Tímto jménem je označována země, která ve starověku zaujímala sev. cíp mezopotamské pláně neboli nejsevernější část dnešního Iráku. V podstatě se Asýrie rozkládala v trojúhelníku, který tvořily řeky Tigris a Malý Zab, jež byly z velké části její záp. a již. hranicí, zatímco sev. hranici tvořily hory starověké Arménie a vých. hranicí bylo pohoří Zagros a země Médie. Je však nutné poznamenat, že tyto hranice byly dost nestálé; když zeslábla moc Babylóna, šířila se Asýrie na J od Malého Zabu, ale když politický rozkvět Asýrie opadl a větších úspěchů dosahoval Babylón, stahovala se Asýrie zpět. K takovým výkyvům docházelo i u ostatních hranic, zejména na hranici, kterou tvořil Tigris; Asýrie totiž záhy začala rozšiřovat svůj vliv na Z od této řeky. Asyrská říše však pokryla oblast daleko větší. (MAPA, sv. 1, s. 954)

Mezi Asýrií a Babylónem byl v průběhu jejich dějin úzký vztah. Byly to sousední státy, které spolu žily v oblasti, v níž nebyla mezi jejich územími žádná skutečná přirozená hranice. Vlastní Asýrie se však rozkládala hlavně na vysočině s terénem většinou velmi zvrásněným a podnebím osvěživějším, než jakým se vyznačuje Babylónie. Obyvatelé byli ráznější a agresivnější než Babylóňané. Vytesávané reliéfy je znázorňují jako osoby statné postavy, tmavé pleti, s hustým obočím a vousem a s výrazným nosem.

Za původní hlavní město této oblasti se považuje město Aššur, které leží na Z od Tigridu. Později se však nejvýznamnějším hlavním městem stalo Ninive a v některých obdobích používali asyrští panovníci jako hlavní města i Kalach a Chorsabád. Severní částí Asýrie vedla obchodní cesta do Středomoří a Malé Asie a jiné cesty se rozvětvovaly do Arménie a do oblasti kolem Urmijského jezera. Mnohé ze svých válek vedla Asýrie proto, aby se takových obchodních cest zmocnila nebo aby si nad nimi udržela kontrolu.

Militarismus. Asýrie byla v podstatě vojenskou mocností a historický obraz jejích výbojů svědčí o velké krutosti a dravosti. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 958) Aššurnasirpal, jeden z jejích panovníků, který byl velkým válečníkem, popisuje, jak potrestal několik vzpurných měst:

„Postavil jsem sloup naproti jeho městské bráně a všem předákům, kteří se vzbouřili, jsem stáhl kůži a jejich kůžemi jsem pokryl ten sloup; některé jsem do toho sloupu zazdil, jiné jsem na tom sloupu přibil na kůly . . . a důstojníkům, královským důstojníkům, kteří se vzbouřili, jsem uťal údy . . . Mnohé ze zajatců jsem spálil ohněm a mnohé jsem si vzal jako živé zajatce. Některým jsem odřezal ruce a prsty, jiným jsem odřezal nosy, uši a prsty(?), mnohým jsem vydloubal oči. Jeden sloup jsem udělal ze živých, druhý z hlav; a jejich hlavy jsem přivázal na kůly (kmeny stromů) kolem města . . . Jejich mladé muže a panny jsem spálil ohněm . . . Dvacet mužů jsem zajal zaživa a zazdil jsem je do zdi jeho paláce . . . Ostatní [jejich válečníky] jsem zahubil žízní v eufratské poušti.“ (Ancient Records of Assyria and Babylonia, D. D. Luckenbill, 1926, sv. I, s. 145, 147, 153, 162)

Reliéfy často ukazují jejich zajatce vedené na lanech přivázaných na háky, jimiž mají probodnutý nos nebo rty, nebo zajatce, jimž jsou hrotem kopí vybodávány oči. Při asyrských válečných taženích tedy často docházelo k sadistickému mučení a Asyřané se tím nestoudně vychloubali a pečlivě to zaznamenávali. O jejich krutosti se vědělo, což pro ně bylo z vojenského hlediska bezpochyby výhodné, protože národy, na něž se Asyřané chystali zaútočit, zachvacoval děs a tím se často ochromil jejich odpor. Asyrské hlavní město Ninive popsal prorok Nahum výstižně jako „lví doupě“ a jako ‚město krveprolití‘. (Na 2:11, 12; 3:1)

Jaké měli Asyřané náboženství?

