Řecké slovo a·poʹkry·fos ve svém původním významu je použito ve třech biblických textech a vztahuje se na věci ‚pečlivě skryté‘. (Mr 4:22; Lk 8:17; Kol 2:3) Pokud je uplatňováno na spisy, vztahovalo se původně na ty spisy, které nebyly čteny veřejně, a zůstaly proto před druhými lidmi „skryty“. Později však dostalo toto slovo význam „nepravé nebo nekanonické“ a dnes se používá především na dodatkové spisy, které byly za součást biblického kánonu prohlášeny římskokatolickou církví na Tridentském koncilu (1546). Katoličtí spisovatelé označují tyto spisy za deuterokanonické, což znamená „z druhého (nebo pozdějšího) kánonu“, na rozdíl od spisů protokanonických.

Tyto dodatkové spisy jsou Tóbijáš (Tobiáš), Júdit (Judith), Kniha Moudrosti (Moudrost Šalomounova), Sírachovec (Eklesiastikus), Báruk, 1. a 2. Makabejská, přídavky k Ester a tři přídavky k Danielovi: Tři muži v rozpálené peci, Zuzana, a Bél a drak. Není známo, kdy přesně byly napsány, ale zdá se, že to nebylo dříve než ve 2. nebo 3. století př. n. l.

Důkazy proti kanonicitě. V některých případech sice tyto spisy mají určitou historickou cenu, ale jakékoli tvrzení, že jsou kanonické, postrádá spolehlivý základ. Skutečnosti svědčí o tom, že hebrejský kánon byl ukončen v pátém století př. n. l., po napsání knih Ezra, Nehemjáš a Malachiáš. Apokryfní spisy nikdy nepatřily do židovského kánonu inspirovaného Písma a nepatří k němu ani dnes.

Josephus, židovský historik z prvního století, ukazuje, že bylo uznáváno jen těch několik knih (hebrejského kánonu), které byly považovány za posvátné. Říká o tom: „Nevlastníme nespočetné množství rozporuplných knih, které by si odporovaly. Našich knih, kterým oprávněně důvěřujeme, je pouze dvaadvacet [což podle dnešního rozdělení odpovídá 39 knihám Hebrejských písem] a obsahují záznam všeho času.“ Potom jasně ukazuje, že si je vědom existence apokryfních knih a toho, že byly z hebrejského kánonu vyloučeny; říká totiž: „Od Artaxerxa až do naší doby byly napsány celé dějiny, ale nejsou považovány za stejně důvěryhodné jako záznamy dřívější, protože od té doby neexistovala nepřerušená řada proroků.“ (Proti Apiónovi, I, 38 41 [8])

Zahrnuty do „Septuaginty“ Jako důvod ve prospěch kanonicity těchto spisů se obvykle uvádí to, že se nacházejí v mnoha raných exemplářích řecké Septuaginty, překladu Hebrejských písem, s nímž se začalo v Egyptě kolem roku 280 př. n. l. V současné době však žádné původní exempláře Septuaginty nejsou k dispozici, a proto nelze kategoricky prohlásit, že by apokryfní knihy byly do tohoto díla původně zahrnuty. Mnohé z apokryfních spisů, a možná většina z nich, byly napsány nesporně po zahájení překladu Septuaginty, a proto zjevně nebyly v původním seznamu knih, které sbor překladatelů vybral pro překlad. V nejlepším případě tedy mohly být považovány jen za přídavek k tomuto dílu.

 Řecky mluvící alexandrijští Židé sice nakonec takové apokryfní spisy do řecké Septuaginty zahrnuli a zdá se, že je považovali za součást jakéhosi rozšířeného kánonu posvátných spisů, ale Josephův výrok, který zde byl uveden, ukazuje, že do jeruzalémského neboli palestinského kánonu tyto spisy nikdy zahrnuty nebyly a že byly považovány nanejvýš jen za druhotné spisy, které nebyly božského původu. Židovský koncil v Jamnii (asi v roce 90 n. l.) výslovně vyloučil všechny takové spisy z Hebrejského kánonu.

