KDYŽ byli v roce 607 př. n. l. židovští zajatci odvedeni do vyhnanství v Babylóně a část jich utekla do Egypta, stal se z kdysi vzkvétající judské země „opuštěný úhor bez obyvatele“. (Jer 9:11) Jehova, Bůh, který projevuje milující laskavost, však nechtěl svůj lid nechat ve vyhnanství navždy. Předpověděl, že budou „muset sloužit babylónskému králi sedmdesát let“, a potom že bude věrný ostatek osvobozen. (Jer 25:11, 12; 29:10–14) Uskutečnění Božího stanoveného záměru nemohla zvrátit ani zdánlivě nedobytná světová velmoc, jakou byl Babylón. To, že se Židé z vyhnanství vrátili, ukazuje, s jakou neomylnou přesností se plní Jehovova proroctví.

Dokonce ještě před uplynutím 70 let vyhnanství — v roce 539 př. n. l. — Babylón podlehl útočícím vojskům perského krále Kýra. V prvním roce své vlády nad Babylónem pak vydal Kýros rozhodnutí, které židovským vyhnancům umožnilo návrat do Jeruzaléma. (Ezr 1:1–4) Ostatek asi 200 000 osob (mužů, žen i dětí) se vydal na cestu a v roce 537 př. n. l. dorazil do Judy. (Ezr 1:5–3:1; 4:1) A právě tehdy uplynulo přesně 70 let zpustošení země.

V té době se však nevrátili všichni vyhnanci. V roce 468 př. n. l. se společně s knězem Ezrou vrátila další skupina Židů, kteří do Jeruzaléma přinesli dary na chrám. (Ezr 7:1–8:32) V roce 455 př. n. l. přišel ze Šušanu Nehemjáš, aby znovu vybudoval jeruzalémské zdi. (Ne 2:5, 6, 11) Písmo neuvádí, kudy přesně se tito Židé vraceli, ale určité rozumné možnosti jsou uvedeny na mapce.