Co se při smrti stane s duší?

„Učení o tom, že lidská duše je nesmrtelná a že po smrti člověka, když se rozpadne jeho tělo, bude duše existovat dál, je jedním ze základních kamenů křesťanské filozofie a teologie.“ „NEW CATHOLIC ENCYCLOPEDIA“

1. Co přiznává New Catholic Encyclopedia, pokud jde o to, zda po smrti žije duše dál?

VÝŠE citované encyklopedické dílo však přiznává, že „představa duše přežívající po smrti se v Bibli nedá snadno rozeznat“. Co se tedy skutečně podle Bible při smrti stane s duší?

Mrtví si nejsou ničeho vědomi

2, 3. V jakém stavu jsou mrtví, a které biblické texty to ukazují?

² Stav mrtvých objasňuje Kazatel 9:5, 10, kde čteme: „Mrtví . . . nevědí nic . . . Není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě.“ (Kralická bible) Smrt je tedy stav neexistence. Žalmista napsal, že když člověk zemře, „jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky“. (Žalm 146:4)

³ Mrtví si tedy nejsou ničeho vědomi, jsou nečinní. Když Bůh vynášel rozsudek nad Adamem, řekl: „Jsi . . . prach a do prachu se vrátíš.“ (1. Mojžíšova 3:19) Předtím než ho Bůh vytvořil z prachu zemské půdy a dal mu život, Adam neexistoval. Když Adam zemřel, vrátil se do téhož stavu. Trestem pro něj byla smrt, a ne přenesení do nějaké jiné říše.

Duše může zemřít

4, 5. Uveďte biblické příklady, které dokládají, že duše může zemřít.

⁴ Co se stalo s Adamovou duší, když Adam zemřel? Je třeba pamatovat na to, že slovo „duše“ se v Bibli často vztahuje na osobu. Když tedy řekneme, že Adam zemřel, říkáme tím, že zemřela duše, která se jmenovala Adam. Člověku, který věří v nesmrtelnost duše, to možná zní neobvykle. Bible však říká: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) Ve 3. Mojžíšově 21:1 se mluví o „duši, která skonala“ (o ‚mrtvole‘, Jeruzalémská bible). A Nazirejcům bylo řečeno, aby nepřicházeli „k jakékoli mrtvé duši“ („k mrtvole“, Heger). (4. Mojžíšova 6:6)

⁵ Podobná zmínka o duši je uvedena v 1. Královské 19:4. Těžce sklíčený Elijáš „začal prosit, aby jeho duše zemřela“. Podobně i Jonáš „stále prosil, aby jeho duše zemřela, a opětovně říkal: ‚Zemřít je pro mne lepší než být naživu.‘“ (Jonáš 4:8) A Ježíš použil výraz „zabít duši“; překlad The Bible in Basic English zde uvádí „usmrtit“. (Marek 3:4) Smrt duše tedy vlastně znamená smrt osoby.

‚Vychází‘ a ‚vrací se‘

6. Co je v Bibli míněno vyjádřením, že Ráchelina duše „vycházela“?

⁶ Co se však stalo, když při porodu svého druhého syna tragicky zemřela Ráchel? V 1. Mojžíšově 35:18 čteme: „Jak její duše vycházela (protože zemřela), dala mu jméno Ben-oni; ale jeho otec ho nazval Benjamín.“  Je těmito slovy řečeno, že Ráchel měla nějakou vnitřní bytost, která z ní při její smrti vyšla? Rozhodně ne. Je třeba mít na paměti, že slovo „duše“ se také může vztahovat na život, který někdo má. V tomto případě Ráchelina „duše“ znamená její „život“. Proto jiné překlady místo vyjádření „její duše vycházela“ na tomto místě uvádějí „život [z ní] unikal“ (Ekumenický překlad), „život [jí] unikal“ (Heger), „k smrti pracovala“ (Kralická bible). Nic nenasvědčuje tomu, že by po Ráchelině smrti zůstala nějaká tajuplná část z Ráchel naživu.

7. V jakém smyslu se duše vzkříšeného syna jedné vdovy do tohoto chlapce „vrátila“?

⁷ Něco podobného je uvedeno v 1. Královské v 17. kapitole v souvislosti se vzkříšením syna jedné vdovy. Ve 22. verši čteme, že když se Elijáš nad chlapcem modlil, „Jehova naslouchal Elijášovu hlasu, takže se duše dítěte do něho vrátila, a ono ožilo“. Slovo „duše“ zde opět znamená „život“. Proto v Ekumenickém překladu čteme: „Do dítěte se navrátil život a ožilo.“ Do chlapce se nevrátilo něco, co by se podobalo stínu, ale vrátil se mu život. To odpovídá slovům, která Elijáš řekl jeho matce: „Vidíš, tvůj syn [celá osoba] je naživu.“ (1. Královská 17:23)

Problematický „přechodný stav“

8. Co se má podle názoru mnoha lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, stát při vzkříšení?

⁸ Mnozí lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, věří, že jednou nastane vzkříšení a tehdy že se tělo spojí s nesmrtelnou duší. Potom  budou vzkříšení vydáni svému osudu — ti, kdo žili dobrým životem, obdrží odměnu, zatímco ničemné čeká odplata.

