Devátá kapitola

Stvořitele nám ještě více přibližuje velký Učitel

LIDÉ, kteří žili v prvním století v Palestině, „byli v očekávání“. Co očekávali? „Krista“ neboli „Mesiáše“, kterého Boží proroci předpověděli o staletí dříve. Tehdejší obyvatelé Palestiny byli přesvědčeni, že Bible byla napsána pod Božím vedením a že obsahuje zmínky o budoucnosti. Jedna taková zmínka zapsaná v knize Daniel poukazovala na to, že na počátku století, v němž žili, přijde Mesiáš. (Lukáš 3:15; Daniel 9:24–26)

Tito lidé však museli být obezřetní, protože se měli objevit samozvaní mesiášové. (Matouš 24:5) O některých z nich se zmiňuje židovský historik Josephus. Patřili k nim například Theudas, který své následovníky přivedl k Jordánu a tvrdil, že se jeho vody rozestoupí, dále jistý muž z Egypta, který vedl lid k Olivové hoře a prohlašoval, že na jeho příkaz padnou jeruzalémské hradby, a jeden podvodník, jenž povstal v době, kdy byl místodržitelem Festus, a jenž sliboval osvobození od těžkostí. (Srovnej Skutky 5:36; 21:38.)

Existovala však také skupina lidí, které se začalo říkat „křesťané“ a která na rozdíl od následovníků různých podvodníků rozpoznala, že velkým Učitelem a pravým Mesiášem je Ježíš z Nazaretu. (Skutky 11:26; Marek 10:47) Ježíš nebyl žádným podvodným mesiášem. To, že je Mesiáš, mohl totiž spolehlivě doložit, jak to více než dostatečně potvrzují čtyři historické knihy označované jako evangelia. *  Židé například věděli, že se Mesiáš narodí v Betlémě, že bude z Davidovy rodové linie a že bude konat podivuhodné skutky. Všechno to se na Ježíšovi splnilo a potvrzují to i svědectví jeho odpůrců. Ano, Ježíš vyhovoval biblickým požadavkům na Mesiáše. (Matouš 2:3–6; 22:41–45; Jan 7:31, 42)

Zástupy lidí, kteří se s Ježíšem setkávali, viděli jeho vynikající skutky, naslouchali jeho jedinečným slovům moudrosti a poznávali jeho prozíravost, se tak utvrzovali v přesvědčení, že je Mesiáš. Důkazů toho v průběhu jeho služby (29–33 n. l.) ještě přibylo. Vlastně se prokázalo, že Ježíš je víc než pouhý Mesiáš. Jeden jeho učedník, který znal skutečnosti, dospěl k závěru, že „Ježíš je Kristus, Boží Syn“. * (Jan 20:31)

Ježíš měl k Bohu velmi blízký vztah, a proto mohl jasně ukázat, jakou osobnost má náš Stvořitel. (Lukáš 10:22; Jan 1:18) Ježíš dosvědčil, že jeho blízký vztah k Otci začal už v nebi, kde se s Bohem podílel na vytváření celého zbývajícího stvoření — jak živého, tak i neživého. (Jan 3:13; 6:38; 8:23, 42; 13:3; Kolosanům 1:15, 16)

 Bible podává zprávu o tom, že tento Syn byl přenesen z duchovní říše a „stal se podobným lidem“. (Filipanům 2:5–8) Něco takového není běžné. Může se to vůbec stát? Vědci potvrzují, že určitý prvek nacházející se v přírodě, například uran, může být přeměněn na jiný prvek. Dokonce vypočítávají, co se stane, když se hmota přemění na energii (E=mc²). Proč bychom tedy měli mít pochybnosti, když Bible říká, že nějaký duchovní tvor byl přeměněn tak, aby mohl žít jako člověk?

Znázorněme si to ještě jinak. Když někteří lékaři provádějí oplodňování takzvaně in vitro, je život, který začíná ve „zkumavce“, přenesen do ženy. Za nějaký čas se pak narodí dítě. Pokud jde o Ježíše, Bible nás ujišťuje, že ‚mocí Nejvyššího‘ byl jeho život přenesen do lůna panny, která se jmenovala Marie. Tato žena byla z rodové linie Davida, takže Ježíš mohl být oním trvalým dědicem mesiášského království, který byl slíben Davidovi. (Lukáš 1:26–38; 3:23–38; Matouš 1:23)

Vzhledem k tomu, jaký úzký vztah měl ke Stvořiteli, a vzhledem k tomu, jak se Stvořiteli podobal, mohl Ježíš říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9) Pronesl také: „Kdo je Otec, neví nikdo, jenom  Syn a ten, komu je Syn ochoten ho zjevit.“ (Lukáš 10:22) Když tedy poznáváme, co Ježíš vyučoval a co konal na zemi, můžeme jasněji vidět, jakou osobnost má Stvořitel. Uvažujme o tom nyní na základě zážitků mužů a žen, kteří s Ježíšem přišli do styku.

