[z Ammona; (patřící k) Ammonovi].

Potomci Lotova syna Ammona, kterého Lotovi porodila jeho mladší dcera. (1Mo 19:36–38) Byli blízkými příbuznými Moabců, potomků dalšího Lotova syna, Moaba. Jak biblické, tak i starověké historické záznamy často mluví o obou národech společně. Podle Bible byli Ammonité také vzdálenými příbuznými Izraelitů. To je potvrzeno skutečností, že jazyk Ammonitů byl dialektem nebo variantou hebrejštiny. Ammonité však až na vzácné výjimky byli k izraelskému národu velmi nepřátelští.

Území Ammonitů. Jehova, zřejmě z úcty k jejich předku Lotovi, který mu byl věrný, Ammonitům umožnil, aby zabrali území, které předtím obývali Refaim, vysocí lidé, jež Ammonité nazývali Zamzummim. (5Mo 2:17–21) Tato země ležela na V od dolního toku Jordánu. Území Ammonitů kdysi hraničilo s územím Moabců, kteří sídlili v oblasti náhorní plošiny rozkládající se vých. od Mrtvého moře. Avšak nějakou dobu před tím, než do Kanaánu vešli Izraelité, připravili Ammonity o část jejich země Amorejci, zatlačili je na S a na V, a tak mezi ně a Moabce (kteří také přišli o značnou část území) vrazili klín. (4Mo 21:26; Joz 12:2; Sd 11:13, 22) Země synů Ammona se potom od klikatící se horní části říčního údolí Jabbok zpravidla táhla směrem na V k poušti (4Mo 21:24; Joz 12:2) a jejich hlavní město Rabba (dnešní Ammán) leželo u pramene Jabboku. (5Mo 3:11) Archeologové v této oblasti objevili starověká ammonitská sídla a hraniční pevnosti.

Izraelité dbali Božího příkazu, aby při dobývání sousedního území Amorejců nevstoupili na půdu Ammonitů. (5Mo 2:37; Joz 13:8–10) A tak, když se v knize Jozue 13:25 píše, že kmen Gad dostal jako část kmenového dědictví ‚polovinu země synů Ammona‘, je tím zřejmě myšlena ta část země, kterou předtím Ammonitům zabrali Amorejci, tedy území, které podle všeho leželo mezi Jordánem a horním tokem Jabboku.

Spory s Izraelem. Až za vlády moabského krále Eglona se Ammonité a Amalekité spojili s Moabci, aby zaútočili na Izrael. Mířili na Z k Jerichu, které leželo záp. od Jordánu. (Sd 3:12–14) Potom, co soudce Ehud následky tohoto výpadu zlikvidoval (Sd 3:26–30), Izraeli už žádné velké nebezpečí ze strany Ammonitů nehrozilo až do dnů Jefty. Tehdy však Izraelité začali znovu sloužit bohům národů, a to mělo za následek osmnáctileté období útisku. Z východu na Izrael útočili Ammonité a ze západu je ohrožovali Filištíni. Ammonitská vojska nejen utlačovala Izraelity žijící v Gileadu, ale dokonce činila výpady do území záp. od Jordánu a sužovala kmeny Benjamín, Juda a Efrajim. (Sd 10:6–10) Izraelité nakonec zemi očistili od falešného uctívání a shromáždili se pod Jeftovým  vedením. Když Jefta vyvrátil obvinění Ammonitů, že Izraelité uchvátili zemi protiprávně, utrpěli Ammonité krutou porážku. (Sd 10:16–11:33; viz heslo JEFTA.)

Jeftův výrok „tvůj bůh Kemoš“ považují někteří znalci za mylný a tvrdí, že Kemoš nebyl bůh Ammonitů, ale byl to národní bůh Moabců. (Sd 11:24; 4Mo 21:29) Bůh Ammonitů je označován různě, například jako Molek, Milkom nebo Malkam (1Kr 11:5, 7; Jer 49:1, 3), ale někteří znalci považují tyto pojmy (všechny jsou odvozeny od kořene, jenž znamená „král“) spíše za tituly než za vlastní jména, a proto by se mohly použít také na boha Kemoše. Náboženství Ammonitů bylo v každém případě polyteistické (Sd 10:6), a uctívání Kemoše mohlo být u nich rozšířené stejně jako u jejich příbuzných, Moabců.

