Čtvrtá kapitola

Jste opravdu jedineční!

JE RÁNO a vy se chystáte do práce. Podíváte se vždycky před odchodem do zrcadla, abyste se přesvědčili, že jste dostatečně upravení? V tu chvíli nejspíš nemáte čas na nějaké rozjímání. Ale udělejte si ho teď a zkuste se zamyslet nad tím, co všechno se z takového letmého pohledu do zrcadla dá vyčíst.

Vaše oči jsou uzpůsobeny tak, že se můžete vidět barevně, přestože barevné vidění není pro život nezbytné. Uši jsou na hlavě umístěny tak, abyste mohli slyšet stereofonně; díky tomu dokážete určit, odkud se nějaký zvuk, například hlas milovaného člověka, ozývá. Tuto schopnost bychom mohli považovat za samozřejmost, ale v jedné knize pro zvukové techniky bylo uvedeno: „Když však systém lidského sluchu  zkoumáme podrobně, jen těžko se ubráníme závěru, že se na konstrukci jeho složitých funkcí a struktur podílely nějaké šikovné a přející ruce.“

I nos máte zkonstruován úžasně. Dýcháte jím a to vás udržuje při životě. V nose máte také miliony čichových receptorů, díky nimž můžete rozlišit asi 10 000 vůní či pachů. Když jíte, zapojuje se do hry další smysl. Tisíce chuťových pohárků vám zprostředkovávají chutě. Jiné receptory na vašem jazyku vám pomáhají poznat, zda máte čisté zuby.

Ano, máte pět smyslů — zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Je sice pravda, že některá zvířata vidí v noci lépe, jiná mají citlivější čich nebo ostřejší sluch, ale díky tomu, že člověk má tyto smysly dokonale vyvážené, může v mnoha směrech vynikat. V tomto ohledu jsme opravdu jedineční.

Pojďme se však nyní zamyslet nad tím, proč z těchto schopností a funkcí můžeme mít užitek. Všechny jsou závislé na orgánu, který váží 1,4 kilogramu a který máme uložen v hlavě. Je to mozek. I zvířata mají mozek, jenž plní různé funkce. Ale lidskému mozku se zdaleka nevyrovná. Díky tomu, jaký náš mozek je, jsme naprosto jedineční. Proč to můžeme říci? A jak to souvisí s naším zájmem o to, aby náš život měl smysl a byl trvalý?

Váš mozek je něco úžasného

Lidský mozek je léta přirovnáván k počítači, ale nedávné objevy ukazují, že toto přirovnání zdaleka neodpovídá skutečnosti. „Jak může člověk pochopit činnost orgánu, jenž má přibližně 50 miliard neuronů s tisícem bilionů synapsí (spojení) a celkovou rychlost přenosu impulsů deset tisíc bilionů za sekundu?“ ptal se dr. Richard M. Restak. Jak zněla jeho odpověď?  „Výkon i těch nejmodernějších neuronových počítačů . . . odpovídá asi jedné desetitisícině duševních schopností mouchy domácí.“ Jak propastný rozdíl je tedy mezi počítačem a o tolik dokonalejším lidským mozkem!

Dokáže se snad lidmi vytvořený počítač sám opravit, dokáže sám od sebe přepsat nějaký svůj program nebo se s postupem času vylepšit? Když je zapotřebí upravit nějaký počítačový systém, musí nějaký programátor zapsat nové kódované instrukce a uložit je do paměti počítače. Tuto práci dělá náš mozek automaticky, a to jak v počátečních letech života, tak i ve stáří. Není vůbec přehnané říci, že nejmodernější  počítače jsou ve srovnání s naším mozkem velmi primitivní. Vědci o mozku říkají, že je to „nejsložitější známý systém“ a „nejsložitější objekt ve vesmíru“. Uvažujme nyní o některých objevech, díky nimž mnoho lidí dospělo k názoru, že lidský mozek je dílem starostlivého Stvořitele.

Používejte ho, jinak o jeho schopnosti přijdete

Užitečné vynálezy, jakými jsou auta a trysková letadla, jsou v zásadě omezeny fixními mechanismy a elektrickými systémy, které lidé zkonstruovali a do těchto zařízení zabudovali. Na rozdíl od toho je náš mozek i na té nejnižší úrovni vysoce flexibilním biologickým mechanismem či systémem. Dokáže se stále měnit podle toho, jak je používán — nebo zneužíván. Zdá se, že to, jak se náš mozek v průběhu našeho života vyvíjí, je ovlivňováno dvěma hlavními činiteli — tím, co našimi smysly vpouštíme dovnitř, a tím, o čem přemýšlíme.

