Stavitelské umění nebo vědní obor. Bible ukazuje, že na počátku lidských dějin — v období 1 656 let před potopou, k níž došlo za dnů Noema — měli lidé nejrozmanitější obydlí a životní zvyky. O Kainovi se píše, že se potom, co zabil Abela, ‚usadil‘ v určitém území a tam „se zabýval stavbou města“. (1Mo 4:16, 17) Jabal, jeden z jeho potomků, se naproti tomu stal ‚praotcem těch, kdo bydlí ve stanech a mají hospodářská zvířata‘. Další z Kainových potomků se stal ‚kovářem všech druhů měděných a železných nástrojů‘. (1Mo 4:20, 22) Kainovi potomci sice nejpozději v potopě zemřeli, ale umění stavět a schopnost používat nástroje nezanikly.

Význačná stavba období před potopou, archa, byla dílem Setových potomků. Jejími staviteli byli Noe a jeho synové. Základní stavební plány a rozměry dostali od Boha, nicméně Noe jakožto stavbyvedoucí jistě musel mít určité stavitelské schopnosti. Archa byla 300 loket dlouhá, 50 loket široká a 30 loket vysoká (133,5 m × 22,3 m × 13,4 m). Její podlahová plocha mohla být asi 0,9 ha. Archa byla uvnitř rozdělena na „oddělení“, ale přesto bylo pravděpodobně zapotřebí použít nějaké dřevěné sloupy a trámy, aby tři podlaží a střecha se širokou roztečí unesla zatížení a aby stavba měla potřebnou stabilitu. Archa byla sice dobře utěsněna dehtem, ale aby byla dostatečně vodotěsná, bylo kromě toho také třeba pečlivě spojit dřevěné díly. (1Mo 6:13–16; viz heslo ARCHA.)

Stavitelství krátce po potopě. Bible popisuje Nimroda jako významného stavitele několika měst v období po potopě. (1Mo 10:8–12) V této době byl také uskutečněn jiný velký stavební projekt, dílo, které nemělo Boží schválení — babylónská věž. V souvislosti s touto stavbou se mluví o nových stavebních materiálech: vypalovaných cihlách a živici (asfaltu), která plnila funkci malty. Věž měla být nejvyšší stavbou, jaká kdy byla do té doby postavena. (1Mo 11:3, 4)

Abraham, praotec Izraelitů, mohl v Uru Chaldejců nepochybně pozorovat velmi pokrokové architektonické styly. (1Mo 11:31) Výzkumy, které byly v tomto městě provedeny, svědčí o tom, že tam byly ulice, dvouposchoďové domy s cihlovými schody a komplexy chrámů a paláců, které pocházejí údajně ze třetího tisíciletí př. n. l. Zde byly také  nalezeny některé z důkazů velmi raného používání přečnělkové klenby či konzolového oblouku (jsou vytvořeny tak, že se kameny na obou stranách zdi kladou stále blíž k sobě, až je možné mezeru mezi nimi uzavřít řadou kamenů nebo cihel) a rovněž i pravé klenby se závěrečným klenákem.

Když později pobýval v Egyptě (1Mo 12:10), Abraham možná na vlastní oči viděl některé z architektonických skvostů této země. Stupňovitá pyramida krále Džósera u Sakkáry, která pochází pravděpodobně ze třetího tisíciletí př. n. l., je jedním z prvních příkladů velkých stavebních děl z opracovaného kamene. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 530) Velká Chufevova (Cheopsova) pyramida, která byla o něco později vybudována v Gíze, má obrovskou základnu o rozloze 5,3 ha a byla postavena přibližně z 2 300 000 vápencových kvádrů; každý z nich vážil průměrně 2,3 t. Původní výška této pyramidy byla 147 m. Nad její velikostí, ale i nad přesností, s níž byl tento projekt uskutečněn, se podivují dokonce i dnešní technici. O několik století později vybudovali Egypťané v Karnaku, který ležel dále na Nilu, největší známý chrám, jaký kdy člověk postavil. Zastřešení velkého sálu bylo neseno 134 obrovskými sloupy; každý z nich měl 3 m v průměru a byl bohatě zdoben barevnými reliéfy.

