Nauka se stává součástí judaismu, křesťanstva a islámu

„Náboženství je také způsob, jak smířit lidi se skutečností, že jednoho dne musí zemřít, smířit je s tím buď slibem lepšího života za hrobem, nebo slibem znovuzrození, nebo obojím.“ GERHARD HERM, NĚMECKÝ SPISOVATEL

1. O jaký základní názor opírá většina náboženství svůj slib o životě po smrti?

KAŽDÉ náboženství, které slibuje posmrtný život, ve skutečnosti tento slib zakládá na víře, že člověk má duši, která je nesmrtelná a která po jeho smrti přechází do jiné říše nebo se stěhuje do jiného tvora. V předcházejícím oddíle bylo uvedeno, že víra v nesmrtelnost člověka byla nedílnou součástí východních náboženství již od jejich počátku. Ale jak na tuto otázku pohlíží judaismus, křesťanstvo a islám? Jak se toto učení stalo ústřední naukou těchto náboženství?

Judaismus přijímá řecké představy

2, 3. Co říká Encyclopaedia Judaica o tom, zda posvátné hebrejské spisy obsahovaly učení o nesmrtelnosti duše?

² Kořeny judaismu sahají až k Abrahamovi, který žil asi před 4 000 lety. Hebrejské posvátné spisy začaly být psány v 16. století př. n. l. a byly dokončeny v době, kdy Sokrates a Platón vytvářeli teorii o nesmrtelnosti duše. Obsahovala Hebrejská písma učení o nesmrtelnosti duše?

³ Encyclopaedia Judaica odpovídá: „Teprve v pobiblickém období se vyhraněná a pevná víra v nesmrtelnost duše ujala . . . a stala se jedním z úhelných kamenů jak víry židovské, tak i víry křesťanské.“ Je zde také uvedeno: „V biblickém období byla osoba považována za jeden celek. Duše tedy nebyla výrazně odlišena od těla.“ Židé v raných dobách věřili ve vzkříšení mrtvých a tuto víru „je nutné odlišit od víry v . . . nesmrtelnost duše,“ vysvětluje zmíněná encyklopedie.

4–6. Jak se nauka o nesmrtelnosti duše stala „jedním z úhelných kamenů“ judaismu?

⁴ Jak se tedy tato nauka stala „jedním z úhelných kamenů“ judaismu? Odpověď nacházíme v dějinách. V roce 332 př. n. l. Alexandr Veliký bleskovým útokem dobyl většinu území Středního východu. Když se dostal do Jeruzaléma, Židé ho vítali s otevřenou náručí. Podle zprávy Josepha Flavia, židovského historika z prvního století, údajně Alexandrovi dokonce ukázali proroctví, které bylo napsáno o 200 let dříve v Danielově knize a jasně popisovalo dobyvatelské tažení, které Alexandr provedl jakožto ‚řecký král‘. (Daniel 8:5–8, 21) Alexandrovi nástupci pokračovali v jeho plánu helenizace a do všech částí říše šířili řecký jazyk, řeckou kulturu a řeckou filozofii. Obě kultury — řecká a židovská — se nutně musely smísit.

 ⁵ Na začátku třetího století př. n. l. se začalo s prvním překladem Hebrejských písem do řečtiny; byla to takzvaná Septuaginta. Prostřednictvím tohoto překladu mnoho Neizraelitů získalo úctu k židovskému náboženství, seznámili se s ním, a někteří je dokonce přijali. Naproti tomu Židé začali blíže poznávat řecké myšlení a někteří se stali filozofy, což bylo pro Židy něco docela nového. Jedním takovým židovským filozofem byl Filón Alexandrijský, který žil v prvním století n. l.

⁶ Filón si velmi vážil Platóna a snažil se vysvětlit judaismus v pojmech řecké filozofie. V knize Heaven—A History (Nebe — Dějiny) je uvedeno, že „vytvořením jedinečné syntézy platónské filozofie a biblické tradice vydláždil Filón cestu pro pozdější křesťanské [a rovněž židovské] myslitele“. A co si Filón myslel o duši? Kniha pokračuje: „Podle něho smrt vrací duši do původního stavu, ve kterém byla před narozením. Duše patří do duchovního světa, a proto život v těle není ničím jiným než krátkou, často nešťastnou epizodou.“ Mezi dalšími židovskými mysliteli, kteří věřili v nesmrtelnost duše, byli Izák Israeli, proslulý židovský lékař, který žil v 10. století, a Moses Mendelssohn, židovský filozof, který žil v 18. století v Německu.

7, 8.(a) Co říká o duši Talmud? (b) Co říká o duši pozdější židovská mystická literatura?