Je sice pravda, že naše duševní schopnosti mohou být ovlivněny dědičnými faktory, ale současné výzkumy ukazují, že funkce a schopnosti mozku nejsou našimi geny pevně stanoveny už při početí. „Nikdo nepředpokládal, že se mozek dokáže měnit tak, jak to dnes ukazují vědecké poznatky,“ píše Ronald Kotulak, autor, který získal Pulitzerovu cenu. Na základě rozhovorů, které vedl s více než 300 výzkumníky, došel k závěru: „Mozek není statický orgán; je to neustále se měnící masa buněčných spojení, která jsou silně ovlivněna zkušenostmi.“ (Inside the Brain)

Náš mozek však neformují jen naše zkušenosti. Působí na něj i naše myšlení. Vědci zjišťují, že mozek lidí, kteří zůstávají duševně činní, má až o 40 procent více spojení (synapsí) mezi nervovými buňkami (neurony)  než mozek lidí, kteří jsou duševně líní. Neurofyziologové docházejí k závěru, že člověk musí mozek používat, jinak o jeho schopnosti přijde. Ale co starší lidé? Zdá se, že jak člověk stárne, část mozkových buněk mu ubývá, a v pokročilém věku může dojít ke ztrátě paměti. Úbytek je však mnohem menší, než se kdysi vědci domnívali. V časopise National Geographic bylo v jednom pojednání o lidském mozku uvedeno: „Starší lidé . . . mají díky duševní činnosti stále schopnost vytvářet nová spojení a udržovat si spojení stará.“

Nedávné objevy, jež ukazují na přizpůsobivost našeho mozku, jsou v souladu s radou, která je zapsána v Bibli. Tato moudrá kniha nabádá čtenáře, aby se ‚přeměnili předěláním své mysli‘ nebo aby se ‚obnovili přesným poznáním‘, které do mysli přijímají. (Římanům 12:2; Kolosanům 3:10) Pravdivost těchto slov zažívají svědkové Jehovovi, když s druhými lidmi studují Bibli, a ti pak uplatňují její rady. Takových lidí jsou tisíce — z každé společenské vrstvy a každé úrovně vzdělání. Zachovávají si svou vlastní identitu, ale jsou šťastnější a vyrovnanější, protože mají to, co  jeden pisatel v prvním století označil jako ‚zdravou mysl‘. (Skutky 26:24, 25) Tyto pokroky jsou z velké části výsledkem toho, že člověk dobře používá tu část mozkové kůry, která je v čelní části hlavy.

Váš čelní lalok

Většina neuronů ve vnější vrstvě mozku, mozkové kůře, není přímo spojena se svaly a smyslovými ústrojími. Jako příklad si uveďme miliardy neuronů, které tvoří čelní lalok. (Viz nákres, strana 56.) Z různých zobrazení mozku je patrné, že se čelní lalok aktivizuje, když přemýšlíte o nějakém slovu nebo když na něco vzpomínáte. Tato čelní část mozku zvláštním způsobem ovlivňuje to, že jste tím, kým jste.

„Na rozvíjení myšlenek, na inteligenci, motivaci a utváření osobnosti se největší měrou podílí prefrontální oblast mozkové kůry . . . Sdružují se v ní zkušenosti nezbytné pro vytváření abstraktních představ, pro posuzování různých věcí, pro vytrvalost, plánování, zájem o druhé lidi, a svědomí. . . . A právě rozvíjení myšlenek v této oblasti mozku odlišuje lidské bytosti od zvířat.“ (Elaine N. Mariebová, Human Anatomy and Physiology) O těchto rozdílech mezi lidmi a zvířaty svědčí samozřejmě to, čeho lidé dosáhli v takových oborech, jako je matematika, filozofie a právo; ty totiž tuto oblast mozkové kůry zaměstnávají nejvíce.

 Proč tedy lidé mají tak velkou a flexibilní prefrontální oblast, která umožňuje složitější duševní činnosti, když zvířata mají tuto oblast mozku jen málo vyvinutou, nebo jim úplně chybí? Rozdíl je tak velký, že biologové, kteří tvrdí, že jsme se vyvinuli, mluví o „záhadné explozi velikosti mozku“. Tohoto pozoruhodného zvětšení naší mozkové kůry si všímá profesor biologie Richard F. Thompson a připouští: „Dosud zcela jasně nechápeme, proč to tak je.“ Mohlo by to snad být proto, že člověk byl s touto jedinečnou mozkovou kapacitou stvořen?

Mimořádná schopnost komunikovat

Jedinečnými tvory jsme rovněž díky dalším částem mozku. Za prefrontální oblastí mozkové kůry je určitý pás, který se táhne přes celou horní část mozku. Je to motorická korová oblast. Obsahuje miliardy neuronů, které jsou napojeny na svaly. I tato část mozku má některé charakteristické rysy, díky nimž jsme  tak odlišní od opic a dalších zvířat. Primární motorická kůra nám „(1) dává neobyčejnou schopnost používat ruce, prsty a palec, když děláme něco, co vyžaduje velkou manuální zručnost, a (2) umožňuje nám používat ústa, rty, jazyk a lícní svaly, když mluvíme“. (Arthur Guyton, Textbook of Medical Physiology)

