Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak vznikl život?

Jak vznikl život?

Třetí kapitola

Jak vznikl život?

NAŠE planeta oplývá životem. V hojné míře se život vyskytuje všude — od zasněžené Arktidy po amazonský deštný prales, od Sahary po bažiny Everglades, od temného dna oceánu po jiskřivé vrcholky hor. A dokáže nás naplňovat úžasem.

Život existuje v tolika různých podobách a velikostech a v takovém množství, že to přesahuje veškerou fantazii. Na naší planetě bzučí a hemží se miliony druhů hmyzu. Ve vodách, které jsou kolem nás, plave více než 20 000 druhů ryb — některé jsou malé jako zrnko rýže, jiné jsou dlouhé jako nákladní auto. Zemský povrch je krášlen asi 350 000 druhů rostlin — některé sice vypadají zvláštně, ale většina je opravdu nádherná. A ve vzduchu létá více než 9 000 druhů ptáků. Tito tvorové — a spolu s nimi i člověk — tvoří panorama a symfonii, kterým říkáme život.

Úžas však nevzbuzuje jen neobyčejná rozmanitost života kolem nás. Mnohem úžasnější je důmyslná jednota, jež ty různé formy života spojuje. Biochemici, kteří podrobně zkoumají stavbu pozemských tvorů, vysvětlují, že všechno živé — ať už jde o měňavku, nebo o člověka — je závislé na pozoruhodné interakci: na souhře mezi nukleovými kyselinami (DNA a RNA) a molekulami bílkovin. Složité procesy, jichž se tyto komponenty účastní, probíhají v podstatě ve všech našich buňkách a totéž se děje v buňkách kolibříků, lvů či velryb. Výsledkem této interakce je překrásná mozaika života. Jak k tomuto harmonickému uspořádání života došlo? A jak život vlastně vznikl?

Pravděpodobně souhlasíte s tím, že kdysi na zemi žádný život nebyl. To je v souladu s vědeckými názory i s mnoha náboženskými knihami. Přesto si možná uvědomujete, že tyto dva prameny — věda a náboženství — vysvětlují vznik života na zemi odlišným způsobem.

Miliony lidí všech úrovní vzdělání věří, že život zde na zemi je dílem inteligentního Stvořitele, prapůvodního Konstruktéra. Naproti tomu mnoho vědců říká, že život vznikl z neživé hmoty, postupnými chemickými procesy, pouhou náhodou. Jak to tedy je — byl život stvořen, nebo vznikl náhodou?

Neměli bychom si myslet, že se nás tato otázka příliš nedotýká nebo že nesouvisí s hledáním hlubšího smyslu života. Jak už bylo řečeno, jednou ze základních otázek, na něž lidé vždycky hledali odpověď, je: ‚Kde jsme se tu jakožto živé lidské bytosti vzali?‘

Většina vědeckých přednášek a pojednání je zaměřena spíše na adaptaci a na přežití různých forem života než na mnohem významnější problém — samotný vznik života. Možná jste si všimli, že vysvětlení toho, jak život vznikl, je obvykle předkládáno ve zobecněné podobě, například: ‚Život vznikl nějak tak, že do sebe v průběhu milionů let narážely různé molekuly.‘ Považujete však takové vysvětlení za skutečně uspokojivé? Kdyby život vznikl tímto způsobem, znamenalo by to, že za působení energie pocházející ze slunce, blesků či sopek se část neživé hmoty dala do pohybu, stala se organickou a nakonec vznikl první živý organismus — a to vše bez cílené pomoci. To by byl opravdu obrovský skok! Od neživé hmoty ke hmotě živé! Mohlo to tak skutečně být?

Ve středověku by se možná nikomu nezdálo těžké tuto představu přijmout, protože se běžně věřilo v abiogenezi, tedy v teorii, že život mohl vzniknout samovolně z neživé hmoty. Ale v 17. století italský lékař Francesco Redi dokázal, že larvy se ve zkaženém mase objevují pouze tehdy, když na něj mouchy nakladou vajíčka. Na tom mase, na něž se mouchy nedostanou, se žádné larvy nevyvinou. Jestliže hmyz velikosti mouchy nevznikl sám od sebe, jak to bylo s mikroby, které se v jídle objevovaly vždy, ať bylo zakryté, nebo ne? O této otázce se polemizovalo dál, i když pozdější pokusy ukázaly, že ani mikroby nevznikají samovolně. Potom přišla práce Louise Pasteura.

