Jehovův zákon o svatosti krve byl naprosto jasný. Jestliže byla prolita lidská krev, byla tím země, ve které bydleli synové Izraele a uprostřed které přebýval Jehova, znečištěna a usmíření za to bylo možné jen krví toho, kdo lidskou krev prolil. (1Mo 9:5, 6; 4Mo 35:33, 34) Vrah tedy měl být „zcela jistě usmrcen“ mstitelem krve, a tím byla krev oběti pomstěna a bylo vyhověno zákonu ‚život za život‘. (2Mo 21:23; 4Mo 35:21) Co se však mělo stát s člověkem, který někoho zabil neúmyslně, například když mu při štípání dříví nešťastnou náhodou ulétla sekera od topůrka? (5Mo 19:4, 5) Pro lidi, které potkalo takové neštěstí, Jehova láskyplně opatřil útočištná města. Bylo jich šest a mohl v nich najít ochranu a útočiště před mstitelem krve ten, kdo někoho zabil nešťastnou náhodou. (4Mo 35:6–32; Joz 20:2–9)

Umístění. Tři tato města ustanovil před svou smrtí Mojžíš, a to na V od Jordánu. První z nich byl Becer, který ležel na J, na náhorní plošině, v území, jež patřilo kmenu Ruben, a na V od sev. konce Mrtvého moře; Ramot ležící v Gileadu náležel kmenu Gad a byl asi uprostřed vých. části země, kterou obývali Izraelité; třetím městem byl Golan ležící na S v Bašanu, na území  kmene Manasse. (5Mo 4:43; Joz 21:27, 36, 38) Když Izraelité přešli na záp. stranu Jordánu, určil Jozue další tři útočištná města: Hebron v již. části území Judy; Šekem ve středním hornatém území Efrajima a na S Kedeš v území Naftaliho, které bylo později známo jako území Galilea. (Joz 21:13, 21, 32) Všechna tato města byla levitská a jedno z nich, Hebron, bylo město kněžské. Tato města byla vyhrazena jako města útočištná, a proto dostala navíc také posvátné postavení. (Joz 20:7)

Právní postup. Když se uprchlík dostal do útočištného města, musel starším toho města u vchodu do městské brány oznámit, co se stalo, a měl být pohostinně přijat. Aby tohoto opatření nevyužívali svévolní vrazi, kteří by se chtěli skrýt, musel v městské bráně toho města, které mělo soudní pravomoc nad místem, kde došlo k zabití, uprchlík podstoupit výslech, aby se prokázala jeho nevina. Jestliže se zjistilo, že je nevinen, byl poslán zpět do útočištného města. Jeho bezpečnost však mohla být zaručena jen tehdy, jestliže ve městě zůstal až do konce svého života nebo do smrti velekněze. Tyto podmínky nemohly být změněny žádným výkupným. (4Mo 35:22–29, 32; Joz 20:4–6) Ani Jehovův posvátný oltář nebyl pro vrahy ochranou, což je zřejmé z případu Joaba. (2Mo 21:14; 1Kr 1:50; 2:28–34; viz heslo MSTITEL KRVE.)

Jehovovo opatření, jímž byla poskytnuta ochrana těm, kdo neúmyslně zabili člověka, se tedy velice lišilo od ochrany, kterou po celé věky poskytovaly svatyně pohanských národů a kostely křesťanstva. V těch mohli najít útočiště nejen nevinní lidé, ale také zločinci. Naproti tomu izraelská útočištná města poskytovala ochranu pouze lidem, kteří někoho zabili neúmyslně; bylo přitom nutné respektovat určitá omezení, a tím byla zdůrazněna úcta ke svatosti života.

[Mapa na straně 998]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA

Velké moře

Kedeš

Golan

Šekem

Ramot

Jordán

Becer

Hebron

Solné moře