Dospělá osoba ženského pohlaví, tedy ta, která má již za sebou pubertu. Hebrejský výraz pro ženu je ʼiš·šahʹ (doslova člověk ženského rodu) a tento výraz lze také přeložit jako „manželka“. Podobně se jako „žena“ a „manželka“ překládá i řecký výraz gy·neʹ.

Stvoření. Než člověk Adam stačil požádat o nějakého lidského druha, Bůh — jeho Stvořitel — mu ho obstaral. Jehova postavil Adama do zahrady Eden, dal mu zákon o stromu poznání dobrého a špatného a potom řekl: „Pro člověka není dobré, aby byl stále sám. Udělám mu pomocnici jako jeho doplněk.“ (1Mo 2:18) Bůh člověku neuložil, aby si šel hledat druha mezi zvířaty, ale přiváděl je k Adamovi, aby je pojmenoval. Adam nebyl citově přitahován ke zvířatům a byl schopen rozpoznat, že mezi zvířaty pro něj není žádný vhodný společník. (1Mo 2:19, 20) „Jehova Bůh tedy uvedl na člověka hluboký spánek, a zatímco on spal, vzal jedno z jeho žeber a nad jeho místem pak tělo uzavřel. A Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby ze žebra, které vzal z člověka, postavil ženu a aby ji přivedl k člověku. Člověk pak řekl: ‚To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ta se bude nazývat Žena, protože byla vzata z muže.‘“ (1Mo 2:21–23)

Postavení a odpovědnost. Žena byla stvořena z muže, a proto byla svou existencí na  muži závislá. Protože byla částí muže, „jedním tělem“ s ním, jeho doplňkem a pomocnicí, byla mu podřízena jako své hlavě. I ona byla pod Božím zákonem o stromu poznání dobrého a špatného, jenž byl dán Adamovi. Odpovědností ženy bylo pracovat pro dobro muže. Měli mít spolu děti a měli vládnout nad zvířaty. (1Mo 1:28; 2:24)

V biblických dobách bylo pravidlem, že ženy vstupovaly do manželství, a proto se Písmo obvykle zabývá odpovědností ženy vzhledem k jejímu postavení manželky. V prvé řadě měly všechny ženy v Izraeli povinnost sloužit Jehovovi Bohu a uctívat ho správným způsobem. Pěkným příkladem je Abigail, která se stala manželkou Davida potom, co její nedobrý manžel Nabal zemřel. Ačkoli Nabal jednal špatně, když odmítl použít své hmotné věci, aby pomohl Davidovi — Jehovovu pomazanému —, Abigail si uvědomila, že ona jako Nabalova manželka není povinna připojit se k manželovu jednání, jež bylo proti Jehovově vůli. Jehova jí požehnal, když jeho pomazanému pomohla a ukázala tím, že lpí na správném uctívání. (1Sa 25:23–31, 39–42)

V druhé řadě měly ženy povinnost poslouchat svého manžela. Její odpovědností bylo tvrdě pracovat pro dobro své domácnosti a přinášet čest svému manželovi jako hlavě. To jí přinášelo tu největší slávu. Přísloví 14:1 říkají: „Opravdu moudrá žena vybudovala svůj dům, ale pošetilá jej strhává svýma vlastníma rukama.“ Manželka měla mluvit o manželovi vždy dobře a podporovat tak úctu ostatních lidí k němu a on na ni měl být hrdý. „Schopná manželka je korunou pro svého majitele, ale jako hniloba v jeho kostech je ta, která jedná hanebně.“ (Př 12:4) Čestné postavení a výsady, které jako manželka měla spolu s požehnáním za její věrnost, pracovitost a moudrost, jsou popsány ve 31. kapitole Přísloví. (Viz heslo MANŽELKA.)

