V Bibli se slovo „žárlivost“ používá k označení vlastnosti nebo citu jak v kladném, tak i v záporném významu. (Př 14:30; Ze 1:14) Hebrejské podstatné jméno qin·ʼahʹ má různé významy, a to: „trvání na výlučné oddanosti; nestrpění jakéhokoli soupeření; horlivost; rozhorlení; žárlivost [spravedlivá, nebo hříšná] a závist“. Podobný význam má řecké slovo zeʹlos. (2Ko 11:2; 12:20)

Jehovova žárlivost. Jehova sám o sobě říká, že je „Bůh vyžadující výlučnou oddanost“. (2Mo 20:5, Rbi8, ppč; 5Mo 4:24; 5:9; 6:15) Také říká: „Jehova, jehož jméno je Žárlivý, on je žárlivým Bohem.“ (2Mo 34:14) Kvůli čemu je žárlivý a jaký druh žárlivosti projevuje? Není to závistivá, sobecká žárlivost, jakou projevují lidé. Je to žárlivost, horlivost nebo rozhorlení pro jeho svaté jméno, o němž on sám říká: „Projevím výlučnou oddanost pro své svaté jméno.“ (Ez 39:25)

Pro jeho jméno. Jestliže si uvědomíme, co Boží jméno představuje, objasní se nám tím i důvod, proč Jehova ‚trvá na výlučné oddanosti‘. (Ez 5:13) Jeho jméno představuje všechno, co je správné a spravedlivé. Jehova je v nejvyšší míře svatý, čistý, bezúhonný a věrně oddaný. (Iz 6:3; Zj 4:8; 16:5) Jeho svrchovanost je nezbytná pro existenci vesmíru, a věrnost jeho svrchovanosti a jeho zákonům je nezbytně nutná k zachování řádu a pokoje v celém stvoření. (Př 29:2; 1Ko 14:33) Jeho žárlivost je tedy ryzí, čistá, a slouží výlučně k dobru jeho tvorů, protože On — Stvořitel, Živitel a Dárce všeho dobrého — z ní nemá žádný zisk. (Job 41:11; Ža 145:16; Ří 11:35; Jk 1:17; Zj 4:11) Je však oddán spravedlnosti, a jeho srdce se proto rozradostní a naplní láskyplným oceněním, jestliže jeho služebníci stojí pevně na straně spravedlnosti a projevují mu výlučnou oddanost. (Př 23:15, 16; 27:11)

Boží služebníci se mohou spolehnout na to, že Bůh prosadí spravedlnost, a důvěřují v to, že Jehova projeví horlivost pro své jméno. Svou horlivost dal najevo svým jednáním se starověkým Izraelem, a když nám sděluje, že zničí pozemské vlády a zřídí vládu Knížete Pokoje, jež se bude vyznačovat právem a spravedlností, říká: „Horlivost Jehovy vojsk to učiní.“ (Iz 9:6, 7; Sef 3:8, 9)

Pro spravedlnost. Jehova miluje spravedlnost a trvá na výlučné oddanosti — a je v tom nestranný. Mojžíš dal Božímu smluvnímu lidu Izraeli výstrahu, že pokud někdo opustí smlouvu, „proti onomu muži pak bude dýmat Jehovův hněv a jeho rozhorlení . . . a Jehova vskutku vymaže jeho jméno zpod nebes“. (5Mo 29:19–21) Odpadlickému, nemravnému Jeruzalému, kde byly uctívány modly, Bůh řekl, že ho bude soudit a že mu dá „krev vzteku a žárlivosti“. (Ez 16:38; 23:25) To se stalo, když Babylóňané zničili město a chrám, na kterém spočívalo Jehovovo jméno, jež však bylo hrubým způsobem zneuctěno. Jeho žárlivostí ovšem nebyly zastíněny nebo zmařeny jeho záměry a milosrdenství, neboť Jehova uchránil ostatek, který se mohl vrátit a chrám obnovit.

Pro jeho lid. Jehova žárlivě a s vroucí horlivostí střeží svůj lid, protože jej miluje a protože tento lid nese jeho jméno. Jako manžel, který žárlivě chrání svou drahou manželku, Jehova říká: „Kdo se dotýká vás, dotýká se mé oční bulvy.“ (Ze 2:8) Proto když se národy vůči jeho lidu dopouštěly zlomyslností, Bůh předpověděl: „Budu žárlit pro Sion velkou žárlivostí, a s velkým vztekem budu pro něj žárlit,“ a také řekl,  že bude horlivý pro svou zemi a projeví svému lidu soucit. (Ze 8:2; 1:14; Joe 2:18)