Z řecké Septuaginty vyplývá, že asi měsíc potom, co byl Saul ustanoven králem v Izraeli, ammonitský král Nachaš oblehl město Jabeš v Gileadu. Nachaš požadoval, aby se město vzdalo, a pro uzavření míru stanovil nelidskou podmínku, že si každý muž z města nechá vydloubnout pravé oko. (Viz heslo NACHAŠ č. 1.) Když se Saul dozvěděl, že je město obléháno, dokázal, že si zaslouží být králem, protože sešikoval izraelské vojsko a Ammonity porazil. (1Sa 11:1–4, 11–15) Samuelova pozdější slova ukazují, že to bylo právě rostoucí nebezpečí, které hrozilo ze strany Ammonitů pod vedením Nachaše, co nakonec vyprovokovalo Izraelity k tomu, aby požadovali krále. (1Sa 12:12)

Za Davidovy vlády. Ammonity porazil také David. Tehdy se buď sami Izraelité zmocnili kořisti, nebo Ammonité museli odvést daň. (1Pa 18:11) Zpráva o tom je ve 2. Samuelově 8:11, 12 a je součástí přehledu o Davidových vítězstvích. Je možné, že zprávy, které v tomto přehledu předcházejí, a zprávy, které následují, nemusí být seřazeny přísně chronologicky. A tak se ze slov ve 2. Samuelově 10:1, 2 dá usuzovat, že za vlády Davida byly mezi Ammonem a Izraelem poměrně pokojné vztahy až do smrti krále Nachaše. Avšak Chanun, Nachašův syn a nástupce, Davida velmi rozhněval, protože pokořil posly, které k němu David poslal, aby ho utěšil. Když si Ammonité uvědomili, jak hluboce Davida urazili, najali syrské žoldáky a připravili útok na Izrael. Izraelský vojevůdce Joab a jeho bratr Abišai zvolili lepší taktiku a Ammonity porazili. (2Sa 10:1–14; 1Pa 19:6–15)

Následujícího roku na jaře Davidovo vojsko oblehlo Rabbu, hlavní město Ammonu. Při jednom prudkém útoku obléhaných Ammonitů zemřel Chetita Urijáš. (2Sa 11:1, 17, 24, 26, 27; viz heslo RABBA č. 1.) Je obtížné zjistit, jak dlouho obléhání trvalo. Záznam o narození nemanželského dítěte, které porodila Bat-šeba, a o pozdějším narození Šalomouna může chronologicky spadat do období obléhání. Je také možné, že záznam byl pořízen jako celek, aby byla uzavřena zpráva týkající se Bat-šeby, i když se jedno z těchto dětí nebo obě mohly narodit až po obléhání. Nezdá se, že by zpráva v 1. Paralipomenon 20:1, 2 naznačovala, že šlo o dlouhé období, ale nebylo by neobvyklé, kdyby se obléhání protáhlo až do dalšího roku. Úplného vítězství nad hlavním městem Ammonitů nakonec dosáhl David. (2Sa 12:26–29)

‚Malkamova koruna‘, o níž se píše ve zprávě o dobytí Rabby, byla nepochybně korunou, kterou Ammonité dávali na hlavu své modle, jež je na jiných místech označována jako Molek nebo Milkom. Ekumenický překlad zde sice hebrejské slovo Mal·kamʹ překládá jako „jejich Krále“, ale nezdá se logické, že by tím byl míněn lidský král. Koruna totiž vážila „talent zlata“ (asi 34 kg). Také je velmi pravděpodobné, že koruna byla Davidovi dána na hlavu jen na chvíli, snad jako veřejný projev vítězství nad tímto falešným bohem. (2Sa 12:30)

Na základě některých překladů 2. Samuelovy 12:31 (KB, ČB-Hč) došlo mnoho lidí k závěru, že David poražené Ammonity nelidsky rozřezal pilami, rozsekal sekyrami a upálil. Pozdější překlady (He, JB-č, NS) však jasně uvádějí správný smysl těchto slov a ukazují, že Ammonité museli vykonávat nucené práce, při nichž pracovali s pilami a sekyrami a vyráběli cihly. To je navíc potvrzeno skutečností, že o hebrejském slovu, jež některé překlady překládají jako „cihlářská pec“, je nyní známo, že znamená spíše dřevěnou formu, v níž se z hlíny tvarovala cihla.