⁷ Knihou, která rovněž hluboce ovlivnila smýšlení i život Židů, je Talmud — písemné shrnutí takzvaného ústního zákona opatřené pozdějšími komentáři a vysvětlivkami a sestavované rabíny od druhého století n. l. do středověku. Encyclopaedia Judaica říká, že tito „rabíni věřili, že duše po smrti žije dále“. Talmud dokonce mluví o tom, že se mrtví stýkají se živými. „Pravděpodobně pod vlivem platonismu,“ uvádí Encyclopædia of Religion and Ethics, „[rabíni] věřili v předcházející existenci duše.“

⁸ Pozdější židovská mystická literatura, kabala, jde dokonce tak daleko, že učí o převtělování. O tomto učení je v díle The New Standard Jewish Encyclopedia řečeno: „Zdá se, že myšlenka pochází z Indie. . . . V kabale se poprvé objevuje v knize Bahir a potom, od Zoharu dále, ji všeobecně přijali mystikové a hrála důležitou úlohu v chasidské víře a literatuře.“ Učení o převtělování se dnes v Izraeli běžně přijímá jako židovská nauka.

9.Jaké stanovisko k nesmrtelnosti duše zaujímá většina dnešních judaistických směrů?

⁹ Do judaismu se tedy představa o nesmrtelnosti duše dostala pod vlivem řecké filozofie a toto pojetí dnes přijímá většina judaistických směrů. A jak se toto učení stalo součástí křesťanstva?

Křesťanstvo přijímá Platónovy myšlenky

10. K jakému závěru ohledně Ježíšova názoru na nesmrtelnost duše dospěl jeden přední španělský učenec?

¹⁰ Zakladatelem pravého křesťanství je Kristus Ježíš. Miguel de Unamuno, přední španělský učenec 20. století, o Ježíšovi napsal: „Věřil spíše ve vzkříšení těla po židovském způsobu než v nesmrtelnost duše podle [řeckého] platónského způsobu. . . . Důkazy pro to lze vidět v každé poctivé knize výkladu.“ A došel k závěru: „Nesmrtelnost duše . . . je pohanské filozofické dogma.“

11. Kdy začala řecká filozofie pronikat do křesťanství?

¹¹ Kdy a jak proniklo toto „pohanské filozofické dogma“ do křesťanství? New Encyclopædia Britannica to vysvětluje: „Od poloviny 2. století n. l. začali křesťané, kteří měli určité školení v řecké filozofii, cítit potřebu vyjádřit svou víru v jejích pojmech, jak pro vlastní  intelektuální uspokojení, tak proto, aby obrátili vzdělané pohany. Z filozofie jim nejlépe vyhovoval platonismus.“

12–14. Jak přispěli Origenes a Augustin ke smísení platónské filozofie s křesťanstvím?

¹² V raném období silně ovlivnili nauky křesťanstva dva z těchto filozofů. Jedním z nich byl Origenes z Alexandrie (asi 185–254 n. l.) a druhým byl Augustin z Hippa (354–430 n. l.). New Catholic Encyclopedia o nich říká: „Teprve Origenem na Východě a sv. Augustinem na Západě byla duše prohlášena za duchovní substanci a bylo vytvořeno filozofické pojetí její podstaty.“ Na jakém základě vytvořili Origenes a Augustin své pojetí duše?

¹³ Origenes byl žákem Kléménta Alexandrijského, a ten „jako první z Otců zřetelně převzal řeckou tradici o duši,“ uvádí New Catholic Encyclopedia. Platónovy představy o duši zjevně Origena hluboce ovlivnily. „[Origenes] do křesťanské doktríny vestavěl obsáhlé učení o duši, které převzal od Platóna,“ napsal teolog Werner Jaeger v časopise The Harvard Theological Review.

¹⁴ Augustin bývá v křesťanstvu považován za největšího ze starověkých myslitelů. Předtím než Augustin ve svých 33 letech přijal „křesťanství“, hluboce se zajímal o filozofii a stal se novoplatonistou *. Když se obrátil na křesťanství, svým smýšlením zůstal novoplatonistou. „V jeho mysli se náboženství Nového zákona naprosto smísilo s platónskou tradicí řecké filozofie,“ říká The New Encyclopædia Britannica. Dílo New Catholic Encyclopedia přiznává, že Augustinova „nauka [o duši], která byla na Západě všeobecně uznávána až do konce 12. století, vděčila za mnoho . . . novoplatonismu“.

15, 16. Byl zájmem o Aristotelovy nauky ve 13. století nějak ovlivněn církevní postoj k učení o nesmrtelnosti duše?

¹⁵ Ve 13. století získávaly v Evropě oblibu nauky Aristotelovy. Přispělo k tomu to, že v latině byla k dispozici díla arabských učenců, kteří vypracovali rozsáhlé komentáře k Aristotelovým spisům. Aristotelovský způsob uvažování hluboce zapůsobil na katolického učence Tomáše Akvinského. Prostřednictvím jeho spisů Aristotelovy názory ovlivnily církevní učení více než názory Platónovy. Tato tendence však nezpůsobila žádnou změnu v učení o nesmrtelnosti duše.

