Sedmá kapitola

Co se o Stvořiteli můžete dozvědět z jedné knihy?

PRAVDĚPODOBNĚ souhlasíte s tím, že kniha, která je poučná a zajímavá, má opravdovou hodnotu. Takovou knihou je i Bible. Obsahuje poutavé životní příběhy, v nichž jsou jasně patrná vysoká morální měřítka. Najdete v ní také živá znázornění důležitých pravd. Jeden z jejích pisatelů, který proslul svou moudrostí, řekl, že „se snažil najít líbezná slova a napsat správná slova pravdy“. (Kazatel 12:10)

Kniha, kterou nazýváme „Bible“, je vlastně sbírkou 66 menších knih, jež byly napsány v průběhu více než 1 500 let. Například prvních pět knih, které začínají 1. Mojžíšovou, napsal Mojžíš v letech 1513 až 1473 př. n. l. Posledním pisatelem Bible byl Jan, jeden z Ježíšových apoštolů. Napsal knihu o Ježíšově životě (Janovo evangelium), tři kratší dopisy a knihu Zjevení, která je ve většině Biblí zařazena na konec.

Na psaní Bible se v průběhu 1 500 let, jež uplynula od dob Mojžíše až po Jana, podílelo asi 40 lidí. Byli to upřímní, zbožní muži, kteří chtěli druhým lidem pomoci poznat našeho Stvořitele. Jejich spisy nám umožňují pochopit Boží osobnost a dozvídáme se z nich, co máme dělat, abychom se Bohu líbili. Bible nám také objasňuje, proč je tolik ničemnosti a jak bude odstraněna. Pisatelé Bible dopředu poukazovali na dobu, kdy lidstvu bude bezprostředněji vládnout Bůh, a popisovali některé ze skvělých podmínek, v nichž v té době budeme moci žít. (Žalm 37:10, 11; Izajáš 2:2–4; 65:17–25; Zjevení 21:3–5)

 Nejspíš si asi uvědomujete, že se mnoho lidí nechce zabývat Biblí, protože ji považují za starověkou knihu lidské moudrosti. Miliony lidí jsou však přesvědčeny, že jejím skutečným Autorem je Bůh, protože vedl myšlenky jejích pisatelů. (2. Petra 1:20, 21) Jak tedy můžete zjistit, zda to, co pisatelé Bible zapsali, je skutečně od Boha?

Existuje řada důkazových linií, o nichž byste mohli uvažovat. To udělalo mnoho lidí, předtím než dospěli k závěru, že Bible není jen lidská kniha, ale že je z nadpřirozeného zdroje. Uveďme si jako příklad jednu formu důkazů. Jejich zkoumání nám pomůže, abychom se toho o Stvořiteli našeho vesmíru, Zdroji lidského života, dozvěděli víc.

Předpovědi, které se splnily

Mnoho pisatelů Bible zapsalo různá proroctví. Tito muži netvrdili, že budoucnost mohou předpovídat díky své vlastní moudrosti, ale zásluhu naopak připisovali Stvořiteli. Například Izajáš napsal, že Bůh je „Ten, kdo od počátku sděluje ukončení“. (Izajáš 1:1; 42:8, 9; 46:8–11) Schopnost předpovídat události, které se měly stát o desetiletí, či dokonce o staletí později, ukazuje, že Izajášův Bůh je skutečně jedinečný. Není to jen modla podobná těm, jaké uctívali lidé v minulosti a jaké uctívají i dnes. Proroctví tedy přesvědčivě dokazují, že autorem Bible není člověk. Uvažujme nyní o tom, jak tuto skutečnost potvrzuje kniha Izajáš.

Když obsah této knihy porovnáme s historickými údaji, zjistíme, že byla napsána kolem roku 732 př. n. l. Izajáš předpověděl, že na obyvatele Jeruzaléma a Judy přijde neštěstí, protože se provinili krveprolitím a modlářstvím. Prorokoval, že země bude  zpustošena, Jeruzalém a jeho chrám budou zničeny a ti, kdo to přežijí, budou odvedeni jako zajatci do Babylóna. Izajáš ale také předpověděl, že na národ žijící v zajetí Bůh nezapomene. Tato kniha totiž obsahuje i předpověď, že jeden cizí král, jehož jméno bude Kýros, dobude Babylón a osvobodí Židy, aby se mohli vrátit do své vlasti. Izajáš popisuje Boha jako ‚Toho, kdo říká o Kýrovi: „Je mým pastýřem a úplně provede všechno, co mě těší“; dokonce v tom, že říkám o Jeruzalému: „Bude znovu vystavěn“, a o chrámu: „Bude ti položen základ“.‘ (Izajáš 2:8; 24:1; 39:5–7; 43:14; 44:24–28; 45:1)

