[řecká forma heb. jména Chananjáš, jež znamená „Jehova projevil přízeň; Jehova byl milostivý“].

1. Člen raného křesťanského sboru v Jeruzalémě. Po Letnicích roku 33 n. l. bylo o hmotné potřeby těch věřících, kteří zůstali v Jeruzalémě, pečováno tak, že si křesťané navzájem vypomáhali. Proto byl vytvořen společný fond. Byl udržován z příspěvků v podobě ceny za pole a domy, které členové sboru prodali; výtěžek pak dali jako dobrovolný dar. (Sk 4:34–37) Ananiáš prodal pole a s plným vědomím své manželky daroval část získaných peněz, ale tvářil se, jako by věnoval celý obnos, nepochybně ve snaze dosáhnout ve sboru pochvaly a úcty. Petr však díky zvláštnímu daru ducha, daru poznání, tuto přetvářku prohlédl. Odhalil, že Ananiáš ‚klamal svatého ducha a Boha‘, a Ananiáš padl a vydechl naposled. Když se muži, kteří ho pohřbili, asi za tři hodiny vrátili, našli mrtvou i jeho manželku Safiru, která se pokoušela dále udržovat stejný klamný dojem. (Sk 5:1–10)

2. Křesťanský učedník z Damašku. Po Saulově obrácení dostal Ananiáš vidění, v němž mu Ježíš řekl Saulovo jméno a adresu a dal mu pokyn, aby Saula navštívil. Ananiáš sice zpočátku váhal, protože věděl, jak zaníceně Saul pronásledoval křesťany, ale pak uposlechl. Saula vyhledal, způsobil, že se Saulovi vrátil zrak, informoval ho o tom, že se má stát Božím svědkem, a postaral se o to, aby byl Saul pokřtěn. Když se Saul (Pavel) později hájil před Židy, kteří mu odporovali, zmínil se o Ananiášovi jako o muži, který byl „uctivý podle Zákona, s dobrou pověstí u všech Židů, kteří tam [v Damašku] bydleli“. Vzhledem k tomu, že Ananiáš byl křesťan, byla taková pochvala od Židů jistě pozoruhodným svědectvím o jeho správném způsobu života. (Sk 9:10–18; 22:12–16)

3. Židovský velekněz asi v letech 48 až 58 n. l. Byl synem Nedebaea a do úřadu ho jmenoval Herodes, král Chalkidy, bratr Heroda Agrippy I. (Josephus, Židovské starožitnosti, XX, 103 [v, 2]). V roce 52 n. l. byl poslán do Říma, protože byl volán k odpovědnosti za určité těžkosti, které vznikly mezi Židy a Samaritány, ale císař Claudius I. ho zprostil viny.

Asi v roce 56 n. l. Ananiáš předsedal Pavlovu výslechu před Sanhedrinem a přikázal, aby Pavel dostal políček. Pavel na to reagoval předpovědí, že Bůh takové nesprávné jednání odplatí, a řekl o Ananiášovi, že je ‚obílená stěna‘. Za tento výrok se Pavel měl zodpovídat; na svou omluvu řekl, že si neuvědomil, že příkaz k tomu, aby byl udeřen, vyšel od velekněze. Citoval přitom 2. Mojžíšovu 22:28, a tím uznal, že je povinen prokazovat mu náležitou úctu. Někteří znalci se domnívají, že Pavlova odpověď, že o věci nevěděl, souvisela s tím, že když se Ananiáš vrátil z Říma, nebylo jeho postavení velekněze z právního hlediska zaručené, ale spolehlivé důkazy pro toto vysvětlení neexistují. Mohl by to být jen další doklad o tom, že Pavel špatně viděl, což zřejmě dosvědčují i jiné texty. Ananiášův příkaz byl možná vysloven tak stručně a vzrušeně, že Pavel nemohl dobře rozpoznat, kdo jej pronesl. (Sk 23:2–5)

Po výslechu před Sanhedrinem se Ananiáš společně s některými staršími muži a s veřejným řečníkem odebral do Cesareje, aby si u místodržitele Felixe vynutil obžalobu proti Pavlovi. (Sk 24:1) Pak již o něm v biblické zprávě není žádná zmínka. Světské dějiny ho však líčí jako pyšného a krutého člověka, jehož jednání se jak v době, kdy byl veleknězem, tak i potom, co byl z tohoto úřadu sesazen, vyznačovalo chamtivostí. Začátkem židovské vzpoury, která probíhala v letech 66–70 n. l., určité živly mezi židovským obyvatelstvem Ananiáše pronásledovaly, protože spolupracoval s římskými úřady. Ananiáš se sice ukryl v jednom akvaduktu, ale byl objeven a zavražděn.