[pozemský člověk; lidstvo; z kořene, jenž znamená „červený“].

Toto hebrejské slovo se překládá jako „člověk“, „lidstvo“ nebo „pozemský člověk“, v Písmu se vyskytuje více než 560krát a vztahuje se na jednotlivce i na lidstvo jako celek. Také se používá jako vlastní jméno.

1. Bůh řekl: „Udělejme člověka k našemu obrazu.“ (1Mo 1:26) To bylo opravdu historické prohlášení! A ‚Boží syn‘ Adam zaujímá v dějinách mimořádné postavení — byl to první lidský tvor! (Lk 3:38) Adam byl nejslavnějším Jehovovým stvořitelským dílem na zemi nejen proto, že byl stvořen téměř na konci šesti stvořitelských období, ale také proto — a to je mnohem důležitější —, že byl ‚stvořen k obrazu Božímu‘. (1Mo 1:27) Dokonalý člověk Adam svou duševní silou a svými schopnostmi tedy daleko převyšoval všechny ostatní pozemské tvory. Převyšují je i jeho degenerovaní potomci, i když v mnohem menší míře.

V jakém ohledu byl Adam stvořen k Boží podobě?

Adam byl stvořen k podobě svého Vznešeného Stvořitele v tom smyslu, že měl božské vlastnosti, totiž lásku, moudrost, spravedlnost a moc; měl tedy mravní smysl, s nímž souvisí svědomí, a to bylo u pozemských tvorů něco naprosto nového. Adam byl stvořen k Božímu obrazu, a proto měl být správcem celé země a měl mít v podřízenosti mořské i zemské tvory a nebeské ptáky.

Adam nemusel být celkově nebo částečně duchovním tvorem, aby mohl mít podobné vlastnosti jako Bůh. Jehova vytvořil člověka z prachových částic zemské půdy, vložil do něj životní sílu, takže se Adam stal živou duší, a dal mu schopnost zrcadlit obraz a podobu svého Stvořitele. „První člověk je ze země a udělaný z prachu.“ „První člověk Adam se stal živou duší.“ (1Mo 2:7; 1Ko 15:45, 47) To se stalo v roce 4026 př. n. l. Pravděpodobně na podzim  toho roku, protože nejstarší kalendáře lidstva začínaly podzimem, přibližně 1. říjnem, nebo prvním novým měsícem občanského lunárního roku. (Viz heslo ROK.)

Adamovým domovem byl skutečně neobyčejný ráj, opravdová zahrada rozkoše nazývaná Eden. (Viz heslo EDEN č. 1.) Ta mu poskytovala všechny věci potřebné k životu, protože tam byl ‚každý strom žádoucí na pohled a dobrý k jídlu‘, díky nimž měl Adam neustále dostatek potravy. (1Mo 2:9) Všude kolem Adama byly všechny možné druhy mírumilovných zvířat. Jenom Adam byl sám. Nebyl tam žádný jiný tvor ‚podle jeho druhu‘, se kterým by si mohl povídat. Jehova chápal, že „pro člověka není dobré, aby byl stále sám“. Provedl tedy operaci, první a jedinou svého druhu, vyňal Adamovi žebro a z něho mu vytvořil protějšek, ženu, která se měla stát jeho manželkou a matkou jeho dětí. Adam měl z této krásné pomocnice a trvalé družky nesmírnou radost, a proto zvolal první zaznamenaná básnická slova „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla“ a nazval ji žena, „protože byla vzata z muže“. Později dal Adam své manželce jméno Eva. (1Mo 2:18–23; 3:20) Pravdivost této zprávy je potvrzena Ježíšem a apoštoly. (Mt 19:4–6; Mr 10:6–9; Ef 5:31; 1Ti 2:13)

Jehova tyto novomanžele navíc obdařil radostnou prací. (Srovnej Ka 3:13; 5:18.) Nebyli odsouzeni k nečinnosti. Měli stále pilně pracovat na úpravě a ošetřování svého rajského domova, a až by se rozmnožili a naplnili zemi miliardami svých potomků, měli tento ráj rozšířit po celé zemi. To byl Boží příkaz. (1Mo 1:28)

„Bůh viděl všechno, co udělal, a pohleďme, bylo to velmi dobré.“ (1Mo 1:31) Adam byl opravdu hned od začátku v každém ohledu dokonalý. Byl vybaven schopností mluvit a měl velmi bohatou slovní zásobu. Všem živým tvorům ve svém okolí dokázal dát jméno, které mělo smysl. Byl schopen rozmlouvat se svým Bohem i se svou manželkou.