Samaritánka

„Není to snad přece Kristus?“ ptala se jedna Samaritánka, když předtím s Ježíšem chvíli rozmlouvala. (Jan 4:29) Dokonce naléhala na ostatní obyvatele nedalekého města Sychar, aby se s Ježíšem setkali. Co ji vlastně podnítilo k tomu, aby uznala Ježíše jako Mesiáše?

Když se s ním tato žena setkala, měl Ježíš za sebou celé dopoledne putování po prašných silnicích v samařské pahorkatině a odpočíval. Ježíš sice byl unaven, ale přesto s touto ženou rozmlouval. Všiml si, že má živý zájem o duchovní věci, a proto se s ní podělil o hluboké pravdy. Soustředil se přitom na to, že je nutné „uctívat Otce duchem a pravdou“. Později této ženě odhalil, že je opravdu ten Kristus, což do té doby ještě nikomu veřejně nesdělil. (Jan 4:3–26)

Tato Samaritánka přikládala setkání s Ježíšem velký význam. Její dosavadní náboženská aktivita se soustředila na uctívání na hoře Gerizim a vycházela pouze z prvních pěti knih Bible. Mnozí Samaritáni pocházeli ze smíšených manželství, která vznikla spojením příslušníků deseti kmenů Izraele a dalších národů, a Židé se jim proto vyhýbali. Jak velmi se od tohoto přístupu lišil přístup Ježíše! Ochotně tuto Samaritánku vyučoval, a to i přesto, že byl pověřen jít ke „ztraceným ovcím izraelského domu“. (Matouš 15:24) V tomto Ježíšově jednání se zrcadlila Jehovova ochota přijímat upřímné lidi ze všech národů.  (1. Královská 8:41–43) Ano, Ježíš i Jehova jsou povzneseni nad přízemní náboženskou nesnášenlivost, kterou je prosycen dnešní svět. Když to víme, mělo by nás to ke Stvořiteli a jeho Synovi přitahovat.

Nicméně z toho, že byl Ježíš ochoten vyučovat tuto ženu, se můžeme naučit ještě něco jiného. V době, kdy se s ní setkal, žila Samaritánka s mužem, který nebyl jejím manželem. (Jan 4:16–19) To však Ježíšovi nebránilo, aby s ní mluvil. Jistě si tedy umíte představit, jak velmi si tato žena musela vážit toho, že s ní Ježíš jednal důstojně. A nebyla jediná, ke komu se takto zachoval. Někteří židovští vůdci (farizeové) ho za to, že jí společně s kajícnými hříšníky, kritizovali, ale on jim řekl: „Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví ano. Jděte tedy a naučte se, co to znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Matouš  9:10–13) Ježíš skutečně pomáhal lidem, kteří naříkali pod tíhou svých hříchů — svých přestupků proti Božím zákonům či měřítkům. Když tedy víme, že Bůh a jeho Syn jsou ochotni pomoci těm, kdo mají problémy, které si způsobili svým dřívějším jednáním, může nás to opravdu těšit. (Matouš 11:28–30) *

Nesmíme ovšem přehlédnout ani to, že při zmíněné situaci v Samaří mluvil Ježíš laskavým a vstřícným způsobem se ženou. Co je na tom zvláštního? V tehdejší době byli židovští muži učeni, že by na ulici neměli mluvit s žádnou ženou, dokonce ani se svou manželkou. Podle židovských rabínů ženy nebyly schopny přijímat hlubší duchovní poučování. Rabíni tvrdili, že jsou lehkovážné. Někteří říkali: „Slova zákona je lepší spálit, než předávat ženám.“ V tomto prostředí vyrůstali i Ježíšovi učedníci. Když se tedy vrátili, „začali se divit, protože mluvil s ženou“. (Jan 4:27) Tato zpráva — jedna z mnoha — ukazuje, že Ježíš byl obrazem svého Otce, který je Stvořitelem muže a ženy a oběma připisuje čest. (1. Mojžíšova 2:18)

Samaritánka potom přesvědčila obyvatele svého města, aby si Ježíše vyslechli. Mnozí z nich prozkoumali skutečnosti a stali se věřícími. Řekli: „Víme, že tento muž je určitě zachránce světa.“ (Jan 4:39–42) Do tohoto „světa“ lidstva patříme i my, a proto Ježíš zásadním způsobem ovlivňuje i naši budoucnost.