V době, kdy Izajáš žil, tedy v osmém století př. n. l., se tyto předpovědi mohly zdát neuvěřitelné. Babylón tehdy nebyl žádnou významnou vojenskou mocností a navíc byl v područí tehdejší světové velmoci, Asyrské říše. Jako zvláštní se mohlo zdát i to, že by nějaký poražený národ, jehož příslušníci byli jako zajatci odvedeni do daleké země, mohl být osvobozen a získat zpět svou zemi. „Kdo slyšel o něčem takovém?“ napsal Izajáš. (Izajáš 66:8)

Co však zjistíme, když se od doby, kdy žil Izajáš, přesuneme v čase o dvě století dále? Události, které v dějinách starověkých Židů následovaly, dokazují, že se Izajášovo proroctví do nejmenších podrobností splnilo. Babylón se stal mocnou říší a zničil Jeruzalém. Perský král se skutečně jmenoval Kýros, dobyl Babylón a Židé se vrátili do své země. To všechno jsou všeobecně uznávané historické skutečnosti. Podrobnosti, které Izajáš předpověděl, se splnily tak přesně, že v 19. století někteří kritici označili jeho knihu za podvod. V podstatě tvrdili: ‚Izajáš možná napsal první kapitoly, ale nějaký pozdější pisatel sepsal v době krále Kýra zbytek knihy tak, aby  vypadala jako proroctví.‘ Lidé se o tomto proroctví samozřejmě mohou vyjadřovat přezíravě, ale podívejme se, co ukazují skutečnosti.

Byly to opravdu předpovědi?

Předpovědi zapsané v knize Izajáš se netýkají jen událostí souvisejících s Kýrem a židovskými vyhnanci. Izajáš také předpověděl, jak to nakonec dopadne s Babylónem. Ve své knize uvedl i mnoho podrobností o příchodu Mesiáše neboli Osvoboditele, který bude trpět a potom bude oslaven. Je vůbec možné nějak zjistit, zda tyto předpovědi byly skutečně napsány dlouho předem, a tudíž šlo o proroctví, která se měla splnit?

Uvažujme o tomto příkladu. Izajáš popsal, jak to nakonec dopadne s Babylónem: „Babylón, okrasa království, krása pýchy Chaldejců, bude, jako když Bůh rozvrátil Sodomu a Gomoru. Nikdy nebude obýván ani nebude přebývat po generaci za generací.“ (Izajáš 13:19, 20; 47. kapitola) Jak to vlastně bylo?

Skutečností je, že Babylón byl dlouhou dobu závislý na složitém zavlažovacím systému tvořeném hrázemi a kanály mezi Tigridem a Eufratem. Zdá se, že někdy v roce 140 př. n. l., kdy Mezopotámii zpustošili při svém vítězném tažení Parthové, byla tato vodní soustava poškozena a v podstatě přestala fungovat. Jaké to mělo následky? The Encyclopedia Americana vysvětluje: „Půda začala být prosycena minerálními solemi a na jejím povrchu se vytvořila zásaditá vrstva, která znemožnila zemědělské využití půdy.“ Asi o 200 let později byl Babylón stále ještě lidnatým městem, ale nezůstal jím příliš dlouho. (Srovnej 1. Petra 5:13.) Ve 3. století n. l. historik Dio Cassius (asi 150–235 n. l.) napsal, že jeden návštěvník Babylóna  tam nenašel nic než „pahorky a kameny a rozvaliny“. (LXVIII, 30) Není bez významu, že v této době byl Izajáš dávno mrtev a celá jeho kniha byla už po staletí čtena. A kdybyste Babylón navštívili dnes, zase byste viděli jen rozvaliny města, které kdysi bylo tak nádherné. Některá starověká města, například Řím, Jeruzalém a Atény, sice existují až do dnešní doby, ale Babylón je opuštěným, neobydleným místem, rozvalinou. Je to přesně tak, jak předpověděl Izajáš. Jeho předpověď se splnila.