Z těchto a mnoha dalších důvodů měl Adam povinnost milovat, uctívat a naprosto přesně poslouchat svého vznešeného Stvořitele. Kromě toho mu univerzální Zákonodárce jasně vysvětlil jednoduchý zákon i to, jak ho má poslouchat, a podrobně ho informoval o oprávněném a přiměřeném trestu za neposlušnost: „Ale pokud jde o strom poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“ (1Mo 2:16, 17; 3:2, 3) Přestože tento zákon jasně ukazoval, že neposlušnost má za následek přísný trest, Adam neposlechl.

Následky hříchu. Eva byla důkladně oklamána Satanem Ďáblem, ale „Adam nebyl oklamán“, říká apoštol Pavel. (1Ti 2:14) Adam se s plným vědomím, úmyslně a dobrovolně rozhodl pro neposlušnost, a potom se jako zločinec pokoušel ukrýt. Když byl předveden před soud, neprojevil zármutek či lítost ani nežádal o odpuštění, ale naopak se snažil sebe ospravedlnit, přenést odpovědnost na druhé, a dokonce vinu za svůj vlastní úmyslný hřích svalovat na Jehovu. „Žena, kterou tys mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce ze stromu, a tak jsem jedl.“ (1Mo 3:7–12) Proto byl Adam vyhnán z Edenu do nepodmaněné země, která byla prokleta, aby rodila trní a bodláčí, a tam měl v potu tváře shánět živobytí a sklízet hořké plody svého hříchu. Vně zahrady, kde ho čekala smrt, se Adam stal otcem synů a dcer; zachovala se však pouze jména tří synů: Kain, Abel a Set. Na všechny své děti Adam přenesl dědičný hřích a smrt, protože on sám byl hříšný. (1Mo 3:23; 4:1, 2, 25)

Tak tragický začátek dal Adam lidskému rodu. Svou neposlušností připravil lidi o ráj, o štěstí a o věčný život a místo toho jim předal hřích, utrpení a smrt. „Skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ ‚Smrt kralovala od Adama.‘ (Ří 5:12, 14) Jehova však ve své moudrosti a lásce připravil ‚druhého člověka‘, ‚posledního Adama‘, kterým je Pán Ježíš Kristus. Prostřednictvím tohoto poslušného „Božího Syna“ se potomkům ‚prvního člověka Adama‘ naskytla příležitost znovu získat ráj a věčný život, Kristově církvi neboli jeho sboru dokonce příležitost získat nebeský život. „Vždyť právě jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni.“ (Jan 3:16, 18; Ří 6:23; 1Ko 15:22, 45, 47)

Po vyhnání z Edenu hříšník Adam zažil zavraždění vlastního syna, vypovězení syna, který zavraždil, zneužívání manželství a znesvěcování Jehovova posvátného jména. Byl svědkem výstavby města, vývoje hudebních nástrojů a kování nástrojů ze železa a mědi. Viděl, jak Enoch, „sedmý v řadě od Adama“, „dále chodil s pravým Bohem“, a jeho příkladem byl odsuzován. Dokonce se dožil deváté generace, k níž patřil Noemův otec Lamek. Po 930 letech života, z nichž většinu strávil za pozvolného umírání, se v roce 3096 př. n. l. Adam vrátil do zemské půdy, ze které byl vzat, přesně tak, jak řekl Jehova. (1Mo 4:8–26; 5:5–24; Juda 14; viz heslo LAMEK č. 2.)

2. Město, o kterém je v Jozuovi 3:16 uvedeno, že je na straně k Caretanu. Obvykle je ztotožňováno s Tell ed-Damije (Tel Damija’), které leží na V od řeky Jordán, asi 1 km na J od místa, kde se Jordán sbíhá s říčním údolím Jabok; je to asi 28 km na SSV od Jericha. Jméno tohoto města je možná odvozeno  od barvy naplaveninové hlíny, které je v jeho okolí hodně. (1Kr 7:46)

Biblická zpráva ukazuje, že k zastavení vod Jordánu v době, kdy Izraelité přecházeli řeku, došlo právě u Adamu. Údolí Jordánu se od Tell ed-Damije (Tel Damija’) směrem k S značně zužuje, a podle dějinných záznamů došlo v roce 1267 právě na tomto místě k zahrazení řeky, které způsobil sesuv velkého množství zeminy, a tím se asi na 16 hodin zastavil průtok vody. V naší době otřesy země v létě roku 1927 znovu vedly k sesuvům půdy, které přehradily řeku Jordán, takže průtok vody v ní byl přerušen na 21 a půl hodiny. (The Foundations of Bible History: Joshua, Judges, J. Garstang, Londýn, 1931, s. 136, 137) Pokud to byl tento prostředek, který Jehova považoval za vhodné použít, pak bylo takové přehrazení řeky v Jozuově době zázračně načasováno, aby k němu došlo právě v ten den, na který Jehova prostřednictvím Jozua předem stanovil přechod Jordánu. (Joz 3:5–13)