Názor jednoho rybáře

Nyní se na Ježíše podívejme očima dvou jeho důvěrných společníků — nejdříve Petra a potom Jana.  Tito prostí rybáři patřili k prvním Ježíšovým následovníkům. (Matouš 4:13–22; Jan 1:35–42) Farizeové je považovali za ‚nevzdělané a obyčejné lidi‘, za lidi země (ʽam-ha·ʼaʹrec). Na ty se pohlíželo svrchu, protože nebyli tak vzdělaní jako rabíni. (Skutky 4:13; Jan 7:49) Mnoho těchto lidí, kteří ‚se lopotili a byli obtíženi‘ jhem, jež na ně naložili zastánci náboženských tradic, toužilo po duchovním osvícení. Profesor Charles Guignebert ze Sorbonny uvedl, že „jejich srdce zcela patřilo Jahvemu [Jehovovi]“. Ježíš se od těchto pokorných lidí neodvracel, aby se mohl věnovat osobám bohatým či vlivným. Naopak, svým učením a jednáním ukazoval, jaký je jeho Otec. (Matouš 11:25–28)

Ježíšův zájem o lidi zažil sám na sobě i Petr. Brzy potom, co se připojil k Ježíšovi ve službě, onemocněla horečkou jeho tchyně. Ježíš přišel do Petrova domu, vzal tuto ženu za ruku a horečka ji opustila. Nevíme přesně, jaký proces způsobil její uzdravení, stejně jako ani dnes lékaři někdy nedokážou zcela jasně vysvětlit, na jakém základě se některý člověk uzdravil. Je ale jisté, že horečka tuto ženu opustila. U tohoto případu však není podstatné to, jak k vyléčení došlo. Důležitější je uvědomit si, že uzdravováním nemocných a postižených Ježíš dokázal, že je mu takových lidí líto. On skutečně chtěl lidem pomáhat,  a to chce i jeho Otec. (Marek 1:29–31, 40–43; 6:34) Na tomto zážitku s Ježíšem mohl Petr poznat, že z hlediska Stvořitele má každý člověk cenu a zaslouží si péči. (1. Petra 5:7)

O nějaký čas později byl Ježíš v jeruzalémském chrámu na Nádvoří žen a pozoroval lidi, jak do pokladnic vhazují příspěvky. Bohatí lidé tam vhazovali mnoho mincí. Ježíš to pozorně sledoval, a tak si všiml, že jedna chudá vdova vhodila do pokladnice dvě mince velmi malé hodnoty. Ježíš tehdy Petrovi, Janovi a dalším učedníkům řekl: „Vpravdě vám říkám, že ta chudá vdova vhodila víc než všichni ti, kdo vhazují peníze do pokladnic; vždyť všichni vhodili ze svého přebytku, ale ona ze svého nedostatku vhodila všechno, co měla.“ (Marek 12:41–44)

Tato událost nám ukazuje, že se Ježíš snažil vidět v lidech to dobré a že si vážil úsilí, jaké každý člověk projevoval. Co myslíte, jak to asi zapůsobilo na Petra a na ostatní apoštoly? Petrovi Ježíšův příklad pomohl pochopit, jaký je Jehova. Proto později citoval slova jednoho žalmu: „Jehovovy oči jsou totiž upřeny na spravedlivé a jeho uši k jejich úpěnlivé prosbě.“ (1. Petra 3:12; Žalm 34:15, 16) Cítíte se i vy přitahováni ke Stvořiteli a jeho Synovi, kteří chtějí vidět jen vaše dobré vlastnosti a kteří budou naslouchat vašim prosbám?

Přibližně po dvou letech společenství s Ježíšem si byl Petr jist, že Ježíš je Mesiáš. Jednou se Ježíš svých učedníků zeptal: „Co říkají lidé, kdože jsem?“ Odpovědi, které dostal, byly různé. Pak učedníkům položil otázku: „Ale co říkáte vy, kdo jsem?“ Petr mu přesvědčivě odpověděl: „Ty jsi Kristus.“ To, co Ježíš udělal potom, vám bude připadat možná zvláštní. ‚Přísně  jim přikázal, aby o tom nikomu nepovídali.‘ (Marek 8:27–30; 9:30; Matouš 12:16) Proč to vůbec řekl? Řekl to proto, že ho tehdy lidé měli mezi sebou, a tudíž nechtěl, aby si dělali závěry pouze na základě toho, co se povídá. Nepřipadá vám to rozumné? (Jan 10:24–26) Také náš Stvořitel chce, abychom své poznání o něm získali sami zkoumáním spolehlivých dokladů. Očekává, že se o něm přesvědčíme na základě skutečností. (Skutky 17:27)

Možná víte, že Ježíše někteří jeho krajané nepřijali, a to ani přes množství důkazů svědčících o tom, že má podporu Stvořitele. Mnozí Židé byli totiž příliš zaměřeni na své společenské postavení či politické cíle, a proto jim tento upřímný, ale pokorný Mesiáš nebyl po chuti. Ke konci své služby Ježíš řekl: „Jeruzalém, Jeruzalém, jenž zabíjí proroky a kamenuje ty, kdo jsou k němu vysláni — jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti. . . . Ale vy jste to nechtěli. Pohleďte, váš dům je vám zanechán.“ (Matouš 23:37, 38) Situace tohoto národa se změnila, a to znamenalo význačný krok v uskutečnění Božího záměru, kterým bylo požehnání všech národů.

