Někdejší malé město v Latiu; později se z něho stalo sídlo vlády největší starověké světové velmoci v biblických dobách a dnes je hlavním městem Itálie. Řím se rozkládá po obou březích řeky Tibera, asi 25 km od jejího ústí, přibližně v polovině záp. části Apeninského poloostrova, který je dlouhý zhruba 1 100 km.

To, kdy a kým byl Řím založen, je opředeno legendami a mýty. Podle tradice ho asi v roce 753 př. n. l. založil jistý Romulus, jeho první král, ale z nálezů hrobů a z jiných dokladů je vidět, že byl obýván i v mnohem dřívější době.

První známé osady byly postaveny na sedmi pahorcích na vých. břehu Tibery. Podle tradice byla nejstarší osada postavena na Palatinu. Ostatních šest pahorků kolem Palatinu (od S ve směru hodinových ručiček) se nazývalo Quirinál, Viminál, Esquilin, Caelius, Aventin a Kapitol. Bažinatá údolí mezi pahorky byla časem odvodněna a na těchto výhodných místech byly postaveny obytné domy, fóra a cirky. Podle Plinia Staršího byly v roce 73 n. l. hradby kolem města dlouhé asi 21 km. Za čas byly zastavěny i pahorky a údolí na záp. břehu Tibery včetně více než 40 ha, na nichž dnes leží Vatikán. Před velkým požárem v době Nerona mělo město podle střízlivých odhadů více než milion obyvatel.

Politický obraz Říma. V průběhu staletí Řím vyzkoušel mnoho různých druhů politické vlády. Některé vládní formy převzal od jiných národů; jiné nově zavedl po svém. Ve své knize Stručné dějiny světa H. G. Wells uvedl: „Tato nová římská moc, která vzrostla a panovala nad západním světem v II. a I. století př. Kr., byla po různých stránkách docela něco jiného než některé z těch velikých říší, jež až doposud převládaly ve vzdělaném světě.“ (1931, s. 96) Politický charakter Říma se neustále měnil podle toho, jak se objevovaly a mizely různé formy vlády. K těmto formám patřily koalice rodových náčelníků, království, vlády, kde panovalo pouze několik urozených rodin, diktatury a různé formy republikánské vlády, v nichž moc střídavě přecházela na senátory, konzuly a triumviráty (vládní koalice tří mužů) a které se vyznačovaly boji mezi třídami a politickými skupinami. V pozdějších letech v Římské říši panovala řada císařů. Politické dějiny Říma byly stejně jako dějiny všech lidských vlád plné nenávisti, žárlivosti, intrik a vražd, bylo v nich mnoho spiknutí a vzájemných úkladů, jež byly vyvolány vnitřními rozpory a válkami s jinými národy.

Nadvládu nad světem Řím získával postupně. Jeho vliv se nejprve rozšířil po celém Apeninském poloostrově a nakonec na území kolem Středozemního moře i daleko za něj. Jméno města se vlastně stalo synonymem pro celou říši.

 V mezinárodní politice dosáhl Řím vrcholu své slávy pod vládou Caesarů. Prvním z nich byl Julius Caesar, který byl v roce 46 př. n. l. na deset let ustanoven diktátorem, ale v roce 44 př. n. l. byl zavražděn spiklenci. Po určitém mezidobí, ve kterém se triumvirát pokoušel udržet moc ve svých rukou, se nakonec jediným vládcem Římské říše stal Octavianus (31 př. n. l.–14 n. l.). V roce 27 př. n. l. se mu podařilo stát se císařem a veřejně prohlásil, že přijal titul „Augustus“. Právě za vlády Augusta se v roce 2 př. n. l. narodil Ježíš. (Lk 2:1–7) Během Ježíšovy služby vládl Augustův nástupce Tiberius (14–37 n. l.). (Lk 3:1, 2, 21–23) Po něm přišel Gaius (Caligula) (37–41 n. l.) a pak Claudius (41–54 n. l.), který vydal výnos, jímž byli Židé vypovězeni z Říma. (Sk 18:1, 2) Následovala vláda Nerona (54–68 n. l.), k němuž se se svým případem odvolal Pavel. (Sk 25:11, 12, 21; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 534)