9. Co je míněno výrazem „přechodný stav“, a co se podle názoru některých lidí děje v té době s duší?

⁹ Tato představa se zdá jednoduchá. Ale lidé, kteří věří v nesmrtelnost duše, těžko vysvětlují, v jakém stavu je duše v době mezi smrtí a vzkříšením. Tento stav, kterému se často říká „přechodný“, je po celá staletí předmětem dohadů. Někteří lidé říkají, že v této době jde duše do očistce, kde může být očištěna od lehčích hříchů, aby mohla přijít do nebe. *

10. Proč je nebiblické věřit, že duše po smrti pobývá v očistci, a jak to potvrzuje příběh o Lazarovi?

¹⁰ Poznali jsme však, že duše je vlastně osoba. Když umírá osoba, umírá duše. Po smrti tedy není žádná vědomá existence. Když zemřel Lazar, Ježíš Kristus neřekl, že by byl v očistci, limbu nebo v nějakém jiném „přechodném stavu“. Ježíš pouze řekl: „Náš přítel Lazar usnul.“ (Jan 11:11, Ekumenický překlad) Je jasné, že Ježíš, který znal pravdu o tom, co se děje s duší při smrti, věděl, že Lazar není při vědomí a že neexistuje.

Co je duch?

11. Proč se slovo „duch“ nemůže vztahovat na nějakou odhmotněnou část člověka, která by po smrti žila dál?

¹¹ Bible říká, že když člověk zemře, „jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy“. (Žalm 146:4) Znamená to snad, že po smrti člověka nějaký odhmotněný duch doslovně vychází a žije pak dál? To není možné, protože žalmista dále říká: „V ten den opravdu zanikají jeho myšlenky“ („berou za své jeho plány“, Ekumenický překlad). Co tedy je duch a jak při smrti nějakého člověka „vychází“?

12. Co znamená hebrejské slovo i řecké slovo, jež jsou v Bibli překládána výrazem „duch“?

¹² Slova, která jsou v Bibli překládána slovem „duch“ (hebrejské ruʹach; řecké pneuʹma), v podstatě znamenají „dech“. Proto místo vyjádření „jeho duch vychází“ překlad od J. Hegera říká „vyjde-li dech jim“. Slovo „duch“ však znamená daleko víc než jen dýchání. Například v 1. Mojžíšově 7:22, kde se popisuje zničení života lidí i zvířat při potopě, čteme: „Zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech životní síly [neboli duch; hebrejsky ruʹach] činný, totiž všechno, co bylo na suché zemské půdě.“ „Duch“ tedy může znamenat životní sílu, která působí ve všech živých tvorech — jak v lidech, tak ve zvířatech — a která je udržována dýcháním.

13. V jakém smyslu může být duch přirovnán k elektrickému proudu?

¹³ Zde můžeme použít znázornění: Elektrický proud pohání nějaké zařízení. Jestliže se přívod proudu přeruší, zařízení přestane fungovat. Proud sám o sobě nepokračuje v té činnosti. Podobně když někdo zemře, jeho duch přestane oživovat buňky v těle. Neodchází z těla do nějaké jiné sféry. (Žalm 104:29)

14, 15. Jak se duch při smrti vrací k Bohu?

¹⁴ Proč tedy Kazatel 12:7 říká, že když člověk zemře, „duch sám se vrátí k pravému Bohu, který jej dal“? Znamená to snad, že duch doslova cestuje prostorem do blízkosti Boha? Nic takového to neznamená. Nezapomeňme na to, že duch je životní síla. Jakmile životní síla vyprchá, jedině Bůh je schopen ji obnovit. Duch se tedy „vrátí k pravému Bohu“ v tom smyslu, že veškerá naděje, že tento člověk bude opět žít, nyní závisí výlučně na Bohu.

¹⁵ Jedině Bůh může obnovit ducha neboli životní sílu, a tím může člověku vrátit život. (Žalm 104:30) Má to však Bůh v úmyslu?

[Poznámka pod čarou]

[Studijní otázky]

[Rámeček na straně 23]

Vzpomínky na předešlý život

JESTLIŽE po smrti těla nic nežije dál, jak si vysvětlit to, že někteří lidé údajně mají vzpomínky na předešlý život?

Hinduistický učenec Nikhilananda říká, že ‚posmrtné zážitky nelze dokazovat rozumem‘. Teolog Hans Küng ve své přednášce nazvané „Náboženské vzory víry ve věčnost“ uvádí: „Zprávy o vzpomínkách na předešlý život většinou pocházejí od dětí nebo ze zemí, v nichž je rozšířena víra v převtělování, a žádnou z těchto zpráv nelze ověřit.“ Dodává: „Většina [badatelů, kteří v této oblasti pracují seriózně a vědecky,] uznává, že zážitky, které zjistili, neposkytují základ pro skutečně přesvědčivý důkaz, že se pozemský život opakuje.“

Co když máte pocit, že si osobně vzpomínáte na jakýsi předešlý život? Takové pocity mohou mít různé příčiny. Mnoho informací, které přijímáme, se uchovává v nějakém skrytém koutu našeho podvědomí, protože pro ně nemáme přímé nebo okamžité uplatnění. Když se zapomenuté vzpomínky vynoří, někteří lidé si je vysvětlují jako důkazy nějakého minulého života. Faktem ovšem je, že nemáme ověřitelné zkušenosti ze žádného jiného života než z toho, který žijeme nyní. Lidé, kteří dnes žijí na zemi, nemají většinou vůbec žádné vzpomínky na to, že by žili někdy předtím, ani si nemyslí, že mohli prožít nějaké dřívější životy.