Izraelská architektura. V době, kdy byli Izraelité utlačováni jako otroci v Egyptě, vykonali pod vedením egyptských poháněčů mnoho stavebních prací. (2Mo 1:11–14) Když byli později v pustině, dal jim Jehova přesné pokyny pro stavbu svatostánku a jeho dílcových rámů, zásuvných podstavců, tyčí a sloupů; také na tuto stavbu jistě potřebovali značné stavitelské schopnosti. (2Mo 25:9, 40; 26:15–37; Heb 8:5) Většina Izraelitů, kteří se na takové práci podíleli (a kteří prováděli stavební práce v Egyptě), sice zemřela dříve, než došli do Zaslíbené země, ale ti, kteří zůstali naživu, od nich určitě převzali základní představu o tom, jak mají stavět a jak mají používat nástroje. (Srovnej 5Mo 27:5.) Nejméně jeden stavební předpis byl obsažen v mojžíšském Zákoně. (5Mo 22:8) Po dobytí země začali Izraelité užívat celá města a vesnice i se stavbami, které tam stály; sami však stavěli také. (4Mo 32:16; 5Mo 6:10, 11; 8:12) V době, kdy tam vešli (1473 př. n. l.), bylo v Kanaánu mnoho opevněných měst a nedobytných pevností. (4Mo 13:28)

Je sice pravda, že se nedochovaly žádné pozoruhodné stavby, které by svědčily o originalitě a důmyslu izraelské architektury, ale to nedokazuje, že Izraelité takové schopnosti neměli. Na rozdíl od pohanských národů nestavěli obrovské pomníky na počest politických panovníků nebo válečných hrdinů. Jediný chrám, který postavili, byl v Jeruzalémě, i když v důsledku odpadlictví vznikla i jiná posvátná místa. Z původního chrámu ani z chrámu, který byl postaven na jeho místě, se nic nedochovalo. K zajímavějším rozvalinám, jež byly odhaleny, patří zříceniny městských bran starověkého Megidda, Chacoru a Gezeru, které byly všechny stejné a byly postaveny údajně za dnů Šalomouna. (1Kr 9:15) Vnější zeď u každé brány byla 20 m dlouhá a byla postavena z pečlivě otesaných kamenů. V každém průchodu byly za sebou tři páry sloupů nebo rozšířených pilířů. Na obou stranách průchodu tak vzniklo šest oddělených výklenků, v nichž se mohly odbývat obchody nebo z nichž mohli vojáci útočit na vojenské oddíly, které se branami snažily násilně proniknout. (Viz heslo BRÁNA, PRŮCHOD BRÁNY.) V Megiddu a Samaří byly nalezeny příklady mistrovského zednictví: kameny byly pečlivě otesány, osazeny a velmi přesně spojeny, v některých případech tak přesně, že mezi dva takto spojené kameny není možné vsunout ani tenkou čepel nože. Je nepochybné, že i práce na chrámu, který postavil Šalomoun, byly prováděny stejně kvalitně. (1Kr 5:17; 6:7)

Archeologické výzkumy ukazují, že Izraelité pravděpodobně stavěli většinou velmi prosté domy, a někteří badatelé se domnívají, že tyto stavby byly celkem primitivní. Ovšem důkazy, o něž se takové názory opírají, jsou velmi chabé. The Interpreter’s Dictionary of the Bible (sv. 1, s. 209) k tomu uvádí: „Současné poznatky týkající se tohoto tématu jsou omezeny jednak tím, že starověcí pisatelé si oboru architektury příliš nevšímali, a jednak tím, že se dochovalo pouze málo staveb, z nichž většina zcela padla za oběť času a generacím stavitelů, které přišly později.“ (G. A. Buttrick, ed., 1962) V Palestině se tedy nad základy zřícenin zřídka kdy najde víc než jedna nebo dvě vrstvy zdiva. Je také logické, že rukou ničitelů a po nich těch, kdo hledali stavební materiál, většinou utrpěly nejvíce právě vznešenější domy.