Slova apoštola Pavla v Římanům 3:1, 2 jasně ukazují, že židovskému stanovisku k této věci je nutné věnovat náležitou pozornost.

Další starověké doklady. Jedním z hlavních vnějších dokladů, které svědčí proti kanonicitě apokryfů, je skutečnost, že z těchto knih necitoval žádný z křesťanských pisatelů Bible. To samo o sobě sice není rozhodující, protože v jejich spisech není citováno ani několik jiných knih, jejichž kanonicita uznávána je, totiž Ester, Kazatel a Šalomounova píseň, ale to, že žádný z apokryfních spisů není citován ani jednou, je jistě důležité.

Bezvýznamná není ani skutečnost, že uznávaní znalci Bible a „církevní otcové“ z prvních století n. l. vcelku kladli apokryfy na podřadné místo. Origenes, který žil na počátku třetího století n. l., provedl podrobný výzkum a výsledkem bylo, že tyto spisy odlišil od spisů pravého kánonu. Athanasius, Cyril Jeruzalémský, Řehoř Naziánský a Amfilichius, kteří žili ve čtvrtém století n. l., vyhotovili soupisy posvátných spisů v souladu s hebrejským kánonem a tyto dodatečné spisy do něho buď vůbec nezahrnuli, nebo je zařadili jako druhořadé.

Jeroným, který byl v rané církvi pokládán za „nejlepšího znalce hebrejštiny“ a který v roce 405 n. l. dokončil překlad latinské Vulgáty, se rozhodně postavil proti takovým apokryfním knihám a byl to vlastně on, kdo jako první použil slovo „apokryfy“ výslovně ve smyslu „nekanonické“, když mluvil o těchto spisech. Ve svém prologu ke knihám Samuelovým a Královským tedy Jeroným uvádí inspirované knihy Hebrejských písem v souladu s hebrejským kánonem (v němž je 39 knih vedeno jako 22) a pak říká: „Je tedy dvaadvacet knih . . . Tento prolog Písma může sloužit jako dobře podložený přístup ke všem knihám, jež překládáme z hebrejštiny do latiny, abychom věděli, že vše, co je mimo ně, se musí zařadit do apokryfů.“ V dopise jedné paní, která se jmenovala Laeta, psal Jeroným o výchově její dcery a radil: „Ať se vyhýbá všem apokryfním knihám, a pokud si je někdy bude chtít přečíst, ne proto, že by v nich byly pravdivé nauky, ale z úcty k jejich neobyčejným příběhům, ať si uvědomí, že je ve skutečnosti nenapsali ti, komu jsou přisuzovány, že je v nich mnoho nesprávných prvků a že k tomu, aby se v blátě našlo zlato, je třeba velké dovednosti.“ (Epistole sancti Hieronymi, III, III, 5)

Katolické názory se rozcházejí. První podnět k tomu, aby byly tyto dodatečné spisy zařazeny mezi kanonické, dal původně Augustin (354–430 n. l.), ačkoli také on ve svých pozdějších dílech uznal, že mezi knihami hebrejského kánonu a těmito „vedlejšími knihami“ je jednoznačný rozdíl. Katolická církev se však řídila Augustinovým vedením a na koncilu, který se konal v roce 397 n. l. v Kartágu a rozhodl o kánonu posvátných knih, zařadila do kánonu tyto dodatečné spisy. Ale teprve v roce 1546 na tridentském koncilu římskokatolická církev definitivně potvrdila, že tyto přídavky přijímá do svého seznamu biblických knih, a tento krok byl považován za nezbytný, protože i uvnitř církve se názory na tyto spisy stále ještě různily. Jan Viklef, římskokatolický kněz a učenec, který s následnou pomocí Nicholase Herefordského vytvořil ve 14. století první překlad Bible do angličtiny, nezahrnul apokryfy do svého díla a v předmluvě ke svému překladu prohlásil, že tyto spisy jsou „bez autority víry“. Dominikánský kardinál Kajetán, ve své době (1469–1534 n. l.) přední katolický teolog, o němž Klement VII. řekl, že je „lampou církve“, také rozlišoval mezi knihami pravého hebrejského kánonu a apokryfními spisy, a odvolával se na Jeronýmovy spisy jako na autoritu.

