Cena nebo sazba, kterou platí dlužník za použití toho, co si půjčuje.

Babylón měl již ve druhém tisíciletí př. n. l. plně rozvinutý systém půjček. Chammurabiho zákoník uvádí 20% úrokovou sazbu peněz či obilí a stanoví, že pokud kupec požaduje vyšší sazbu, zapůjčený obnos má být zkonfiskován. Boží zákon daný Izraeli naproti tomu zakazoval dávat chudým Izraelitům půjčky na úrok. Nikdo nesměl těžit z finančních těžkostí někoho jiného. (2Mo 22:25; 3Mo 25:36, 37; 5Mo 23:19) A Přísloví 28:8 ukazují, že bohatství získané z nespravedlivě vybraných úroků se nakonec stane vlastnictvím toho, kdo „projevuje přízeň poníženým“.

Od cizinců však Izraelité mohli požadovat úrok. (5Mo 23:20) Podle židovských komentátorů to však neplatilo na případy nouze, ale na obchodní úroky. (The Pentateuch and Haftorahs, J. H. Hertz, ed., Londýn, 1972, s. 849) Cizinci byli v Izraeli obvykle jen dočasně, často jako kupci a pochopitelně se očekávalo, že budou  platit úroky, zvláště když oni sami druhým také půjčovali na úrok.

Ačkoli spravedliví Izraelité poslouchali Boží zákon o půjčkách bez úroku (Ža 15:5; Ez 18:5, 8, 17), zjevně začalo být půjčování na úrok běžné a chudým dlužníkům působilo těžkosti. (Ne 5:1–11; Iz 24:2; Ez 18:13; 22:12) Ježíš Kristus však v tomto směru podpořil Boží zákon a dal mu ještě širší uplatnění, když řekl: „Dále . . . půjčujte bez úroku a nedoufejte, že něco dostanete zpět.“ (Lk 6:34, 35) Bylo by proto nepatřičné odmítnout pomoc člověku, který kvůli trvajícím nepříznivým okolnostem a bez vlastního zavinění nebyl schopen dluh splatit. Jestliže však důvodem k půjčce není chudoba, nejsou žádné námitky proti tomu, aby se z půjčky požadovaly úroky. Ježíš ukázal, že je možné získat úroky z investovaného kapitálu, když v jednom z jeho podobenství byl ničemný otrok kritizován za to, že neuložil peníze svého pána u bankéřů, aby z nich pán získal úroky. (Mt 25:26, 27; Lk 19:22, 23)