Nedlouho po tom, co Ježíš pronesl uvedená slova, vyslechli Petr a další tři apoštolové podrobné Ježíšovo proroctví o „závěru systému věcí“. * To, co Ježíš předpověděl, se nejdříve splnilo v letech 66 až 70 n. l., kdy Římané zaútočili na Jeruzalém a zničili ho. Dějiny ukazují, že události předpověděné Ježíšem se skutečně staly. Mnoho z nich zažil i Petr, jak to dosvědčují dvě knihy, které napsal — 1. a 2. Petra. (1. Petra 1:13; 4:7; 5:7, 8; 2. Petra 3:1–3, 11, 12)

 V průběhu své služby byl Ježíš k Židům ve svém okolí laskavý a trpělivý. Neváhal však, když bylo zapotřebí odsoudit ničemnost. To Petrovi pomohlo, aby ještě lépe pochopil našeho Stvořitele, a mohlo by to pomoci i nám. Když Petr viděl, jak se plní další části Ježíšova proroctví, napsal, že by křesťané měli ‚v mysli pevně chovat přítomnost Jehovova dne‘. Petr také řekl: „Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu, jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání.“ Potom uvedl povzbudivá slova o ‚nových nebesích a nové zemi, ve kterých bude přebývat spravedlnost‘. (2. Petra 3:3–13) Oceňujeme i my — stejně jako Petr — Boží vlastnosti, které zrcadlil Ježíš, a důvěřujeme Božím slibům týkajícím se budoucnosti?

Proč Ježíš zemřel?

Když Ježíš trávil se svými apoštoly poslední noc, jedl s nimi zvláštní jídlo. Při takovém jídle měl židovský hostitel projevit pohostinnost tím, že hostům, kteří možná putovali v sandálech po prašných silnicích, umyl nohy. Tuto službu však Ježíšovi žádný z apoštolů nenabídl. Ježíš tedy pokorně vstal, vzal ručník a umyvadlo a začal apoštolům umývat nohy. Když přišel na řadu Petr, styděl se přijmout od Ježíše tuto službu a řekl: „Jistě mi nikdy nebudeš mýt nohy.“ „Pokud tě  neumyji,“ odpověděl Ježíš, „nemáš se mnou podíl.“ Ježíš věděl, že brzy zemře, a proto dodal: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, ačkoli jsem Pán a Učitel, máte také jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám totiž vzor, abyste také vy činili, právě jak jsem já učinil vám.“ (Jan 13:5–17)

O desetiletí později vybízel Petr křesťany, aby Ježíše napodobovali — ne v obřadném umývání nohou, ale v tom, že by měli pokorně sloužit druhým, a ne nad nimi ‚panovat‘. Petr si také uvědomil, že Ježíš svým příkladem dokázal, že „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost“. Bylo to opravdu skvělé poučení o Stvořiteli. (1. Petra 5:1–5; Žalm 18:35) Petr se toho však dozvěděl daleko víc.

Po posledním společném jídle Jidáš Iškariotský, který sice byl apoštolem, ale stal se zlodějem, přivedl k Ježíšovi oddíl ozbrojených mužů, aby ho zatkli. Když Ježíše zatýkali, Petr se postavil na odpor. Vytasil meč a zranil jednoho muže v davu. Ježíš Petra napomenul: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ Potom, zatímco Petr přihlížel, se Ježíš dotkl zraněného muže a uzdravil ho. (Matouš 26:47–52; Lukáš 22:49–51) Je vidět, že Ježíš skutečně žil v souladu s tím, co učil své následovníky, totiž aby „neustále milovali své nepřátele“ a tak napodobovali jeho Otce, který „působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými, a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé“. (Matouš 5:44, 45)

V průběhu této strastiplné noci byl Ježíš chvatně vyslechnut před židovským nejvyšším soudem. Byl falešně obviněn z rouhání, předveden před římského  místodržitele a potom nespravedlivě odveden k popravě. Židé i Římané se mu vysmívali. Byl brutálně týrán a nakonec přibit na kůl. Toto špatné zacházení bylo z velké části splněním proroctví, která byla napsána o staletí dříve. Vojáci, kteří viděli Ježíše na mučednickém kůlu, připustili: „Jistě to byl Boží Syn.“ (Matouš 26:57–27:54; Jan 18:12–19:37)

