Kapitola 19

Budeš uctívat Boha tak, jak si to ON přeje?

BIBLE předpovídá, že v „posledních dnech“ budou lidé „milovat sami sebe,. . . budou sebejistí, domýšliví. . . , kteří mají způsob zbožné oddanosti, ale vůči její síle se prokazují jako falešní“. (2. Timoteovi 3:1–5) Není to výstižný popis jednání, jaké vidíme kolem sebe v dnešní době?

² Ano, v každé životní oblasti jednají lidé podle hesla „nejdříve já“. Je to patrné z jejich chování při nákupu, při jízdě vozem, je to vidět z pozornosti, kterou věnují svému oblékání a vnějšímu vzezření, je to patrné i ze způsobu, jakým například tančí. Skutečně šťastní však při tom nejsou.

³ Mnozí lidé posuzují dokonce i náboženství podle toho, co si sami přejí nebo co podle svého názoru potřebují. Jaká je to chyba! My nemáme právo určovat, jak má být uctíván Bůh. Jehova jako Stvořitel a dárce života má sám právo říci, jak má být uctíván. (Římanům 9:20, 21) A to, co od nás vyžaduje, je k našemu dobru. Získáváme tím již dnes spokojenost a zaměřujeme svou mysl a srdce na podivuhodné věci, které pro nás připravil v budoucnosti. — Izajáš 48:17.

⁴ Jehova nezatěžuje křesťany zbytečnými obřady a neukládá jim nepotřebná omezení. Bůh však ví,  že na dobrém vztahu k němu závisí trvání našeho života a že musíme žít podle jeho měřítek a projevovat zájem o druhé, máme-li mít skutečnou radost ze života. Uctíváme-li Boha tak, jak si to přeje on, stává se život bohatším a získává smysl.

JEDNAT TAK, JAK SI TO BŮH PŘEJE

⁵ Noe je znamenitým příkladem člověka, který se řídil Boží vůlí. Bible říká: „Noe byl spravedlivý muž. Prokázal se mezi svými současníky jako bezúhonný. Noe chodil s pravým Bohem.“ Když mu Bůh dal pokyny, aby stavěl velikou archu, v níž měl být zachován život, „Noe pak učinil podle všeho, jak mu Bůh přikázal. Učinil to právě tak.“ (1. Mojžíšova 6:9, 22) Noe konal vše tak, jak si to Bůh přál, a to zachránilo život nejen jemu, ale také jeho rodině, jejíž členové jej uznávali jako Božího proroka na zemi. — 2. Petra 2:5.

⁶ Jiný muž, který se řídil Boží vůlí, byl Abraham. Bůh mu řekl, aby opustil svou vlast. Uposlechl? Abraham „šel, právě jak k němu Jehova mluvil“, ačkoli „nevěděl, kam jde“. (1. Mojžíšova 12:4; Hebrejcům 11:8) Abraham věrně konal vše tak, jak si to Bůh přál, a proto byl počítán za ‚Jehovova přítele‘. — Jakub 2:23; Římanům 4:11.

PATŘIT K BOŽÍMU LIDU

⁷ V určeném čase se Bůh rozhodl, že bude jednat s velkou skupinou, s izraelským národem. Stali se „jeho lidem, zvláštním majetkem, ze všech národů, které jsou na povrchu zemské půdy“. (5. Mojžíšova 14:2) Každý Izraelita se ovšem musel modlit k Bohu a musel k němu mít blízký, osobní vztah.  Musel však také uznávat, že Bůh řídí sbor; musel se držet způsobu uctívání, který byl pro izraelský lid nastíněn v Božím zákoně. Tak se mohl těšit z Boží ochrany a z požehnání, které Bůh poskytoval sboru. (5. Mojžíšova 28:9–14) Představ si, jaká to byla výsada patřit k těm, které Všemohoucí označil jako ‚můj lid Izrael‘. — 2. Samuelova 7:8.

⁸ A co Neizraelité, kteří chtěli uctívat pravého Boha? Lidé toho druhu tvořili ‚ohromnou smíšenou společnost‘, která se rozhodla jít s Izraelity, když Mojžíš vyváděl národ z Egypta. (2. Mojžíšova 12:38) Kdybys byl v Egyptě, byl by sis myslel, že tam můžeš zůstat a uctívat Boha sám svým vlastním způsobem?

⁹ Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, mohli to udělat i cizinci, kteří uznávali Jehovu a chtěli jej uctívat. Museli však pochopit, že Bůh jedná se sborem svého lidu a že střediskem jeho uctívání je chrám v Jeruzalémě. (1. Královská 8:41–43; 4. Mojžíšova 9:14) Bohu nemohli být přijatelní lidé, kteří si z pýchy nebo z pocitu nezávislosti vymýšleli své vlastní způsoby uctívání.