Co Jehovu podněcuje k žárlivosti. Jehova trvá na výlučné oddanosti a nikdo se mu nesmí posmívat. (Ga 6:7) Jestliže mu některý z jeho služebníků odmítá věnovat výlučnou oddanost a nemiluje ho celým srdcem, myslí, duší a silou, pak se pokouší sloužit dvěma pánům. Ježíš vysvětlil, že takové jednání skončí katastrofálně, protože ten člověk bude jednoho pána milovat a druhým pohrdne. (Mt 6:24) Takový člověk ‚podněcuje Jehovu k žárlivosti‘. (5Mo 32:16; 1Kr 14:22) V jednom vidění, které bylo dáno proroku Ezekielovi, Jehova Ezekielovi ukázal ‚symbol žárlivosti‘, patrně modlářský, v průchodu brány do chrámu. (Ez 8:3, 5) Juda se odvrátil od výlučné oddanosti Jehovovi, a proti národu proto vzplanula Jehovova žárlivost.

Apoštol Pavel říká Korinťanům: „Nemůžete se podílet na ‚Jehovově stole‘ a stole démonů. Nebo snad ‚podněcujeme Jehovu k žárlivosti‘? Jsme snad silnější, než je on?“ (1Ko 10:21, 22; 5Mo 32:21) Pavel poukazuje na to, že pokud křesťan po přijetí přesného poznání pravdy svévolně hřeší, může počítat jen s tím, že ho postihne soud a „ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor“. (Heb 10:26, 27)

Ježíš Kristus. Boží Syn měl ke svému Otci daleko bližší vztah než kterýkoli jiný z jeho tvorů a byl lépe schopen ho napodobit a zjevit jiným; a tak mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9; Mt 11:27; Jan 1:18) Proto projevoval větší horlivost a žárlivost pro spravedlnost a pro jméno svého Otce než kdokoli jiný. (Heb 1:9; Ža 45:7) V každé době projevoval Jehovovi výlučnou oddanost. (Mt 4:10; Jan 8:29) Když byl na zemi, jeho srdce prudce vzplanulo horlivostí a žárlivostí, protože obchodníci, kteří milovali peníze a obchodovali v chrámu, hanobili Jehovovo jméno. (Jan 2:13–17) Následovníci Ježíše Krista se mohou spolehnout na to, že stejně jako Ježíš tehdy splnil proroctví Žalmu 69:9 — „strávila mě totiž naprostá horlivost pro tvůj dům“ —, tak také s horlivostí dokonale a navěky prosadí spravedlnost, právo a úctu k Jehovovu jménu a svrchovanosti, a splní tak proroctví Žalmu 45:3–6.

Boží ctitelé projevují výlučnou oddanost. Všichni praví Boží ctitelé v každé době projevovali horlivost ve službě Bohu a žárlivost pro jeho jméno. Prorok Elijáš, který konal mocné skutky a obrátil tím mnoho Izraelitů od falešného uctívání zpět k uctívání Jehovy, řekl: „Byl jsem naprosto žárlivý pro Jehovu, Boha vojsk.“ (1Kr 19:10, 14) Pinechas projevil oddanost, která se líbila Bohu, a svou horlivostí zachránil Izrael před vyhlazením, když usmrtil jednoho izraelského náčelníka, který poskvrnil tábor tím, že do něj vnesl oplzlé falické uctívání Baala. Pinechas jako Izraelita a kněz „nestrpěl vůbec žádné soupeření“ s Jehovou. (4Mo 25:11; srovnej 2Kr 10:16.)

Křesťanský sbor musí stejně žárlivě dávat pozor, aby se neobjevilo nic nečistého, co by vyrazilo jako „jedovatý kořen“, způsobilo by těžkosti a co by mnohé poskvrnilo. (Heb 12:15) Kdyby snad do sboru vnikl někdo zkažený a pokusil se poskvrnit druhé, musí sbor ‚projevit opravdovost a očistit se před Jehovou s rozhořčením a horlivostí‘. Musí ‚odstranit toho ničemu ze svého středu‘. (1Ko 5:4, 5, 13; 2Ko 7:11, 12)

Proto je správné, aby křesťané projevovali v zájmu svých spolukřesťanů ‚bohabojnou žárlivost‘. To znamená, že by měli pociťovat planoucí touhu ze všech sil si navzájem pomáhat, aby všichni zachovali výlučnou oddanost Bohu a poslušnost vůči Kristu. Své duchovní bratry apoštol Pavel přirovnal k panně, která je zasnoubena Kristu jako jeho budoucí nevěsta. Žárlivě je chránil, aby pro Krista zůstali neposkvrnění. (2Ko 11:2; srovnej Zj 19:7, 8.) Svou horlivost pro ně vyjádřil v mnoha výrocích, které jsou obsaženy v dopisech sboru v Korintu i v dopisech jiným sborům. A žárlivost, kterou sám Kristus projevuje pro svou „nevěstu“ (Zj 21:9), je patrná z jeho důrazných výroků, jež jsou určeny sborům a byly zaznamenány v 1. až 3. kapitole Zjevení.