Když Petr a další apoštolové sledovali tyto události, určitě si kladli otázku: ‚Proč musel Kristus zemřít?‘ To pochopili teprve až později. Tím, co se tehdy stalo, se splnilo proroctví zaznamenané u Izajáše v 53. kapitole, které ukazuje, že Kristus přinese osvobození nejen Židům, ale celému lidstvu. Petr napsal: „Sám vynesl naše hříchy ve svém vlastním těle na kůl, abychom skoncovali s hříchy a žili pro spravedlnost. A ‚jeho podlitinami jste byli uzdraveni‘.“ (1. Petra 2:21–25) Petr pochopil smysl pravdy, kterou vyjádřil Ježíš: „Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Matouš 20:28) Ano, Ježíš se musel zříci svého práva na život dokonalého člověka, aby mohl lidi vykoupit ze stavu hříchu, který zdědili po Adamovi. A výkupné — to je základní biblická nauka.

Jaký je vlastně význam výkupného? Můžeme si to znázornit. Dejme tomu, že máte počítač. Jeden z jeho elektronických souborů je však poškozen, protože vám do programu, který je jinak dokonalý, někdo zanesl určitou chybu (neboli virus). Tento příklad ukazuje, jaké účinky mělo to, že Adam úmyslně neposlechl Boha neboli zhřešil. Pokračujme však v našem znázornění. Když poškozený elektronický soubor zkopírujete, budou poškozené i všechny jeho kopie.  Ještě však není všechno ztraceno. Pomocí speciálního programu totiž můžete virus odhalit a ze svých souborů i z počítače ho vymazat. Podobně i lidé přejali od Adama a Evy „virus“, tedy hřích, a my potřebujeme, aby nám někdo jiný pomohl tento virus vymazat. (Římanům 5:12) Z Bible vyplývá, že se o toto ‚vyčištění‘ postaral Bůh, a to prostřednictvím Ježíšovy smrti. To je láskyplné opatření a my z něj můžeme mít užitek. (1. Korinťanům 15:22)

Toho, co Ježíš udělal, si Petr velmi vážil a podněcovalo ho to, aby „zbytek svého času v těle již nežil pro lidské touhy, ale pro Boží vůli“. Petr se tedy musel vyvarovat zkažených zvyků a nemravného způsobu života, a totéž platí i pro nás. Člověku, který se snaží konat „Boží vůli“, mohou problémy působit i druzí lidé. I navzdory tomu však může vidět, že jeho život je hodnotnější a smysluplnější. (1. Petra 4:1–3, 7–10, 15, 16) Tak to bylo v případě Petra a může to tak být i v našem případě, když ‚svěřujeme svou duši  neboli svůj život věrnému Stvořiteli, zatímco činíme dobro‘. (1. Petra 4:19)

Učedník, který citlivě vnímal lásku

Jiným učedníkem, který byl blízkým společníkem Ježíše, a který nám tudíž může pomoci hlouběji poznat Stvořitele, byl apoštol Jan. Jan napsal jedno evangelium a také tři dopisy (1., 2. a 3. Jana). V jednom ze svých dopisů nám vysvětluje: „Víme . . . , že Boží Syn přišel a dal nám rozumovou schopnost, abychom poznali toho pravého [Stvořitele]. A jsme ve spojení s tím pravým prostřednictvím jeho Syna, Ježíše Krista. To je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1. Jana 5:20)

Aby získal poznání o ‚tom pravém‘, musel Jan zapojit „rozumovou schopnost“. Čeho si v souvislosti se Stvořitelovými vlastnostmi všiml? „Bůh je láska,“ napsal, „a kdo zůstává v lásce, zůstává ve spojení s Bohem.“ Proč si tím Jan mohl být jist? „Láska není v tom, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a vyslal svého Syna“, aby za nás předložil výkupné. (1. Jana 4:10, 16) Podobně jako na Petra, i na Jana zapůsobila láska, kterou Bůh projevil tím, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel.

Jan měl k Ježíšovi velmi blízký vztah, a proto mohl pochopit jeho pocity. Na Jana hluboce zapůsobila jedna příhoda, která se stala v Betanii nedaleko Jeruzaléma. Ježíš se dozvěděl, že jeho přítel Lazar je velmi vážně nemocen, a proto se do Betanie vypravil. Když tam Ježíš se svými apoštoly dorazil, byl Lazar už čtyři dny mrtev. Jan věděl, že Ježíš má podporu Stvořitele, Původce lidského života. Mohl tedy Ježíš Lazara vzkřísit? (Lukáš 7:11–17; 8:41, 42, 49–56) Ježíš řekl Lazarově sestře Martě: „Tvůj bratr vstane.“ (Jan 11:1–23)

 Jan byl potom svědkem toho, jak za Ježíšem přišla další Lazarova sestra, Marie. Jak na to Ježíš reagoval? „Zasténal v duchu a znepokojil se.“ Když Jan popisoval Ježíšovu reakci, použil řecké slovo (do češtiny přeložené jako „zasténal“), které má význam hlubokých citů, jež se hrnou ven ze srdce. Jan mohl vidět, že Ježíš je ‚znepokojen‘ neboli vnitřně rozrušen, že je velmi zarmoucen. Ježíš nebyl lhostejný či netečný.  „Dal průchod slzám.“ (Jan 11:30–37) Z toho je vidět, že Ježíš projevoval hluboké a něžné city. To Janovi pomohlo pochopit, jaké city má Stvořitel, a podobně to může pomoci i nám.

