[heb. kar·komʹ].

Hebrejské slovo, které se objevuje jen v Šalomounově písni (4:14); bývá obvykle ztotožňováno s šafránem setým (Crocus sativus), hlíznatou rostlinou s trávovitými listy, která kvete na podzim a má nachové květy, jež se velmi podobají květům běžného jarního krokusu. K získání 28 g šafránu, sytě oranžové látky tvořené sušenými čnělkami a bliznami, je potřeba asi 4 000 květů. Když se květy otevřou, utrhne se horní část čnělky a blizna, a ty se usuší. Šafrán se používá k barvení a kořenění pokrmů. Dříve, častěji než nyní, se jím barvily látky na žluto. Také se používal v lékařství a jako parfém.

Hebrejský výraz chavac·ceʹleth, překládaný jako „lilie“, „šafrán“, „růže“ či „ocún“ (srovnej ČB, He, KB, Šr), se pravděpodobně vztahuje na hlíznatou rostlinu. (Pís 2:1, Rbi8, ppč; Iz 35:1, Rbi8, ppč) Hebrejský lexikograf Gesenius uvádí, že částí slova chavac·ceʹleth je pravděpodobně kořen, jenž znamená „hlíza“. Za nejpřesnější ekvivalent původního slova považoval výraz „luční šafrán“. (A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament, do angličtiny přeložil E. Robinson, 1836, s. 317.) Hebrejský a aramejský lexikon od Koehlera a Baumgartnera spojuje slovo chavac·ceʹleth s akkadským výrazem, jenž znamená „stvol“, a definuje ho jako „asfodel“, rostlinu z čeledi liliovitých. (Hebräisches und Aramäisches Lexicon zum Alten Testament, Leiden, 1967, s. 275)