Zamysleme se nyní krátce nad tím, jak motorická kůra působí na naši schopnost mluvit. Pro mluvidla je vyhrazena více než polovina této korové oblasti. Tím se vysvětluje, proč má člověk schopnost komunikovat,  schopnost, která nemá obdoby. Při komunikaci mají sice určitou úlohu ruce (když píšeme, gestikulujeme nebo když používáme znakovou řeč), ale nejdůležitější úlohu mají obvykle ústa. Lidská řeč — ať už jde o první slůvka dítěte, nebo o hlas staršího člověka — je něčím naprosto úžasným. Při vytváření nesčetného množství zvuků spolupracuje asi 100 svalů jazyka, rtů, čelisti, hrdla a hrudi. A teď si všimněte tohoto rozdílu: zatímco jedna mozková buňka dokáže řídit 2 000 vláken lýtkového svalu atleta, mozkové  buňky ovládající hrtan se mohou soustředit pouze na dvě nebo tři svalová vlákna. Nesvědčí to snad o tom, že náš mozek je pro komunikaci vybaven jedinečným způsobem?

Jakýkoli krátký slovní obrat, který pronesete, vyžaduje specifické pohyby svalů. Podle toho, jak se mnoho různých svalů pohybuje, a podle toho, jak jsou tyto pohyby načasovány, se význam jediného výrazu může změnit. „Když mluvíme, vyslovíme za sekundu pohodlně asi 14 hlásek,“ vysvětluje odborník v oboru řeči dr. William H. Perkins. „To je dvakrát větší rychlost, než s jakou dokážeme ovládat jazyk, rty, čelisti nebo jiné části našeho řečového ústrojí, když každým z jeho orgánů pohybujeme zvlášť. Ale jakmile začnou spolupracovat při mluvení, jsou jako prsty vynikající písařky nebo koncertního klavíristy. Jejich pohyby se stávají symfonií dokonalého načasování.“

Vlastní informace potřebné k položení jednoduché otázky „Jak se máte?“ jsou uloženy v té části čelního laloku, které se říká Brocova oblast a kterou někteří odborníci pokládají za centrum řeči. Neurofyziolog sir John Eccles, nositel Nobelovy ceny, napsal: „U opic  nebylo zjištěno nic, . . . co by odpovídalo Brocově oblasti řeči.“ A i kdyby se snad v budoucnu nějaká taková oblast u zvířat našla, zůstává faktem, že vědci nedokážou naučit opice víc než jen několik jednoduchých hlásek. Vy ale umíte mluvit složitým jazykem. Když mluvíte, spojujete na základě mluvnických pravidel vašeho jazyka různá slova. V tom vám pomáhá Brocova oblast, a to jak při mluvení, tak i při psaní.

Je samozřejmé, že tento zázračný dar řeči nemůžete používat, pokud neznáte alespoň jeden jazyk a pokud nerozumíte významu jeho slov. To souvisí s jinou zvláštní částí mozku, která je známa jako Wernickeova oblast. Zde miliardy neuronů rozeznávají význam mluvených či psaných slov. Díky Wernickeově oblasti můžete rozumět různým výrokům a pochopit smysl  toho, co slyšíte a co čtete; tak se můžete dozvídat různé informace a rozumně reagovat.

Ale to, že mluvíte plynně, souvisí ještě s něčím jiným. Někomu například řeknete jenom „ahoj“, ale přitom mu toho můžete sdělit velmi mnoho. Tón vašeho hlasu může prozradit, zda jste šťastní, rozrušení, znudění, uspěchaní, uražení, smutní nebo vylekaní, a může prozradit i sílu těchto emocí. Jiná oblast vašeho mozku totiž poskytuje informace pro emoční stránku řeči. Z toho je vidět, že když komunikujete, jsou do toho zapojeny různé části mozku.

Vědci učí šimpanze zjednodušenou posunkovou řeč, ale šimpanzi v podstatě dokážou dělat pouze jednoduché posunky, kterými žádají o jídlo a další základní věci. Doktor David Premack, který šimpanze učil jednoduché posunky, dospěl k závěru: „Lidská řeč představuje pro evoluční teorii vážný problém, protože toho dokáže mnohem víc, než jsme schopni vysvětlit.“

Možná nás napadá: ‚Proč vlastně lidé mají tuto úžasnou schopnost sdělovat si myšlenky a pocity,  klást otázky a odpovídat na ně?‘ Dílo The Encyclopedia of Language and Linguistics uvádí, že „[lidská] řeč je něco zvláštního“. Připouští, že „ani pátrání po nějakých prvotních náznacích komunikace mezi zvířaty příliš nepomáhá překonat obrovskou propast mezi lidskou řečí a chováním zvířat“. Tuto odlišnost shrnul profesor Ludwig Koehler slovy: „Lidská řeč je tajemství; je to božský dar, zázrak.“

Mezi opičími posunky a komplexní schopností dítěte vyjadřovat se je opravdu veliký rozdíl! Sir John Eccles poukázal na to, čeho si všimla i většina z nás — na schopnost, „jež se už u tříletých dětí projevuje tím, že v touze pochopit svůj svět chrlí záplavu otázek“. Dodal: „Opice, na rozdíl od dětí, žádné otázky nekladou.“ Ano, pouze lidé dokážou formulovat otázky, k nimž patří i otázky týkající se smyslu života.