Hebrejka, která byla matkou, měla hodně práce, když své děti vedla ke spravedlnosti, k úctě a pracovitosti, a často mohla radou a svým vlivem hodně prospět svým synům, když byli starší. (1Mo 27:5–10; 2Mo 2:7–10; Př 1:8; 31:1; 2Ti 1:5; 3:14, 15) Od své matky se především dívky učily umění vařit, tkát a vést domácnost, kdežto otec učil syna řemeslu. Manželka také mohla svému manželovi volně vyjádřit svůj názor (1Mo 16:5, 6) a někdy mu pomáhala, aby dospěl ke správnému rozhodnutí. (1Mo 21:9–13; 27:46–28:4)

Nevěstu pro muže obvykle vybírali rodiče. Stejně jako to bylo dříve v případě Rebeky, nepochybně i pod Zákonem měla dívka možnost vyjádřit své pocity a svůj názor v této záležitosti. (1Mo 24:57, 58) Ačkoli tehdy existovala polygamie, a původní stav monogamního manželství Bůh obnovil, až když byl ustanoven křesťanský sbor (1Mo 2:23, 24; Mt 19:4–6; 1Ti 3:2), řídily se tyto polygamní vztahy určitými pravidly.

Dokonce i zákony týkající se vojenské služby byly pro manželku i manžela příznivé, protože novomanžel byl po dobu jednoho roku zproštěn vojenské služby. To manželům umožňovalo, aby využili právo mít dítě, protože to pak bylo velkou útěchou pro matku, když byl manžel pryč, a ještě více, pokud v boji zemřel. (5Mo 20:7; 24:5)

Zákony platily stejnou měrou pro muže i ženy, pokud se dopustili cizoložství, krvesmilstva, sodomie a dalších zločinů. (3Mo 18:6, 23; 20:10–12; 5Mo 22:22) Žena neměla nosit mužské šaty a muž ženské — tento zvyk mohl vést k nemravnosti včetně homosexuality. (5Mo 22:5) Ženy mohly mít prospěch ze Sabatů, ze zákonů týkajících se Nazirejců, ze svátků a obecně ze všeho, co Zákon poskytoval. (2Mo 20:10; 4Mo 6:2; 5Mo 12:18; 16:11, 14) Matku stejně jako otce bylo třeba ctít a poslouchat. (3Mo 19:3; 20:9; 5Mo 5:16; 27:16)

Výsady v křesťanském sboru. U těch, kdo mají od Boha nebeské povolání (Heb 3:1), aby se stali spoludědici s Ježíšem Kristem, není v duchovním smyslu rozdíl mezi muži a ženami. Apoštol napsal: „Všichni jste vlastně Božími syny prostřednictvím své víry v Krista Ježíše . . . , není muž ani žena, neboť všichni jste jedna osoba ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Ga 3:26–28) Všichni tito lidé musí při vzkříšení projít změnou své přirozenosti, aby se stali podílníky na „božské přirozenosti“ — stavu, kdy žádný z nich nebude ženou, protože duchovní bytosti nejsou ženského pohlaví; pohlaví je totiž Božím prostředkem k rozmnožování pozemských tvorů. (2Pe 1:4)

Kazatelky dobré zprávy. Ženy, o nichž se v Joelově proroctví mluví jako o ‚dcerách‘  a ‚otrokyních‘, patřily k lidem, kteří o Letnicích roku 33 n. l. dostali dar svatého ducha. Od toho dne křesťanky, které byly obdařeny těmito dary, mluvily cizími jazyky, jimž dříve nerozuměly, a ‚prorokovaly‘ — to nutně neznamená, že předpovídaly budoucí věci, ale znamená to, že mluvily o biblických pravdách. (Joe 2:28, 29; Sk 1:13–15; 2:1–4, 13–18; viz heslo PROROKYNĚ.)

Křesťanky rozmlouvaly o biblických pravdách nejen se svými spoluvěřícími. Předtím než Ježíš vystoupil do nebe, řekl svým následovníkům: „Přijmete moc, až na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samaří a do nejvzdálenější končiny země.“ (Sk 1:8) V den Letnic roku 33 n. l. byl na Ježíšovy následovníky vylit svatý duch, a celá skupina asi 120 učedníků (včetně některých žen) tak byla zmocněna stát se Ježíšovými svědky (Sk 1:14, 15; 2:3, 4); a Joelovo proroctví (2:28, 29), které při této příležitosti citoval Petr, se o těchto ženách také zmiňovalo. Patřily tak k lidem, kteří měli odpovědnost být Ježíšovými svědky ‚v Jeruzalémě, v celé Judeji a Samaří a do nejvzdálenější končiny země‘. V souladu s tím apoštol Pavel později napsal, že Euodie a Syntyche s ním ve Filipech „zápasily bok po boku za dobrou zprávu“, a Lukáš se zmiňuje o Priscille, která se v Efezu se svým manželem Aquilou podílela na ‚přesnějším objasňování Boží cesty‘. (Fil 4:2, 3; Sk 18:26)