Zaměřme nyní svou pozornost na to, co Izajáš píše o příchodu Mesiáše. Podle slov u Izajáše 52:13 měl být tento zvláštní Boží služebník nakonec ‚ve vysokém postavení a jistě měl být povznesen a velmi vyvýšen‘. Nicméně v následující kapitole (Izajáš 53) bylo předpověděno, že před tím, než bude vyvýšen,  zažije Mesiáš něco zcela jiného. Možná budete překvapeni, jaké jsou v této kapitole, která je všeobecně uznávána jako proroctví o Mesiášovi, zaznamenány podrobnosti.

Můžete se zde například dočíst, že Mesiášem měli jeho krajané opovrhovat. Izajáš si byl tak jist, že se to stane, že toto proroctví zapsal tak, jako by se už splnilo: „Byl opovrhován a lidé se mu vyhýbali.“ (Verš 3) Toto špatné zacházení mělo být zcela neoprávněné, protože Mesiáš měl pro lidi udělat mnoho dobrého. ‚Sám nesl naše nemoci.‘ Těmito slovy Izajáš popsal jeho skutky uzdravování. (Verš 4) Přesto měl být Mesiáš postaven před soud a nespravedlivě odsouzen, ale před svými žalobci neměl promluvit. (Verše 7, 8) Měl být zabit společně se zločinci; během popravy mělo být jeho tělo probodnuto. (Verše 5, 12) Přestože měl zemřít jako zločinec, měl být pohřben jako bohatý člověk. (Verš 9) A několikrát psal Izajáš o tom, že Mesiášova nespravedlivá smrt má mít usmiřující moc a má přikrýt hříchy ostatních lidí. (Verše 5, 8, 11, 12)

To všechno se splnilo. Události, které zaznamenali Ježíšovi současníci — Matouš, Marek, Lukáš a Jan —, potvrzují, že to, co Izajáš předpověděl, se skutečně stalo. K některým událostem došlo až po Ježíšově smrti, takže není možné, že by je Ježíš ovlivnil. (Matouš 8:16, 17; 26:67; 27:14, 39–44, 57–60; Jan 19:1, 34) Úplné splnění Izajášova proroctví o Mesiášovi mocně působilo v průběhu staletí na upřímné čtenáře Bible. Patří k nim i ti lidé, kteří předtím Ježíše neuznávali. Učenec William Urwick uvedl: „Mnoho Židů, kteří popsali, proč konvertovali ke křesťanství, uznalo, že jejich důvěra v bývalé krédo  a v bývalé učitele byla po přečtení této kapitoly [Izajáš 53] otřesena.“ (The Servant of Jehovah) *

William Urwick tato slova zapsal koncem 19. století, kdy někteří lidé stále ještě pochybovali o tom, zda 53. kapitola Izajáše byla napsána staletí před Ježíšovým narozením. Ale objevy, které byly od té doby učiněny, v podstatě vyloučily jakýkoli důvod pro pochybnosti. V roce 1947 jeden beduínský pastýř objevil nedaleko Mrtvého moře starověký svitek celé knihy Izajáš. Odborníci na starověké spisy určili, že tento svitek pochází z let 125 až 100 př. n. l. V roce 1990 pak bylo radiouhlíkovou metodou zjištěno, že tento svitek pochází z let 202 až 107 př. n. l. Ano, tento známý svitek Izajáše byl v době, kdy se Ježíš narodil, už poměrně starý. Co se ukazuje, když ho porovnáme se současnými překlady Bible?

Když navštívíte Jeruzalém, můžete se na fragmenty svitků od Mrtvého moře podívat. Profesor Jigael Jadin objasňuje v jedné magnetofonové nahrávce, která s ním byla pořízena: „Od doby, kdy byla Izajášova slova pronesena, do doby, kdy byl tento svitek ve 2. století n. l. opsán, uplynulo nejvýše pět set nebo šest set let. Je úžasné, že původní svitek, který je uschován v muzeu a který je starý více než 2 000 let, se tak shoduje s Biblí, kterou čteme dnes, ať už v hebrejštině, nebo v překladech, které byly z originálu pořízeny.“