Mnoho lidí si vybaví jeho práci, jež se týkala řešení problémů kvašení a infekčních nemocí. Pasteur však také dělal pokusy, jejichž cílem bylo zjistit, zda mohou nepatrné formy života vznikat samy od sebe. Pravděpodobně jste už četli o tom, že Pasteur prokázal, že ve sterilizované vodě chráněné před kontaminací nevznikne ani ta nejnepatrnější bakterie. V roce 1864 prohlásil: „Teorie samoplození se už nikdy nevzpamatuje ze smrtelné rány, která jí byla tímto jednoduchým pokusem zasazena.“ Tento výrok je stále pravdivý. Při žádném pokusu život ještě nikdy nevznikl z neživé hmoty.

Jak se tedy na zemi život objevil? Novodobé snahy odpovědět na tuto otázku se datují možná od dvacátých let tohoto století, od práce ruského biochemika Alexandra I. Oparina. Od té doby se Oparin a další vědci pokoušejí o něco jako scénář dramatu o třech dějstvích. Toto drama vyobrazuje, co se na planetě Zemi údajně stalo. První dějství popisuje, jak se prvky země neboli suroviny přeměňovaly na shluky molekul. Ve druhém dějství se odehrává skok k velkým molekulám. A v posledním dějství tohoto dramatu je líčen skok k první živé buňce. Bylo to ale skutečně tak?

Základem tohoto dramatu je vysvětlení, že prvotní atmosféra Země se značně lišila od té dnešní. Podle jedné teorie se zde téměř nevyskytoval volný kyslík, a prvky dusík, vodík a uhlík tvořily čpavek a metan. Vědci si představují, že když do atmosféry tvořené těmito plyny a vodní párou zasáhl blesk nebo když na ni působilo ultrafialové světlo, vznikaly cukry a aminokyseliny. Nezapomeňte však, že to je pouhá teorie.

Podle zmíněného teoretického dramatu byly tyto molekulární látky splachovány do oceánů či jiných vodstev. Během velmi dlouhého období se cukry, kyseliny a další sloučeniny koncentrovaly do „prebiotického bujónu“, ve kterém například slučováním aminokyselin vznikaly bílkoviny. Když v této teoretické posloupnosti jdeme dál, dostaneme se k dalším sloučeninám zvaným nukleotidy, které vytvářely řetězce a nakonec se z nich stala nukleová kyselina, jako je DNA. Předpokládá se, že tím vším se připravila cesta pro závěrečné dějství molekulárního dramatu.

Toto poslední dějství, které není nijak doloženo, by se dalo popsat jako milostný příběh. Molekuly bílkovin a molekuly DNA se náhodou setkají, začnou se k sobě mít a obejmou se. A pak, těsně před tím, než ‚spadne opona‘, se zrodí první živá buňka. Kdybyste toto drama sledovali, asi byste si kladli otázku: ‚Je to skutečnost, nebo smyšlenka? Mohl život na zemi opravdu vzniknout tímto způsobem?‘

Zrození života v laboratoři?

Počátkem padesátých let tohoto století vědci podrobili teorii Alexandra Oparina zkoušce. Bylo sice nezvratnou skutečností, že život vznikne pouze ze života, ale vědci teoretizovali o tom, zda život — jestliže podmínky byly v minulosti odlišné — nemohl pomalu vzniknout z neživé hmoty. Dalo se to nějak prokázat? Vědec Stanley L. Miller, který pracoval v laboratoři Harolda Ureyho, vzal vodík, čpavek, metan a vodní páru (předpokládal, že tyto látky tvořily prapůvodní atmosféru), zavedl je do baňky, v níž se na dně vařila voda (ta představovala oceán), baňku utěsnil a její obsah vystavoval elektrickým výbojům (podobným blesku). Do týdne tam byly stopy červenavé viskózní substance. Miller udělal její rozbor a zjistil, že je bohatá na aminokyseliny, které jsou základem bílkovin. Určitě jste o tomto experimentu slyšeli, protože se o něm léta psalo ve vědeckých publikacích a mluvilo se o něm při přednáškách ve školách, a to tak, jako kdyby tento pokus vysvětloval, jak život na zemi začal. Vysvětluje to však skutečně?

