Přijetí nebo uznání někoho za syna či dceru; jde o člověka, který v tomto příbuzenském vztahu není od narození. Řecké slovo překládané jako „adopce synů“ (hui·o·the·siʹa) je právnický termín, který doslova znamená „dosazení za syna“. (Srovnej Ří 8:15, Rbi8, ppč.)

V Hebrejských písmech se o adopci jakožto právnickém úkonu nemluví, ale v několika případech je  tam vyjádřena základní myšlenka tohoto slova. Jak se zdá, před narozením Išmaela a Izáka pohlížel Abraham na svého otroka Eliezera přinejmenším jako na toho, kdo by mohl mít podobné postavení jako adoptivní syn, a jako na pravděpodobného dědice Abrahamova domu. (1Mo 15:2–4) Na Středním východě bylo přijímání otroků za syny již dlouho běžným zvykem. Takoví otroci pak měli dědická práva, i když ne větší, než byla dědická práva přirozených potomků.

Ráchel i Lea považovaly děti, které Jákobovi porodily jejich služebné, za své vlastní syny ‚narozené na svá kolena‘. (1Mo 30:3–8, 12, 13, 24) Tyto děti byly dědici stejně jako ty děti, které se narodily Jákobovým zákonným manželkám. Byli to přirození synové svého otce. A vzhledem k tomu, že otrokyně byly vlastnictvím Jákobových manželek, měly Ráchel a Lea vlastnické právo také na tyto děti.

Mojžíše jako dítě adoptovala faraónova dcera. (2Mo 2:5–10) Mohla uplatnit právo na adopci, protože egyptský zákon dával stejná práva mužům i ženám.

Nezdá se, že by v izraelském národě byla adopce příliš běžná. Základní důvod pro adoptování dětí — zachování jména adoptivních rodičů — se nepochybně do značné míry vytrácel díky zákonu o levirátním manželství. (5Mo 25:5, 6)

Význam pro křesťany. V Křesťanských řeckých písmech se o adopci (přijetí za syny) několikrát zmiňuje apoštol Pavel, a to v souvislosti s novým postavením těch, koho povolal a vybral Bůh. Tito lidé, kteří se narodili jako potomci nedokonalého člověka Adama, byli v otroctví hříchu a nebyli Božími syny od narození. Ale tím, že byli prostřednictvím Krista Ježíše vykoupeni, se jim dostává přijetí za syny a také se s Kristem, jediným zplozeným Synem Božím, stávají dědici. (Ga 4:1–7; Ří 8:14–17) Není to přirozené synovství; Božími syny se stávají proto, že si je Bůh vybral a že to byla jeho vůle. (Ef 1:5) Za Boží děti neboli syny byli sice uznáni ve chvíli, kdy je Bůh zplodil svým duchem (1Ja 3:1; Jan 1:12, 13), ale plné uskutečnění této výsady být duchovními syny Božími je závislé na tom, zda budou věrní až do konce. (Ří 8:17; Zj 21:7) Pavel o nich tedy mluví jako o těch, kdo ‚vážně čekají na přijetí za syny, na propuštění ze svých těl výkupným‘. (Ří 8:23)

V tomto postavení adoptivních dětí jsou osvobozeni od „ducha otroctví, který . . . působí strach“, místo něhož získávají důvěru, jakou mají synové; mají také naději na nebeské dědictví, o němž je ujišťuje svědectví Božího ducha. To, že jsou přijati za syny, těmto duchovním synům zároveň také připomíná, že toto postavení nezískali nějakým dědičným právem, ale že je získali díky Boží nezasloužené laskavosti a díky tomu, že je Bůh vybral. (Ří 8:15, 16; Ga 4:5–7)

V dopise Římanům 9:4 se Pavel zmiňuje o tělesných Izraelitech a píše, že to jsou ti, „jimž patří přijetí za syny a sláva a smlouvy a darování Zákona“. Tím zjevně ukazuje na jejich jedinečné postavení, které měli, když ještě byli Božím smluvním národem. Bůh tedy při různých příležitostech mluvil o Izraeli jako o ‚svém synovi‘. (2Mo 4:22, 23; 5Mo 14:1, 2; Iz 43:6; Jer 31:9; Oz 1:10; 11:1; srovnej Jana 8:41.) Skutečné synovství však bylo možné jen prostřednictvím výkupného, které přinesl Kristus Ježíš, a záviselo na tom, zda lidé, kteří měli být za syny přijati, uznají toto Boží opatření a uvěří v ně. (Jan 1:12, 13; Ga 4:4, 5; 2Ko 6:16–18)