Jan věděl, že Ježíšovy city byly spojeny s kladnými činy; slyšel totiž, jak Ježíš zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A to se také stalo. Lazar ožil a vyšel z hrobky. Jistě z toho měli ohromnou radost nejen Lazarovy sestry, ale i další lidé, kteří to viděli. Mnoho jich pak v Ježíše uvěřilo. Jeho nepřátelé nemohli popřít, že Lazara vzkřísil, ale když se zpráva o tom rozšířila, ‚uradili se, že zabijí Lazara‘ i Ježíše. (Jan 11:43; 12:9–11)

V Bibli je o Ježíšovi napsáno, že byl ‚přesným znázorněním samotné Stvořitelovy bytosti‘. (Hebrejcům 1:3) Ježíšova služba tedy poskytuje dostatek důkazů, že Ježíš i jeho Otec mají silnou touhu zastavit ničivé účinky nemocí a smrti. A to nejen v rozsahu těch několika vzkříšení, o kterých píše Bible. Jan byl u toho, když Ježíš řekl: „Přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší [Synův] hlas a vyjdou.“ (Jan 5:28, 29) Povšimněte si, že Jan zde nepoužil obvyklé slovo označující hrob, ale použil slovo, které je překládáno jako ‚pamětní hrobky‘. Proč právě toto slovo?

Souvisí to s Boží pamětí. Je jisté, že Stvořitel obrovského vesmíru si může pamatovat každou podrobnost o každém z našich milovaných, kteří zemřeli, tedy i ty charakteristické rysy, s nimiž se člověk narodí, i ty, jež v průběhu života získá. (Srovnej Izajáše 40:26.) A nejen že si to může pamatovat. On i jeho Syn si to chtějí pamatovat. V souvislosti se skvělou vyhlídkou na vzkříšení věrný Job řekl: „Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . [Jehovo,] zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“  (Job 14:14, 15; Marek 1:40–42) Máme tedy skutečně znamenitého Stvořitele, který si zaslouží, abychom ho uctívali.

Vzkříšený Ježíš — klíč ke smysluplnému životu

Milovaný učedník Jan byl Ježíšovi nablízku až do jeho smrti. A nejen to. Jan dokonce zapsal zprávu o nejvýznamnějším vzkříšení, k jakému kdy došlo — o události, která slouží jako pevný základ pro to, aby náš život byl trvalý a měl smysl.

Ježíš byl svými nepřáteli popraven přibitím na kůl jako nějaký zločinec. Ti, kdo tomu přihlíželi, mimo jiné i náboženští vůdci, se Ježíšovi posmívali, a on mnoho hodin trpěl. Na kůlu prožíval velká muka, ale když spatřil svou matku, poukázal na Jana a řekl: „Ženo, podívej se, tvůj syn!“ V té době už byla Marie vdovou, a její další děti ještě nebyly Ježíšovými učedníky. * Ježíš tedy svěřil péči o svou stárnoucí matku do rukou svého učedníka Jana. I v tom se odráželo smýšlení Stvořitele, který nabádal k péči o vdovy a sirotky. (Jan 7:5; 19:12–30; Marek 15:16–39; Jakub 1:27)

Jak ale mohl Ježíš, který byl mrtev, plnit svou úlohu „semene“, prostřednictvím kterého „si budou určitě žehnat všechny národy země“? (1. Mojžíšova 22:18) Když toho dubnového odpoledne roku 33 n. l. zemřel, byl jeho smrtí položen základ pro výkupné. Ježíšovu velmi citlivému Otci jistě působilo velkou bolest, když viděl, jakým utrpením prochází jeho nevinný Syn. Touto cestou však byla zajištěna výkupní cena  potřebná pro to, aby mohlo být lidstvo osvobozeno z otroctví hříchu a smrti. (Jan 3:16; 1. Jana 1:7) Byl položen základ pro velkolepé vyvrcholení.