Starověké stavební materiály a způsoby stavění. Už od nejranějších dob se běžně stavěly kamenné základy. Mohly se používat neopracované kameny, ale ty byly zarovnány a vázány pečlivě opracovanými a osazenými úhelnými (nárožními) kameny. (Srovnej Ža 118:22; Iz 28:16.) V souvislosti s vnitřkem izraelských kamenných domů se ve 3. Mojžíšově 14:40–48 mluví o hliněné maltě nebo omítce. Pokud se zbývající část domu nad základy už nestavěla z kamene, používaly se často cihly sušené na slunci nebo cihly vypalované. (Srovnej Iz 9:10.) Někdy se cihly vkládaly mezi dřevo. Druh použitého materiálu závisel hlavně na tom, co bylo v daném místě dostupné. V jižní Mezopotámii  byl nedostatek dřeva a kamene, a proto se většina staveb stavěla z hliněných cihel. Naproti tomu v Palestině byl obvykle dostatek vápence či jiných druhů kamene. Jednou z prvních metod hospodárného stavění zdiva bylo použití proutěného pletiva a hrubé malty. Do země se zapustily kůly a mezi nimi se vodorovně propletl rákos nebo ohebné větve. Tak vznikla síťová struktura, na kterou se mohla nanést hlína. Když hlína na slunci důkladně vyschla a zatvrdla, zdi se pravidelně omítaly, aby byly chráněny před povětrnostními vlivy. (Viz heslo ZDI.)

Zastřešení budovy se obvykle provádělo tak, že se přes nosné zdi položily dlouhé kameny nebo trámy. Aby se zvětšilo rozpětí střechy, bylo možné použít pilíře nebo sloupy, což je známý architrávový systém. Už od starověku byla známa přečnělková klenba a klenutý oblouk, a proto je pravděpodobné, že je ve větších budovách stavitelé používali k podepření plochých střech, protože mohly nést značnou zátěž. V takových velkých budovách se také často využívaly jedna nebo dvě řady sloupů; dřevěné nebo kamenné sloupy byly osazeny do kamenného soklu neboli patky. Někteří znalci se domnívají, že právě takové sloupy byly v domě Dagona, kam Filištíni přivedli slepého Samsona. Ve chvíli, kdy Samson dva hlavní sloupy uvolnil, čímž způsobil, že se dům zřítil, bylo kromě lidí, kteří se shromáždili uvnitř budovy, ještě asi 3 000 přihlížejících na střeše. (Sd 16:25–30)

Střechy menších budov a obytných domů se často stavěly tak, že se větve nebo rákos svázaly dohromady, položily přes trámy, potom se utěsnily a pokryly blátem nebo hlínou; ta se nakonec dohladka uválela. Díky nepatrnému sklonu, který střecha dostala, mohl déšť stékat dolů. Obytné domy s takovými střechami je v údolí Jordánu možné najít ještě dnes.

Základní typ staveb v Palestině měl pravoúhlý půdorys; v obytných domech byly obvykle poněkud volně uspořádány malé pravoúhlé místnosti. Velikost a tvar budov byly dány omezeným prostorem ve městech, která byla často přelidněná. Pokud to prostor dovoloval, dům mohl mít vnitřní dvůr, kam ústily dveře všech místností; z ulice byl pouze jeden vchod. Tentýž základní styl pravoúhlého půdorysu byl používán nejen u obytného domu, ale také u královského domu (paláce), zásobárny, domu určeného pro shromažďování (synagógy), Božího domu (chrámu) a obydlí mrtvých (hrobky).

Stavitelská díla judských a izraelských králů. Patrně jedinou konkrétní stavbou, o níž je psáno, že vznikla v době vlády krále Davida, je ‚cedrový dům‘, který z materiálu fénického krále Chirama z Tyru postavili Chiramovi dělníci. (1Pa 14:1; 17:1) Přesto se Bible zmiňuje o tom, že David dál stavěl jiné domy v Jeruzalémě. (1Pa 15:1) David také podnikl rozsáhlé přípravy pro stavbu chrámu, kterou měl uskutečnit jeho syn Šalomoun. K těmto přípravným pracem patřilo otesávání kamenných kvádrů, výroba železných hřebů a příprava mědi a cedrového stavebního dříví „ve velkém množství“. David rovněž dával stranou zlato, stříbro, drahé kameny a mozaikové oblázky. (1Pa 22:1–4; 29:1–5) Byl také použit k tomu, aby předal Bohem inspirovaný „architektonický plán“ celého chrámu a jeho vybavení. (1Pa 28:11, 19) Hebrejské slovo přeložené jako „architektonický plán“ (tav·nithʹ) pochází z kořene ba·nahʹ („postavit“; 1Pa 22:11) a na jiných místech je překládáno jako „vzor“ a „znázornění“. (2Mo 25:9; 1Pa 28:18)