Za povšimnutí stojí také to, že tridentský koncil nepřijal všechny spisy, které předtím schválil dřívější koncil v Kartágu, ale tři z nich vypustil: Modlitbu Menašeovu (Manassesovu) a 1. a 2. Ezdráše (nikoli 1. a 2. Ezdráše, které v katolické Bibli české odpovídají knihám Ezdráš a Nehemjáš). Tyto tři spisy, které byly po více než 1 100 let obsaženy ve schválené latinské Vulgátě, tedy byly nyní vyřazeny.

Vnitřní důkazy. Vnitřní důkazy obsažené přímo v apokryfních spisech svědčí proti kanonicitě těchto spisů ještě přesvědčivěji než důkazy vnější. V těchto spisech není vůbec žádný prorocký prvek. Jejich obsah a učení je někdy v rozporu s obsahem a učením knih kanonických a obsahují i vnitřní rozpory. Obsahují mnoho historických a zeměpisných nepřesností a anachronismů. Pisatelé se v některých případech proviňují nepoctivostí, protože klamně vydávají své spisy za díla dřívějších inspirovaných pisatelů. Zcela zřejmě podléhají pohanskému řeckému vlivu, a někdy se uchylují k výstřednímu jazyku a literárnímu slohu, který je inspirovanému Písmu zcela cizí. Dva z těchto  pisatelů ukazují, že nebyli inspirováni. (Viz úvod ke Knize moudrosti; 2. Makabejská 2:24–32; 15:38–40, ČEP.) Je tedy možné říci, že nejvýmluvnějším důkazem proti kanonicitě apokryfů jsou apokryfy samotné. Dále je uveden rozbor jednotlivých knih:

Tóbijáš (Tobiáš). Vyprávění o jednom zbožném Židovi z kmene Naftali, který je odvlečen do Ninive a přichází o zrak, když mu do obou očí napadá ptačí trus. Posílá svého syna Tóbijáše do Médie, aby tam vyzvedl určitý dluh, a anděl v lidské podobě vede Tóbijáše do Ekbatany (do Rag). Cestou získává srdce, játra a žluč z jakési ryby. Setkává se s jednou vdovou, která sice byla provdána sedmkrát, ale je stále pannou, protože každého z jejích manželů zabil o svatební noci zlý duch Asmodaj (Asmodeus). Tuto ovdovělou pannu si Tóbijáš bere za manželku, protože ho k tomu vybídl anděl; Tóbijáš spaluje rybí srdce a játra a tím odhání démona. Vrací se domů a pomocí rybí žluči obnovuje zrak svému otci.

Příběh byl pravděpodobně napsán původně aramejsky a odhaduje se, že pochází asi ze třetího století př. n. l. Je zřejmé, že není inspirován Bohem, protože obsahuje pověry a omyly. Nepřesné jsou mimo jiné tyto údaje: Ve vyprávění se uvádí, že Tóbit byl v mládí svědkem vzpoury severních kmenů, k níž došlo v roce 997 př. n. l. po Šalomounově smrti (Tóbijáš 1:4, 5, ČEP), a také že byl později, v roce 740 př. n. l., odvlečen do Ninive společně s kmenem Naftali. (Tobiáš 1:11–13, ČB-Hč) Podle toho by žil přes 257 let. Ale Tobiáš 14:1–3 (ČB-Hč) uvádí, že zemřel ve 102 letech.

Júdit (Judith). To je vyprávění o jakési krásné židovské vdově z města „Betúlie (Bethulie)“. Nebukadnecar posílá svého důstojníka Holoferna na Z do tábora, aby vymýtil veškeré uctívání, kromě uctívání samotného Nebukadnecara. Židé v Betúlii jsou obklíčeni, ale Júdit se vydává za zrádkyni Židů a je vpuštěna do Holofernova tábora. Tam Holofernovi podává nepravdivou zprávu o poměrech ve městě. Na hostině, při které se Holofernes opije, se Júdit podaří setnout mu hlavu jeho vlastním mečem a pak se s jeho hlavou vrací do Betúlie. Příštího rána vzniká v nepřátelském táboře zmatek a Židé dosahují naprostého vítězství.