To by určitě mělo ovlivnit náš názor. Názor na co? Měli bychom se zbavit veškerých kritických postojů a všech pochybností o tom, zda kniha Izajáš je, nebo není proroctví zapsané až potom, co k prorokovaným událostem došlo. Dnes totiž existuje vědecký důkaz,  že jeden opis Izajášových spisů byl pořízen více než 100 let před narozením Ježíše a dlouho před zpustošením Babylóna. Mohou snad tedy být ještě nějaké pochybnosti o tom, zda v Izajášových spisech bylo skutečně předpověděno jednak to, jak skončí Babylón, a jednak to, jak bude Mesiáš nespravedlivě trpět, jakou zemře smrtí a jak s ním bude zacházeno? A také historické skutečnosti ukazují, že není žádný důvod pochybovat, zda zajetí Židů a jejich osvobození z Babylóna Izajáš předpověděl přesně. Nicméně tyto splněné předpovědi jsou pouze jednou z mnoha  důkazových linií, jež poukazují na to, že skutečným Autorem Bible je Stvořitel a že Bible je ‚inspirována Bohem‘. (2. Timoteovi 3:16)

Existuje totiž mnoho dalších dokladů toho, že Autorem Bible je Bůh. Patří k nim přesnost Bible, pokud jde o informace z oblasti astronomie, geologie a medicíny. Je to i vnitřní soulad jejích knih, které byly napsány řadou mužů v průběhu mnoha set let. Dalším z dokladů je to, že se Bible shoduje se světskou historií a archeologií, a také její morální kodex, který vynikal nad zákoníky národů, jež žily v okolí starověkého Izraele, a který je stále uznáván jako zcela výjimečná sbírka zákonů. Tyto a mnohé další doklady přesvědčily velmi mnoho přemýšlivých a upřímných lidí o tom, že Bible je opravdu knihou od našeho Stvořitele. *

Na základě toho můžeme také dospět k některým opodstatněným závěrům o Stvořiteli — pomůže nám to poznat, jaké má vlastnosti. Není snad jeho schopnost vidět do budoucnosti důkazem toho, že jeho vnímavost daleko převyšuje tu naši? Lidé nevědí, co se stane ve vzdálené budoucnosti, ani to nemohou nijak ovlivnit. Ale Stvořitel to udělat může. Může jednak předvídat budoucí události a jednak je řídit tak, aby se stalo to, co je jeho vůlí. Izajáš tedy o Stvořiteli vhodně napsal: Je to „Ten, kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny; Ten, kdo říká: ‚Má vlastní rada obstojí a udělám všechno, co je mým potěšením.‘“ (Izajáš 46:10; 55:11)

 Poznejme Autora Bible lépe

Když chceme někoho lépe poznat, rozmlouváme s ním a pozorujeme, jak reaguje v různých situacích. Obojí můžeme dělat v případě, že poznáváme nějakého jiného člověka. Ale co máme dělat, když chceme poznat Stvořitele? Je zřejmé, že s ním nemůžeme vést přímý rozhovor. Už jsme si však ukázali, že Stvořitel toho o sobě hodně zjevil v Bibli — jednak tím, co říkal, a jednak tím, jak jednal. Kromě toho nás tato jedinečná kniha povzbuzuje, abychom si ke Stvořiteli vypěstovali vztah. Vybízí nás: „Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.“ (Jakub 2:23; 4:8)

Co je takovým základním krokem? Kdybyste se s někým chtěli spřátelit, určitě byste si zjistili, jak se jmenuje. Jak se tedy jmenuje Stvořitel a co nám o něm jeho jméno prozrazuje?

Hebrejská část Bible (označovaná často jako Starý zákon) nám jedinečné jméno našeho Stvořitele sděluje. Ve starověkých rukopisech je zapsáno v podobě čtyř hebrejských souhlásek, které je možné přepsat jako JHVH. Stvořitelovo jméno se tam vyskytuje asi 7 000krát, tedy mnohem častěji než tituly Bůh či Pán. Boží osobní jméno používali čtenáři hebrejské Bible řadu století. Časem si však mnoho Židů vypěstovalo pověrčivý strach z vyslovování Božího jména, a proto se nám jeho výslovnost nedochovala.