Podněcování ke správné žárlivosti. Potom, co kromě ostatku všichni z izraelského národa zavrhli Mesiáše, Jehova projevil izraelskému národu milosrdenství. Ostatek věřících Židů tvořil počátek křesťanského sboru, a ten se, na rozdíl od zavrženého izraelského národa, těšil Jehovově přízni. Tuto změnu v jednání dal Jehova najevo znameními, předzvěstmi a mocnými skutky. (Heb 2:3, 4) Otevřel cestu pohanům, aby mohli vejít do jeho přízně. Ale Izraeli zcela ‚dveře nezavřel‘. Písmo o tom říká: „Klopýtli [Izraelité] tak, že úplně padli? Kéž se to nikdy nestane! Ale jejich chybný krok je k záchraně  lidem z národů, aby je to podnítilo k žárlivosti.“ (Ří 11:11) O staletí dříve Jehova oznámil, že tuto věc udělá, a pro některé Izraelity to nyní znamenalo záchranu. (5Mo 32:21; Ří 10:19) Stejnou zásadou se řídil apoštol Pavel; ten opravdově usiloval o dobro pro ty, kdo byli Izraelité jako on, a řekl: „Jelikož jsem ve skutečnosti apoštolem pro národy, oslavuji svou službu, zda bych mohl nějak podnítit k žárlivosti ty, kdo jsou mé vlastní tělo, a zachránit některé z nich.“ (Ří 11:13, 14; 10:1)

Horlivost zaměřená nesprávným směrem. Může se stát, že někdo je upřímně horlivý nebo žárlivý pro určitou věc, a přece jedná nesprávně a nemá Boží schválení. To se v prvním století stalo mnoha Židům. Domnívali se, že svými vlastními skutky získají pod mojžíšským Zákonem spravedlnost. Pavel však ukázal, že se ve své horlivosti zaměřovali nesprávným směrem, protože neměli přesné poznání. Neobdrželi tudíž pravou spravedlnost, která pochází od Boha. Bylo nutné, aby pochopili, v čem se mýlí, aby se obrátili k Bohu prostřednictvím Krista a aby tak získali spravedlnost a byli osvobozeni od odsouzení podle Zákona. (Ří 10:1–10) Jedním z takových lidí byl Saul z Tarsu; ve své horlivosti pro judaismus šel až do krajnosti a „pronásledoval Boží sbor a pustošil jej“. Úzkostlivě zachovával Zákon a v tom směru „se prokázal jako bezúhonný“. (Ga 1:13, 14; Fil 3:6) Jeho žárlivost pro judaismus však byla zaměřena nesprávným směrem. V srdci byl upřímný, a proto mu Jehova projevil skrze Krista nezaslouženou laskavost a obrátil ho na cestu pravého uctívání. (1Ti 1:12, 13)

Žárlivost a závist. Člověk, který bezdůvodně podezírá druhé lidi nebo se cítí dotčen, když někdo jiný dostane to, nač si dělal nárok on sám, projevuje nesprávnou žárlivost. Závistivý člověk je nespokojený a touží nebo žádostivě dychtí po něčem, co se druhým podařilo nebo čeho dosáhli. O smyslu hebrejských slov, která se v Bibli obvykle překládají slovy „žárlivý“ nebo „žárlivost“, ale někdy také slovem „závist“, často rozhoduje kontext. Totéž platí o řeckém slovu pro „žárlivost“, ale pro „závist“ má řečtina ještě zvláštní slovo fthoʹnos.

V prvním století vnikli do korintského sboru ctižádostiví muži, kteří na sebe obraceli pozornost, chlubili se lidmi a vyvolávali ve sboru rozepře. Vnitřními nesváry se sbor rozdělil a jednotlivé skupiny žárlivě vzhlížely k lidem, vyvyšovaly je a následovaly je. Pavel poukázal na to, že taková žárlivost je tělesná, a ne duchovní. (1Ko 3:3; 2Ko 12:20) Vysvětlil, že zbožná láska není žárlivá nevhodným způsobem, ale naopak důvěřuje, doufá a vždy jedná v zájmu těch druhých. (1Ko 13:4, 5, 7)