Paměť a ještě něco víc!

Když se díváte do zrcadla, možná si vybavujete, jak jste vypadali, když jste byli mladí, a možná dokonce přemýšlíte, jak asi budete vypadat, až budete starší nebo až použijete nějaké kosmetické prostředky. Tyto myšlenky vás mohou napadat téměř bezděčně, ale děje se přitom něco zvláštního, něco, co nemůže nikdy zažít žádné zvíře.

Na rozdíl od zvířat, která převážně žijí přítomnými potřebami a jednají na základě nich, lidé se mohou  zamýšlet nad minulostí a plánovat do budoucnosti. Rozhodující úlohu v tom má téměř neomezená kapacita mozkové paměti. Také zvířata mají určitou paměť — díky ní najdou cestu domů nebo si vzpomenou, kde mají žrádlo. Lidská paměť je však mnohem obsáhlejší. Podle odhadu jednoho vědce mohou být v našem mozku obsaženy informace, které by „zaplnily asi 20 milionů knih, tedy tolik, kolik je jich v největších knihovnách světa“. Někteří neurofyziologové odhadují, že během průměrně dlouhého života člověk využije pouze jednu setinu procenta (0,000 1) své potenciální mozkové kapacity. Právem se tedy můžete ptát: ‚Proč máme mozek s tak velkou kapacitou, když při běžné délce života využijeme sotva její zlomek?‘

Náš mozek však není jen místo, kam se ukládá obrovské množství informací, tedy nějaký superpočítač. Profesoři biologie Robert Ornstein a Richard F. Thompson napsali: „Schopnost lidské mysli učit se — ukládat informace a vybavovat si je — je tím nejpozoruhodnějším fenoménem v biologickém světě. Výsledkem této mimořádné schopnosti je všechno to, co z nás dělá lidi — řeč, myšlení, poznání a kultura.“

A co víc, máme mysl, která nám umožňuje uvědomovat si svou existenci. Může se sice zdát, že toto  tvrzení neříká nic nového, nicméně je v něm shrnuto to, co z nás nade vší pochybnost dělá jedinečné bytosti. Mysl je popisována jako „unikátní jednotka, sídlo inteligence, rozhodování, vnímání, vědomí a sebeuvědomování“. Stejně jako potoky, říčky a řeky tečou do moře, tak i vzpomínky, myšlenky, představy, zvuky a pocity soustavně proudí do naší mysli nebo naší myslí. Vědomí, jak říká jedna definice, je „vnímání toho, co se člověku dostává do mysli“.

Současní výzkumní pracovníci dosáhli značného pokroku v porozumění stavbě mozku a některým elektrochemickým procesům, které v něm probíhají. Umějí také vysvětlit, jak jsou sestrojeny a jak fungují moderní počítače. Avšak mezi mozkem a počítačem je obrovský rozdíl. Mozek vám umožňuje uvědomovat  si sebe sama, ale počítač si sám sebe vědom rozhodně není. Proč je mezi mozkem a počítačem takový rozdíl?

Otevřeně je třeba říci, že je záhadou, jak a proč při fyzikálních procesech v našem mozku vzniká vědomí. „Není mi jasné, jak to může nějaká vědní disciplína vysvětlit,“ řekl jeden neurobiolog. Také profesor James Trefil uvedl: „To, co vědomí pro lidskou bytost přesně znamená, . . . je ve vědních disciplínách jedinou významnější otázkou, u níž ani nevíme, jak ji správně položit.“ Jedním z důvodů je skutečnost, že k porozumění mozku vědci používají mozek. A možná nestačí zkoumat jen jeho fyziologii. Vědomí je „jednou z největších záhad existence,“ napsal dr. David  Chalmers, „ale mají-li [vědci] najít vysvětlení této záhady, možná nepomůže jen poznání toho, jak samotný mozek pracuje“.

Nicméně každý z nás existenci vědomí zažívá. Například naše živé vzpomínky na uplynulé události nejsou jen data uložená do paměti, jako bity informací v počítači. O svých zážitcích můžeme přemítat, můžeme se z nich učit a využívat je k plánování do budoucnosti. Dokážeme uvažovat o různých variantách budoucí činnosti a zhodnotit, jaké důsledky by každá z variant mohla mít. Máme schopnost věci analyzovat, tvořit, oceňovat a mít v lásce. Můžeme se těšit z příjemných rozhovorů o minulosti, současnosti a budoucnosti. Máme morální měřítka, pokud jde o chování, a můžeme je využívat, když děláme rozhodnutí, která mohou, nebo nemusí přinést okamžitý prospěch. Přitahuje nás krása uměleckých děl a oceňujeme morální kvality. V mysli si můžeme formovat a tříbit názory a odhadovat, jak ostatní lidé budou reagovat, když tyto své názory uplatníme v praxi.