Sborová shromáždění. Existovala shromáždění, na nichž tyto ženy mohly prorokovat, nebo se mohly modlit, pokud měly pokrývku hlavy. (1Ko 11:3–16; viz heslo POKRÝVKA HLAVY.) Nicméně na těch shromážděních, která byla zjevně veřejná, když se na jednom místě shromáždil „celý sbor“ a rovněž „nevěřící“ (1Ko 14:23–25), měly ženy ‚mlčet‘. Pokud se ‚chtěly něco naučit, měly se doma zeptat svých manželů, neboť je potupné, aby žena mluvila ve sboru‘. (1Ko 14:31–35)

Ženě sice nebylo dovoleno vyučovat na sborových shromážděních, ale mohla vyučovat ty lidi mimo sbor, kteří toužili poznat biblickou pravdu a dobrou zprávu o Ježíši Kristu (srovnej Ža 68:11), a rovněž měla být pro mladé ženy (a děti) ve sboru ‚učitelkou toho, co je dobré‘. (Tit 2:3–5) Žena však neměla uplatňovat autoritu nad mužem nebo se s muži přít například na sborových shromážděních. Žena měla mít na paměti to, co se stalo Evě, a to, jak se Bůh vyjádřil v otázce postavení ženy potom, co Adam a Eva zhřešili. (1Ti 2:11–14; 1Mo 3:16)

Muži slouží jako dozorci a služební pomocníci. V rozboru o ‚darech na lidech‘, které dal Kristus sboru, není žádná zmínka o ženách. Slova „apoštoly“, „proroky“, „evangelisty“, „pastýře“ a „učitele“ jsou všechna v mužském rodu. (Ef 4:8, 11) V American Translation je Efezanům 4:11 přeloženo: „A dal nám některé muže jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako misionáře, některé jako pastory a učitele.“ (Srovnej Mo, NS; také Ža 68:18.)

V plném souladu s tím apoštol Pavel, když psal Timoteovi o požadavcích, jež mají splňovat ‚dozorci‘ (e·piʹsko·poi), kteří jsou také ‚staršími muži‘ (pre·sbyʹte·roi), a ‚služební pomocníci‘ (di·aʹko·noi) ve sboru, konkrétně uvedl, že to musí být muži, a pokud jsou ženatí, potom muž musí být „manžel jedné manželky“. Žádný z apoštolů nepojednával o úřadu „diákonky“ (di·a·koʹnis·sa). (1Ti 3:1–13; Tit 1:5–9; srovnej Sk 20:17, 28; Fil 1:1.)

Foibé je sice uvedena (Ří 16:1) jako ‚služebnice‘ (di·aʹko·nos bez určitého členu v řečtině), ale je zřejmé, že nebyla jmenovanou služební pomocnicí sboru, protože Písmo o žádném takovém opatření nemluví. Apoštol neříkal členům sboru, aby od ní příjímali pokyny, ale naopak, aby jí dobře přijali a aby ‚jí pomohli v jakékoli záležitosti, v níž by je snad potřebovala‘. (Ří 16:2) Pavlova zmínka o Foibé jako o služebnici zjevně souvisí s její činností při kázání dobré zprávy; Pavel o ní mluvil jako o služebnici, která byla spojena se sborem v Kenchrejích. (Srovnej Sk 2:17, 18.)

Doma. Žena je v Písmu popsána jako ‚slabší, totiž ženská nádoba‘. Podle toho by s ní manžel měl zacházet. (1Pe 3:7) Žena má mnoho výsad, například s manželovým schválením a pod jeho vedením se má podílet na poučování dětí a spravování domácích záležitostí. (1Ti 5:14; 1Pe 3:1, 2; Př 1:8; 6:20; kap. 31) Je její povinností podřizovat se manželovi. (Ef 5:22–24) Je povinna dávat manželovi to, co mu patří. (1Ko 7:3–5)

Ozdoby. Bible sice ozdoby na oblečení nebo nošení šperků nezakazuje, ale přikazuje, aby určujícím faktorem zdobení byla skromnost a uměřenost. Apoštol dává pokyny, aby byl  oděv žen dobře upravený a aby se ženy zdobily „se skromností a zdravou myslí“. Neměl by se klást důraz na módní účesy, ozdoby a nákladné oblečení, ale naopak na věci, které přispívají k duchovní kráse — totiž na ‚dobré skutky‘ a na ‚utajeného člověka srdce v neporušitelném šatu tichého a mírného ducha‘. (1Ti 2:9, 10; 1Pe 3:3, 4; srovnej Př 11:16, 22; 31:30.)

