[ten, jehož to je; ten, komu to patří].

1. Když umírající patriarcha Jákob vyslovoval požehnání Judovi, řekl: „Žezlo se od Judy neodvrátí ani velitelská hůl z místa mezi jeho nohama, dokud nepřijde Šilo; a jemu bude patřit poslušnost národů.“ (1Mo 49:10) Počínaje vládou judského krále Davida byla ve vlastnictví kmene Juda velitelská moc (velitelská hůl) a královská svrchovanost (žezlo). To mělo pokračovat, dokud nepřijde Šilo. Z toho je vidět, že královská linie Judova bude končit Šilem, který bude trvalým dědicem. Podobně než bylo svrženo judské království, Jehova poslednímu  judskému králi Sedekjášovi řekl, že panovnická moc bude dána tomu, kdo má zákonné právo. (Ez 21:26, 27) To zjevně bude Šilo, protože jménu „Šilo“ se rozumí tak, že znamená „ten, jehož to je; ten, komu to patří“.

Ve staletích, která následovala, je jediným Davidovým potomkem, kterému bylo slíbeno království, Ježíš Kristus. Před Ježíšovým narozením řekl anděl Gabriel Marii: „Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, a bude kralovat nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ (Lk 1:32, 33) Šilo tedy musí být Ježíš Kristus, „Lev, který je z kmene Juda“. (Zj 5:5; srovnej Iz 11:10; Ří 15:12.)

O názoru starověkých Židů na 1. Mojžíšovu 49:10 se dílo Commentary (s. 233), které vydal F. C. Cook, vyjadřuje takto: „Všichni starověcí Židé to proroctví vztahovali na Mesiáše. Například v Targumu Onkelos tato pasáž zní: ‚Dokud nepřijde Mesiáš, jehož je království.‘ Jeruzalémský targum uvádí: ‚Do doby, než přijde král Mesiáš, jehož je království.‘ . . . Babylónský talmud (‚Sanhedrim‘, kap. II., fol. 982) říká: ‚Jaké je jméno Mesiáše? Jeho jméno je Šilo, neboť je psáno: Dokud nepřijde Šilo.‘“

2. Město ležící na území kmene Efrajim a „na sever od Betelu, východně od silnice, jež vychází z Betelu do Šekemu, a jižně od Lebony“. (Sd 21:19) Předpokládaná poloha Šila je Chirbet Seilun (Šillo), asi 15 km na SSV od Betelu. To místo odpovídá biblickému popisu. Je na pahorku a kromě údolí na JZ je obklopeno vyššími pahorky.

Když byl v Šilu umístěn svatostánek (Joz 18:1), bylo odtud dokončeno rozdělování země mezi Izraelity. (Joz 18:1–21:42) Po rozdělení země vystavěly kmeny na V od Jordánu oltář u řeky. Ostatní kmeny to považovaly za skutek odpadlictví, a proto se shromáždily v Šilu, aby proti nim bojovaly. Když však bylo vysvětleno, že oltář měl být připomínkou věrnosti Jehovovi, byly zachovány pokojné vztahy. (Joz 22:10–34)

Později 12 000 udatných izraelských válečníků podniklo trestnou výpravu proti obyvatelům Jabeš-gileadu za to, že se nepřipojili k boji proti Benjamínovcům. Avšak 400 panen z Jabeš-gileadu bylo přivedeno do Šila a později dáno Benjamínovcům. Benjamínovci dostali také pokyn, aby si brali další manželky z šiloských dcer. Měli je unést násilím, když se ženy účastnily kolových tanců spojených s každoročním svátkem Jehovovi. Tento svátek se konal v Šilu. (Sd 21:8–23)

Během doby — nebo alespoň její velké části —, kterou popisuje kniha Soudci, zůstával svatostánek v Šilu. (Sd 18:31; 1Sa 1:3, 9, 24; 2:14; 3:21; 1Kr 2:27) Krátce před smrtí velekněze Eliho vzali Izraelité bojující s Filištíny Truhlu ze svatostánku a ve víře, že jim její přítomnost přinese vítězství, ji přenesli na bojiště. Avšak Jehova připustil, aby se Filištíni Truhly zmocnili. Truhla se do Šila nikdy nevrátila, a to znamenalo, že Jehova Šilo opustil, protože Truhla představovala jeho přítomnost. (1Sa 4:2–11) Na to, že Jehova Šilo opustil, naráží žalmista (Ža 78:60, 61; srovnej 1Sa 4:21, 22) a v Jeremjášově proroctví je tato skutečnost použita také ke znázornění toho, co Jehova udělá s chrámem v Jeruzalémě. (Jer 7:12, 14; 26:6, 9)

V desátém století př. n. l. žil v Šilu prorok Achijáš. (1Kr 12:15; 14:2, 4) Po zavraždění  Gedaljáše v roce 607 př. n. l. přišli do Jeruzaléma jistí muži ze Šila (buď z města, nebo z kraje), aby tam obětovali. (Jer 41:5)

[Vyobrazení na straně 873]

Šilo; jeho opuštěnost použil Jeremjáš jako názorný příklad