Lyrická či hudební skladba, která vyjadřuje hluboký zármutek, jako je žal vyvolaný smrtí přítele nebo někoho milovaného; elegie. V díle Překladu nového světa je jako „žalozpěv“ obvykle přeloženo hebrejské slovo qi·nahʹ označující truchlivou skladbu, elegii nebo nářek.

Hebrejský výraz šig·ga·jónʹ v nadpise Žalmu 7 je rovněž přeložen jako „žalozpěv“ a může znamenat velmi citovou píseň s rychlými změnami rytmu. (Rbi8, ppč) Množné číslo tohoto hebrejského slova se objevuje u Habakuka 3:1, kde je přeloženo jako ‚žalozpěvy‘. Svou povahou jsou žalozpěvy spjaty s úpěním a bědováním (Ez 2:10) a alespoň některé z nich byly písemně zaznamenány a zachovaly se. Druhá Paralipomenon 35:25 uvádí, že Jeremjáš zpíval žalozpěv nad mrtvým králem Josijášem, a ukazuje, že kdysi existoval soubor žalozpěvů (heb. qi·nóthʹ), protože je zde řečeno: „Všichni zpěváci a zpěvačky hovoří o Josijášovi ve svých žalozpěvech až podnes; a mají je stanoveny jako předpis nad Izraelem a jsou napsány mezi žalozpěvy.“

Žalozpěvy jsou spojeny s truchlením, jako to bylo například, když Jehova řekl nevěrnému Izraeli: „Obrátím vaše svátky v truchlení a všechny vaše písně v žalozpěv.“ (Am 8:10) Pozdvihnouti hlas v žalozpěvu znamenalo zapět elegii neboli truchlivou skladbu, snad takovou, která mluvila o zavržení Jehovou nebo ukazovala protiklad mezi dřívější příznivou situací a pozdější situací nepříznivou. (Jer 7:29; Ez 19:1–14) Žalozpěv často zpívaly ženy. (Ez 27:32; Jer 9:20)

Některé žalozpěvy byly historické povahy, to znamená, že byly složeny po určité události například po smrti někoho drahého. Jedním příkladem takového typu je žalozpěv, který David zpíval v zármutku nad Saulem a Jonatanem, kteří zahynuli u hory Gilboa při válce s Filištíny. (2Sa 1:17–27; 1Sa 31:8) Král David také zpíval žalozpěv nad Abnerem po jeho pohřbu. (2Sa 3:31–34) Žalozpěvy, které se týkaly smrti nějakého člověka, sice mohly být složeny zčásti proto, aby přežijícím poskytly určitou útěchu, ale záměrem Božích služebníků nebylo tyto zemřelé oslavovat. (Ka 9:5, 10)

Kniha Nářky je žalozpěvem, který napsal Jeremjáš, když Babylóňané v roce 607 př. n. l. zničili Jeruzalém. Vyjadřuje nejen žal nad zpustošením, ale také ukazuje víru a naději v Jehovu; a pátá kapitola začíná žádostí k Bohu, aby pamatoval na svůj lid, který se stal ‚pouhým sirotkem  bez otce‘. (Ná 3:22–27; 5:1–3; viz heslo NÁŘKY [KNIHA].)

Některé žalozpěvy zaznamenané v Bibli jsou prorocké a živě líčí přicházející neštěstí, někdy tak živě, jako by k němu již došlo. Prorocké žalozpěvy byly zpívány proti Tyru a jeho králi (Ez 26:17; 27:1, 2; 28:11–19) a rovněž proti faraónovi a Egyptu. (Ez 32:2–16) V souvislosti se zničením Judy a Jeruzaléma je zmínka o tom, že je nad jejich zpustošením vznášen žalozpěv. (Jer 9:9–11)