Avšak ne všichni Ammonité byli zatvrzelými nepřáteli Izraele. Je to patrné například z toho, že k Davidovým silným mužům patřil i Ammonita Celek. (2Sa 23:37) Mezi cizozemskými manželkami krále Šalomouna byly i ammonitské ženy; jedna z nich byla matkou Rechoboama. (1Kr 11:1; 14:31) To však přispělo k Šalomounovu odpadlictví a k tomu, že postavil „výšiny“, kde byl uctíván Milkom a jiní bohové. Tato místa nakonec zničil věrný král Josijáš. (1Kr 11:5; 2Kr 23:13)

V období rozděleného království. Ammonité opět získali nezávislost na králích z Davidova domu. Za vlády Jehošafata (936 až asi 911 př. n. l.) se spojili s Moabci a obyvateli hornatého kraje Seir a podnikli společný útok proti Judě. Tento spolek však utrpěl drtivou porážku. (2Pa 20:1–4, 10–26) V nápisech asyrského krále Salmanasara III., který vládl ve stejné době jako izraelský král Jehu (asi 904 až 877 př. n. l.), se píše, že vojska „Baʼsy, syna  Ruhubi, z Ammonu“ patřila ke koalici králů, kteří se v bitvě u Karkaru postavili proti Asýrii. (Ancient Near Eastern Texts, J. B. Pritchard, ed., 1974, s. 279; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 148.) Jedním z těch, kdo se spikli, že zabijí judského krále Jehoaše (asi roku 859 př. n. l.), byl Zabad, syn Ammonitky Šimeat. (2Pa 24:22, 26) Za Uzzijášovy přísné vlády (829–778 př. n. l.) se Ammonité znovu stali poplatníky Judy. (2Pa 26:8) Tento druh nadvlády nad Ammonem zpřísnil Uzzijášův syn Jotam a vymáhal od nich 100 stříbrných talentů (660 600 dolarů) a 10 000 měr kor (2 200 m³) pšenice a 10 000 měr kor ječmene. (2Pa 27:5) Tento vysoký poplatek Ammonité mohli tři po sobě následující roky platit pravděpodobně jen díky tomu, že jejich území leželo u jedné z hlavních obchodních cest z Arábie do Damašku a že údolí Jabboku bylo poměrně úrodné. Ještě dnes patří pšenice a ječmen k hlavním produktům této oblasti.

Stále častější zásahy asyrské mocnosti v Palestině za vlády Jotamova nástupce Achaza (761–746 př. n. l.) Ammonitům sice umožnily vymanit se z judské nadvlády, ale místo toho je začali utiskovat Asyřané. V záznamech Tiglat-pilesera III. je totiž uvedeno, že „Sanipu z Bit-Ammonu [domu Ammonova]“ společně s Achazem z Judy a se Salamanuem z Moabu odváděl Asýrii poplatky. Také Senacheribův hliněný hranol, na němž je vylíčen Senacheribův vpád do Judy za dnů Ezekjáše, ukazuje, že Ammon přinesl asyrskému dobyvateli dary. A Senacheribův syn Esar-chaddon, současník Manasseho, uvádí, že mezi těmi, kdo poskytli materiál na stavbu města Ninive, byl i „Puduil, král Bet-Ammonu“.

Je tedy pravděpodobné, že potom, co Tiglat-pileser III. a jeden z jeho nástupců odvedl obyvatele severního království Izraele (2Kr 15:29; 17:6), začali Ammonité zabírat území kmene Gad, o něž kdysi neúspěšně bojovali s Jeftou. (Srovnej Ža 83:4–8.) V prorockém poselství, které Jehova nechal oznámit prostřednictvím Jeremjáše, jsou tedy Ammonité pokáráni za to, že zabrali dědičné území Gadovců, a jsou varováni před zpustošením, které přijde na Ammona a jeho boha Malkama (Milkoma). (Jer 49:1–5) Ammonité však šli ještě dál — v posledních letech judského království za krále Jehojakima vysílali do Judy loupeživé tlupy, které ji sužovaly. (2Kr 24:2, 3)

Vpád Babylóňanů. Když Babylóňané zpustošili Judu (607 př. n. l.), utekli někteří Židé do Ammonu, Moabu a Edomu. Ale potom, co se dozvěděli, že správou země byl pověřen Gedaljáš, se vrátili zpět. (Jer 40:11, 12) Ammonitský král Baalis a judský velitel vojska Išmael zosnovali úkladnou vraždu Gedaljáše. (2Kr 25:23; Jer 40:14; 41:1–3) Išmael potom hledal útočiště v Ammonu. (Jer 41:10–15)

Ammon se radoval z toho, že Jeruzalém padl. Nakonec však přišel den, kdy Jehova zúčtoval s obřezanými Ammonity kvůli jejich neobřezanému srdci. (Jer 9:25, 26) Přesně jak to prorokovali Jeremjáš, Ezekiel a Amos, začali Ammonité pít pohár Jehovova hněvu a zažili, jak jejich zemi postihl meč, hlad, mor a zpustošení. (Jer 25:17, 21; 27:1–8; Ez 25:1–10; Am 1:13–15)