¹⁶ Aristoteles učil, že duše je nerozlučně spojena s tělem, že po smrti těla dále samostatně neexistuje a že kdyby v člověku existovalo něco věčného, byl by to abstraktní, neosobní rozum. Tento názor na duši neodpovídal církevnímu učení, že osobní duše žije po smrti dál. Tomáš Akvinský proto pozměnil Aristotelův názor na duši a tvrdil, že nesmrtelnost duše může být dokázána rozumem. Církevní názor na nesmrtelnost duše tedy zůstal nedotčen.

17, 18. (a) Přinesla reformace v 16. století nějakou reformu v učení o duši? (b) Jaký postoj k nesmrtelnosti duše má většina denominací křesťanstva?

¹⁷ Ve 14. a 15. století, v období rané renesance, se zájem o Platóna opět oživil. Ve snaze podpořit studium Platónovy filozofie známá italská rodina Medici dokonce pomohla ve Florencii založit Platónskou akademii.  V 16. a 17. století zájem o Aristotela ochabl. A během reformace v 16. století učení o duši reformováno nebylo. Protestantští reformátoři sice vyvolali spor ohledně učení o očistci, ale představu o věčném trestu nebo věčné odměně přijímali.

¹⁸ Učení o nesmrtelnosti duše tedy převládá ve většině denominací křesťanstva. Jeden americký učenec napsal: „Pro převážnou většinu lidí v západním světě náboženství vlastně znamená nesmrtelnost, a nic jiného. Bůh je původce nesmrtelnosti.“

Nesmrtelnost a islám

19. Kdy a kým byl založen islám?

¹⁹ Počátek islámu se datuje od Muhammadova povolání za proroka, když bylo Muhammadovi asi 40 let. Muslimové všeobecně věří, že Muhammad dostával zjevení po dobu asi 20 až 23 let, asi od roku 610 n. l. až do své smrti v roce 632 n. l. Tato zjevení jsou zaznamenána v Koránu, svaté knize muslimů. V době, kdy islám vznikl, judaismus i křesťanstvo již byly prostoupeny platónskou představou o duši.

20, 21. Čemu věří muslimové, pokud jde o posmrtný život?

²⁰ Muslimové věří, že jejich víra je vyvrcholením mnoha zjevení, která byla ve starověku dána věrným Hebrejcům a křesťanům. V Koránu jsou citována jak Hebrejská, tak i Řecká písma. V nauce o nesmrtelnosti duše se však Korán s těmito spisy rozchází. Korán učí, že člověk má duši, která po smrti žije dál. Mluví také o vzkříšení mrtvých, o dnu soudu a o konečném údělu duše, jímž je buď život v nebeské rajské zahradě, nebo trest v hořícím pekle.

²¹ Muslimové věří, že duše mrtvého člověka jde k barzachu neboli „přehradě“, což je „přepážka mezi peklem a rájem anebo místo pobytu mezi smrtí a vzkříšením“. (Súra 23:102, Korán, s. 681, poznámka k verši 102) Duše je tam při vědomí a zakouší buď cosi, čemu se říká „trest hrobu“, jestliže byla osoba ničemná, nebo se těší ze štěstí, jestliže byla věrná. Ale i věrní musí zakoušet nějaká muka pro své nemnohé hříchy, jichž se dopustili zaživa. V den soudu každý stane tváří v tvář svému věčnému údělu, jímž onen přechodný stav skončí.

22. Jaké odlišné teorie o osudu duše uváděli někteří arabští filozofové?

²² V judaismu a v křesťanstvu se představa o nesmrtelnosti duše objevila pod vlivem platonismu, ale v islámu bylo toto pojetí obsaženo již od jeho počátku. To neznamená, že se arabští učenci nepokoušeli spojit islámské nauky s řeckou filozofií. Arabský svět byl Aristotelovým dílem skutečně ovlivněn velmi silně. A významní arabští učenci, jako byli například Avicenna a Averroes, aristotelovské myšlenkové směry rozpracovali a rozšířili. Ve snaze uvést řecký způsob myšlení do souladu s muslimským učením o duši však tito učenci vytvořili vzájemně se lišící teorie. Například Avicenna tvrdil, že osobní duše je nesmrtelná. Averroes uváděl důvody proti tomuto tvrzení. Bez ohledu na tyto názory muslimové stále věří v nesmrtelnost duše.

23. Jaký postoj k otázce nesmrtelnosti duše zaujímá judaismus, křesťanstvo a islám?

²³ Je tedy zřejmé, že judaismus, křesťanstvo i islám učí nauku o nesmrtelnosti duše.

[Poznámka pod čarou]

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 14]

Dobyvatelské tažení Alexandra Velikého vedlo ke smísení řecké a židovské kultury

[Obrázky na straně 15]

Origenes (nahoře) a Augustin se pokoušeli sloučit platónskou filozofii s křesťanstvím

[Obrázky na straně 16]

Avicenna (nahoře) tvrdil, že osobní duše je nesmrtelná. Averroes uváděl důvody proti tomuto názoru