Vzhledem k tomu, že Ježíš má klíčovou úlohu v uskutečnění Božích záměrů, bylo nutné, aby opět ožil. To se také stalo a Jan byl toho svědkem. Ráno třetího dne po Ježíšově smrti a pohřbu se někteří učedníci vydali k hrobce. Byla prázdná. Učedníci tím byli vyvedeni z míry, ale Ježíš se pak některým z nich ukázal. Marie Magdaléna potom přinesla zprávu: „Viděla jsem Pána!“ Její svědectví však učedníci nepřijali. Později se shromáždili v jedné uzamčené místnosti a Ježíš se jim opět objevil, a dokonce s nimi rozmlouval. Během několika dnů se více než 500 mužů a žen stalo očitými svědky toho, že Ježíš je skutečně naživu. Lidé, kteří tehdy žili a kteří byli možná skeptičtí, se těchto spolehlivých očitých svědků mohli zeptat a jejich svědectví si ověřit. Křesťané tak mohli mít jistotu, že Ježíš byl vzkříšen a že žije jako duchovní tvor podobně jako Stvořitel. Dokladů toho bylo tolik a byly tak spolehlivé, že si mnoho lidí raději zvolilo smrt, než aby Ježíšovo vzkříšení popřeli. (Jan 20:1–29; Lukáš 24:46–48; 1. Korinťanům 15:3–8) *

Také apoštol Jan byl pronásledován za to, že vydával svědectví o Ježíšově vzkříšení. (Zjevení 1:9) Když však byl jako trestanec ve vyhnanství, byl neobyčejným způsobem odměněn. Ježíš mu dal řadu vidění,  která nám ještě jasněji ukazují, jakou osobnost má Stvořitel, a odhalují, co přinese budoucnost. Tato vidění najdete v knize Zjevení, kde je použito mnoho symbolických znázornění. Ježíš Kristus je tam popsán jako vítězící Král, který brzy dovrší vítězství nad svými nepřáteli. K těmto nepřátelům patří smrt (což je nepřítel nás všech) a zkažený duchovní tvor, jehož jméno je Satan. (Zjevení 6:1, 2; 12:7–9; 19:19–20:3, 13, 14)

V závěru apokalyptického poselství Jan viděl dobu, kdy se země stane rájem. Jistý hlas popisoval, jaké podmínky v té době zavládnou: „Sám Bůh bude s [lidmi]. A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ (Zjevení 21:3, 4) Až Bůh uskuteční svůj záměr, bude splněn i slib, který dal Abrahamovi. (1. Mojžíšova 12:3; 18:18)

 Život pak bude ‚skutečným životem‘, srovnatelným s tím, který měl před sebou Adam, když byl stvořen. (1. Timoteovi 6:19) Lidstvo už nebude tápavě hledat svého Stvořitele, aby pochopilo svůj vztah k němu. Právem se však můžete ptát: ‚Kdy k tomu vlastně dojde? A proč vůbec náš starostlivý Stvořitel připouští, aby stále existovalo zlo a utrpení?‘ O těchto otázkách budeme uvažovat dále.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 150]

Možná vás zaujme srovnání paralelních zpráv o tom, jak Ježíš uzdravil Petrovu tchyni. (Matouš 8:14–17; Marek 1:29–31; Lukáš 4:38, 39) Lékař Lukáš ve své zprávě uvedl podrobnost ze svého oboru, totiž že Petrova tchyně měla ‚vysokou horečku‘. Jak ale mohl Ježíš tuto ženu i další lidi uzdravit? Lukáš připustil, že „Jehovova moc byla s [Ježíšem], aby uzdravoval“. (Lukáš 5:17; 6:19; 9:43)

 [Rámeček na straně 152]

Největší kázání, jaké kdy bylo proneseno

Indický vůdce Móhandás Gándhí řekl, že kdyby se lidé drželi myšlenek tohoto kázání, pak ‚by vyřešili problémy celého světa‘. Významný antropolog Ashley Montagu napsal, že ‚potvrzením‘ tohoto kázání jsou současné poznatky o tom, jak je láska důležitá pro duševní zdraví.

Tito muži mluvili o Ježíšově Kázání na hoře. Gándhí také řekl, že „myšlenky z Kázání byly . . . určeny pro každého z nás“. Profesor Hans Dieter Betz nedávno uvedl: „Vliv, jaký má Kázání na hoře, se obecně projevuje daleko za hranicemi judaismu a křesťanství, či dokonce za hranicemi západní kultury.“ Dodal, že toto kázání má „mimořádně univerzální působivost“.

Proč si tento relativně krátký, ale přitom strhující projev nepřečíst? Najdete ho v 5. až 7. kapitole Matouše a u Lukáše 6:20–49. Uvádíme zde několik důležitých myšlenek, které z největšího kázání můžeme načerpat.

Jak být šťastní: Matouš 5:3–12; Lukáš 6:20–23.

Jak si zachovat sebeúctu: Matouš 5:14–16, 37; 6:2–4, 16–18; Lukáš 6:43–45.