Taková žárlivost, jakou Pavel vytýkal korintskému sboru, není spravedlivá. Nenapomáhá k výlučné oddanosti Jehovovi. Je to naopak určitý druh modlářství, je démonského původu a rodí se z ní závist a rozepře. Bible před ní opakovaně varuje, a ukazuje, že taková žárlivost působí na samotné srdce. Ježíšův nevlastní bratr Jakub napsal: „Máte-li však ve svém srdci hořkou žárlivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě. To není moudrost, která sestupuje shora, ale je zemská, živočišná, démonská. Vždyť kde je žárlivost a svárlivost, tam je nepořádek a každá podlost.“ (Jk 3:14–16; Ří 13:13; Ga 5:19–21)

Žárlivost nesprávného druhu poškozuje lidské zdraví, protože „klidné srdce je životem pro tělesný organismus, ale žárlivost je hnilobou kostem“. (Př 14:30) Žárlivost vzniká tím, že někdo ve svém nitru chová vůči někomu jinému podezření nebo nevraživost. Může mít zhoubnější účinky než vztek nebo hněv, protože může mít hlubší kořeny, delší trvání a obtížněji se dá utišit. Rozum jde obvykle stranou. (Př 27:4) A žárlivý muž, který je spravedlivě rozhorlen proti tomu, kdo se dopouští cizoložství s jeho manželkou, nepřijme žádnou omluvu ani žádné výkupné. (Př 6:32–35)

Nesprávná žárlivost může člověka dovést až k hříchu proti Bohu, což se kdysi stalo Josefovým deseti nevlastním bratrům. (1Mo 37:11; Sk 7:9) Může vést k tomu, že někdo ztratí život a že přijdou o život i jiní lidé, kteří s ním mají něco společného; to se stalo v případě Datana a Abirama a členů jejich domácností. (Ža 106:16, 17) Ještě horší však bylo to, že se nevěřící Židé dopustili těžkých hříchů proti apoštolům a navíc se dopustili rouhání a pokusili se o vraždu. (Sk 13:45, 50; 14:19)

Žárlivost v manželství. Je dobré, jestliže někdo žárlí pro svého manželského druha, pokud jde o správnou žárlivost ve prospěch toho druhého a v zájmu jeho blaha. Ale nepatřičná žárlivost neboli neopodstatněná nedůvěra je  nesprávná, není projevem lásky a může vést k rozpadu manželství. (1Ko 13:4, 7)

Pro případy žárlivosti, kdy manžel podezříval manželku z tajného cizoložství, platila pod mojžíšským Zákonem určitá opatření. Pokud se nenašli dva svědkové, jejichž svědectví bylo nutné, aby se obvinění potvrdilo a aby lidé v postavení soudců mohli vynést rozsudek smrti, měli podle předpisu Zákona oba manželé předstoupit před Jehovova zástupce, jímž byl kněz. Jehova zná všechny skutečnosti a tímto postupem byla vznesena žádost, aby soud vykonal on. Jestliže se žena skutečně cizoložství dopustila, přímým trestem od Jehovy bylo to, že ztratila rozmnožovací schopnost. Jestliže manželova žárlivost byla neopodstatněná, musel uznat její nevinu a na důkaz toho s ní mít pohlavní styky, aby mohla mít dítě. (4Mo 5:11–31)

Boží služebníci jsou varováni před soupeřením. Soupeření či soutěžení, jež je v dnešním systému věcí tak rozšířené, je nevhodné. Pisatel knihy Kazatel říká: „A viděl jsem všechnu tu tvrdou práci a všechnu tu dovednost v práci, že to znamená vzájemné soupeření [heb. qin·ʼathʹ]; i to je marnost a honba za větrem.“ (Ka 4:4; srovnej Ga 5:26.)

Kdyby Boží služebník žárlil na druhé kvůli jejich úspěchům, kvůli jejich majetku nebo kvůli tomu, čeho dosáhli, mohla by u něho vzniknout závist a chtivost, a mohlo by dokonce dojít k tomu, že by začal závidět těm, kdo jsou zlí, ale dobře se jim daří. To je něco, před čím Písmo varuje. Může se sice zdát, že se takovým lidem dlouho daří dobře, ale v Božím ustanoveném čase nad nimi bude rychle vykonán rozsudek; je totiž napsáno: „Nerozpaluj se kvůli zločincům. Nezáviď těm, kdo činí nespravedlnost. Vždyť uschnou rychle jako tráva.“ (Ža 37:1, 2) Jestliže někdo takovým lidem závidí, může pak začít napodobovat jejich násilnické způsoby, a ty jsou Jehovovi odporné. (Př 3:31, 32; 23:17; 24:1, 19; srovnej Ža 73:2, 3, 17–19, 21–23.)