Jeruzalémská bible, což je katolický překlad, ve svém Úvodu ke knihám Tóbijáš, Júdit a Ester (angl.) podává následující komentář: „Zejména v knize Júdit se projevuje naprostá lhostejnost k dějinám a k zeměpisným údajům.“ V Úvodu je zmínka například o této nesrovnalosti: V příběhu se tvrdí, že k událostem došlo za vlády Nebukadnecara, který je zde označen jako ‚král Asyřanů ve velkém městě Ninive‘. (Júdit 1:1, 7, ČEP) V Úvodu a v poznámkách pod čarou je v Jeruzalémské bibli zdůrazněno, že Nebukadnecar byl králem Babylónie a nikdy nevládl v Ninive, protože Ninive již předtím zničil Nebukadnecarův otec Nabopalasar.

O pochodové trase Holofernova vojska je v tomto Úvodu řečeno, že „z hlediska zeměpisného není vůbec možná“. Dílo The Illustrated Bible Dictionary (sv. 1, s. 76) k tomu uvádí: „Příběh je nepokrytě smyšlený — jinak by byl neuvěřitelně nepřesný.“ (J. D. Douglas, ed., 1980)

Předpokládá se, že kniha byla napsána v Palestině v období helénismu, koncem druhého století nebo začátkem prvního století př. n. l. Tvrdí se, že byla původně napsána hebrejsky.

Přídavky k Ester. Jde o šest přídavků. První část, která má 17 veršů a obsahuje Mordekaiův sen a to, jak Mordekai odhalil spiknutí proti králi, předchází v některých starých řeckých a latinských textech před první kapitolou (ale jako Es 11:2–12:6a v ČB-Hč). Za 3:13 (ČEP) (ale jako 12:6b–13:7 v ČB-Hč) je druhý přídavek, který předkládá text králova výnosu proti Židům. Na konci 4. kapitoly (ale jako 13:8–14:19 v ČB-Hč) se ve třetím přídavku vypráví o modlitbě Mordekaie a o modlitbě Ester. Čtvrtý přídavek se zařazuje jako 5:1a (ČEP) (ale jako 15:4–19 v ČB-Hč) a vypráví o Esteřině audienci u krále. Pátý následuje po 8:12 (ale jako 16:1–24 v ČB-Hč) a obsahuje králův výnos, který dovoluje Židům, aby se bránili. V závěru této knihy (ale jako 10:4–11:1 v ČB-Hč) je vyložen sen obsažený v apokryfním úvodu.

V různých překladech jsou tyto přídavky zařazeny na různých místech. V některých jsou všechny uvedeny na konci knihy (což udělal ve svém překladu i Jeroným), jiné je naproti tomu vkládají na různá místa kanonického textu.

V první z těchto apokryfních částí se o Mordekaiovi říká, že byl mezi zajatci, které v roce 617 př. n. l. odvedl Nebukadnecar, a že byl významným mužem na královském dvoře ve druhém roce Ahasvera (řecký text uvádí Artaxerxa) o sto let později. Tento údaj, že Mordekai zastával tak záhy na počátku královy vlády takové významné postavení, je v rozporu s kanonickou částí knihy Ester. Apokryfní přídavky jsou považovány za dílo nějakého egyptského Žida, které bylo napsáno ve druhém století př. n. l.

Kniha Moudrosti (Moudrost Šalomounova). Toto pojednání zdůrazňuje užitek, který získá ten, kdo hledá Boží moudrost. Moudrost je ztělesněna jako nebeská žena, a tento text také  obsahuje Šalomounovu modlitbu o moudrost. Poslední část podává přehled dějin od Adama do dobytí Kanaánu a čerpá z nich příklady, které ukazují, jaké požehnání přinesla moudrost a k jakému neštěstí vedl její nedostatek. Ukazuje se zde, jak pošetilé je uctívat modly.

