Poskytování zvláštní pozornosti nebo zvláštního ohledu tomu, kdo si takovou vážnost skutečně, či domněle zaslouží; uznání a odpovídající ocenění projevené určité věci, ale zvláště jinému člověku, jeho vlastnostem, úspěchům, úřadu, postavení nebo autoritě. Projevovat úctu znamená „ctít“. Myšlenku projevování cti, úcty nebo zdravé bázně jiným lidem vyjadřují v původním jazyce různá slova. (Viz hesla BÁZEŇ, STRACH; ČEST.)

K Jehovovi a jeho představitelům. Jehova Bůh je Stvořitel, a proto si od všech svých inteligentních tvorů zaslouží nejvyšší úctu. (Zj 4:11) Projevovat mu takovou úctu znamená, že se Bohu prokazuje věrná poslušnost — poslušnost založená na lásce k Bohu a na ocenění toho, co pro své tvory udělal. (Mal 1:6; 1Ja 5:3) Znamená to také, že člověk používá ve prospěch pravého uctívání své hodnotné věci. (Př 3:9)

Ten, kdo si přivlastňuje to, co patří Stvořiteli, projevuje neúctu k posvátným věcem. Tak jednali Chofni a Pinechas, synové velekněze Eliho. Z každé oběti, která byla Jehovovi přinesena, si brali to nejlepší. A Eli, který proti svým synům nepodnikl rázné kroky, tudíž prokazoval větší úctu jim než Jehovovi. (1Sa 2:12–17, 27–29)

Lidé projevují svou úctu Jehovovi věrnou poslušností a tím, že podporují zájmy uctívání Jehovy; Bůh zase ctí lidi tím, že jim žehná a odměňuje je. (1Sa 2:30) Král David, který Jehovovi věrně sloužil a přál si postavit dům pro posvátnou truhlu smlouvy, byl tedy poctěn nebo odměněn smlouvou o království. (2Sa 7:1–16; 1Pa 17:1–14)

Úctu si zasluhovali proroci a zvláště Boží Syn Ježíš Kristus, protože byli Jehovovými mluvčími. Izraelité si jich však nevážili, ale naopak, slovně i tělesně je napadali, a některé dokonce i usmrtili. Neúcta Izraelitů k představitelům Jehovy dosáhla vrcholu, když zabili Božího Syna. Jehova proto použil římskou armádu, aby v roce 70 n. l. vykonala jeho pomstu na nevěrném Jeruzalému. (Mt 21:33–44; Mr 12:1–9; Lk 20:9–16; srovnej Jana 5:23.)

V křesťanském sboru. Ti, jimž byla v křesťanském sboru svěřena zvláštní odpovědnost jako učitelům, si zasluhují, aby je spoluvěřící podporovali a spolupracovali s nimi. (Heb 13:7, 17) Za svou tvrdou práci ve prospěch sboru jsou považováni „za hodné dvojnásobné cti“ a to zahrnuje i dobrovolnou hmotnou pomoc. (1Ti 5:17, 18; viz heslo STARŠÍ MUŽ.)

Všichni křesťané si však zaslouží úctu svých spoluvěřících. Apoštol Pavel radil: „Poskytujte  vedení v projevování vzájemné úcty.“ (Ří 12:10) Každý křesťan zná své slabosti a selhání lépe, než je znají jeho spoluvěřící; je proto správné, že své spoluvěřící staví výše než sebe a pro jejich věrnou práci je ctí neboli si jich velmi cení. (Fil 2:1–4) Vdovy, které si to zasluhují a jsou v nouzi, jsou ctěny tím, že dostávají od sboru hmotnou pomoc. (1Ti 5:3, 9, 10)

Mezi členy rodiny. Je správné, aby manželka měla před svým manželem jako hlavou rodiny zdravou bázeň neboli mu projevovala hlubokou úctu. (Ef 5:33) Je to v souladu s určitou nadřízeností, kterou v Božím uspořádání dostal muž. Jako první byl stvořen muž, a ne žena, a on je „Božím obrazem a Boží slávou“. (1Ko 11:7–9; 1Ti 2:11–13) Pozoruhodným příkladem ženy, která měla hlubokou úctu ke svému manželovi, byla Sára. Její úcta vycházela ze srdce, protože Sára se o svém manželovi zmiňovala jako o ‚pánovi‘, a to nejen před druhými, ale dokonce i „v sobě“. (1Pe 3:1, 2, 5, 6; srovnej 1Mo 18:12.)

Manželé jsou zase vybízeni: „Podobně vy, manželé, bydlete s [vašimi manželkami] nadále podle poznání a prokazujte jim čest jako slabší, totiž ženské nádobě, neboť jste s nimi také dědici nezasloužené přízně života.“ (1Pe 3:7) Duchem pomazaní křesťanští manželé tudíž měli brát v úvahu, že jejich manželky mají stejné postavení jako spoludědici s Kristem (srovnej Ří 8:17; Ga 3:28), měli s nimi zacházet uctivým způsobem a pamatovat na to, že ženy mají méně síly než muži.

Rodiče jsou ve vztahu k dětem zástupci Boha, kteří dostali autoritu, aby je školili, ukázňovali a vedli. Rodiče si tudíž zasluhují čest neboli úctu. (2Mo 20:12; Ef 6:1–3; Heb 12:9) To se neomezuje pouze na poslušnost dítěte a na projevování velké úcty rodičům. Je-li to nutné, patří k tomu i milující péče o rodiče, když zestárnou. (Srovnej Mt 15:4–6.) Jestliže se někdo z křesťanského sboru nepostaral o zestárlého nebo nuzného rodiče, byl pokládán za horšího než člověk bez víry. (1Ti 5:8) Apoštol Pavel Timoteovi vysvětlil, že sbor nemá nést břemeno péče o ty vdovy, jež mají děti a vnoučata, které jim jsou schopny poskytnout hmotnou podporu. (1Ti 5:4)

K vládcům a dalším lidem. Čest neboli úctu si také zaslouží lidé ve vysokých vládních postaveních. Křesťan projevuje takovou úctu ne proto, aby získal určitou přízeň, ale proto, že je to Boží vůle. Jako osoby mohou být tito lidé zkažení. (Srovnej Lk 18:2–6; Sk 24:24–27.) Úcta jim je však prokazována pro odpovědné postavení, které jejich úřad představuje. (Ří 13:1, 2, 7; 1Pe 2:13, 14) Podobně mají otroci pokládat své majitele za hodné plné cti, konat přidělenou práci a nepůsobit hanbu Božímu jménu. (1Ti 6:1)

Požadují-li druzí lidé, aby křesťan poskytl důvod pro svou naději, má to dělat „s mírností a hlubokou úctou [doslova s „bázní“]“. I když jsou otázky pokládány útočným způsobem, křesťan by měl své důvody předkládat klidně a jemně a neměl by reagovat podrážděným, hněvivým nebo nevrlým způsobem. Křesťan by měl projevovat hlubokou úctu neboli zdravou bázeň ne kvůli strachu z lidí, ale jako by byl v přítomnosti Jehovy Boha a Ježíše Krista. (1Pe 3:14, 15, Rbi8, ppč) V tomto ohledu si křesťan může brát příklad z andělů, kteří ačkoli mají větší moc a sílu, nevznášejí obžalobu utrhačnými výrazy. (2Pe 2:11)