Asýrie z velké části zdědila své náboženství od Babylóňanů, a ačkoli Asyřané považovali svého národního boha Aššura za nejvyššího, byl pro ně i nadále hlavním náboženským střediskem Babylón. Asyrský král sloužil jako Aššurův velekněz. Na jedné pečeti, kterou našel A. H. Layard v sutinách jednoho asyrského paláce a která je nyní uložena v Britském muzeu, je bůh Aššur znázorněn se třemi hlavami. Víra v trojice bohů a také v pětici neboli v pět bohů zaujímala v asyrském náboženství význačné místo. Hlavní trojici tvořili Anu představující nebe, Bel představující oblast obývanou lidmi, zvířaty a ptáky, a Ea představující pozemní a podzemní vody. Druhou trojici tvořil měsíční bůh Sin, sluneční bůh Šamaš a bůh bouře Ramman, jehož místo však často zaujímala Ištar, královna hvězd. (Srovnej 2Kr 23:5, 11.) Pak následovalo pět bohů, kteří představovali pět planet. O bozích, kteří tvořili trojice, je v díle Unger’s Bible Dictionary (1965, s. 102) uvedeno: „Tito bohové jsou někdy vzýváni jednotlivě, a to výroky, které jako by postupně povznášely každého z nich do postavení nadřazeného ostatním.“ K jejich panteonu však patřila nespočetná jiná nižší božstva, z nichž mnohá  byla považována za ochránce měst. Zpráva říká, že Senacherib byl zavražděn právě ve chvíli, kdy uctíval Nisroka. (Iz 37:37, 38)

Náboženství pěstované ve spojitosti s těmito bohy bylo animistické, což znamená, že Asyřané věřili, že každý předmět a každý přírodní jev je oživen duchem. Jejich náboženství se poněkud lišilo od jiných přírodních kultů rozšířených v okolních národech; nejvlastnějším projevem jejich národního náboženství totiž byla válka. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 956) Proto Tiglat-pileser o svém bojování řekl: „Můj Pán AŠŠUR mě vybízel dále.“ Aššurbanipal ve svých análech říká: „Na příkaz AŠŠURA, SINA a ŠAMAŠE, velkých bohů, mých pánů, kteří mě chránili, jsem vstoupil do Minni a postupoval jsem vítězně.“ (Records of the Past: Assyrian and Egyptian Monuments, Londýn, 1875, sv. V, s. 18; 1877, sv. IX, s. 43) Než se Sargon vydal do války, pravidelně vzýval bohyni Ištar a žádal ji o pomoc. Vojska pochodovala pod standartami bohů, což byly, jak se zdá, dřevěné nebo kovové symboly na tyčích. Velký význam se přisuzoval znamením, která se zjišťovala zkoumáním jater obětovaných zvířat, nebo pozorováním letu ptáků či postavení hvězd. V knize Ancient Cities od W. B. Wrighta (1886, s. 25) je o tom řečeno: „Boj byl národním zaměstnáním a kněží neustále podněcovali k válce. Byli podporováni hlavně z dobyté kořisti, ze které měli zcela přednostně určeno stálé, pevně stanovené procento. Tento národ kořistníků byl totiž velice nábožný.“

Kultura, literatura a zákony. Asyřané stavěli impozantní paláce, jejichž zdi obkládali deskami, na kterých byly reliéfy realisticky a velmi působivě zobrazující válečné i mírové scény. Ozdobou přístupových cest byly sochy okřídlených býků s lidskými hlavami vytesané z jednoho kusu vápence a vážící až 36 tun. Na pečetních válečcích byly složité rytiny. (Viz heslo ARCHEOLOGIE.) Slévačské výrobky svědčí o tom, že Asyřané měli značné poznatky v oblasti metalurgie. Jejich králové stavěli akvadukty a budovali zavlažovací systémy; zakládali královské botanické a zoologické zahrady s rostlinami, stromy a zvířaty z mnoha zemí. Jejich palácové stavby často svědčí o tom, že zde byly dobře promyšlené odvodňovací systémy a velmi dobrá sanitární zařízení.

Mimořádně zajímavé jsou velké knihovny některých asyrských panovníků; obsahují desetitisíce klínopisných hliněných tabulek, hranolů a válečků, na nichž jsou záznamy o důležitých historických událostech, náboženských datech a právních a obchodních záležitostech. Naproti tomu však určité zákony pocházející z jednoho období asyrských dějin svědčí o tvrdosti, kterou se tak často vyznačoval tento národ. Trestem za některé zločiny bylo zmrzačení. Otrokyně například nesměla na veřejnosti nosit závoj, a jestliže tento předpis přestoupila, byly jí uťaty uši. Vdaná žena nebyla pod právní ochranou, o čemž svědčí jeden zákon, který říká: „Kromě trestů, jež se vztahují na vdanou ženu a jsou napsány na tabulce, může muž svou manželku bičovat, může jí vyrvat vlasy, může jí roztrhnout a poranit uši. Podle zákona to není žádné provinění.“ (Everyday Life in Babylonia and Assyria, H. W. F. Saggs, 1965, s. 152)