Šalomoun zde sice není jmenovitě uveden, ale z některých textů této knihy vyplývá, že ji měl napsat on. (Kniha Moudrosti 9:7, 8, 12) V této knize však jsou citovány pasáže z biblických knih napsaných staletí po Šalomounově smrti (asi v roce 998 př. n. l.), a to z řecké Septuaginty, která začala být překládána kolem roku 280 př. n. l. Za pisatele Knihy Moudrosti se považuje některý Žid z Alexandrie v Egyptě, který psal asi v polovině prvního století př. n. l.

Pisatel byl velmi ovlivněn řeckou filozofií. Zastává se nauky o nesmrtelné duši a používá při tom platónskou terminologii. (Kniha Moudrosti 2:23; 3:2, 4) Jsou zde předkládány i jiné pohanské názory, například názor o preexistenci lidské duše a názor, že tělo je pro duši přítěží nebo překážkou. (8:19, 20; 9:15) Líčení historických událostí od Adama do Mojžíše je protkáno mnoha fantastickými podrobnostmi, které se často liší od kanonické zprávy.

Některé odborné publikace se sice snaží dokazovat, že určité pasáže z tohoto apokryfního spisu odpovídají pozdějším záznamům v Křesťanských řeckých písmech, ale podobnost je často jen nepatrná, a pokud je trochu výraznější, není to dokladem toho, že by se křesťanští pisatelé odvolávali na toto apokryfní dílo, ale spíše toho, že se odvolávali na kanonická Hebrejská písma, která používal i pisatel apokryfu.

Sírachovec (Eklesiastikus). Tato kniha, které se také říká Moudrost Jesúse Síracha, se vyznačuje tím, že je nejdelší z apokryfních knih a že je jediná, jejíž autor je znám — byl jím Jesus ben-Sirach z Jeruzaléma. Pisatel podrobně vysvětluje, čím se moudrost vyznačuje a jak má být používána k úspěšnému životu. Velký důraz se klade na dodržování Zákona. Uvádějí se zde rady pro mnoho oblastí chování a každodenního života a pojednává se zde i o způsobech při stolování, o snech a o cestování. Závěrečná část podává přehled významných osobností Izraele a končí veleknězem Šimonem II.

V rozporu s Pavlovým výrokem v Římanům 5:12–19, který činí odpovědným za hřích Adama, říká tato kniha: „Od ženy stal se počátek hříchu, a skrze ni umíráme všichni.“ (25:33, ČB-Hč) Pisatel také říká, že „každá špatnost je malá proti špatnosti ženy“. (25:19, ČEP)

Kniha byla původně napsána hebrejsky v první polovině 2. století př. n. l. Cituje se z ní v židovském Talmudu.

Báruk a List Jeremjášův (Baruch). Prvních pět kapitol této knihy je napsáno tak, aby vyvolávaly dojem, že pocházejí od Jeremjášova přítele a písaře Baruka; šestá kapitola má podobu dopisu od samotného Jeremjáše (Jeremiáše). Kniha vyjadřuje projevy pokání a modlitby Židů, kteří ve vyhnanství v Babylóně prosili o pomoc, dále nabádá k moudrosti, povzbuzuje k naději na slíbené osvobození a odsuzuje babylónské modlářství.

O Barukovi se zde říká, že je v Babylóně (Báruk 1:1, 2), zatímco biblická zpráva ukazuje, že šel do Egypta, stejně jako Jeremjáš, a nic nenasvědčuje tomu, že by Baruk vůbec někdy v Babylóně byl. (Jer 43:5–7) V rozporu s Jeremjášovým proroctvím, že Juda bude po dobu vyhnanství v Babylóně opuštěna po 70 let (Jer 25:11, 12; 29:10), Báruk 6:2 říká Židům, že budou v Babylóně po sedm generací a potom že budou propuštěni.

Jeroným v předmluvě ke knize Jeremjášově říká: „Domníval jsem se, že kniha Baruch nestojí za to, abych ji překládal.“ V úvodu k této knize se v Jeruzalémské bibli (angl., s. 1128) uvádí, že části této knihy snad byly napsány až ve druhém nebo v prvním století př. n. l., a tedy jiným autorem (nebo jinými autory), než byl Baruk. Pravděpodobně byla původně napsána hebrejsky.