„Původní výslovnost jména byla nakonec zapomenuta; novodobé snahy o její obnovení jsou založeny na dohadech,“ uvádí se v jednom židovském komentáři ke 2. Mojžíšově. Je pravda, že si nemůžeme být jisti, jak Mojžíš vyslovoval Boží jméno, které je zapsáno ve 2. Mojžíšově 3:16 a 6:3. Ale upřímně řečeno,  kdo dnes cítí povinnost pokoušet se vyslovovat jméno Mojžíše nebo Ježíše přesně s těmi hláskami a s tou intonací, jak to dělali Židé v době, kdy tito muži žili? I když to neumíme, nebrání nám to, abychom je jejich jménem označovali. Nebylo by tedy snad lepší, kdybychom Boží jméno vyslovovali způsobem, který je běžný v našem jazyce, místo abychom si dělali starosti s tím, jak ho přesně vyslovoval jeden starověký národ, jehož jazyk byl úplně jiný? Například v češtině se už asi 400 let používá tvar „Jehova“ a jako jméno Stvořitele je stále všeobecně uznáván.

Existují však ještě důležitější věci, než jsou detaily týkající se výslovnosti tohoto jména. Podstatný je i jeho význam. V hebrejštině je Boží jméno kauzativním tvarem slovesa ha·wahʹ, které znamená „stát se“ nebo „prokázat se být“. (1. Mojžíšova 27:29; Kazatel 11:3) The Oxford Companion to the Bible uvádí význam „‚působí‘ nebo ‚způsobí, že bude‘“. Na základě toho tedy můžeme říci, že Stvořitelovo osobní jméno doslova znamená „Působí, že se stane“. Povšimněte si, že důraz není položen na to, co Stvořitel vykonal v dávné minulosti, což by si někteří lidé mohli myslet, když používají pojem „Prvotní příčina“. Proč to tak není?

Důvodem je to, že Boží jméno má úzkou souvislost se Stvořitelovým záměrem. Hebrejská slovesa mají v zásadě pouze dva stavy, a imperfektum použité ve Stvořitelově jménu „označuje činnost . . . v jejím průběhu. Nevyjadřuje pouhé pokračování činnosti . . . ale její průběh od chvíle, kdy byla započata, až po její dokončení.“ (A Short Account of the Hebrew Tenses) Ano, na svém jménu Jehova ukázal, že je činný  jako vykonavatel svého záměru. Tak se dozvídáme, že se postupnými kroky stává Splnitelem svých slibů. Mnoho lidí pociťuje uspokojení a jistotu, když vědí, že Stvořitel své záměry vždycky uskuteční.

Jeho záměr — smysl vašeho života

Z Božího jména je sice patrný záměr, ale mnoho lidí zjišťuje, že těžko hledají skutečný smysl své vlastní existence. Vidí, jak se lidstvo potácí od jedné krize ke druhé — jak lidé trpí válkami, přírodními pohromami, epidemiemi, chudobou a zločinností. Dokonce i těch několik ‚šťastlivců‘, kterým se nějakým způsobem daří před těmito škodlivými vlivy unikat, často připouští, že je stále trápí pochybnosti týkající se budoucnosti a smyslu jejich života.

V Bibli je napsáno: „Hmotný svět byl vydán pocitu marnosti, ne ze své vlastní touhy, ale z vůle Stvořitele, který mu při tom dal naději, že bude jednoho dne osvobozen . . . a bude mít podíl na slavné svobodě Božích dětí.“ (Římanům 8:20, 21, The New Testament Letters, J. W. C. Wand) Ze zprávy v 1. Mojžíšově vyplývá, že lidé kdysi měli se svým Stvořitelem pokojné vztahy. Když se pak dopustili špatného jednání, Bůh oprávněně vystavil lidstvo situaci, která z určitého hlediska přinesla pocit marnosti. Prozkoumejme nyní, jak k tomu došlo, co se z toho dozvídáme o Stvořiteli a co můžeme čekat do budoucnosti.