Biblické a světské dějiny. V biblické zprávě je první zmínka o Asýrii v 1. Mojžíšově 2:14, kde Mojžíš popisoval řeku Chiddekel (Tigris), původně jeden ze čtyř hlavních vodních toků, které vznikly  z řeky, jež „vycházela z Edenu“, a ve své době o ní řekl, že „teče na východ od Asýrie“. (1Mo 2:10)

Jméno země je odvozeno od jména Semova syna Aššura. (1Mo 10:22) Z toho je tedy patrné, že ji nejprve krátce po potopě osídlili Semité. Již v rané době však do ní začalo pronikat jiné obyvatelstvo; do Asýrie totiž vstoupil Chamův vnuk Nimrod a vystavěl tam ‚Ninive a Rechobot-Ir a Kalach a Resen mezi Ninive a Kalachem: to je to velké město‘. (1Mo 10:11, 12; srovnej Mi 5:6.) Není uvedeno, zda k tomu došlo až po stavbě babylónské věže a po zmatení jazyků, jež následovalo (1Mo 11:1–9), ačkoli již v této desáté kapitole 1. Mojžíšovy je zmínka o různých ‚jazycích‘. (1Mo 10:5, 20, 31) Uznává se však, že výstavba Ninive, hlavního města Asýrie, byla řízena z Babylóna, a světské dějiny tomu odpovídají. Zpráva ukazuje, že se kmeny, které pocházely od Abrahamova syna Išmaela, později při svém kočování dostaly až do Asýrie. (1Mo 25:18)

Období mezi lety 1100 a 900 př. n. l. (po vládě Tiglat-pilesera I.) bylo pro Asýrii dobou úpadku, a tehdejší okolnosti byly považovány za vhodné pro to, aby hranice izraelského národa pod vládou Davida (1077–1038 př. n. l.) byly rozšířeny a vliv Izraele aby pak byl ještě dále zesílen za vlády Šalomouna (1037–998 př. n. l.). Tato expanze však byla úspěšná v prvé řadě proto, že ji podporoval Bůh, nebyl to tedy důsledek slabosti Asýrie. (2Sa 8, 10; 1Kr 4:21–24)

Aššurnasirpal II. a Salmanasar III. Za vlády Aššurnasirpala II., který — jak již zde bylo uvedeno — vynikal svými nelítostnými válečnými akcemi a krutostí, se útočné tažení Asyřanů přiblížilo k Izraeli. Nápisy líčí, jak tento král překročil Eufrat, vpadl do sev. Sýrie a na fénických městech vymáhal tribut. Nástupce Aššurnasirpala II., Salmanasar III., je první král, který zanechal záznam o tom, že se dostal do styku přímo se severním královstvím Izraele. Asyrské záznamy ukazují, že Salmanasar postupoval ke Karkaru na řece Orontes, kde — jak on sám tvrdí — bojoval proti koalici králů. Výsledek bitvy byl nerozhodný. Salmanasarův Černý obelisk z Nimrudu uvádí, že Jehu (asi v letech 904–877 př. n. l.) platil Salmanasarovi tribut, a na tomto obelisku je vytesaný reliéf, který snad zobrazuje Jehuova vyslance, jak přináší tribut asyrskému monarchovi. (Viz heslo SALMANASAR č. 1.)

Adad-nirári III. a jeho nástupci. Nástupcem Salmanasara III. byl Šamši-Adad V. a po něm nastoupil  na asyrský trůn Adad-nirári III. Nápisy podávají zprávu o tom, že napadl Damašek a přijal tribut od Jehoaše ze Samaří. Snad někdy kolem poloviny devátého století př. n. l. (kolem roku 844) byl prorok Jonáš vyslán do asyrského hlavního města Ninive a jeho varování před nadcházejícím zničením vedlo k tomu, že celé město, včetně jeho krále, činilo pokání. (Jon 3:2–6) Je možné, že tehdejším asyrským králem byl Adad-nirári III., ale jisté to není.

Historické záznamy ukazují, že po Adad-niráriovi III. následovali jeho synové Salmanasar IV., Aššur-dán III. a Aššur-nirári V. V tomto období se útočnost Asyřanů zmírnila.

Tiglat-pileser III. Prvním asyrským králem, který je v Bibli uveden jménem, je Tiglat-pileser III. (2Kr 15:29; 16:7, 10); ve 2. Královské 15:19 je také označen jako „Pul“. V 1. Paralipomenon 5:26 jsou použita obě jména, a proto byla v minulosti vyjadřována domněnka, že jde o dva různé krále. O „Pulu“ se však zmiňuje Babylónská listina králů a ukazuje, že se obě jména vztahují na tutéž osobu. Existuje názor, že tento král byl původně znám jako Pul a že jméno Tiglat-pileser přijal teprve při nástupu na asyrský trůn.