Tři muži v rozpálené peci. Tento přídavek k Danielovi se obvykle zařazuje za Daniela 3:23. Má 67 veršů a obsahuje modlitbu, kterou údajně pronesl Azarjáš v rozpálené peci, pak vyprávění o tom, jak anděl uhasil plamen ohně, a nakonec píseň, kterou v peci zpívali tři Hebrejci. Tato píseň se velmi podobá Žalmu 148. Její zmínky o chrámu, kněžích a cherubínech však neodpovídají době, do níž tato kniha údajně patří. Byla snad původně napsána hebrejsky a považuje se za dílo z prvního století př. n. l.

Zuzana. Tento krátký příběh vypráví o jedné události v životě krásné manželky Jójakima (Joakima), bohatého Žida v Babylóně. K Zuzaně (Susanně), která se koupe, přicházejí dva židovští starší, naléhají na ni, aby se s nimi dopustila cizoložství, a když to odmítá, zkonstruují proti ní falešnou obžalobu. Při soudním řízení je odsouzena k smrti, ale mladý Daniel obratně odhalí čin těchto dvou starších a Zuzana je obvinění zproštěna. Není jisté, v jakém jazyce byl tento přídavek původně napsán. Panuje názor, že byl napsán v prvním století př. n. l. V řecké Septuagintě byl zařazen před kanonickou knihu Daniel a v latinské Vulgátě byl uveden za ní.  Některé překlady jej uvádějí jako 13. kapitolu Daniela.

Bél a drak. To je třetí přídavek k Danielovi, v některých překladech zařazený jako 14. kapitola. Podle tohoto vyprávění král Kýros (Cýrus) vyžaduje od Daniela, aby uctíval modlu boha Béla. Daniel posype podlahu chrámu popelem, takže odhalí stopy, což poskytuje důkaz pro to, že potravu, kterou údajně jedla modla, si ve skutečnosti berou pohanští kněží a jejich rodiny. Kněží jsou zabiti a Daniel rozbíjí modlu. Král žádá Daniela, aby uctíval živého draka. Daniel draka zabije, ale sám je rozzuřeným davem uvržen do lví jámy. Je tam sedm dnů, a v té době jakýsi anděl vezme za vlasy proroka Habakuka a společně s miskou dušeného jídla ho nese z Judeje do Babylóna, aby Daniel dostal pokrm. Habakuk je pak dopraven zpět do Judeje, Daniel je propuštěn z jámy a jeho odpůrci jsou do ní uvrženi a jsou sežráni. Také o tomto přídavku se říká, že pochází z prvního století př. n. l. Dílo The Illustrated Bible Dictionary (sv. 1, s. 76) tyto přídavky označuje za „zbožnou přikrášlenou legendu“.

První Makabejská. Historické vylíčení boje za nezávislost, který vedli Židé ve druhém století př. n. l. od začátku vlády Antiocha Epifana (175 př. n. l.) do smrti Šimona Makabejského (asi 134 př. n. l.). Pojednává především o hrdinských činech kněze Matitjáše (Mathatiáše) a jeho synů, Judy, Jonatana a Šimona, v jejich bitvách se Syřany.

Dílo obsahuje historické podrobnosti o tomto období, a proto je nejcennějším z apokryfních spisů. The Jewish Encyclopedia (1976, sv. VIII, s. 243) však uvádí, že v něm jsou „dějiny psány z lidského stanoviska“. Jako ostatní apokryfní spisy nebylo ani toto dílo součástí inspirovaného hebrejského kánonu. Bylo nepochybně napsáno hebrejsky asi ve druhé polovině druhého století př. n. l.

Druhá Makabejská. Tato zpráva je sice zařazena za První Makabejskou, ale pojednává o stejném období (asi 180 př. n. l. až 160 př. n. l.); nenapsal ji však autor První Makabejské. Autor stylizuje knihu jako shrnutí předcházejících spisů jistého Jásona Kyrenského (Cyrenejského). Popisuje pronásledování Židů pod Antiochem Epifanem, vyplenění chrámu a jeho pozdější opětovné zasvěcení.

