Původně a v užším smyslu to bylo označení obyvatele Říma. (Sk 2:10; Ří 1:7) S rozmachem Římské říše získalo toto jméno širší význam. Výrazem „Římané“ jsou někdy míněny říšské vládní autority; „římský postup“ znamenal způsob, jakým tyto autority vládly. (Jan 11:48; Sk 25:16; 28:17) Jindy byl jako „Říman“ prostě označen ten, kdo měl římské občanství, bez ohledu na jeho národnost nebo místo narození. (Sk 16:21)

Člověk se mohl stát římským občanem tak, že si toto občanství koupil, jak to například udělal vojenský velitel Claudius Lysias. Nebo se někdo mohl jako Říman narodit, tzn. že byl římským občanem od narození. Takovým římským občanem byl i apoštol Pavel, který sice měl židovskou národnost a narodil se v kilikijském městě Tarsos vzdáleném stovky kilometrů od Itálie, ale přesto už od narození byl Říman. (Sk 21:39; 22:3, 25–28; 23:26, 27; viz heslo OBČAN, OBČANSTVÍ.)

Římský občan měl mnoho výsad a velkou ochranu. Po dobytí Makedonie v roce 167 př. n. l. byla většina římských občanů osvobozena od placení daní. Zákony Lex Valeria a Lex Porcia, které byly vydány nezávisle na sobě mezi roky 509 a 195 př. n. l., bylo stanoveno, že římští občané jsou zcela zproštěni trestu mrskáním. Zákon Lex Valeria poskytoval toto osvobození v případě, že se občan odvolal k lidu; zákon Lex Porcia i bez takového odvolání. V pozdější době se odvolání podávalo přímo k císaři. Jestliže se jednalo o těžké zločiny, občané mohli žádat, aby byli posláni do Říma a tam byli souzeni samotným císařem. (Sk 25:11, 12) Porušení některého z těchto zákonů bylo velmi závažné, jak se ukázalo ve dvou případech ve spojitosti s Pavlem. (Sk 16:37–40; 22:25–29)