Tyto faktory vytvářejí vědomí, které lidi odlišuje od ostatních forem života na zemi. Pes, kočka nebo pták se podívají do zrcadla a reagují tak, jako by viděli jiného psa, kočku nebo ptáka. Ale když se do zrcadla podíváte vy, uvědomujete si, že existujete, že jste bytosti se schopnostmi, o nichž jsme se právě zmínili. Můžete uvažovat například o otázkách: ‚Proč některé želvy žijí 150 let a některé stromy přes 1 000 let, ale když se inteligentní člověk dožije 100 let, je to událost hodná zprávy v novinách?‘ Doktor Richard Restak říká: „Lidský mozek — jen a jen lidský mozek — má schopnost udělat krok zpět a zkoumat vlastní  činnost a tak dosáhnout určitého stupně transcendence. Skutečně, naše schopnost opravovat náš vlastní plán činnosti a přehodnocovat sebe sama ve světě je to, co nás odlišuje od všech ostatních tvorů na světě.“

Lidské vědomí je pro některé lidi záhadou. V knize Life Ascending se sice dává přednost pouhému biologickému vysvětlení vědomí, ale připouští se tam: „Když zkoumáme, jak [evolučním] procesem, který se podobá hazardní hře s hroznými tresty pro poražené, mohly vzniknout takové kvality, jako je ocenění pro krásu a pravdu, soucit, svoboda a především vznešenost lidského ducha, jsme vedle. Čím více přemítáme o našich duševních schopnostech, tím více roste náš údiv.“ To je naprostá pravda. Náš pohled na to, jak je člověk jedinečný, bychom tedy mohli završit několika skutečnostmi, které svědčí o našem vědomí. Ukazují totiž, proč je mnoho lidí přesvědčeno, že musí existovat inteligentní Konstruktér, Stvořitel, který se o nás všechny stará.

Umění a krása

„Proč se lidé tak vášnivě věnují umění?“ ptal se ve své knize Symmetry, Causality, Mind profesor Michael Leyton. Poukázal v ní na to, že by někdo mohl říci, že duševní činnost, například matematika, přináší lidstvu zřejmý prospěch; jaký prospěch však mají lidé z umění? Profesor Leyton uvedl jako příklad to, že lidé často cestují velmi daleko, aby se mohli účastnit výstav výtvarného umění a koncertů. Jaký skrytý smysl to má? Lidé na celé zeměkouli si na zdi svého bytu či kanceláře také věší pěkné obrazy. Nebo uvažujme o hudbě. Většina lidí ráda poslouchá doma nebo v autě určitý hudební žánr. Proč to dělají? Jistě  to není proto, že hudba kdysi přispěla k přežití nejzdatnějšího. Profesor Leyton říká: „Umění je pravděpodobně tím nejnevysvětlitelnějším fenoménem lidského rodu.“

Přesto všichni víme, že těšit se z umění a z něčeho krásného patří k tomu, díky čemu se cítíme být „lidmi“. Zvíře možná sedí na nějakém kopci a dívá se na barevnou oblohu, ale přitahuje ho snad to, co vidí, proto, že je to krásné? My pozorujeme horskou bystřinu, jak se třpytí ve slunečním svitu, nemůžeme odtrhnout oči od podivuhodné rozmanitosti tropického deštného pralesa, hledíme na mořský břeh lemovaný palmami nebo obdivujeme hvězdy rozseté po noční obloze, která vypadá jako černý samet, a často při tom pociťujeme bázeň. Taková krása naplňuje naše srdce radostí, pozvedá našeho ducha. Proč to tak je?

 Proč máme vrozenou touhu po věcech, které ve skutečnosti mají tak malý vliv na to, zda budeme dál žít? Odkud máme smysl pro estetické hodnoty? Jestliže nevezmeme v úvahu Tvůrce, který nám tyto hodnoty vštípil, když nás stvořil, nenajdeme na tyto otázky uspokojivé odpovědi. To platí i v případě morálních hodnot.

Morální hodnoty

Mnoho lidí uznává, že nejvyšší formou krásy jsou znamenité skutky. K jednání, které přitahuje mravní cítění přemýšlivých lidí všude na světě, patří například to, že je někdo věrný určitým zásadám tváří v tvář pronásledování, že se nesobecky snaží poskytnout druhým lidem pomoc v jejich utrpení a že odpouští tomu, kdo mu ublížil. O tomto druhu krásy se zmiňuje starověké biblické přísloví: „Pochopení člověka jistě zvolňuje jeho hněv, a je z jeho strany krásné, jestliže přejde přestupek.“ A jiné přísloví říká: „Žádoucí věc u pozemského člověka je jeho milující laskavost.“ (Přísloví 19:11, 22)