Za krále Šalomouna dosáhla izraelská architektura svého vrcholu. (2Pa 1:15; Ka 2:4–6) Féničtí dělníci krále Chirama sice byli v souvislosti se stavbou chrámu použiti k tomu, aby káceli stromy v Libanonu, ale biblická zpráva nepodporuje často prosazovaný názor, že chrám v Jeruzalémě byl v podstatě výlučně dílem Féničanů. Bible uvádí, že se na stavbě bezprostředně podílel muž jménem Chiram, který měl izraelské a fénické předky; jeho podíl se však týkal hlavně výzdoby a práce s kovy, a vykonával ho, až když byla budova postavena, a postupoval při tom podle plánů, které předal král David. (1Pa 28:19) Tyrský král Chiram potvrdil, že také mezi Izraelity byli ‚zruční muži‘. (1Kr 7:13–40; 2Pa 2:3, 8–16; srovnej 1Pa 28:20, 21.) Stavbu chrámu řídil sám Šalomoun. (1Kr 6:1–38; 2Pa 3:1–4:22) Kromě toho postavil nádvoří chrámu, Dům libanonského lesa, který byl pozoruhodný svými 45 sloupy z cedrového dřeva a zvláštním způsobem osvětlení, Sloupovou síň, Trůnní síň, také svůj vlastní dům a dům faraónovy dcery. Všechny tyto stavby byly postaveny z nákladných kamenů tesaných „podle měr“. (1Kr 7:1–12)

Další králové, kteří vynikli ve stavitelství, byli Asa (1Kr 15:23), Baaša (1Kr 15:17), Omri (1Kr 16:23, 24), Achab (1Kr 22:39), Jehošafat (2Pa 17:12), Uzzijáš (2Pa 26:6–10, 15), Jotam (2Pa 27:3, 4) a Ezekjáš (2Kr 20:20). Tunel Siloe (533 m dlouhý), jehož stavba je připisována Ezekjášovi, a tunely, které byly objeveny v Lakiši, Gibeonu, Gezeru a Megiddu, to všechno byla pozoruhodná stavitelská díla.

Poexilní stavitelství v Palestině. Zdá se, že v poexilním období stavěli Židé pouze jednoduché stavby. Ovšem Herodes Veliký (první století př. n. l.) a jeho nástupci realizovali velké stavitelské  projekty, mezi něž patřila rekonstrukce chrámu v Jeruzalémě (Mr 13:1, 2; Lk 21:5), přístav v Cesareji, velký viadukt, který se klenul nad centrální částí Jeruzaléma, a také různé veřejné budovy, divadla, hipodromy a lázně. Nejpozoruhodnějším Herodovým stavitelským dílem byla pevnost na pahorku Masada více než 400 m nad Mrtvým mořem. Herodes tam kromě systému opevnění postavil také velkolepý třístupňový visutý palác s terasou a s bazény pro lázně, a také další palác s římskými lázněmi, v jehož zdech byly vedeny topné trubky a kde byly sedací toalety se splachovacím systémem. Tuto obrovskou skalní pevnost Herodes vybavil více než deseti nádržemi na vodu, v nichž bylo možné zadržet téměř 40 000 m³ vody. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 751)

Asyrská, babylónská a perská architektura. Pád severního království Izraele (740 př. n. l.) a svržení jižního království Judy (607 př. n. l.) měly za následek to, že se židovský národ seznámil s architektonickými skvosty Asyrské, Babylónské a Perské říše. Palác Sargona II. v Chorsabádu je pozoruhodný svou pravidelností a využitím symetrie a také velkolepými reliéfy, glazovanými cihlami a emailovými kresbami na dlaždicích. Senacheribův palác v Ninive byl obrovskou stavbou, která měla asi 70 místností. Zdi, jejichž celková délka byla přes 3 000 m, byly lemovány deskami s reliéfy. (2Kr 19:36; srovnej Jon 3:2, 3.) Senacherib je také považován za stavitele 48 km dlouhého akvaduktu, kterým se z řeky Gomel vedla voda do zahrad Ninive. V Mari na řece Eufrat ve vých. Sýrii se na ploše asi 6 ha rozkládal obrovský palácový komplex s 300 místnostmi. Také rozvaliny starověkého Babylóna ukazují na někdejší lesk tohoto města s jeho impozantními zdmi, proslulými ulicemi a četnými paláci a chrámy.

