I když české slovo „žebrat“ může mít i význam úpěnlivě prosit nebo žádat, tento rozbor se zabývá především žebráním v tom smyslu, že někdo ze zvyku veřejně prosí o milodar.

Patriarchální uspořádání, které — jak ukazuje Bible — existovalo před celosvětovou potopou za dnů Noema i po ní, nepochybně velmi pomáhalo předcházet situacím, kdy by se někdo ocitl osamocen, naprosto v úzkých a kdy by byl závislý na veřejné dobročinnosti; toto uspořádání tedy bránilo vzniku třídy chudých. Zdá se, že pohostinnost k cizím lidem nebo k těm, kdo cestovali, byla v dávných dobách docela běžnou zvyklostí; o takové pohostinnosti svědčí až na několik málo výjimek přinejmenším biblická zpráva. (1Mo 19:1–3; 2Mo 2:18–20; Sd 19:15–21) Rozvoj měst přispěl k oslabení patriarchálního uspořádání, a tato skutečnost spolu se sobeckou snahou zneužívat pohostinnost nebo dobročinnost jiných lidí, vedla k tomu, že se žebrání rozšířilo.

Žebrání se v zemích Orientu objevilo zjevně velmi dávno. O to pozoruhodnější je skutečnost, že Hebrejská písma nijak neukazují, že by v izraelském národě, od doby, kdy byl zformován, až do jeho odchodu do vyhnanství v Babylóně, žebrání v nějaké podobě existovalo nebo že by představovalo zvláštní problém. Když Izraelité vycházeli z Egypta a ze svého otroctví v té zemi, ‚vyprosili si [tvar heb. slovesa ša·ʼalʹ] od Egypťanů stříbrné předměty a zlaté předměty a přehozy a Egypťany obrali‘. (2Mo 12:35, 36) To však bylo v souladu s Božím příkazem a proroctvím, a očividně se to považovalo za oprávněnou náhradu za dlouhé roky otročení a bezpráví, které Izraelité snášeli od Egypťanů. (2Mo 3:21, 22; srovnej 5Mo 15:12–15.) Tím však nebyl stanoven žádný precedent, který by opravňoval k žebrání.

Mojžíšský Zákon obsahoval působivou soustavu jasných předpisů ve prospěch chudých, které když se dodržovaly, odstranily všechny důvody k žebrání. (3Mo 19:9, 10; 5Mo 15:7–10; 24:19–21; viz heslo DARY Z MILOSRDENSTVÍ.) V Hebrejských písmech je působivě vyjádřena důvěra, že Bůh se postará o ty, kdo lnou ke spravedlnosti. David tuto myšlenku potvrdil, když ve svém stáří prohlásil: ‚Neviděl jsem nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá [„žebrati“, KB; tvar heb. slova biq·qešʹ] chléb‘; navíc je ukázáno, že takoví spravedliví lidé byli sami ve své štědrosti velkorysí. (Ža 37:25, 26; naproti tomu viz zkušenost odpadlého Jeruzaléma popsanou v Ná 1:11; 4:4.) Na druhé straně, Přísloví 20:4 vykreslují lenocha, který ‚žebrá v čase sklizně‘, a Žalm 109:10 popisuje vykonání rozsudku nad ničemnými, jejichž ‚synové jsou nuceni bloudit; a budou  žebrat a ze svých opuštěných míst budou hledat potravu‘. V uvedených dvou textech se slovem „žebrat“ překládá hebrejský výraz ša·ʼalʹ, který má základní význam ‚vyžádat si‘ nebo ‚žádat‘ (2Mo 3:22; 1Kr 3:11); tyto dva případy se však vztahují na žádost, která je vznesena aktivně a možná veřejně, způsobem, který je typický pro žebrání.

Zdá se, že během období od návratu Židů z vyhnanství (537 př. n. l.) do doby, kdy se na pozemské scéně objevil Ježíš, se mezi Židy rozšířila představa, že dávání almužen neboli milodarů samo o sobě stačí k záchraně. Dokazuje to výrok, který obsahuje apokryfní Kniha Sirachovcova (3:33) (která byla napsána počátkem druhého století př. n. l.), že „almužna zahlazuje hříchy“. (ČB-Hč) Takový názor bezpochyby žebrání podporoval. (Srovnej Mt 6:2, kde Ježíš okázalé dávání odsoudil.)