Všichni víme, že někteří lidé, a dokonce celé skupiny lidí přehlížejí nebo zavrhují vyšší morální zásady, ale většina tak nejedná. Z jakého zdroje pocházejí tyto morální hodnoty, které byly zjištěny v podstatě všude na světě a platily v každé době? Jestliže neexistuje žádný Zdroj morálky, žádný Stvořitel, vzniklo snad dobro a zlo prostě mezi lidmi, v lidské společnosti? Uveďme si jeden příklad. Většina jednotlivců a skupin lidí považuje vraždu za něco špatného. Někdo by se ale mohl zeptat: ‚Špatného v porovnání s čím?‘ Je zřejmé, že existuje určitý smysl pro to, co je morální, smysl, který je základem lidské společnosti jako celku a který se promítl do zákonů mnoha  zemí. Co je zdrojem tohoto měřítka morálky? Nemohl by to být inteligentní Stvořitel, který má morální zásady a který dal lidem svědomí neboli smysl pro to, co je morální? (Srovnej Římanům 2:14, 15.)

Můžete přemýšlet o budoucnosti a plánovat

Další stránkou lidského vědomí je schopnost přemýšlet o budoucnosti. Když profesor Richard Dawkins dostal otázku, zda lidé mají nějaké charakteristické rysy, které je odlišují od zvířat, připustil, že člověk skutečně má jedinečné vlastnosti. Nejprve se zmínil o „schopnosti plánovat do budoucna, při níž člověk používá vědomou, obrazotvornou schopnost předvídat“, a potom dodal: „Jedinou věcí, se kterou se v evoluci vždycky počítá, je krátkodobý prospěch; s dlouhodobým prospěchem se nikdy nepočítá. Nikdy se nevyvinul žádný nový charakteristický rys, když to pro daného jedince představovalo krátkodobý neprospěch. Úplně poprvé v dějinách alespoň někteří lidé možná řeknou: ‚Zapomeňme na to, že můžeme mít krátkodobý užitek z pokácení tohoto lesa; raději přemýšlejme, zda to bude mít nějaký dlouhodobý užitek.‘ Takže si myslím, že tato schopnost je něco opravdu nebývalého a jedinečného.“

Také další výzkumní pracovníci potvrzují, že lidská schopnost vědomě, dlouhodobě plánovat nemá obdoby. Neurofyziolog William H. Calvin uvedl: „Pomineme-li přípravy na zimu a páření — činnosti, které jsou spuštěny hormonálně —, je u zvířat překvapivě málo dokladů toho, že by dopředu plánovala na  víc než na několik minut.“ Zvířata si před zimou možná ukládají potravu, ale věci nepromýšlejí a neplánují. Na rozdíl od nich lidé uvažují o budoucnosti, dokonce o vzdálené budoucnosti. Někteří vědci se zamýšlejí i nad tím, co se stane s vesmírem za miliardy let. Napadla vás někdy otázka, proč je člověk — který se tak liší od zvířat — schopen uvažovat o budoucnosti a dělat plány?

V Bibli je o lidech napsáno: „Dokonce neurčitý čas vložil [Stvořitel] do jejich srdce.“ V překladu Revised Standard Version tento verš zní: „Vložil věčnost do lidské mysli.“ (Kazatel 3:11) Tuto charakteristickou schopnost, schopnost plánovat, používáme denně, dokonce  při něčem tak obyčejném, jako je pohled do zrcadla a přemítání o tom, jak asi budeme vypadat za 10 či 20 let. A i když o takových pojmech, jako je věčnost času a prostoru, uvažujeme jen letmo, přesto tím potvrzujeme pravdivost slov u Kazatele 3:11. To, že máme schopnost uvažovat o budoucnosti, jen odpovídá výroku, že Stvořitel vložil „věčnost do lidské mysli“.

Člověk je přitahován ke Stvořiteli

Mnozí lidé však nenacházejí plné uspokojení v tom, že se mohou těšit z krásných věcí, že mohou konat dobro svým bližním a přemýšlet o budoucnosti. „Je paradoxní,“ píše profesor C. Stephen Evans, „že i v těch nejšťastnějších a nejvzácnějších chvílích, kdy se cítíme být milováni, často máme pocit, že nám něco chybí. Zjišťujeme, že čekáme něco víc, ale nevíme, co to vlastně je.“ Skutečně, lidé mají vědomí — na rozdíl od zvířat, s nimiž sdílíme tuto planetu —, a proto pociťují ještě jinou potřebu.

„Náboženství je v člověku hluboce zakořeněno a obracejí se k němu lidé jakékoli životní úrovně a jakéhokoli dosaženého vzdělání.“ Těmito slovy byl shrnut průzkum, který provedl profesor Alister Hardy a který byl zveřejněn v díle The Spiritual Nature of Man. Tím se potvrzuje to, co bylo zjištěno v řadě dalších studií — člověk si uvědomuje existenci Boha. Jednotlivci sice jsou možná ateisty, ale národy jako celek ateistické nejsou. V knize Is God the Only Reality? se píše: „Hledání smyslu v náboženství . . . je běžné pro každou kulturu a každou dobu od okamžiku, kdy se lidstvo objevilo.“

Odkud pochází toto zdánlivě vrozené vědomí, že existuje Bůh? Kdyby člověk byl jen náhodným  shlukem molekul nukleových kyselin a bílkovin, proč by tyto molekuly rozvíjely lásku k umění a ke kráse, stávaly se zbožnými a rozjímaly o věčnosti?