Za vlády Peršanů mohli Židé na vlastní oči vidět nádherný palác Dareia I. v Šušanu; interiéry paláce byly zdobeny krásně zbarvenými glazovanými cihlami. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 330) V Persepoli byly snad ještě působivější skvosty (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 329), např. Xerxova brána s obrovskými býky nebo palác a velké Dareiovy a Xerxovy audienční sály, k nimž patřil sál se stovkou sloupů. Perské sloupy byly půvabnější a štíhlejší než známé řecké sloupy iónské. Poměr výšky a průměru sloupů v Xerxově sále byl 12:1, zatímco u korintských sloupů to bylo maximálně 10:1 a u egyptských sloupů pouze 6:1. Podobně i vzdálenost sloupů u perských staveb byla až dvakrát větší než u staveb řeckých, a proto perské stavby působily dojmem větší prostornosti než jiná podobná starověká stavitelská díla.

Architektonické slohy a stavební metody Řeků a Římanů. Řecká architektura vstoupila do svého „zlatého věku“ v sedmém století př. n. l. a toto období trvalo až do čtvrtého století př. n. l. Atény se staly místem majestátních chrámů a velkolepých budov postavených na počest řeckých bohů a bohyň. K těmto stavbám patřil Parthenón, chrám Athény Níké a Erechteion. A v Korintu byl význačný Apollónův chrám a prostranné tržiště (neboli a·go·raʹ). Architektonický sloh obvykle určují tři hlavní řády skvostných řeckých sloupů: dórský, iónský a korintský.

Pokud jde o architektonický sloh, Římané za mnohé vděčí Řekům. Římská architektura sice byla obvykle více účelová než architektura řecká, ale chybělo jí něco z řecké křehké krásy. Římané těžili také ze stavebního umění Etrusků, kteří prosluli pravou klenbou tvořenou klenáky. Nejpůsobivěji byly klenuté oblouky využity při výstavbě římské stoky cloaca maxima v šestém století př. n. l. Římským architektům je třeba přičíst také konstrukci křížové klenby a kopule, které byly využívány při stavbě velkých rotund a prostorných sálů bez sloupů. Řečtí zedníci stavěli monumentální stavby bez použití malty nebo cementu, protože použité mramorové kvádry osazovali a spojovali s nesmírnou zručností a přesností. Římští zedníci využívali sopečný tuf, který mísili s vápnem zvaným pucolán, což je hydraulický cement velké soudržnosti. S pucolánem, který sloužil jako malta, mohli Římané zvětšit rozpětí oblouku a také stavět mnohaposchoďové stavby; jednou z nich je i obrovské čtyřposchoďové Koloseum, které bylo postaveno v prvním století n. l. a v němž podle různých odhadů bylo 40 000 až 87 000 míst k sezení. K těm hodnotnějším římským stavbám patří velké vojenské silnice a velkolepé akvadukty, které byly stavěny zejména od třetího století př. n. l. Římské silnice využíval apoštol Pavel a při své cestě do Říma po silnici Via Appia jistě také viděl akvadukt císaře Claudia.

Stavitelství křesťanů. Izraelský národ neproslul nádhernou nebo pompézní architekturou, a stejně tak i první křesťané, kteří patřili k duchovnímu Izraeli, stavěli skromná díla. V díle Unger’s Bible Dictionary (1965, s. 84, 85) se píše: „Existovaly stavby, které postavili už ve 3. století, ale ty nebyly trvalé a nákladné.“ Teprve za vlády císaře Konstantina, kdy se dostalo podpory těm, kdo se chtěli spojit se státem, si začali formální křesťané vytvářet zvláštní architektonický sloh a nakonec stavěli jedny z nejvíce zdobených a nejokázalejších staveb, jaké známe.