Po Neronovi přišla (v 1. století n. l.) řada dalších římských císařů: Galba (68–69 n. l.); Otho a Vitellius (69 n. l.); Vespasianus (69–79 n. l.), za jeho vlády byl zničen Jeruzalém; Titus (79–81 n. l.), který předtím řídil úspěšný útok na Jeruzalém; Domitianus (81–96 n. l.), za jehož vlády byl podle tradice Jan vypovězen na trestanecký ostrov Patmos; Nerva (96–98 n. l.) a Traianus (98–117 n. l.). Za vlády Traiana měla Římská říše největší rozlohu; její hranice byly tehdy rozšířeny hodně daleko všemi směry — k Rýnu a k Severnímu moři, k Dunaji, k Eufratu, ke kataraktům na Nilu, k Sahaře a na Z až k Atlantiku. (MAPA, sv. 2, s. 533)

V době úpadku Římské říše byl císařem Konstantin Veliký (306–337 n. l.). Když se chopil moci, udělal namísto Říma hlavním městem Byzantion (Konstantinopol). V dalším století, v roce 476 n. l., Řím padl a jeho prvním králem z řad „barbarů“ se stal germánský vojevůdce Odoaker.

Život a poměry ve městě. Za vlády Augusta bylo město v zájmu správy rozděleno do 14 okresů; jednotlivé okresy řídil magistrát, který byl každoročně vybírán losem. Ve městě bylo zorganizováno sedm protipožárních hlídek nazývaných vigilie, z nichž každá měla na starosti dva okresy. Pro ochranu císaře byl hned za sv. hranicemi města umístěn zvláštní vojenský oddíl, který měl asi 10 000 mužů a byl znám jako pretoriánská neboli císařská garda. Kvůli dodržování zákona a udržování pořádku byly v Římě také tři „městské kohorty“, což byl určitý druh městské policie.

Bohatí a vlivní lidé mnohdy bydleli v palácích na pahorcích a jejich honosné domy udržovalo mnoho služebnictva a otroků, jichž někdy bylo i několik set. Obyčejní lidé se dole v údolích tísnili v ohromných inzulách, několikapodlažních činžovních domech, jejichž výšku Augustus omezil na 21 m. Bloky těchto činžovních domů byly odděleny úzkými, křivolakými, špinavými ulicemi, kde byl čilý ruch a kde vládla zkaženost, jak to obvykle bývá ve velkých městech.

Právě v těchto chudinských čtvrtích vypukl v roce 64 n. l. historicky významný požár, který způsobil nesmírné utrpení a ztrátu mnoha lidských životů. Při popisu této děsivé situace Tacitus například uvádí: „K tomu nářky ustrašených žen, vetchých starců nebo útlých dětí.“ (Letopisy, XV, 38) Pouze 4 ze 14 římských okresů nebyly postiženy.

Velmi málo lidí v Římě se mohlo počítat ke střední společenské vrstvě; bohatství bylo v rukou nepatrné menšiny. Když Pavel přišel poprvé do Říma, asi polovina obyvatelstva byli otroci, kteří neměli žádná práva a kteří tam byli přivedeni jako váleční zajatci, jako odsouzení zločinci nebo jako děti, které jejich rodiče prodali. Větší část svobodného obyvatelstva, tedy druhé poloviny, byla chudina, která v podstatě žila ze státní podpory.

Stát chtěl chudým lidem zabránit v povstání, a proto jim poskytoval dvě věci: jídlo a zábavu. Ze satirického úsloví panem et circenses (chléb a hry) tedy vyplývá, že tyto dvě věci úplně postačily k uspokojení potřeb římské chudiny. Od roku 58 př. n. l. bylo obilí obvykle přidělováno zdarma stejně jako voda, která byla do města přiváděna akvadukty z mnohakilometrové vzdálenosti. Víno bylo levným, snadno dostupným zbožím. Pro ty, kdo rádi četli, byly k dispozici knihovny. Obyčejný člověk se mohl pobavit ve veřejných lázních a v gymnasiích a také v divadlech a circích. Divadelní představení se skládala z řeckých a římských her, tanců a pantomim. Ve velkých amfiteátrech a cirkusech byly pořádány vzrušující hry, především atraktivní závody dvoukolých vozů a zuřivé gladiátorské zápasy, v nichž lidé a zvířata bojovali na život a na smrt. Circus Maximus byl tak velký, že se do něj vešlo více než 150 000 lidí. Vstup na hry byl volný.

