[heb. kam·monʹ, řec. kyʹmi·non], Černucha [heb. qeʹcach].

Šabrej kmínovitý (Cuminum cyminum) patří do čeledi mrkvovitých, dorůstá výšky asi 0,3 až 0,6 m, má dlouhé, úzké listy a složené okolíky malých růžových nebo bílých květů, které rostou na koncích vzpřímených větévek. Rostlina je známa hlavně díky pronikavě aromatickým semenům, která se na Středním východě a v jiných zemích používala jako koření do chleba, koláčů, dušených pokrmů, a dokonce i do lihovin. Postupně se začala častěji používat zrnka kmínu, jež jsou chutí i vzhledem podobná, protože jsou jemnější a mají vyšší výživnou hodnotu.

 U Izajáše 28:25, 27 je vedle šabreje zmíněna i rostlina hebrejsky označená qeʹcach. Překladatelé slovo podávají různě: „vika“ (KB), „fenykl“ (Mo), „kopr“ (AT; RS; ČB), „černucha“ (EP; NS). Zdá se, že je tímto slovem míněna černucha setá (Nigella sativa), a tomu nasvědčuje i odpovídající arabské slovo (qazha). Černucha není botanicky příbuzná se šabrejem. Patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), dorůstá asi stejné výšky jako šabrej, její listy jsou podobně zpeřené, ale má jednotlivé, pěkné květy s bílými a modrými okvětními lístky. Semenné tobolky jsou uvnitř rozděleny, obsahují drobná, černá zrnka, menší než semena šabreje, jsou štiplavá i aromatická a užívají se jako pálivé koření. Černucha byla oblíbeným kořením starověkých Řeků a Římanů. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 543)

Ani šabrej, ani černucha se dnes sice v Palestině moc nepěstují, ale v biblických dobách tam byly oblíbené. Jehova prostřednictvím svého proroka Izajáše popisuje, jak izraelský zemědělec ručně seje semena na zoranou půdu, ale setbě hodnotnějších plodin, například pšenici, prosu a ječmeni, věnuje větší péči. Dále nám říká, že po žni se semena šabreje a černuchy vymlacovala ne pomocí těžkých kol či saní, ale pomocí prutu nebo hole, aby se malá, jemná zrnka nepoškodila. Jehova Izraelity vybídl, aby se přestali posmívat, když viděli hrozící záhubu severního království. Přirovnání mělo znázornit, že lidé mají dvě možnosti: buď příznivě reagovat na kárné bití Jehovovou holí, nebo být podrobeni krutému a neutuchajícímu mlácení jakoby pod drtící vahou těžkého vozu na mlatě. (Iz 28:22–29)

Izraelité museli pod mojžíšským Zákonem platit desátky ze „všeho výnosu své setby“, očividně tedy ze všech hospodářských plodin. (5Mo 14:22; 3Mo 27:30) Farizeové v Ježíšových dnech puntičkářsky platili desátky z máty, kopru a kmínu (všechny byly prodejným zbožím), ale provinili se tím, že neplnili závažnější povinnosti. (Mt 23:23; srovnej Lk 11:42.)