolaný bojovat za zájmy svých bratrů, aby opět mohli vést tvrdý boj za víru.

2. a) Kdo byl Juda? b) Jakého vztahu k Ježíšovi si Juda nejvíce vážil?

² Kdo však byl Juda? Úvodní slova nám říkají, že dopis napsal „Juda, otrok Ježíše Krista, ale bratr Jakubův, povolaným“. Byl Juda neboli Jidáš apoštolem, protože dva z Ježíšových původních dvanácti apoštolů měli takové jméno? (Luk. 6:16) Juda o sobě nemluví jako o apoštolovi, naopak, mluví o apoštolech ve třetí osobě a označuje je „oni“ a tím se sám zřetelně vylučuje. (Juda 17, 18) Kromě toho se označuje jako „bratr Jakubův“, čímž zřejmě myslí pisatele Jakubova dopisu, který byl Ježíšovým nevlastním bratrem. (Verš 1) Jako jeden ze „sloupů“ jeruzalémského sboru byl tento Jakub velmi dobře známý, a proto se na něho Juda odvolává. Z toho vyplývá, že i Juda je Ježíšův nevlastní bratr, a tak je také uváděn. (Gal. 1:19; 2:9; Mat. 13:55; Mar. 6:3) Juda však netěžil ze svého tělesného příbuzenství s Ježíšem, ale pokorně zdůraznil svůj duchovní vztah „otroka Ježíše Krista“. — 1. Kor. 7:22; 2. Kor. 5:16; Mat. 20:27.

3. Co dokazuje věrohodnost Judova dopisu?

³ Věrohodnost této biblické knihy podporuje zmínka, která je o ní v Muratoriho zlomku z 2. století n. l. K tomu ji přijal jako kanonickou Klemens Alexandrijský (2. století n. l.). Origenes ji nazývá dílem o „několika verších, ale plném mocných slov nebeské milosti“. * Tertullianus ji také považoval za věrohodnou. Není pochyby, že patří k ostatním inspirovaným Písmům.

4. Jakým druhem dopisu je Judův, kde byl pravděpodobně napsán a co se předpokládá o době psaní?

⁴ Juda píše „povolaným“, neurčuje zvláštní sbor nebo jednotlivce, a proto je jeho epištola všeobecným dopisem, který měl v široké míře obíhat mezi všemi křesťany. Ačkoli místo psaní není udáno, byla to s největší pravděpodobností  Palestina. Je také nesnadné s jistotou určit datum. Muselo to však být v době pozdějšího vývoje křesťanského sboru, neboť Juda upozorňuje na „slova, která dříve mluvili apoštolové našeho Pána Ježíše Krista“ a zřejmě cituje 2. Petra 3:3. (Juda 17, 18) Mezi Judou a druhou kapitolou Druhého dopisu Petra je nadto velká podobnost. To naznačuje, že psal asi v téže době jako Petr a že oba měli velkou starost vzhledem k nebezpečí, které tehdy hrozilo sboru. Proto se předpokládá, že přibližným datem je rok 65 n. l. Toto datum je podporováno i skutečností, že se Juda nezmiňuje o příchodu Cestia Galla, který měl potlačit židovskou vzpouru v roce 66 n. l., ani se nezmiňuje o pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l. Juda ve své epištole mluví o určitých božských rozsudcích vykonaných nad hříšníky. Je tudíž logické, že kdyby byl Jeruzalém již padl, byl by svůj argument podepřel zmínkou o tomto vykonání rozsudku, a to zejména proto, že Ježíš tuto událost předpověděl. — Juda 5–7; Luk. 19:41–44.

OBSAH JUDY

5. a) Proč považoval Juda za nezbytné napsat povolaným, aby „vedli tvrdý boj za víru“? b) Jaké výstražné příklady Juda uvádí?

⁵ Výstrahy před smilstvem a nevážností k panství (verše 1–16). Po milujících pozdravech „povolaným“ Juda říká, že chtěl psát „o záchraně, které se společně držíme“, ale nyní shledal, že je nutné jim napsat, aby „vedli tvrdý boj za víru“. Proč? Protože dovnitř vklouzli bezbožní lidé, kteří obracejí Boží nezaslouženou laskavost v omluvu pro nevázané chování. Tito lidé, říká Juda, se „prokazují jako falešní vůči našemu jedinému Majiteli a Pánu, Ježíši Kristu“. (Verše 1, 3, 4) Připomíná jim, že ačkoli Jehova zachránil lid z Egypta, potom „zahubil ty, kteří neprojevovali víru“. Jehova také uchoval „k soudu velikého dne“ ty anděly, kteří opustili své správné obydlí. Stejně i věčný trest Sodomy a Gomory a jejich sousedních měst je výstražným příkladem, pokud jde o soud nad těmi, kteří ‚přespříliš smilní a vycházejí za nepřirozeným používáním těla‘. — Verše 5–7.

6. Čemu se oddávají bezbožní lidé a jak Juda znázorňuje nesprávnost jejich chování a jaký to má výsledek?