Těmto pokorným ženám, které projevují cudné, uctivé, zbožné chování, apoštol Petr říká, že „se staly [Sářinými] dětmi za předpokladu, že dále činíte dobro a nebojíte se žádné příčiny ke zděšení“. Tyto manželky tedy mají úžasnou příležitost stát se potomky věrné Sáry, a to nikoli tělesným původem, ale tím, že ji napodobují. Sára měla výsadu porodit Izáka a stát se tak předkem Ježíše Krista, který byl hlavním ‚Abrahamovým semenem‘. (Ga 3:16) Křesťanské manželky, které se prokazují v obrazném smyslu jako Sářiny dcery i vzhledem k nevěřícímu manželovi, si tedy mohou být jisty, že obdrží bohatou odměnu z Božích rukou. (1Pe 3:6; 1Mo 18:11, 12; 1Ko 7:12–16)

Ženy, které sloužily Ježíšovi. V souvislosti s Ježíšovou pozemskou službou měly i ženy určité výsady, nebyly to však výsady, které dostalo 12 apoštolů a potom 70 evangelistů. (Mt 10:1–8; Lk 10:1–7) Mnoho žen sloužilo Ježíšovi ze svého majetku. (Lk 8:1–3) Jedna žena Ježíše několik dnů před jeho smrtí pomazala olejem a za tento skutek jí Ježíš slíbil: „Kdekoli v celém světě se bude kázat tato dobrá zpráva, jistě se bude také vyprávět, co udělala tato žena, jako upomínka na ni.“ (Mt 26:6–13; Jan 12:1–8) Zejména ženy patřily k těm, komu se Ježíš zjevil v den svého vzkříšení, a ženy byly mezi těmi, komu se zjevil i později. (Mt 28:1–10; Jan 20:1–18)

Obrazné použití. V několika případech byly ženy použity symbolicky ke znázornění sborů nebo lidských organizací. Byly také použity jako symbol města. O Kristově oslaveném sboru se mluví jako o jeho „nevěstě“ a sbor je také nazván „svaté město, Nový Jeruzalém“. (Jan 3:29; Zj 21:2, 9; 19:7; srovnej Ef 5:23–27; Mt 9:15; Mr 2:20; Lk 5:34, 35.)

Jehova mluví o izraelském sboru neboli národu jako o své ‚ženě‘, a o sobě jako o jejím ‚manželském vlastníkovi‘, protože mezi nimi byl vztah na základě smlouvy Zákona. V tomto duchu Jehova mluví k Izraeli v proroctvích o obnově a někdy svá slova adresuje Jeruzalému, vládnímu městu tohoto národa. ‚Synové‘ a ‚dcery‘ (Iz 43:5–7) této ženy byli příslušníci izraelského národa. (Iz 51:17–23; 52:1, 2; 54:1, 5, 6, 11–13; 66:10–12; Jer 3:14; 31:31, 32)

V mnoha případech se i o jiných národech nebo městech mluví jako o ženách. Patří k nim Moab (Jer 48:41), Egypt (Jer 46:11), Rabba Ammonitů (Jer 49:2), Babylón (Jer 51:13) a symbolický Velký Babylón. (Zj 17:1–6; viz hesla DCERA; VELKÝ BABYLÓN.)

Žena z 1. Mojžíšovy 3:15. V době, kdy Bůh odsoudil prarodiče lidstva, Adama a Evu, dal slib o semeni, které zplodí ‚žena‘ a které zhmoždí hadovi hlavu. (1Mo 3:15) Zde jde o „posvátné tajemství“, které Bůh zamýšlel v pravý čas odhalit. (Kol 1:26) Klíč k tomu, kdo je tato ‚žena‘, poskytují některé okolnosti, které nastaly v době, kdy byl dán tento prorocký slib. Její semeno mělo rozdrtit hadovi hlavu, a proto to muselo být něco víc než jen lidské semeno. Písmo totiž ukazuje, že ten, komu byla určena Boží slova, nebyl doslovný pozemský had. Ze Zjevení 12:9 vyplývá, že „had“ je duchovní osoba, Satan Ďábel. ‚Žena‘ v proroctví tedy nemůže být lidská žena, jako byla například Marie, Ježíšova matka. Tuto otázku objasňuje apoštol Pavel v Galaťanům 4:21–31. (Viz heslo SEMENO.)