BŮH SI VYBÍRÁ JINÝ SBOR

¹⁰ Když Ježíš vykonával svou službu na zemi, jednal Bůh ještě s Izraelem jako s lidem, který mu byl oddán. Proto nebylo nutné, aby každý, kdo přijal Mesiáše, se s Ježíšem pravidelně scházel a aby s ním cestoval, jak to činili apoštolové. (Marek 5:18–20; 9:38–40) Ale tento národ jako celek zavrhl Jehovova Mesiáše. Ježíš proto krátce před svou smrtí řekl: „Vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ — Matouš 21:43, Ekumenický překlad.

 ¹¹ Kdo měl být tento nový lid, jestliže již nebyl vyžadován způsob uctívání určený Božím zákonem pro Izrael? (Kolosanům 2:13, 14; Galaťanům 3:24, 25) V den letnic roku 33 n. l. byl vytvořen křesťanský sbor a Bůh upřímným pozorovatelům ukázal, že se to stalo jeho zásahem. (Skutky 2:1–4, 43–47; Hebrejcům 2:2–4) ‚Lidem pro jeho jméno‘ se stali nejdříve Židé a cizinci, kteří předtím přijali judaismus, a později pohané neboli lidé z národů. Bůh je nyní považoval za „vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“. — Skutky 15:14–18; 1. Petra 2:9, 10.

¹² Kdybys žil v tehdejší době a chtěl bys mít vztah k Bohu, byla by ti ukázána cesta ke křesťanskému sboru. To se stalo italskému muži Kornéliovi a jeho rodině. (Skutky 10:1–48) Křesťanský sbor tvořili věřící po celém světě. (1. Petra 5:9) Všechny místní sbory, které se scházely v domácnostech nebo ve veřejných budovách, byly součástí tohoto jediného sboru, jehož Bůh nyní používal. — Skutky 15:41; Římanům 16:5.

¹³ Jehova je Bůh pořádku, a proto zavedl ve sborech určitou míru organizace. Aby mohla být věnována potřebná pozornost jednotlivým ctitelům, jmenoval muže, kteří měli sloužit jako pastýři neboli dozorci. Byli to zkušení, způsobilí muži, kteří mohli vyučovat Boží slovo a školit členy sboru, aby uměli sdělovat biblické pravdy jiným lidem a tak pomáhat v důležitém díle, při němž se měla kázat „dobrá zpráva“. — 2. Timoteovi 2:1, 2; Efezanům 4:11–15; Matouš 24:14; Skutky 20:28.

¹⁴ Sbory měly mít užitek ze služeb těchto dozorců také v mnoha jiných ohledech. Nebylo jejich úkolem stroze prosazovat pravidla nebo jednat  utiskujícím způsobem. Naopak, měli s láskou pomáhat spolukřesťanům, aby upevňovali svůj vztah k Bohu. (Skutky 14:21–23; 1. Petra 5:2, 3) Všichni, kteří měli nějaké problémy, se mohli obracet na tyto duchovně starší muže a dostávali od nich laskavou, biblickou pomoc. (Jakub 5:13–16; Izajáš 32:1, 2) Křesťané byli stále ještě nedokonalí, a proto mohly ve sborech občas vzniknout nějaké těžkosti. Dozorci měli pohotově poskytovat pomoc svým spolukřesťanům a měli dávat pozor na to, aby nikdo neohrozil duchovní smýšlení sboru. — Filipanům 4:2, 3; 2. Timoteovi 4:2–5.

¹⁵ Sbory získávaly potřebné vedení od křesťanského vedoucího sboru apoštolů a starších mužů z jeruzalémského sboru. Ti studovali a rozhodovali otázky, které jim docházely ze sborů. A také posílali muže, kteří měli navštěvovat sbory jejich jménem. — Skutky 15:1–3.

 ¹⁶ Jehova Bůh stále jedná se svým lidem jako se shromážděnou skupinou. Po celé zemi jsou tisíce sborů svědků Jehovových. Chceš-li uctívat Boha tak, jak si to on přeje, jednej podle jeho výzvy, že se máme shromažďovat s jinými křesťany:

„Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování,. . . ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ — Hebrejcům 10:24, 25.

UCTÍVAT BOHA CELOU DUŠÍ

¹⁷ Je dobré zamyslet se nad tím, co všechno pro tebe Jehova Bůh vykonal. Máš od něho život a všechno, co potřebuješ k jeho každodennímu udržování. Navíc poslal Bůh na zem svého Syna, aby zemřel jako oběť. Bůh tím projevil hlubokou lásku, lásku, která je spolehlivá a trvalá. (Římanům 5:8; 8:32, 38, 39) Bůh ti tak umožnil dosáhnout odpuštění hříchů a získat vyhlídku na věčný život ve štěstí. — Jan 3:17; 17:3.

¹⁸ Jakou odezvu v nás vyvolá jeho láska? Jistě bychom se neměli obrátit zády k Bohu a k jeho lásce. Apoštol Petr nabádal:

„Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vaše hříchy vymazány, aby přišla období osvěžení.“ — Skutky 3:19.