Vyprávění líčí, jak Jeremjáš při zničení Jeruzaléma nese svatostánek a truhlu smlouvy do jeskyně na hoře, ze které se Mojžíš díval na zemi Kanaán. (2. Makabejská 2:1–16) Svatostánek však byl nahrazen chrámem asi o 420 let dříve.

Některé texty se v katolické věrouce používají na podporu nauk, jako je posmrtný trest (2. Makabejská 6:26), přímluvy od světců (15:12–16) a to, že je správné modlit se za mrtvé. (12:41–46, ČB-Hč)

V úvodu ke Knihám Makabejským Jeruzalémská bible (angl.) o Druhé Makabejské říká: „Je stylizována slohem helénistických spisovatelů, nikoli však těch nejlepších: sloh je místy okázalý a často je bombastický.“ Autor Druhé Makabejské nepředstírá, že by psal pod Boží inspirací, a část druhé kapitoly věnuje tomu, že vysvětluje, proč při pojednávání o námětu zvolil určitou metodu. (2. Makabejská 2:24–32, ČEP) V závěru svého díla říká: „Já také tu konec řeči učiním. A jestliže cos dobře jsem psal a jak na dějiny náleží, toť by i mně potěšitelné bylo: pakli méně hodně, buď mi odpuštěno.“ (2. Makabejská 15:38, 39, ČB)

Všechno nasvědčuje tomu, že kniha byla napsána řecky někdy mezi rokem 134 př. n. l. a pádem Jeruzaléma v roce 70 n. l.

Pozdější apokryfní spisy. Zejména od druhého století n. l. vznikalo nespočetné množství spisů, které si činily nárok na božskou inspiraci a na kanonicitu a předstíraly, že souvisejí s křesťanskou vírou. Tyto spisy se často označují jako „Apokryfní Nový zákon“ a představují snahu napodobit evangelia, Skutky, dopisy a zjevení obsažená v kanonických knihách Křesťanských řeckých písem. Velké množství těchto spisů je známo jen z existujících zlomků nebo díky tomu, že z nich jiní autoři citují nebo se o nich zmiňují.

V těchto spisech se projevuje snaha poskytnout informace, které v inspirovaných spisech záměrně nejsou obsaženy, například o činnosti a událostech z Ježíšova života od jeho raného dětství do jeho křtu, nebo snaha podepřít nauky nebo tradice, pro které Bible neposkytuje žádný podklad nebo které jsou s Biblí v rozporu. Takzvané Evangelium Tomášovo a Protoevangelium Jakubovo jsou plné fantastických vyprávění o zázracích, které údajně vykonal Ježíš v dětství. Ale z toho, jak je zde Ježíš vylíčen, vzniká jedině dojem, že byl náladovým a urážlivým dítětem, které bylo obdařeno mimořádnými schopnostmi. (Srovnej s autentickou zprávou v Lk 2:51, 52.) Apokryfní „Skutky“, například „Skutky Pavla“ a „Skutky Petra“, zdůrazňují, že je nutno naprosto se zdržovat pohlavních styků, a dokonce líčí apoštoly tak, jako by nabádali ženy, aby se odloučily od svých manželů; to je v rozporu s Pavlovou autentickou radou v 1. Korinťanům 7.

K těmto poapoštolským apokryfním spisům je v díle The Interpreter’s Dictionary of the Bible (sv. 1, s. 166) uveden následující komentář: „Mnohé z nich jsou triviální, některé jsou vypočítané na vnější efekt, některé jsou nechutné, až odporné. (G. A. Buttrick, ed., 1962) Funk and Wagnalls New Standard Bible Dictionary (1936, s. 56) o nich říká:  „Byly plodným zdrojem posvátných legend a církevních tradic. Právě v těchto knihách musíme hledat původ některých dogmat římskokatolické církve.“

Stejně jako nebyly dřívější apokryfní spisy zařazeny mezi uznaná předkřesťanská Hebrejská písma, nebyly ani tyto pozdější apokryfní spisy uznány za inspirované a nebyly ani zařazeny do nejstarších souborů nebo seznamů Křesťanských řeckých písem jako kanonické. (Viz heslo KÁNON.)