⁶ Podobně nyní bezbožní lidé „poskvrňují tělo a znevažují panství a mluví utrhačně o slavných“. Vždyť ani archanděl Michael nemluvil utrhačně k Ďáblovi, když se s ním přel o Mojžíšovo tělo, pouze řekl: „Kéž tě Jehova přísně napomene.“ Tito lidé však používají utrhačnou řeč a dále se kazí jako nerozumní živočichové. Šli cestou Kaina, Baláma a vzpurného Koracha. Jsou jako skály utajené pod vodou, jako oblaka bez vody, jako stromy bez ovoce, dvakrát odumřelé a vykořeněné, jako divoké vlny, které pění hanbou, a jako hvězdy bez stanovené dráhy. Pro ně „zůstává navždy uchována čerň tmy“. (Verše 8, 9, 13) Enoch prorokoval, že Jehova vykoná nad těmito bezbožnými soud. Jsou to reptalové, kteří si stěžují a sobecky obdivují osobnosti.

7. a) Jaký soud očekává bezbožné a jakou výstrahu vzhledem k nim dali apoštolové? b) Co by měli „milovaní“ dělat pro sebe i pro jiné vzhledem k naději na věčný život?

⁷ Rady jak zůstávat v Boží lásce (verše 17–25). Juda připomíná bratrům, jak apoštolové Pána Ježíše Krista varovali, že „v posledním čase budou posměvači, kteří budou postupovat podle svých vlastních žádostí za bezbožnými věcmi“. Tito původci těžkostí jsou „živočišní lidé, kteří nemají duchovní smýšlení“. „Milovaní“ by se proto měli budovat ve víře a zachovávat se v Boží lásce, zatímco očekávají Kristovo milosrdenství „s vyhlídkou na věčný život“. Ať zase oni projevují milosrdenství a pomáhají těm, kteří kolísají. Juda končí tím, že skrze Pána Ježíše Krista připisuje slávu „Bohu, našemu Zachránci“, tomu, kdo je může střežit před klopýtáním. — Verše 18–21, 25.

PROČ JE PROSPĚŠNÁ

8. Jak použil Juda inspirovaných Písem a „knihy přírody“ k napomínání svých bratrů?

⁸ Juda sám shledal, že inspirovaná Písma jsou prospěšná k varování, vybízení, povzbuzování, poučování a napomínání „milovaných“. Při odhalování očividného hříchu bezbožných vetřelců použil výmluvných znázornění z Hebrejských písem, například o Izraelitech, kteří odpadli, o andělech, kteří zhřešili, a o obyvatelích Sodomy a Gomory. Tak ukázal, že ty, kteří se dopouštějí stejných neřestí, postihne stejný trest. Zkažené lidi srovnával s nerozumnými zvířaty a řekl, že jdou stezkou Kainovou, řítí se do omylu Balámova a za svou vzpurnou řeč zahynou jako Korach. Vyvozoval také živé příklady z „knihy přírody“. Judův přímočarý dopis se stal částí „celého Písma“ a má se studovat spolu s ostatními Písmy, protože nabádá ke správnému chování „v posledním čase“. — Juda 17, 18, 5–7, 11–13; 4. Mojž. 14:35–37; 1. Mojž. 6:4; 18:20, 21; 19:4, 5, 24, 25; 4:4, 5, 8; 4. Mojž. 22:2–7, 21; 31:8; 16:1–7, 31–35.

9. Proč je v dnešní době Judovo varování stále nutné a v jakých oblastech se musejí křesťané nadále navzájem budovat?

 ⁹ Odpor a zkoušky zvnějšku nezabránily růstu křesťanství, ale nyní byli bratři ohroženi zkažeností zevnitř. Skály utajené pod hladinou ohrožovaly celý sbor, takže mohl ztroskotat. Juda si uvědomoval, že toto nebezpečí by mohlo být ještě zhoubnější, a proto usilovně dokazoval, že je třeba vést „tvrdý boj za víru“. Jeho dopis je dnes stejně časový, jako byl tehdy. Stále je potřebná tatáž výstraha. Víru je nutné stále střežit a bojovat za ni, vykořeňovat nemravnost, milosrdně pomáhat těm, kteří pochybují, a je-li to možné, ‚vychvacovat je z ohně‘. V zájmu mravní ryzosti, duchovní zdatnosti a pravého uctívání se dnes křesťané musejí nadále budovat v nejsvětější víře. Musejí se zastávat pravých zásad a přibližovat se k Bohu v modlitbě. Potřebují mít rovněž pravou úctu před „panstvím“ a respektovat Bohem danou autoritu v křesťanském sboru. — Juda 3, 23, 8.

10. a) Jak má sbor jednat s živočišnými lidmi a k čemu to povede? b) Jaká odměna očekává dědice Království a v čem se připojují k Judovi?

¹⁰ „Živočišní lidé, kteří nemají duchovní smýšlení“, nikdy nevstoupí do Božího království a budou jen ohrožovat jiné, kteří jsou na cestě k věčnému životu. (Juda 19; Gal. 5:19–21) Sbor musí být před nimi varován a musí se jich zbavit. Tak bude milovaným rozmnoženo „milosrdenství a pokoj a láska“ a zachovají se v Boží lásce, ‚zatímco očekávají milosrdenství svého Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život‘. Bůh, Zachránce, postaví dědice Království „bezvadné v dohledu své slávy s velkou radostí“. Ti se jistě připojují k Judovi a připisují Bohu skrze Ježíše Krista „slávu, vznešenost, moc a autoritu“. — Juda 2, 21, 24, 25.

[Poznámka pod čarou]

[Studijní otázky]