Podle dějinných záznamů, které se v mnoha ohledech prokázaly jako podložené, se první lidé, kteří byli stvořeni, jmenovali Adam a Eva. Zpráva ukazuje, že Bůh je nenechal tápat v nejistotě, aniž dal jejich životu určitý smysl a aniž jim dal pokyny související s jeho vůlí. Lidé dostali od Boha užitečné  směrnice, stejně jako by to pro své potomky udělal milující a pozorný lidský otec. Bůh lidem řekl: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v podřízenosti mořské ryby a nebeské létající tvory a každého živého tvora, který se pohybuje po zemi.“ (1. Mojžíšova 1:28)

Život prvních dvou lidí tedy měl smysluplný cíl. Měli pečovat o životní prostředí a měli zeměkouli obydlit zodpovědnými jedinci. (Srovnej Izajáše 11:9.) Nikdo nemá důvod vinit Stvořitele z toho, že je dnes naše planeta znečištěná, jako by snad lidem dovolil zemi drancovat a ničit. Slova ‚podmaňte si‘ neopravňovala k drancování. Jejich význam byl obdělávat zemi a pečovat o planetu, která byla lidem svěřena do správy. (1. Mojžíšova 2:15) Před lidmi byla navíc nekonečná budoucnost, kdy tento smysluplný úkol mohli uskutečňovat. Vyhlídka na život bez smrti je v souladu se skutečností, že kapacita lidského mozku  je daleko vyšší, než kolik jí člověk může za 70, 80, či dokonce 100 let života využít. Člověk měl mozek používat na neurčito.

Jehova Bůh, Ten, kdo svému stvoření dal vzniknout a kdo ho řídí, poskytl lidem volnost v uskutečňování svého záměru se zemí a s lidmi. Neměl přemrštěné požadavky ani lidi příliš neomezil. Například Adamovi dal úkol, v němž by jistě nalezl potěšení každý zoolog — měl studovat život zvířat a pojmenovat je. Adam si tedy všímal jejich charakteristických rysů a pak jim dal jména, z nichž mnohá byla popisná. (1. Mojžíšova 2:19) To je jen jeden příklad toho, jak v souladu s Božím záměrem mohli lidé využívat své vlohy a schopnosti.

Možná máte dojem, že moudrý Stvořitel celého vesmíru mohl snadno dohlížet na všechno, co se na zemi dělo, a to i v případě, že by se lidé rozhodli jednat pošetile či zhoubně. Historická zpráva nás informuje, že Bůh dal Adamovi pouze jeden omezující příkaz: „Z každého stromu zahrady smíš do sytosti jíst. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“ (1. Mojžíšova 2:16, 17)

Tímto příkazem Bůh od lidí vyžadoval, aby uznali, že má právo na jejich poslušnost. Od dob Adama až do dnešní doby musí lidé uznávat zákon gravitace a žít v souladu s ním; kdyby jednali jinak, bylo by to od nich pošetilé a ublížili by si tím. Proč by tedy měli odmítat žít v souladu s jiným zákonem neboli příkazem od Stvořitele, který si přeje jen naše dobro? Stvořitel jasně ukázal, jaké následky bude mít to, když lidé budou jeho zákon zavrhovat. Přesto dal Adamovi a Evě možnost poslouchat ho dobrovolně.  Ve zprávě o počátečním období lidských dějin lze poměrně snadno vidět, že Stvořitel dává lidem svobodu volby. Chce však, aby byli jeho tvorové nanejvýš šťastní, a to je přirozený důsledek toho, že žijí v souladu s dobrými zákony, které on dává.

V jedné z předchozích kapitol jsme uvedli, že Stvořitel vytvořil inteligentní tvory, kteří jsou neviditelní — duchovní bytosti. Dějiny popisující počátek lidstva ukazují, že jeden z těchto duchovních tvorů byl posedlý myšlenkou uchvátit pro sebe postavení, jež náleží pouze Bohu. (Srovnej Ezekiela 28:13–15.) Zneužil svobodu volby, svobodu, kterou Bůh dává, a zlákal první lidi k jednání, které musíme označit jako otevřená vzpoura. První lidská dvojice jednala vzdorovitě a projevila zjevnou neposlušnost — jedla ze ‚stromu poznání dobrého a špatného‘ —, a tak prosadila svou nezávislost na Boží vládě. Adam s Evou však svým jednáním kromě toho dali najevo souhlas s tvrzením, že Stvořitel odpírá člověku něco dobrého. Jako by požadovali, aby mohli sami rozhodovat o tom, co je dobré a co je špatné — bez ohledu na to, jak to hodnotí jejich Tvůrce.