Dnes je hodnota Millerova experimentu vážně zpochybňována. (Viz rámeček „Všeobecně uznávaný, ale sporný“, strany 36, 37.) Zdánlivý úspěch tohoto pokusu však vedl k pokusům dalším; při nich dokonce vznikaly komponenty, jež jsou obsaženy v nukleových kyselinách (DNA či RNA). Odborníci v tomto oboru byli naplněni optimismem, protože údajně zopakovali první dějství molekulárního dramatu. A zdálo se, že laboratorní verze zbývajících dvou dějství by mohly následovat. Jeden profesor chemie prohlásil: „Vysvětlení vzniku primitivního živého systému evolučním procesem je na dohled.“ A jeden vědecký spisovatel uvedl: „Učenci spekulovali o tom, že vědci, podobně jako dr. Frankenstein spisovatelky Mary Shelleyové, ve svých laboratořích zanedlouho vykouzlí živé organismy a tak do detailu předvedou, jak se život na zemi zrodil.“ Mnozí si mysleli, že záhada samovolného vzniku života je vyřešena. (Viz rámeček „Pravotočivé a levotočivé“, strana 38.)

Názory se mění, hádanky zůstávají

Tento optimismus se však postupně vytrácí. Od té doby už uplynula celá desetiletí, a tajemství života zůstává stále skryto. Asi 40 let po svém experimentu profesor Miller řekl pro časopis Scientific American: „Ukázalo se, že otázka vzniku života je mnohem složitější, než jsme si já a většina dalších lidí mysleli.“ Také jiní vědci se přiklánějí k této změně názoru. Například profesor biologie Dean H. Kenyon se v roce 1969 podílel na napsání knihy Biochemical Predestination. Ale docela nedávno došel k závěru, že „je v zásadě nemožné, aby se hmota a energie samy bez cizí pomoci uspořádaly tak, že by vznikly živé systémy“.

Práce v laboratořích skutečně potvrzují Kenyonovo hodnocení, že „všechny současné teorie chemické evoluce v sobě mají zásadní trhlinu“. Když Miller a další odborníci provedli syntézu aminokyselin, vědci měli v úmyslu vytvořit bílkoviny a DNA, což jsou komponenty, bez nichž by život na zemi nebyl možný. Jaký byl výsledek tisíců pokusů v takzvaných prebiotických podmínkách? Kniha The Mystery of Life’s Origin: Reassessing Current Theories uvádí: „Je propastný rozdíl mezi význačným úspěchem, kterého bylo dosaženo syntézou aminokyselin, a neustálým nezdarem při snahách o syntézu bílkoviny a DNA.“ Pro tyto snahy je charakteristický „stálý nezdar“.

Záhadou je však obestřeno nejen to, jak první molekuly bílkovin a nukleových kyselin (DNA či RNA) vznikly, ale i to, jak společně pracují. „Jedině díky spolupráci těchto dvou molekul je možný současný život na Zemi,“ píše se v díle The New Encyclopædia Britannica. Tato encyklopedie však dále uvádí, že otázka, jak mohla tato spolupráce začít, „je stále zásadním a nevyřešeným problémem v souvislosti se vznikem života“. Skutečně to tak je.

V dodatku A s názvem „Týmová práce, bez níž by život nebyl možný“ (strany 45–47) se mluví o některých základních detailech úžasné týmové práce bílkovin a nukleových kyselin, která probíhá v našich buňkách. I když se jedná jen o letmý pohled do říše buněk v našem těle, vzbuzuje to v nás obdiv pro práci vědců v tomto oboru. Objasňují nám totiž neobyčejně složité procesy, o kterých jen málokdo z nás vůbec někdy přemýšlí, ale které přesto probíhají každý okamžik našeho života. Z jiného hlediska nás tato ohromující složitost a přesnost vracejí k otázce: Jak to vlastně všechno vzniklo?