¹⁹ Všichni musíme „činit pokání“, protože všichni hřešíme a ve svém chování, řeči i myšlenkách neodpovídáme Božím měřítkům. (Římanům 2:4; 7:14–21; Jakub 3:2) Chceme-li činit pokání, musíme uznat, že jsme hříšníci, a musíme litovat toho, že jsme nežili podle Jehovovy vůle. Cítíš to? Dále  se musíme ‚obrátit‘, musíme změnit svůj způsob života a snažit se pak zrcadlit Jehovovy vlastnosti a jednat tak, jak si to on přeje. Budeme-li to dělat, můžeme se spolehnout na to, že nám Bůh odpustí a že nás přijme. — Žalm 103:8–14; 2. Petra 3:9.

²⁰ Poznáváme, že Ježíš nám dal příklad, abychom mohli ve službě Bohu jít v jeho šlépějích. Proto bychom se měli snažit napodobovat jeho příklad. (1. Petra 2:21) V Hebrejcům 10:7 čteme o tom, jaký byl Ježíšův postoj: „Pohleď, přišel jsem. . . , abych činil, Bože, tvou vůli.“ Podobně i nás by měla vděčnost a láska k Bohu podnítit k tomu, abychom mu oddali svůj život a celou duší činili jeho vůli. Budeme přitom ovšem i dále jíst, spát, milovat svou rodinu a starat se o ni, příjemným způsobem užívat odpočinku a v jiných směrech se věnovat obvyklé každodenní činnosti. Ale to, že oddáváme svůj život Bohu, znamená, že jeho vůle a jeho uctívání jsou pro nás tím nejdůležitějším a že bez ohledu na to, kde jsme nebo co děláme, chceme se vážně snažit uplatňovat Boží rady a řídit se Ježíšovým příkladem. — Kolosanům 3:23, 24.

²¹ Svaté písmo jasně ukazuje, že člověk, který oddává svůj život Bohu, by to měl dát veřejně najevo tím, že se dá pokřtít. Ježíš řekl svým následovníkům:

„Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ — Matouš 28:19, 20.

Jestliže ti, kteří se dávali pokřtít, měli předtím studovat Boží slovo a stát se Kristovými učedníky, pak to jistě neměly být malé děti. Také jejich křest, který symbolizoval, že se oddali Bohu, měl  být proveden úplným ponořením do vody, stejně jako byl pokřtěn Ježíš v řece Jordánu. — Marek 1:9–11; Skutky 8:36–39.

²² Staneš-li se pokřtěným učedníkem Kristovým, budeš mít všechny předpoklady pro plný a šťastný život, jaký poskytuje pravé křesťanství. Není to život řízený nekonečnými příkazy a zákazy. Je to život, který se vyznačuje duchovním růstem, a ten přináší uspokojení. Můžeš bez ustání zlepšovat svůj duchovní postoj a způsob, jak uplatňovat Boží slovo. Tak budeš stále přesněji napodobovat Ježíšův příklad. — Filipanům 1:9–11; Efezanům 1:15–19.

²³ To ovlivní tvůj každodenní způsob myšlení a chování. Půjdeš-li dále po křesťanské cestě, budeš stále hlouběji přesvědčen, že Bůh brzy odstraní všechnu ničemnost a vytvoří tak předpoklady pro ‚nová nebesa a novou zemi, v nichž bude přebývat spravedlnost‘. To tě bude ještě více podněcovat, abys rozvíjel křesťanskou osobnost a šel po cestě života, což ti umožní získat místo v nadcházejícím novém světě. (Efezanům 4:17, 22–24) Apoštol Petr napsal pod inspirací:

„Přemýšlejte o tom, jakými lidmi byste měli být, jakým zbožným a oddaným životem byste měli žít! Těšíte-li se na to [na nový svět], snažte se ze všech sil, abyste byli shledáni v pokoji s Ním, bez poskvrny a pohany v Jeho očích.“ — 2. Petra 3:11, 14, Nová anglická bible.

²⁴ Jaké je to požehnání, dává-li člověk celým svým životem najevo, že uctívá Jehovu Boha! Dnes sice mnozí lidé žijí tak, aby se líbili jen sami sobě a aby sobecky užívali všech dostupných potěšení, ale ty můžeš žít a uctívat pravého Boha tak, jak si to přeje On. To je ten nejlepší způsob života.

[Studijní otázky]

Kdo stojí u většiny lidí na prvním místě ? (1–4)

V čem se Noe a Abraham lišili od většiny dnešních lidí? (5, 6)

Jak jednal Bůh s lidmi v době starověkého Izraele? (7–9)

Jakou změnu učinil Bůh ve svém jednání? (10–12)

Jak organizoval a řídil Bůh křesťany? (13–15)

Jaký význam by pro tebe mělo mít Boží jednání s křesťany? (16)

K čemu by nás měla podněcovat láska k Bohu? (17–19)

Proč je křest důležitý krok a co symbolizuje? (20, 21)

Oddal jsi svůj život Bohu a chceš být pokřtěn? Co to bude pro tebe znamenat? (22–24)