Jak nerozumné by bylo, kdyby se muži a ženy usnesli, že když se jim nelíbí gravitační zákon,  nebudou ho poslouchat! Stejně nerozumné bylo, že Adam s Evou odmítli Stvořitelova morální měřítka. Lidé tedy musí počítat s tím, že když budou porušovat základní Boží zákony, které vyžadují poslušnost, bude to mít stejně zhoubné následky jako přehlížení gravitačního zákona.

Dějiny ukazují, že Jehova tehdy zakročil. V „den“, kdy Adam s Evou zavrhli vůli svého Stvořitele, začali tělesně i duševně upadat a postupně spět ke smrti, přesně jak je Bůh předem varoval. (Srovnej 2. Petra 3:8.) Z toho je patrná další stránka osobnosti Stvořitele. Je Bohem, který má smysl pro právo a který slabošsky nepřehlíží zjevnou neposlušnost. Jehova má moudrá a spravedlivá měřítka a stojí si za nimi.

Bůh však v souladu se svými vynikajícími vlastnostmi jednal milosrdně, a proto neukončil lidský život okamžitě. Proč? Protože mu šlo o potomky Adama a Evy, kteří tehdy dokonce ještě nebyli počati a kteří neměli přímou odpovědnost za hříšné jednání svých předků. To, že Bůh projevil zájem o život lidí, kteří ještě nebyli počati, nám ukazuje, jaký Stvořitel je. Není to nemilosrdný soudce, který nemá žádné city. Naopak, je spravedlivý, protože je ochoten dát příležitost každému, a projevuje úctu ke svatosti lidského života.

To však neznamená, že následné generace lidí měly žít v takových nádherných podmínkách jako první lidská dvojice. Tím, že Stvořitel dovolil, aby měl Adam potomky, byl ‚hmotný svět vydán pocitu marnosti‘. Nebyla to však naprostá marnost či beznaděj. Vzpomeňte si, že v Římanům 8:20, 21 bylo také řečeno, že Stvořitel „dal naději, že [svět] bude  jednoho dne osvobozen“. Bylo by dobré, kdybychom se o tom dozvěděli něco víc.

Můžete ho najít?

Nepřítel, který první lidskou dvojici přiměl ke vzpouře, je v Bibli označován jako Satan Ďábel, což znamená „Odpůrce“ a „Pomlouvač“. Bůh nad tímto hlavním podněcovatelem vzpoury vynesl rozsudek, v němž ho označil jako nepřítele, ale zároveň v něm položil základ naděje pro lidi, kteří se měli narodit. Bůh řekl: „Položím nepřátelství mezi tebe [Satana] a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1. Mojžíšova 3:15) Je zřejmé, že tato slova jsou obrazná. Co je myšleno tím, že má přijít nějaké „semeno“?

Tento zajímavý verš osvětlují ostatní části Bible. Ukazují na jeho úzkou souvislost s tím, že Jehova jedná v souladu se svým jménem a že se ‚stává‘ tím, co je nutné ke splnění záměru, který má s lidmi na zemi. Jehova to ukázal na jednom konkrétním národu, a dějiny toho, jak s tímto starověkým národem jednal, tvoří značnou část Bible. Pojďme nyní o tomto významném období dějin krátce uvažovat. Tak se toho o Stvořitelových vlastnostech dozvíme ještě více. Ano, podrobnějším studiem Bible — knihy, kterou Bůh lidstvu opatřil — můžeme o Stvořiteli získat mnoho nesmírně cenných informací.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 107]

Staletí potom, co to Bible předpověděla, se z mocného Babylóna staly opuštěné rozvaliny a tak Babylón vypadá až dodnes

[Obrázky na straně 110]

Opis tohoto svitku Izajášova proroctví byl pořízen ve 2. století př. n. l. a byl objeven v jedné jeskyni nedaleko Mrtvého moře. Podrobně v něm byly předpověděny události, k nimž došlo až staletí potom, co byl tento svitek napsán

[Obrázek na straně 115]

Tento dopis, který byl ve starověké hebrejštině napsán na hliněný střep, byl nalezen v Lakiši. Dvakrát je na něm uvedeno Boží jméno (viz šipky), což ukazuje, že Stvořitelovo jméno bylo známo a běžně se používalo

[Obrázek na straně 117]

Isaac Newton zformuloval gravitační zákon. Zákony, které Stvořitel stanovil, jsou rozumné, a je k našemu dobru, když je posloucháme