Toto slovo znamená „proti Kristu“ nebo „místo Krista“. Vyskytuje se celkem pětkrát, v jednotném i množném čísle, a to výlučně ve dvou z Janových epištol.

Když Jan psal své dopisy (asi v roce 98 n. l.), nebyl tento námět pro křesťany ničím novým. V 1. Jana 2:18 je uvedeno: „Děťátka, je poslední hodina, a právě jak jste slyšeli, že přichází antikrist [řec. an·tiʹchri·stos], i teď se mnozí stali antikristy; z této skutečnosti poznáváme, že je poslední hodina.“ Janův výrok ukazuje, že existuje mnoho jednotlivých antikristů, ačkoli všichni společně mohou tvořit kolektivní osobu označenou jako „antikrist“. (2Ja 7) Pokud jde o výraz „hodina“, jiná místa v Janových spisech poskytují příklady toho, že se tímto slovem označuje nějaký časový úsek, buď relativně krátký, nebo neurčité délky. (Viz Jana 2:4; 4:21–23; 5:25, 28; 7:30; 8:20; 12:23, 27.) Jan tedy neřekl, že by takový antikrist vyvstal, existoval a působil výhradně v nějaké budoucí době, ale ukázal, že antikrist byl tehdy přítomen a že bude existovat i nadále. (1Ja 4:3)

Zjištění totožnosti. V minulosti bylo vynakládáno velké úsilí na to, aby byl „antikrist“ ztotožněn s určitou osobou, jako byl například Pompeius, Nero nebo Muhammad (toho tak označil papež Inocenc III. v roce 1213 př. n. l.), nebo s některou konkrétní institucí — například podle názoru protestantů se označení „antikrist“ vztahovalo na papežství. Janovy inspirované výroky však ukazují, že toto označení má široké uplatnění a zahrnuje všechny, kdo popírají, že „Ježíš je Kristus“ a že Ježíš je Boží Syn, který přišel „v těle“. (1Ja 2:22; 4:2, 3; 2Ja 7, EP; srovnej Jana 8:42, 48, 49; 9:22.)

Kdo popírá Ježíše jakožto Krista a Božího Syna, nutně také popírá některou biblickou nauku o něm, nebo tyto nauky popírá všechny: jeho původ, jeho místo v Božím uspořádání, skutečnost, že jakožto slíbený Mesiáš splnil proroctví, která se na něj vztahovala v Hebrejských písmech, jeho službu a nauky a proroctví. Je v tom zahrnut i jakýkoli odpor proti jeho postavení, které zaujímá jako Boží ustanovený Velekněz a Král, a patří k tomu i snaha dosadit do tohoto postavení někoho jiného. To je patrné z jiných textů, které sice neužívají výraz „antikrist“, ale vyjadřují v podstatě tutéž myšlenku. Ježíš například prohlásil: „Kdo není na mé straně, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ (Lk 11:23) Druhý dopis Jana 7 ukazuje, že takoví lidé by mohli jednat jako podvodníci, a proto k „antikristovi“ patří i „falešní Kristové“ a „falešní proroci“ a také ti, kdo v Ježíšově jménu konají mocné skutky, a Ježíš je přesto označuje jako ty, kdo ‚činí nezákonnost‘. (Mt 24:24; 7:15, 22, 23)

Podle Ježíšova pravidla, že to, co se dělá jeho pravým následovníkům, dělá se jemu (Mt 25:40, 45; Sk 9:5), musí toto označení zahrnovat i ty, kdo jeho následovníky pronásledují, což znamená, že do tohoto označení je zahrnut i symbolický „Velký Babylón“ a ti, kdo jsou v Ježíšově podobenství popsáni jako „zlý otrok“. (Lk 21:12; Zj 17:5, 6; Mt 24:48–51)

Jan výslovně uvádí, že mezi těmi, kdo patří k antikristovi, jsou i odpadlíci; poukazuje totiž na ty, kdo „vyšli z nás“ a opustili křesťanský sbor. (1Ja 2:18, 19) Proto sem patří i „člověk nezákonnosti“ neboli „syn zničení“, kterého líčí Pavel, a také „falešní učitelé“, o nichž Petr odhaluje, že zavádějí ničivé sekty a ‚zapírají dokonce majitele, který je koupil‘. (2Te 2:3–5; 2Pe 2:1; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)

Symbolický popis ve Zjevení 17:8–15; 19:19–21 podobně ukazuje, že k antikristovi patří i království, národy a organizace. (Srovnej Ža 2:1, 2.)

Ve všech zde uvedených případech je ukázáno, že ty, z koho se skládá antikrist, čeká nakonec zničení jako odplata za to, že jednali jako odpůrci.