 Architektura v proroctvích a v obrazném použití. V biblických proroctvích a obrazech se často používají výrazy z oboru architektury. Proroctví o obnově pojednávají ve velké míře o budování (opětném vybudování) Božího lidu a jeho měst. (Iz 58:12; 60:10; 61:4; Ez 28:26; 36:36) O Sionu je předpověděno, že bude vybudován na kamenech položených na tvrdou maltu, na základech vyložených safíry, s rubínovými cimbuřími a branami z ohnivě žhoucích kamenů. (Iz 54:11, 12) O moudrosti je řečeno, že si vystavěla vlastní dům (Př 9:1) a že spolu s rozlišovací schopností a poznáním je prostředkem k vybudování domácnosti. (Př 14:1; 24:3, 4) Jehojakim je odsouzen za to, že svůj palác vystavěl s nespravedlností, protože nezaplatil dělníkům, a Chaldejci jsou odsouzeni za to, že postavili město krveprolitím a tvrdou lopotou porobených národů. (Jer 22:13–15; Hab 2:12, 13) Falešné představy o míru s Bohem jsou přirovnány ke stavbě omítnuté dělicí stěny, kterou Jehova strhne zadutím větrné bouře a krupobitím svého hněvu a tak odhalí její základy. (Ez 13:10–16) Žalmista ujišťuje, že pokud dům nestaví Jehova, stavitelé se namáhají marně. (Ža 127:1) Před ‚Jehovovým velkým dnem‘ budou ti, kdo přehlížejí Boha, stavět, ale své domy nebudou obývat. (Sef 1:12–14; srovnej Am 5:11.) Naproti tomu Boží služebníci mají „stavět domy a obývat je“ a „plně užívat“ díla svých rukou. (Iz 65:17–23; srovnej Ka 3:3.)

V Křesťanských řeckých písmech je ukázáno, jak je důležité ještě před započetím stavby udělat rozpočet nákladů. Zmínil se o tom Ježíš, když své posluchače povzbuzoval, aby si plně uvědomili, co znamená stát se jeho následovníky. (Lk 14:28–30) O tom, jak potřebné je stavět na pevném základě, se mluví v mnoha podobenstvích. (Mt 7:24–27; Lk 6:48, 49; 1Ti 6:17–19; 2Ti 2:19; Heb 11:10) Ježíš Kristus mluvil o tom, že svůj sbor staví na skalním masivu (peʹtra) (Mt 16:18), a Ježíš sám je popisován jako jediný základ, kromě něhož „žádný člověk . . . nemůže položit jiný základ“; je však ‚kamenem, který stavitelé zavrhli‘. (1Ko 3:11; Mt 21:42; Sk 4:11; Ža 118:22) Je hlavním úhelným kamenem, a proto všechny další „živé kameny“ jeho chrámu jsou vybudovány na něm a uspořádány podle něho, přičemž právo je „měřicím provazcem“ a spravedlnost „nivelačním nástrojem“. (Ef 2:20, 21; 1Pe 2:4–8; Iz 28:16, 17) Ježíš řekl o chrámu svého těla, že bude postaven „ve třech dnech“, i když výstavba doslovného chrámu a přilehlých budov v Jeruzalémě za Ježíšových dnů trvala 46 let a ani tehdy ještě nebyla dokončena. (Jan 2:18–22) Pavel jakožto „moudrý vedoucí díla“ nabádal, že by se ke stavbě na základu, jímž je Kristus, měly používat velmi kvalitní, nehořlavé materiály. (1Ko 3:10–17) Láska je označována za základní stavební prvek. (1Ko 8:1; srovnej Ža 89:2.) V Janově vidění je Nový Jeruzalém popsán jako zářící město, které je vybudováno z drahých kamenů a jehož zdi stojí na základních kamenech, na nichž jsou napsána jména „dvanácti Beránkových apoštolů“. (Zj 21:9–27) Sám Bůh je představen jako Velký Konstruktér všech věcí, a proto nepřebývá v budovách, které postavili lidé. (Heb 3:4; Sk 7:48–50; 17:24, 25; Iz 66:1)