Nadvláda cizích velmocí přinesla židovskému národu útlak a nepochybně byla příčinou závažného porušování mojžíšského Zákona, pokud jde o pozemková dědická práva a podobná opatření. Tato skutečnost spolu s filozofiemi falešného náboženství, která opomíjela lidem vštěpovat pravou a zásadovou lásku k bližnímu (Mt 23:23; Lk 10:29–31), také nesly spoluodpovědnost za to, že se žebrání v Palestině rozmohlo. V Křesťanských řeckých písmech tedy nacházíme mnoho zmínek o žebrácích, kteří v té zemi byli.

Mezi žebráky, kteří žili za dnů Ježíše a apoštolů, jsou popsáni slepí, chromí a jinak nemocní lidé. Někteří z těchto lidí možná oslepli následkem oftalmie (oční nemoci, která je na Blízkém východě dodnes obvyklá). (Mr 10:46–49; Lk 16:20, 22; 18:35–43; Jan 9:1–8; Sk 3:2–10) Stejně jako dnes i tehdy si žebráci vybírali místa na hlavních třídách nebo blízko míst, kudy procházely zástupy lidí, například v areálu chrámu. Navzdory tomu, že dávání almužen se pokládalo za důležité, pohlíželo se na žebráky svrchu, a proto správce z Ježíšova podobenství řekl: „Žebrat se stydím.“ (Lk 16:3)

Dvě řecká slovesa, která se používala k označení žebrání, jsou příbuzná se slovem ai·teʹo, jež znamená ‚prosit‘. (Mt 7:7)

Řecké slovo pto·chosʹ, které použil Lukáš (16:20, 22), když zaznamenal Ježíšovu zmínku o žebráku Lazarovi, popisuje člověka, který se krčí a hrbí, a toto slovo se vztahuje na velmi chudé, nuzné lidi — na žebráky. Tentýž výraz je v Matoušovi 5:3 použit k označení těch, kdo „si uvědomují svou duchovní potřebu [‚těch, kdo jsou žebráci o ducha‘, Rbi8, ppč]“ („chudí duchem“, KB). Dílo Word Studies in the New Testament (1957, sv. I, s. 36) od M. R. Vincenta říká o použití slova pto·chosʹ v tomto textu, že „je zde velmi názorné a vhodné, protože označuje krajní duchovní nouzi, jejíž uvědomění si předchází vstupu do Božího království a z níž se člověk nemůže dostat svým vlastním úsilím, ale pouze díky velkorysému Božímu milosrdenství“.

Stejný výraz použil také apoštol Pavel, když v Galaťanům 4:9 vyjádřil svůj zájem o ty, kdo se ‚obraceli zpět k slabým a ubohým [pto·chaʹ] základním věcem‘, které prováděli dříve. Takové věci byly ‚ubohé‘ v porovnání s duchovním bohatstvím, které mohli křesťané získat prostřednictvím Krista Ježíše.

Ačkoli Ježíš a jeho apoštolové projevovali žebrákům laskavost, žebrání nepodporovali; přestože vděčně přijímali pohostinnost, sami nežebrali. Těm, kdo Ježíše následovali pouze proto, aby dostali chléb, Ježíš řekl, že se nemají zajímat o ‚pokrm, který zaniká, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu‘. (Jan 6:26, 27) Než Petr použil své duchovní dary, aby uzdravil chromého žebráka v chrámu, řekl mu: „Stříbro a zlato nevlastním, ale co opravdu mám, to ti dám.“ (Sk 3:6) Ačkoli apoštolové byli občas hladoví, bez domova a bez oblečení, lopotili se, ‚pracovali svýma vlastníma rukama nocí i dnem, aby nebyli pro ostatní břemenem‘. (1Ko 4:11, 12; 1Te 2:9) Mezi křesťany platila zásada: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2Te 3:10–12)