Pravděpodobně víte, že vědci, kteří se zabývají otázkou vzniku života, ještě neupustili od snah vytvořit přijatelný scénář dramatu, které líčí vznik života. Nicméně se ukazuje, že jejich nové scénáře nejsou přesvědčivé. (Viz dodatek B nazvaný „Vznikl ve ‚světě RNA‘, nebo je z jiného světa?“, strana 48.) Například Klaus Dose z Institutu pro biochemii v německém městě Mainz uvedl: „V současné době všechny diskuse o hlavních teoriích a pokusech v tomto oboru končí buď na mrtvém bodě, nebo doznáním toho, že nevíme.“

Dokonce ani na Mezinárodní konferenci o vzniku života konané v roce 1996 se neobjevila žádná řešení. Časopis Science naopak uvedl, že téměř 300 vědců, kteří se při této příležitosti sešli, „se usilovně snažilo vyřešit hádanku, jak vznikly molekuly [DNA a RNA] a jak se z nich vyvinuly samostatně se rozmnožující buňky“.

Chce-li člověk studovat, a dokonce chce-li začít vysvětlovat, co se odehrává na molekulární úrovni v našich buňkách, potřebuje inteligenci a vyšší vzdělání. Zdá se vám tedy rozumné domnívat se, že složité pochody, které se odehrály na začátku v „prebiotickém bujónu“, byly neřízené, samovolné a náhodné? Nebo při tom svou úlohu mělo ještě něco jiného?

Proč tyto hádanky?

Dnes se můžeme ohlédnout za téměř půl stoletím spekulací a tisíců pokusů dokázat, že život vznikl sám od sebe. Ten, kdo se takto ohlédne, bude sotva odporovat nositeli Nobelovy ceny Francisu Crickovi. Když tento vědec mluvil o teoriích vzniku života, uvedl, že existuje „příliš mnoho spekulací, které se opírají o velmi málo faktů“. Někteří vědci, kteří tato fakta zkoumají, pochopitelně docházejí k závěru, že život je něco tak složitého, že když se sám od sebe nedokáže objevit dokonce ani v organizované laboratoři, sotva by se objevil v podmínkách, které nebyly nijak řízeny.

Proč však na takových teoriích někteří vědci stále lpí, když vyspělá věda není schopna dokázat, že život mohl vzniknout sám od sebe? Před několika desetiletími profesor J. D. Bernal předložil určitý náhled v knize The Origin of Life: „Když na tento problém [samovolného vzniku života] uplatníme přísné měřítko vědeckých postupů, dá se na několika místech v této výpovědi účinně demonstrovat, že život samovolně vzniknout nemohl; je to tak nepravděpodobné, že šance, že by se život objevil náhle, je zanedbatelná.“ A dodal: „Z tohoto pohledu je to žalostné — život ve všech svých mnoha podobách a se svými mnoha projevy tady na zemi existuje; má-li být tedy jeho existence vysvětlena, je třeba poupravit argumenty.“ A tak to jde pořád dál.

Podívejme se, co takové uvažování v zásadě znamená. Je to totéž, jako když se řekne: ‚Z vědeckého hlediska je sice správné tvrdit, že život nemohl vzniknout náhodou. Avšak jediná možnost, kterou vezmeme v úvahu, je samovolný vznik života. Musíme tedy argumenty poupravit tak, aby podepřely hypotézu, že život vznikl sám od sebe.‘ Uspokojí vás taková logika? Nemusí snad být při takovém uvažování fakta ‚poupravena‘ hodně?

Existují však vzdělaní a uznávaní vědci, kteří nepovažují za nutné poupravovat fakta tak, aby vyhovovala převládající filozofii vzniku života. Tito vědci nechávají fakta promlouvat, aby z nich vyplynul rozumný závěr. Jaká jsou to fakta a jaký je to závěr?