Sir John Eccles dospěl k závěru, že evoluční vysvětlení existence člověka „selhává v tom nejdůležitějším ohledu. [Evoluce] nedokáže vysvětlit, jak jsme se tu jakožto jedinečné bytosti se schopností sebeuvědomování vzali.“ Čím více se toho o činnosti mozku a mysli dozvídáme, tím snazší je pro nás pochopit, proč miliony lidí usoudily, že vědomé bytí člověka je dokladem existence Stvořitele, který se o nás stará.

Následující kapitola mluví o tom, proč lidé každého společenského postavení zjišťují, že tento racionální závěr slouží jako základ pro nalezení uspokojivých odpovědí na životně důležité otázky: ‚Proč jsme zde?‘ a ‚Kam jdeme?‘

[Rámeček na straně 51]

Šachový velmistr proti počítači

Když vyspělý počítač Deep Blue zvítězil nad šachovým mistrem světa, vznikla otázka: „Nenutí nás to snad uznat, že Deep Blue musí mít mysl?“

Profesor David Gelernter z Yaleovy univerzity odpověděl: „Ne. Deep Blue je jen stroj. Nemá mysl, stejně jako květináč nemá mysl. . . . Jeho hlavní význam spočívá v tom, že lidské bytosti jsou mistrovskými konstruktéry strojů.“

Profesor Gelernter poukázal na to, v čem je hlavní rozdíl: „Mozek je stroj, který je schopen vytvořit určité ‚Já‘. Dokáže vytvořit duševní světy, ale to počítače nedokážou.“

A na závěr řekl: „Propast mezi člověkem a [počítačem] je trvalá a nikdy nebude překlenuta. Se stroji bude náš život i nadále snadnější, zdravější, zajímavější a tajemnější. A lidské bytosti se budou nakonec dál zajímat o tytéž věci, o které se vždycky zajímaly — o sebe, jeden o druhého, a mnoho z nich i o Boha. Tyto věci nemají pro stroje žádný význam. A nikdy mít nebudou.“

[Rámeček na straně 53]

Superpočítač se rovná hlemýždi

„Svou schopností vidět, mluvit či používat zdravý rozum mají dnešní počítače daleko i do schopností čtyřletého dítěte. Jedním z důvodů je samozřejmě nedostatečný výpočetní výkon. Odhaduje se, že kapacita zpracování informací se i u toho nejvýkonnějšího počítače rovná kapacitě nervové soustavy hlemýždě — nepatrnému zlomku kapacity, kterou disponuje superpočítač v [naší] lebce.“ (Steven Pinker, ředitel Střediska kognitivní vědy při Massachusetts Institute of Technology)

[Rámeček na straně 54]

„Lidský mozek je téměř výlučně tvořen [mozkovou] kůrou. Také mozek šimpanze má kůru, ale mnohem menších rozměrů. Díky mozkové kůře můžeme myslet, pamatovat si a představovat si. V podstatě se dá říci, že lidskými bytostmi jsme proto, že máme mozkovou kůru.“ (Edoardo Boncinelli, ředitel výzkumu v oboru molekulární biologie v italském Milánu)

[Rámeček na straně 55]

Od fyziky elementárních částic až k mozku

Profesor Paul Davies se zamýšlel nad schopností mozku vypořádat se s abstraktním oborem matematiky. „Matematika není něco, co najdete jen tak pohozené na zadním dvorku. Vytváří ji lidská mysl. A přece, jestliže se zeptáme, kde funguje matematika nejlépe, dozvíme se, že je to v oblastech, jako jsou částicová fyzika a astrofyzika — to znamená v oblastech základního výzkumu, které jsou velmi, ale velmi vzdálené od každodenních záležitostí.“ Co z toho vyplývá? „Spatřuji v tom náznak, že vědomí, jakož i naše schopnost zabývat se matematikou nejsou pouhou náhodou, žádným triviálním detailem. Nejsou žádným nevýznamným vedlejším produktem evoluce.“ (Jsme sami?)