 Římské obyvatelstvo nemuselo nést vysoké náklady, které tím státu vznikly, protože po dobytí Makedonie v roce 167 př. n. l. římští obyvatelé neplatili žádné daně. Naproti tomu provinciím byly ukládány vysoké přímé i nepřímé daně. (Mt 22:17–21)

Cizí vliv. Řím se v mnoha ohledech projevil jako velký kotel překypující různými rasami, jazyky, kulturami a myšlenkami. Z výhně římské politiky postupně vycházelo římské právo — zákony, kterými byla stanovena práva a omezení vládních orgánů, soudů a magistrátů a které poskytovaly zákonné prostředky na ochranu lidských práv, například občanství. (Sk 25:16) Římské občanství bylo propůjčováno i obyvatelům spojeneckých měst a různých kolonií Římské říše. S občanstvím bylo spojeno mnoho výhod. (Sk 16:37–39; 22:25, 26) Jestliže se s ním někdo nenarodil, mohl si ho koupit. (Sk 22:28) Takto i jinak se Řím pokoušel romanizovat území, která získal, a tak upevnit své nejvyšší postavení v říši.

Jeden z nejvýznamnějších příkladů vnějšího vlivu na Řím je patrný na rozvalinách jeho slavných architektonických děl z minulosti. Návštěvník tohoto muzejního města vidí všude kolem sebe, že Řím si toho hodně vypůjčil od Řeků a jiných národů. Takzvaný římský oblouk, který Římané výhodně využili, nebyl jejich vlastní technický objev. Úspěchů ve stavebnictví bylo v Římě dosaženo do značné míry také tím, že se tam používal určitý druh jednoduchého betonu jako malta a důležitá přísada při výrobě umělých kamenů.

Stavební činnost v Římě doopravdy začala v posledním století republiky a mimořádně prudký rozmach získala později za vlády císařů. Augustus řekl, že nalezl Řím jako město z cihel, a opustil ho jako město z mramoru. Většinou se stavělo z cihel nebo z betonu a stavby byly mramorem  pouze obloženy. Po požáru v roce 64 n. l. byl Řím podruhé přestavěn. K význačným římským stavbám patřila řada fóra, chrámy, paláce, amfiteátry, lázně, akvadukty, kanály a pomníky. Velké Koloseum a některé pomníky, například Titův oblouk, na němž je zobrazen pád Jeruzaléma, dosud stojí buď celé, nebo některá jejich část. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 536) Římané si také udělali dobré jméno tím, že po celé říši vybudovali silnice a mosty.

Příliv cizinců byl tak značný, až si Římané stěžovali, že Řím už není římský. Cizinci se tam stahovali ze všech končin říše a přinášeli s sebou svá řemesla, zvyky, tradice i náboženství. Latina byla sice úředním jazykem, ale mezinárodním jazykem byla obecná řečtina (koiné). Proto Pavel napsal svůj dopis Římanům v řečtině. Řecký vliv měl také dopad na literaturu a metody vzdělávání. Chlapci, a někdy i dívky, byli obvykle vzděláváni podle aténského systému, učili se řeckou literaturu a školili se v řečnictví a ti, kdo si to mohli dovolit, posílali své syny do některé z filozofických škol v Aténách.

Náboženství. Do Říma se také dostaly různé formy falešného náboženství. Historik John Lord to popsal takto: „Pověrčivost dosáhla v Římě svého vrcholu, protože tam bylo vidět kněze a věřící ze všech zemí ovládaných Římem — ‚dcery Isis tmavé pleti a smyslného vzhledu, s bubínkem a tamburínou; ctitelé perského Mithrase; vykleštění Asiaté; kněží Kybelé s jejich divokými tanci a pronikavým křikem; ctitelé velké bohyně Diany; zajatí barbaři s rituály teutonských kněží; Syřané, Židé, chaldejští astrologové a thessalští kouzelníci‘.“ (Beacon Lights of History, 1912, sv. III, s. 366, 367)

Na základě zájmu o tato náboženství a záliby v divokých sexuálních orgiích, jež s nimi byly spojeny, došlo k tomu, že Římané jak z nižších, tak z vyšších vrstev společnosti naprosto propadli nemravnosti a nepoctivosti. Podle Tacita jedním takovým příkladem z vyšší vrstvy byla vražednice Messalina, cizoložná manželka císaře Claudia. (Letopisy, XI, 1–34)