Pavel v této pasáži mluví o Abrahamově svobodné manželce a o jeho konkubíně Hagar a říká, že Hagar odpovídá doslovnému městu Jeruzalém, které bylo pod smlouvou Zákona, a jeho ‚děti‘ byly příslušníci židovského národa. Pavel říká, že Abrahamova manželka Sára odpovídá ‚Jeruzalému nahoře‘, který je duchovní matkou Pavla a jeho duchem zplozených společníků. Tato nebeská „matka“ je také ‚matkou‘ Krista, který je Pavlovým nejstarším duchovním bratrem. Otcem všech těchto Pavlových duchovních bratrů je Bůh. (Heb 2:11, 12; viz heslo SVOBODNÁ ŽENA.)

Z toho logicky vyplývá, že ‚žena‘ v 1. Mojžíšově 3:15 bude duchovní ‚žena‘, a je to v souladu s Písmem. Kristova ‚nevěsta‘ neboli ‚manželka‘ není nějaká jednotlivá žena, ale žena kolektivní, která se skládá z mnoha duchovních členů (Zj 21:9), a proto ‚žena‘, která rodí duchovní syny Bohu, Boží ‚manželka‘ (prorocky  předpověděná již zmíněnými slovy Izajáše a Jeremjáše), je také tvořena mnoha duchovními osobami. Je to skupina osob — nebeská organizace.

Tato „žena“ je popsána v Janově vidění ve 12. kapitole Zjevení. Je o ní řečeno, že rodí syna, vládce, který má „pást všechny národy železnou holí“. (Srovnej Ža 2:6–9; 110:1, 2.) Toto vidění dostal Jan dlouho po Ježíšově narození a také dlouho potom, co Bůh Ježíše pomazal jako Mesiáše. Jelikož se zjevně jedná o Ježíše, toto vidění se nemůže vztahovat k jeho lidskému narození, ale k nějaké další události, totiž k tomu, když dostal královskou moc. Je zde tedy zobrazeno zrození Božího mesiášského Království.

Tato kapitola Zjevení dále ukazuje, jak Satan pronásleduje „ženu“ a vede válku se „zbývajícími z jejího semene“. (Zj 12:13, 17) Tato „žena“ je v nebi, a protože je v tu dobu Satan svržen na zemi (Zj 12:7–9), nemůže působit na ty osoby v nebi, z nichž se „žena“ skládá. Může však působit na zbývající z jejího „semene“, kteří jsou jejími dětmi a bratry Ježíše Krista ještě zde na zemi. V tomto smyslu pronásleduje „ženu“.

Jiné použití. Bůh předpověděl, že bude-li Izrael neposlušný a poruší-li jeho smlouvu, nastane hlad, a řekl: „Deset žen pak bude péci váš chléb skutečně jen v jedné peci, a budou dávat váš chléb zpět podle váhy.“ Hlad měl být tak velký, že deset žen bude potřebovat jen jedinou pec, kdežto za normálních okolností by každá pekla ve své peci. (3Mo 26:26)

Jehova varoval před neštěstím, které na Izrael přijde za jeho nevěrnost, a potom skrze proroka Izajáše řekl: „A v ten den sedm žen skutečně popadne jednoho muže a řeknou: ‚Budeme jíst svůj vlastní chléb a nosit své vlastní přehozy; jen ať jsme nazvány tvým jménem, aby byla sňata naše pohana.‘“ (Iz 4:1) V předchozích dvou verších (Iz 3:25, 26) Bůh poukázal na to, že izraelští muži padnou ve válce. Řekl tudíž Izraeli, že se to promítne na mužské populaci národa a vznikne situace, kdy se několik žen přidrží jednoho muže. Budou rády, že mohou nosit jeho jméno a že jim muž bude věnovat alespoň nějakou pozornost, i když se o ni budou muset dělit s jinými ženami. Budou ochotny přijmout polygamní uspořádání nebo konkubinát, jen aby v životě muže hrály alespoň nějakou roli. Tak z nich bude odňata určitá část pohany, která je spojena s vdovstvím či svobodným stavem a bezdětností.