Informace a inteligence

V jednom dokumentárním filmu byl veden rozhovor s profesorem Maciejem Giertychem, významným genetikem z Institutu dendrologie při polské akademii věd. Profesor Giertych na jednu z otázek odpověděl:

„Uvědomujeme si, jaké značné množství informací je obsaženo v genech. Věda nedokáže nijak vysvětlit, jak mohly tyto informace samovolně vzniknout. K jejich vzniku je zapotřebí inteligence; nemohou vzniknout náhodou. Slova se přece nevytvoří tak, že se prostě smíchají písmena.“ A dodal: „Například velmi složitý systém replikace DNA, RNA a bílkovin musel být dokonalý už od samého počátku. Kdyby to tak nebylo, pak by živé systémy nemohly existovat. Jediné logické vysvětlení tedy je, že toto obrovské množství informací pochází od nějaké inteligence.“

Čím více se toho o divech života dozvídáme, tím logičtější se nám zdá závěr, že ke vzniku života bylo zapotřebí inteligentního zdroje. Co to bylo za zdroj?

Jak už bylo uvedeno, miliony vzdělaných lidí docházejí k tomu, že život na zemi musí být dílem nějaké vyšší inteligence, nějakého konstruktéra. Skutečně, když tuto věc zkoumají poctivě, uznávají, že i v našem vědeckém věku je rozumné souhlasit s biblickým básníkem, který už před dávnými časy řekl o Bohu: „Vždyť u tebe je zdroj života.“ (Žalm 36:9)

Ať už jste však k nějakému konečnému závěru došli, nebo ne, zaměřte nyní svoji pozornost na některé z divů, které se vás osobně nějak dotýkají. Jistě to pro vás bude velmi příjemné a možná vám to do značné míry pomůže objasnit otázku, která ovlivňuje váš život — otázku vzniku života.

[Rámeček na straně 30]

Jaké šance měla náhoda?

„Všechno — od prvotní polévky po člověka — bylo dílem náhody a zase jen náhody,“ řekl nositel Nobelovy ceny Christian de Duve, když mluvil o vzniku života. Je však náhoda rozumným vysvětlením toho, jak vznikl život?

Co je to náhoda? Například když si lidé hází korunou, uvažují v pojmech matematické pravděpodobnosti. Ale to není ten způsob, kterým slovo „náhoda“ mnozí vědci používají v souvislosti se vznikem života. Mlhavým pojmem „náhoda“ je nahrazováno přesnější slovo, například „příčina“, a to zejména tehdy, když příčina není známa.

„Když ‚náhodu‘ personifikujeme, jako bychom mluvili o příčinném činiteli,“ píše biofyzik Donald M. MacKay, „je to stejné, jako bychom nelogicky přešli od vědecké představy k představě polonáboženské, mytologické.“ Podobný názor vyjadřuje i Robert C. Sproul: „Když tu neznámou příčinu už tak dlouho označujeme jako ‚náhodu‘, lidé začínají zapomínat, že jde o náhražku. . . . Předpoklad, že ‚náhoda rovná se neznámá příčina‘, začalo mnoho lidí chápat tak, že ‚náhoda rovná se příčina‘.“

Tímto způsobem — ‚náhoda rovná se příčina‘ — uvažoval například nositel Nobelovy ceny Jacques L. Monod. „Čirá náhoda, absolutně svobodná, ale slepá, [je] samotným základem impozantní konstrukce evoluce,“ napsal. „Člověk se nakonec dozvěděl, že je sám v celé necitelné nezměrnosti vesmíru, z níž se vynořil pouhou náhodou.“ Povšimněte si, že říká: ‚NÁHODOU.‘ Jacques L. Monod dělá to, co dělá i mnoho dalších vědců — povyšuje náhodu nad tvůrčí princip. Náhoda je předkládána jako prostředek, díky němuž život na zemi vznikl.

Ze slovníků vyplývá, že „náhoda“ je „předpokládaná neosobní nezáměrná determinanta nevysvětlitelných dějů“. Když tedy někdo mluví o tom, že život vznikl náhodou, ve skutečnosti říká, že povstal díky příčině, jež není známa. Je snad možné, že když někdo píše slovo „Náhoda“ s velkým „N“, říká vlastně Stvořitel?

