U starověkých národů bylo nepochybně běžným zvykem, že si lidé v době smutku udělali na těle řezné rány nebo si poškrábali paže, ruce a obličej. (Jer 47:5; 48:37) Možná to dělali proto, aby upokojili a usmířili božstva, která údajně ovládala zesnulé lidi. O tom, jak tento zvyk dodržovali Skytové po smrti svého krále, řecký historik Hérodotos (Dějiny, IV, 71) napsal: „Odříznou si kousek ucha, ostříhají si vlasy, pořežou si paže, poškrábou si čelo a nos a levou ruku si propichují šípy.“

Lidé si však na sobě dělali řezné rány nejen při smutečních rituálech. Baalovi proroci doufali, že jejich bůh vyslyší jejich prosebné žádosti, a proto se sekali „podle svého zvyku dýkami a kopími, dokud nezpůsobili, že z nich tekla krev“. (1Kr 18:28) Podobné rituály prováděly i jiné starověké národy. Hérodotos (Dějiny, II, 61) například uvádí, že Kárijci (Kárové), kteří sídlí v Egyptě, si při Isidině slavnosti rozřezávají tváře noži.

Boží Zákon Izraelitům výslovně zakazoval, aby si kvůli zesnulému člověku udělali na těle řezné rány. (3Mo 19:28; 21:5; 5Mo 14:1) Důvod tohoto zákazu spočíval v tom, že Jehova si vyvolil Izrael jako svůj svatý lid, jako zvláštní majetek. (5Mo 14:2) Proto se Izraelité měli vyhýbat všem modlářským zvykům. Kromě toho takové přehnané projevy truchlení spojené s poškozováním vlastního těla řeznými ranami byly velice nevhodné pro lid, který dobře znal skutečný stav mrtvých a rovněž věděl o naději na vzkříšení. (Da 12:13; Heb 11:19) Zákaz sebepoškozování měl také Izraelitům vštípit správnou úctu k Božímu výtvoru, jímž je lidské tělo.

Izraelité však Boží zákon, který jim zakazoval dělat si na těle řezné rány, občas zjevně nebrali na vědomí. (Jer 41:5; srovnej Mi 5:1.)