V proroctví, jež mělo utěšit Izrael, Jehova řekl: „Jak dlouho se budeš obracet sem a tam, nevěrná dcero? Vždyť Jehova stvořil na zemi novou věc: pouhá žena bude dotírat na zdatného muže.“ („Žena se bude ucházet o muže“, EP.) (Jer 31:22) Až do té doby Izrael, s nímž byl Bůh prostřednictvím smlouvy Zákona v manželském vztahu, se nevěrně obracel „sem a tam“. Jehova nyní zve ‚izraelskou pannu‘, aby si postavila označení cesty a ukazatele, které jí povedou zpět, a upnula své srdce k silnici, jež vede zpět. (Jer 31:21) Jehova vloží do této dcery svého ducha, takže ona bude velmi dychtit, aby se vrátila. Jako manželka, která naléhá na svého manžela, aby se s ním udobřila, tak bude Izrael naléhat na Jehovu Boha, aby s ním — se svým manželem — obnovil dobrý vztah.

‚Touha žen.‘ Danielovo proroctví říká o „králi severu“: „A nebude brát v úvahu Boha svých otců, a nebude brát v úvahu touhu žen a žádného jiného boha, ale zvelebí se nad každého. Ale bude vzdávat ve svém postavení slávu bohu tvrzí.“ (Da 11:37, 38) ‚Ženy‘ zde mohou představovat slabší národy, které se jako slabší nádoby stanou ‚služebnými‘ ‚krále severu‘. Mají své bohy, po kterých touží a které uctívají, ale „král severu“ těmito bohy pohrdá a vzdává poctu bohu militarismu.

Symbolické „kobylky“. Ve Zjevení 9:1–11 je vidění symbolických „kobylek“ a tyto kobylky jsou vylíčeny, že mají „vlasy . . . jako vlasy ženské“. V souladu s biblickou zásadou, že dlouhé vlasy ženy jsou znakem podřízenosti jejímu manželovi jako hlavě, musí vlasy těchto symbolických „kobylek“ představovat podřízenost osob, které kobylky symbolizují, tomu, kdo je v tomto proroctví jejich hlavou a králem. (Viz heslo ABADDON.)

144 000 těch, kdo se „neposkvrnili se ženami“. Zjevení 14:1–4 popisuje 144 000 osob, jak stojí před Beránkem na hoře Sion, a je o nich řečeno, že byli „koupeni ze země. To jsou ti, kdo se neposkvrnili se ženami; jsou vskutku panenští.“ Zjevení ukazuje, že mají k Beránkovi důvěrnější vztah než kdokoli jiný a pouze oni dovedou zpívat „novou píseň“. (Zj 14:1–4) Z toho plyne, že tvoří Beránkovu „nevěstu“. (Zj  21:9) Stojí s Beránkem na nebeské hoře Sion, a to znamená, že jde o duchovní osoby. Skutečnost, že „se neposkvrnili se ženami“, a to, že jsou „panenští“, tudíž neznamená, že by nikdo z těchto 144 000 nebyl v manželství. Písmo totiž Kristovým spoludědicům nezakazuje, aby v době, kdy jsou na zemi, vstoupili do manželství. (1Ti 3:2; 4:1, 3) Ani z toho nevyplývá, že všech 144 000 byli muži, protože pokud jde o duchovní vztah Kristových spoludědiců, „není muž ani žena“. (Ga 3:28) ‚Ženy‘ musí být tudíž symbolické ženy, nepochybně náboženské organizace, jako je Velký Babylón a její ‚dcery‘ — falešné náboženské organizace. Ti, kdo se k nim připojují a spolupracují s nimi, nemohou zůstat neposkvrnění. (Zj 17:5) Ježíš Kristus je Jehovův velký Velekněz, a proto je tento symbolický popis v souladu i s požadavkem Zákona, že izraelský velekněz si smí vzít za manželku pouze pannu. (3Mo 21:10, 14; 2Ko 11:2; Heb 7:26)

Vysvětlení, proč Ježíš Marii oslovil „ženo“, lze najít pod heslem MARIE č. 1 (Ježíšova úcta a láska k Marii).