Ammon se babylónské nadvládě nepodrobil dobrovolně. Ukazuje to Ezekiel, když popisuje, jak babylónský král (Nebukadnecar) stojí na rozcestí a pomocí věštby zjišťuje, zda má vytáhnout proti Rabbě v Ammonu, nebo proti Judě. (Ez 21:19–23, 28–32) Věštba sice ukázala, že má nejprve zaútočit na Jeruzalém, ale židovský historik Josephus píše, že v pátém roce po zpustošení Jeruzaléma se Nebukadnecar vrátil, aby vytáhl do války proti Koilé Sýrii, Ammonu a Moabu. (Židovské starožitnosti, X, 181 [ix, 7]) Přesně jak to bylo předpověděno, stal se Ammon ‚místem odpočinku pro stádo bravu‘ a Rabba se stala ‚pastvinou velbloudů‘. (Ez 25:5) Tuto zemi získali do vlastnictví Orientálci, kteří jezdí na velbloudech, a bydleli tam ve stanech. (Ez 25:4)

Je pravděpodobné, že ammonitští vyhnanci byli mezi vyhnanci z dalších národů, jimž Kýros, který dobyl Babylón, dovolil, aby se vrátili do své země. Splnilo se tak proroctví u Jeremjáše 49:6.

Sňatky s Izraelity. Když se Židé vrátili z vyhnanství (537 př. n. l.), byl v čele snah o to, aby bylo Židům znemožněno znovu vybudovat jeruzalémské zdi, Ammonita jménem Tobiáš. (Ne 4:3, 7, 8) Později měl dokonce tu drzost, že využíval jídelní sál, který byl na území chrámu. To však bylo jen do chvíle, než rozhořčený Nehemjáš vyhodil jeho nábytek ven. (Ne 13:4–8; viz heslo TOBIÁŠ č. 2.) Mnoho Židů, kteří se vrátili z vyhnanství, mělo za manželky Ammonitky a další cizozemky. Byli za to přísně pokáráni, a proto všechny tyto manželky propustili. (Ezr 9:1, 2; 10:10–19, 44; Ne 13:23–27)

Když byl Tobiáš vyhnán z chrámového území, byl lidu přečten zákon, který je zapsán v 5. Mojžíšově 23:3–6 a podle kterého Ammonité a Moabci nesměli vstupovat do shromáždění Izraele. (Ne 13:1–3) Tento zákaz byl vydán přibližně o 1 000 let dříve, a to proto, že Ammonité a Moabci odmítli pomoci Izraelitům, když přicházeli do Zaslíbené země. Obecně se má za to, že podle tohoto zákona se tito lidé nemohli stát plnoprávnými příslušníky izraelského národa se všemi právy a výsadami, které s tím souvisely a kterými se taková příslušnost  vyznačovala. To ovšem neznamená, že se jednotliví Ammonité nebo Moabci nemohli připojit k Izraelitům nebo se mezi nimi usadit a tak mít užitek z požehnání, které svému lidu dával Bůh. Důkazem toho je například to, že Celek, o němž již byla zmínka, patřil k Davidovým předním válečníkům, a také zpráva o Moabce Rut. (Rut 1:4, 16–18)

Sňatek Rut s Boazem svědčí o tom, že pro židovské muže byly ženy z těchto národů přijatelné jako manželky teprve tehdy, když se obrátily k uctívání pravého Boha. Výrazy „Ammonité“ a „Moabci“ v hebrejském textu 5. Mojžíšovy 23:3–6 jsou v mužském rodě, a proto židovská Mišna (Jevamot 8:3) tvrdí, že ze společenství Izraele byli vyloučeni jen muži z těchto dvou národů. Nicméně to, že Ezra trval na tom, aby židovští muži poslali své cizozemské manželky pryč, a to, že i Nehemjáš, jak již bylo uvedeno, projevil podobný postoj, ukazuje, že přijetí ammonitských a moabských žen do společenství s Izraelem bylo závislé na tom, zda přijmou pravé uctívání.

Historické skutečnosti a také apokryfní kniha 1. Makabejská (5:6) sice dokazují, že až do druhého století př. n. l. Ammon dále existoval jako samostatné území, ale v prvním století n. l. byla tato oblast přičleněna k Nabatejskému království a ve třetím století n. l. mizí Ammonité jakožto národ z historických záznamů, nepochybně proto, že splynuli s arabskými kmeny. Splnilo se tak proroctví Sefanjáše, totiž že synové Ammona se stanou „podobnými Gomoře, . . . opuštěnému úhoru“. (Sef 2:8–10)

Vzhledem k tomu, že Ammonité přestali existovat už na začátku našeho letopočtu, musí mít Danielova zmínka o Ammonu v proroctví o ‚času konce‘ přenesený význam. Zjevně jsou tím míněny jisté národy nebo organizace, které se „králi severu“ nepodařilo dostat pod jeho moc. (Da 11:40, 41)