V Bibli je o žebříku jediná zmínka, a to v 1. Mojžíšově 28:12, kde hebrejský výraz sul·lamʹ označuje žebřík, který Jákob viděl ve snu. Patriarcha viděl žebřík (nebo něco, co možná vypadalo jako vzestupná řada kamenných schodů) postavený na zemi, jehož vrcholek dosahoval do nebes. Po žebříku vystupovali a sestupovali Boží andělé, a nad ním bylo znázornění Jehovy Boha. (1Mo 28:13) Tento žebřík s anděly ukazuje, že mezi nebem a zemí existuje komunikace a že andělé významným způsobem slouží jako mezičlánek mezi Bohem a těmi, kdo mají jeho schválení.

Když Ježíš svým učedníkům řekl: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují k Synu člověka,“ měl možná na mysli Jákobovo vidění. (Jan 1:51)

Žebříky byly součástí obléhací výzbroje, která se používala v době války, a jsou často vyobrazeny na egyptských a asyrských památkách. Reliéf z Ninive ukazuje, jak Asyřané používali obléhací žebříky při útoku na Lakiš.

Ve starověku sloužily žebříky i k jiným účelům, používaly se například ve stavebnických řemeslech. Jsou například znázorněny na stéle z Ur-Nammu, která vyobrazuje stavění zikkuratu. Také na asyrském reliéfu, který byl nalezen v lokalitě Tell Halaf a o kterém se předpokládá, že pochází z devátého století př. n. l., je vyobrazen muž lezoucí po žebříku na datlovník.