ŘÍM je v biblických proroctvích zobrazován jako zvíře, které bylo „strašlivé a děsivé a neobyčejně silné“ a mělo zuby ze železa. (Da 7:7) Byla to tato říše, které Jehova dovolil, aby v roce 70 n. l. zničila Jeruzalém.

Řím toleroval téměř všechny náboženské praktiky, pokud se ovšem ti, kdo je prováděli, podíleli také na uctívání císaře. Na takové uctívání se pohlíželo jako na důležitý činitel ve sjednocování říše. A proto kdokoli to odmítl dělat, byl považován za nepřítele státu. Křesťané se do tohoto uctívání nezapojili, a tak i když byli poctivými občany, stávali se často předmětem krutého pronásledování. Mezi těmi, kdo takové pronásledování podněcovali, byli císaři Nero, Domitianus, Marcus Aurelius a Diocletianus. Pontský Pilát, římský místodržitel Judeje, pod nátlakem židovských náboženských vůdců dokonce nařídil popravu Ježíše Krista, což udělal z politických důvodů.