Jak zlepšit vztahy s druhými lidmi: Matouš 5:22–26, 38–48; 7:1–5, 12; Lukáš 6:27–38, 41, 42.

Jak zabránit problémům v manželství: Matouš 5:27–32.

Jak překonávat úzkost: Matouš 6:25–34.

Jak rozeznat náboženský klam: Matouš 6:5–8, 16–18; 7:15–23.

Jak najít smysl života: Matouš 6:9–13, 19–24, 33; 7:7–11, 13, 14, 24–27; Lukáš 6:46–49.

[Rámeček na straně 159]

Muž činu

Ježíš Kristus nebyl samotářem odevzdaným osudu. Byl to rozhodný člověk, muž činu. Cestoval „po vesnicích v okolí a vyučoval“ a pomáhal lidem, kteří byli „sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. (Marek 6:6; Matouš 9:36; Lukáš 8:1) Na rozdíl od mnoha dnešních bohatých náboženských vůdců Ježíš nehromadil bohatství — neměl „kam složit hlavu“. (Matouš 8:20)

Ježíš sice zaměřoval své úsilí na duchovní uzdravování a sycení, ale nepřehlížel ani tělesné potřeby lidí. Uzdravoval nemocné, chromé a lidi posedlé démony. (Marek 1:32–34) Při dvou příležitostech nasytil tisíce svých dychtivých posluchačů, protože mu jich bylo líto. (Marek 6:35–44; 8:1–8) To, co ho podněcovalo k vykonávání zázraků, byl zájem o lidi. (Marek 1:40–42)

Ježíš jednal rozhodně, když z chrámu vyhnal chamtivé obchodníky. Ti, kdo ho viděli, si připomněli slova žalmisty: „Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ (Jan 2:14–17) Ježíš neváhal odsoudit pokrytecké náboženské vůdce. (Matouš 23:1–39) Nikdy se také nepodvolil tlaku ze strany mužů s významným politickým postavením. (Matouš 26:59–64; Jan 18:33–37)

Až budete o Ježíšově působivé službě číst, budete určitě nadšeni. Mnozí lidé, kteří se do čtení pouštějí poprvé, začínají u krátké, ale velmi poutavé zprávy, kterou o tomto muži činu zapsal Marek.

[Rámeček na straně 164]

Ježíš je podnítil k jednání

Historickou zprávu o tom, jak Petr, Jan a další učedníci vydávali svědectví o Ježíšově vzkříšení, můžeme najít v knize Skutky. Velká část této knihy popisuje události ze života jednoho inteligentního badatele zákona, který se jmenoval Saul neboli Pavel a který velmi ostře vystupoval proti křesťanství. Pavlovi se zjevil vzkříšený Ježíš. (Skutky 9:1–16) Byl to pro něho nesporný důkaz toho, že Ježíš žije v nebi. Pavel pak o této skutečnosti horlivě svědčil Židům i Nežidům, k nimž patřili i různí filozofové a vládci. Číst o tom, jak Pavel s těmito vzdělanými, vlivnými muži mluvil, je velmi zajímavé. (Skutky 17:1–3, 16–34; 26:1–29)

V průběhu několika desetiletí Pavel napsal mnoho knih takzvaného Nového zákona neboli Křesťanských řeckých písem. Většina Biblí má obsah neboli seznam knih. Pavel napsal 14 z nich, od dopisu Římanům po dopis Hebrejcům. Tyto knihy obsahují hluboké pravdy a moudré pokyny k užitku tehdejších křesťanů. Ještě větší hodnotu však mají pro nás — my totiž nemůžeme mluvit s apoštoly ani dalšími očitými svědky toho, co Ježíš vyučoval a konal, a také toho, že byl vzkříšen. Uvidíte, že vám Pavlovy spisy mohou být užitečné v rodinném životě i ve styku se spolupracovníky a sousedy a také vám pomohou žít tak, aby váš život měl skutečný smysl a přinášel vám uspokojení.

[Obrázek na straně 146]

Vědci provádějí oplodnění in vitro. Stvořitel přenesl na zemi život svého Syna, aby se mohl stát člověkem

[Obrázek na straně 148]

Tím, že mnozí lidé naslouchali Ježíšovi a všímali si, jak jedná s druhými, poznali lépe i jeho Otce

[Obrázek na straně 154]

Ježíš svým apoštolům umyl nohy; tak dal příklad pokory, kterou Stvořitel oceňuje

[Obrázek na straně 157]

Počítačovou chybu (neboli virus) je možné ze systému vymazat; lidstvo potřebuje Ježíšovu výkupní oběť, aby mohlo být zbaveno zděděné nedokonalosti

[Obrázek na straně 163]

Očití svědkové viděli, že Ježíš byl uložen do hrobky (podobné této na obrázku) a třetího dne byl vzkříšen k životu