[Rámeček a obrázky na straně 56 a 57]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Čelní lalok

Prefrontální oblast mozkové kůry

Brocova oblast

Wernickeova oblast

Motorická kůra

● Mozková kůra je povrchová část mozku, která je s inteligencí spojena nejsilněji. Kdyby se mozková kůra člověka rozložila a uhladila, pokryla by čtyři strany papíru velikosti A4; mozková kůra šimpanze by pokryla pouze jednu stranu a mozková kůra krysy by byla jako poštovní známka. (Scientific American)

[Rámeček na straně 58]

Každý národ má ten svůj

Kdykoli se v průběhu dějin setkaly dva národy, zjistily, že oba mluví nějakým jazykem. Kniha The Language Instinct uvádí: „Nikdy nebyl objeven němý kmen, a neexistují žádné zprávy o tom, že by nějaká oblast kdysi byla ‚kolébkou‘ řeči, odkud by se jazyk šířil ke skupinám, jež předtím žádný jazyk neměly. . . . Všestrannost složitého jazyka je objev, který lingvisty naplňuje bázní, a je základním důvodem k domněnce, že jazyk je . . . produktem zvláštního lidského instinktu.“

[Rámeček na straně 59]

Jazyk a inteligence

Proč je člověk mnohem inteligentnější než zvířata, například opice? Klíčem k vysvětlení je to, že využíváme syntaxi — že skládáme dohromady hlásky, které tvoří slova, a skládáme dohromady slova, která tvoří věty. Teoretický neurofyziolog dr. William H. Calvin vysvětluje:

„Divocí šimpanzi vydávají asi třicet různých zvuků, které mají asi 36 různých významů. Určitý zvuk mohou zopakovat, aby zdůraznili jeho význam, ale už nespojí dohromady tři zvuky, aby do svého ‚slovníku‘ zařadili nové slovo.

My, lidé, také vydáváme asi 30 zvuků, kterým se říká fonémy. Význam však mají pouze jejich kombinace: když zvuky, které samy o sobě nemají žádný význam, řadíme vedle sebe, vytváříme smysluplná slova.“ Doktor Calvin uvedl, že ten skok od zvířecího „jednoho zvuku, který má jeden význam“ k naší jedinečné lidské schopnosti využívat syntaxi „ještě nikdo nevysvětlil“.

[Rámeček na straně 60]

Umíte víc než jen čmárat

„Je člověk, Homo sapiens, jediným tvorem, který je schopen komunikovat prostřednictvím nějakého jazyka? Odpověď samozřejmě závisí na tom, co je myšleno pojmem ‚jazyk‘ — všichni vyšší živočichové totiž komunikují velmi rozmanitými způsoby, používají například gesta, pachy, řev a zpěv, a včely dokonce tančí. Ale nikdo z živočichů kromě člověka nemá, jak se zdá, jazyk s mluvnickou stavbou. A zvířata, což je možná velmi významné, nekreslí obrázky, které by něco znázorňovaly. Pokud vůbec kreslí, pak jsou to pouze čmáranice.“ (Profesoři R. S. Fouts a D. H. Foutsová)

[Rámeček na straně 61]

„Když obrátíme pozornost k lidské mysli, také najdeme struktury udivující spletitosti,“ uvádí profesor A. Noam Chomsky. „Jedním z příkladů toho je řeč, ale není jediný. Pomysleme jen na schopnost mozku pracovat s abstraktními pojmy číselné soustavy, [schopnost, která se zdá být] pro člověka charakteristická.“

[Rámeček na straně 62]

Jsme „obdařeni“ schopností ptát se

V souvislosti s budoucností našeho vesmíru fyzik Lawrence Krauss napsal: „Jsme povzbuzováni, abychom se ptali na věci, které možná nikdy přímo neuvidíme — jsme totiž schopni se na ně ptát. Na otázky tohoto druhu jednou odpoví naše děti, nebo děti našich dětí. Jsme obdařeni představivostí.“

[Rámeček na straně 69]

Kdyby vesmír a to, že žijeme, byly dílem náhody, náš život by neměl trvalý smysl. Jestliže však náš život ve vesmíru vznikl na základě nějakého plánu, pak určitě má uspokojivý smysl.

[Rámeček na straně 72]

Začalo to snahou uniknout před tygrem šavlozubým?

John Polkinghorne z univerzity v Cambridge v Anglii napsal:

„Teoretický fyzik Paul Dirac vypracoval teorii, které se říká kvantová teorie pole a která je základem pro pochopení hmotného světa. Nemohu uvěřit, že by Diracova schopnost vypracovat tuto teorii nebo Einsteinova schopnost vypracovat všeobecnou teorii relativity byly určitým průvodním důsledkem toho, že naši předkové museli vymýšlet, jak uniknout před tygrem šavlozubým. Jde o něco mnohem hlubšího, mnohem tajemnějšího . . .

Když se díváme na racionální řád a očividnou krásu hmotného světa, které nám odhalují vědy o neživé přírodě, vidíme svět, v němž jsou patrné známky inteligence. Člověk, který je nábožensky založen, v tom rozpoznává mysl Stvořitele.“ (Commonweal)

[Obrázek na straně 63]

Pouze lidé formulují otázky. Některé z nich se týkají smyslu života

[Obrázek na straně 64]

Na rozdíl od zvířat si lidé uvědomují sami sebe a také budoucnost

[Obrázek na straně 70]

Lidé jsou jedineční v tom, že oceňují krásu, přemýšlejí o budoucnosti a jsou přitahováni ke Stvořiteli