[Rámeček na straně 35]

„[Ta nejmenší bakterie] má s lidmi společného mnohem více než směs chemikálií Stanleyho Millera; už totiž má vlastnosti systému. Proto přechod od bakterie k člověku je mnohem menším skokem než přechod od směsi aminokyselin k bakterii.“ (Profesorka biologie Lynn Margulisová)

[Rámeček a obrázek na straně 36 a 37]

Všeobecně uznávaný, ale sporný

Pokus, který v roce 1953 provedl Stanley Miller, je často uváděn jako důkaz toho, že život kdysi mohl vzniknout samovolně. Vysvětlení tohoto pokusu však vychází z předpokladu, že prvotní atmosféra Země byla „redukční“. To znamená, že obsahovala jen nepatrné množství volného (chemicky nevázaného) kyslíku. Proč by to tak muselo být?

Kniha The Mystery of Life’s Origin: Reassessing Current Theories poukazuje na to, že kdyby v prvotní atmosféře bylo hodně volného kyslíku, ‚nemohla by vzniknout žádná aminokyselina, a kdyby nějakou náhodou vznikla, rychle by se zase rozložila‘. * Jak spolehlivé byly Millerovy domněnky o takzvané prvotní atmosféře?

V jednom pojednání, které bylo publikováno dva roky po zmíněném pokusu, Stanley Miller napsal: „Tyto představy jsou samozřejmě spekulacemi, protože nevíme, zda Země v době svého utváření měla redukční atmosféru. . . . Dosud nebyl objeven žádný přímý doklad.“ (Journal of the American Chemical Society, 12. května 1955)

Našel se vůbec někdy nějaký? Asi o 25 let později vědecký spisovatel Robert C. Cowen oznámil: „Vědci musí přehodnotit některé své domněnky. . . . Nebyly objeveny skoro žádné doklady, které by podepřely představu o redukční atmosféře bohaté na vodík, ale existují některé doklady, jež svědčí o opaku.“ (Technology Review, duben 1981)

A našlo se něco od té doby? V roce 1991 v časopise Scientific American John Horgan napsal: „Během posledních přibližně deseti let přibylo pochybností o domněnkách, které v souvislosti s atmosférou vyjádřili Urey a Miller. Laboratorní pokusy a počítačové rekonstrukce atmosféry . . . naznačují, že ultrafialové sluneční záření, kterému dnes stojí v cestě atmosférický ozón, by zřejmě zničilo molekuly na bázi vodíku, které se v atmosféře vyskytovaly. . . . Tato atmosféra [z oxidu uhličitého a dusíku] by nenapomohla syntéze aminokyselin a dalších předchůdců života.“

Proč tedy mnoho lidí stále zastává názor, že atmosféra Země byla na začátku redukční, a tedy že obsahovala málo kyslíku? Na tuto otázku odpovídají v díle Molecular Evolution and the Origin of Life Sidney W. Fox a Klaus Dose: V atmosféře muselo být velmi málo kyslíku, protože „laboratorní pokusy ukazují, že kyslík by . . . chemickou evoluci do značné míry mařil“, a protože sloučeniny, jakými jsou aminokyseliny, „nejsou v přítomnosti kyslíku v geologických obdobích stálé“.

Není to začarovaný kruh? Prvotní atmosféra byla údajně redukční, protože by jinak nemohlo dojít k samovolnému vzniku života. Ale není vlastně žádná záruka toho, že redukční skutečně byla.

Existuje však jestě další významný detail: jestliže daná směs plynů představuje atmosféru, jestliže elektrické výboje jsou imitací blesku a vařící se voda zastupuje moře, co nebo koho představuje vědec, který pokus připravil a uskutečnil?

[Poznámka pod čarou]

^ 50. odst. Kyslík je vysoce reaktivní prvek. Slučuje se například se železem, a tak vzniká rez, nebo s vodíkem, a tak vzniká voda. Kdyby v době, kdy se formovaly aminokyseliny, bylo v atmosféře hodně volného kyslíku, rychle by s ním reagovaly, a tak by se tyto organické molekuly ihned po svém vzniku rozložily.