Mezi všemožnými formami náboženství v Římě vynikalo uctívání císaře. Římskému vládci byla prokazována čest jako bohu. Uctívání císaře hrálo významnou úlohu zejména v provinciích, kde se stavěly chrámy, v nichž byly císaři přinášeny oběti jako bohu. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 536) George Botsford v knize A History of Rome říká: „Až do přijetí křesťanství bylo uctívání císaře tou nejdůležitější silou v náboženství římského světa.“ V jednom nápisu, který byl nalezen v Malé Asii, je o císaři uvedeno: „Je to otcovský Zeus a zachránce celého lidského rodu, který vyslýchá všechny naše modlitby, dokonce dělá ještě více, než oč prosíme. Země a moře totiž mají pokoj; města vzkvétají; všude je soulad, blahobyt a štěstí.“ Tento kult se projevil jako významný prostředek při pronásledování křesťanů, jak uvádí výše zmíněný pisatel: „To, že odmítali uctívat císařova Genia neboli strážného ducha, bylo přirozeně pokládáno za bezbožnost a zradu.“ (1905, s. 214, 215, 263)

Do Říma přichází křesťanství. V den Letnic roku 33 n. l. byli „příchozí z Říma, jak Židé, tak proselyté“ svědky působení svatého ducha a někteří z nich nepochybně patřili k těm 3 000 lidí, kteří byly tehdy pokřtěni. (Sk 2:1, 10, 41) Tito lidé po návratu do Říma bezpochyby kázali a to vedlo ke vzniku velmi silného, činného křesťanského sboru, o jehož víře se podle vyjádření apoštola Pavla ‚hovořilo po celém světě‘. (Ří 1:7, 8) O křesťanech v Římě se zmínili Tacitus (Letopisy, XV, 44) a Suetonius (Životopisy dvanácti císařů, VI, 16).

Pavel napsal dopis křesťanům v Římě asi v roce 56 n. l. a přibližně za tři roky nato přijel do Říma jako vězeň. Toužil sice navštívit Řím již dříve a za jiných okolností (Sk 19:21; Ří 1:15; 15:22–24), ale přesto se mu podařilo, i když byl vězněm, vydat důkladné svědectví, protože lidé za ním přicházeli do jeho domu. Dva roky jim za těchto okolností kázal „Boží království a vyučoval je o Pánu Ježíši Kristu s největší volností řeči, bez zábrany“. (Sk 28:14–31) S poselstvím o Království se seznámila i císařova pretoriánská garda. (Fil 1:12, 13) Takže Pavel, jak mu to bylo předpověděno, ‚důkladně svědčil i v Římě‘. (Sk 23:11)

Během své dvouleté vazby v Římě měl Pavel čas na psaní, a tak napsal dopisy Efezanům, Filipanům, Kolosanům a Filemonovi. Zřejmě asi v téže době napsal Marek v Římě své evangelium. V roce 61 n. l., krátce před propuštěním z vazby nebo bezprostředně po něm, Pavel napsal dopis Hebrejcům. (Heb 13:23, 24) Asi v roce 65 n. l., když byl Pavel vězněn v Římě podruhé, ho tam navštívil Onesiforos, a Pavel tehdy napsal svůj druhý dopis Timoteovi. (2Ti 1:15–17)

 Je známo, že Řím navštívili Pavel, Lukáš, Marek, Timoteus a jiní křesťané z prvního století (Fil 1:1; Kol 4:10, 14), nejsou však žádné důkazy, že by tam vůbec někdy byl Petr, jak to tvrdí některé tradiční výklady. Příběhy o tom, že Petr byl v Římě umučen, patří jednoznačně do oblasti tradic, a nemají žádný pevný historický podklad. (Viz heslo PETR [DOPISY].)

Řím si vytvořil velmi špatnou pověst kvůli tomu, že zejména za vlády Nerona a Domitiana pronásledoval křesťany. Toto pronásledování mělo dvě hlavní příčiny: (1) velkou evangelizační horlivost křesťanů ve snaze obrátit na křesťanství i jiné lidi a (2) nekompromisní postoj křesťanů v dávání toho, co patří Bohu, opravdu Bohu, a ne césarovi. (Mr 12:17)

[Vyobrazení na straně 582]

Appiova silnice, po níž Pavel cestoval do Říma