[Rámeček na straně 38]

Pravotočivé a levotočivé

Víme, že jsou rukavice na pravou ruku a rukavice na levou ruku. Něco podobného platí i v případě molekul aminokyselin. Asi ze stovky známých aminokyselin jen 20 slouží k tvorbě bílkovin, a všech těchto 20 aminokyselin je levotočivých. Když vědci připravují v laboratořích aminokyseliny, aby napodobili to, k čemu podle jejich názoru pravděpodobně došlo v prebiotickém bujónu, zjišťují, že pravotočivých i levotočivých molekul mají stejné množství. „Toto rozložení v poměru 50:50,“ píše se v listu The New York Times, není „typické pro život, který je závislý jen na levotočivých aminokyselinách“. Otázka, proč jsou živé organismy tvořeny výlučně levotočivými aminokyselinami, je „velká záhada“. Dokonce i u aminokyselin, které byly zjištěny v meteoritech, „byl patrný nadbytek levotočivých forem“. Doktor Jeffrey L. Bada, který zkoumá problémy týkající se vzniku života, napsal, že „v souvislosti s určením točivosti biologických aminokyselin hrálo možná určitou roli nějaké působení z oblastí mimo Zemi“.

[Rámeček na straně 40]

„V souvislosti s těmito pokusy . . . je abiotická syntéza považována za něco, co je ve skutečnosti vytvořeno a zkonstruováno vysoce inteligentním a velmi biotickým člověkem, který se tak snaží potvrdit představy, jimž je do značné míry oddán.“ (Origin and Development of Living Systems)

[Rámeček a obrázek na straně 41]

‚Promyšlený racionální čin‘

Britský astronom sir Fred Hoyle strávil mnoho let výzkumem vesmíru a života v něm, a dokonce zastával názor, že život se na Zemi dostal z kosmu. Když přednášel v California Institute of Technology, rozebíral otázku uspořádání aminokyselin v bílkovinách.

„Velkým problémem v biologii,“ řekl F. Hoyle, „není ani tak poměrně jasný fakt, že se bílkovina skládá z řetězce aminokyselin, které jsou spojeny určitým způsobem, ale že konkrétní uspořádání aminokyselin dává tomuto řetězci pozoruhodné vlastnosti . . . Kdyby aminokyseliny byly spojeny nahodile, existovalo by obrovské množství uspořádání, která by byla pro účely živé buňky nepoužitelná. Když uvážíte, že typický řetězec enzymu má snad 200 spojení a že každé spojení může být uspořádáno 20 způsoby, je snadné pochopit, že počet nepoužitelných uspořádání je obrovský — více než kolik je atomů ve všech galaxiích viditelných největšími teleskopy. A to mluvíme pouze o jednom z více než 2 000 enzymů, které většinou plní velmi odlišné funkce. Jak se tedy stalo, že to je tak, jak to je?“

Fred Hoyle dodal: „Zdá se, že místo abychom přijali neskutečně malou pravděpodobnost toho, že život vznikl působením slepých sil přírody, je lepší připustit, že vznik života byl výsledkem promyšleného racionálního činu.“

[Rámeček na straně 44]

Profesor Michael J. Behe prohlásil: „Člověk, který necítí nutnost omezovat svůj výzkum na neinteligentní příčiny, dochází k jasnému závěru, že mnoho biochemických systémů bylo účelně uspořádáno. Tyto systémy nebyly zkonstruovány ani přírodními zákony, ani nahodilostí či nutností; ne, byly naplánovány. . . . Život na zemi je na té základní úrovni se svými nejdůležitějšími složkami výsledkem inteligentní činnosti.“

[Nákres a obrázek na straně 42]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

I pouhý letmý pohled do složitého světa a spletitých funkcí každé buňky v našem těle vede k otázce: Jak to všechno vzniklo?

Ribozómy

Útvary, v nichž se tvoří bílkoviny

Buněčné jádro

Řídicí centrum buňky

Buněčná membrána

Kontroluje, co do buňky vstupuje a co z ní vychází

Mitochondrie

Centrum tvorby molekul, které buňku zásobují energií

Chromozómy

Obsahují DNA, její genetický stavební plán

Jadérko

Místo, kde se sestavují ribozómy

[Obrázek na straně 33]

Mnoho vědců nyní uznává, že komplex molekul nezbytných pro život nemohl vzniknout sám od sebe v nějakém prebiotickém bujónu