Za vlády izraelského krále Menachema (asi 790–781 př. n. l.) vstoupil Tiglat-pileser III. na území tohoto severního království. Menachem mu zaplatil tisíc stříbrných talentů (6 606 000 dolarů) a tak dosáhl toho, že Asyřan odtáhl. (2Kr 15:19, 20) Později se však izraelský král Pekach (asi 778–759 př. n. l.) spojil se syrským králem Recinem proti judskému králi Achazovi (761–746 př. n. l.). Ačkoli Izajáš ve svém proroctví předpověděl, že tato syrsko-izraelská hrozba bude jistě odstraněna mocí asyrského krále (Iz 7:1–9, 16, 17; 8:3, 4), Achaz učinil nemoudré rozhodnutí a poslal Tiglat-pileserovi úplatek se žádostí, aby spojence napadl a tak zbavil Judu ohrožení. Asyrský monarcha reagoval tím, že se zmocnil celé řady měst v sev. části izraelského království a také oblastí Gilead, Galilea a Naftali. V dřívějším období své vlády zavedl Tiglat-pileser taktiku přemísťování obyvatel dobytých území, aby zmenšil možnost budoucích povstání, a nyní deportoval některé z Izraelitů. (1Pa 5:6, 26) Také Juda byla nyní Asýrii podřízena a judský král Achaz cestoval do Damašku, který Asyřané již také dobyli, a Tiglat-pileserovi bezpochyby vzdal poctu. (2Kr 15:29; 16:5–10, 18; 2Pa 28:16, 20, 21, srovnej Iz 7:17–20.)

Salmanasar V. Po Tiglat-pileserovi III. nastoupil na trůn Salmanasar V. Hošea (asi 758–740 př. n. l.), který uchvátil izraelský trůn, se asyrskému požadavku na odvádění tributu zpočátku podřídil. Později se však spikl s Egyptem, aby Izrael z asyrského jha osvobodil, a Salmanasar zahájil tříleté obléhání města Samaří; to nakonec padlo (740 př. n. l.) a Izrael čekalo vyhnanství. (2Kr 17:1–6; 18:9–11; Oz 7:11; 8:7–10) Většina odborných publikací uvádí, že Salmanasar se úplného dobytí Samaří nedožil a že v době, kdy toto město nakonec padlo, byl králem Sargon II. (Viz však hesla SALMANASAR; SARGON č. 2.)

Sargon II. Sargonovy záznamy pojednávají o tom, že bylo 27 290 Izraelitů deportováno na různá místa na Horním Eufratu a v Médii. Je vylíčeno také Sargonovo tažení do Filisteje, při němž dobyl Gat, Ašdod a Asdudimmu. Právě v době tohoto tažení dostal prorok Izajáš pokyn, aby upozornil na to, že je marné spoléhat se na Egypt nebo na Etiopii jako na ochránce před asyrským útočníkem. (Iz 20:1–6) Je možné, že teprve za Sargonovy vlády byli do Samaří přivedeni obyvatelé z Babylóna a ze Sýrie, aby toto místo znovu osídlili. Asyrský král tam později poslal zpět z vyhnanství jednoho izraelského kněze, aby tyto obyvatele poučil o „náboženství Boha té země“. (2Kr 17:24–28; viz hesla SAMARITÁN; SAMAŘÍ č. 2.)

Senacherib. Senacherib, syn Sargona II., napadl judské království ve 14. roce Ezekjášovy vlády (732 př. n. l.). (2Kr 18:13; Iz 36:1) Ezekjáš se předtím vzbouřil proti asyrskému jhu, pod které se země dostala následkem jednání jeho otce Achaza. (2Kr 18:7) Senacherib na to odpověděl prudkým vpádem do Judy, při němž údajně dobyl 46 měst (srovnej Iz 36:1, 2) a pak ze svého tábora v Lakiši požadoval od Ezekjáše tribut 30 zlatých talentů (asi 11 560 000 dolarů) a 300 stříbrných talentů (asi 1 982 000 dolarů). (2Kr 18:14–16; 2Pa 32:1; srovnej Iz 8:5–8.) Ačkoli byl tento obnos zaplacen, Senacherib poslal své mluvčí s požadavkem, aby se Jeruzalém bezpodmínečně vzdal. (2Kr 18:17–19:34; 2Pa 32:2–20) Když potom Jehova způsobil, že během jedné noci bylo ze Senacheribova vojska usmrceno 185 000 mužů, byl tento vychloubavý Asyřan nucen odtáhnout a vrátit se do Ninive. (2Kr 19:35, 36) Tam jej později dva z jeho synů zavraždili a na trůn po něm nastoupil jeho další syn, Esar-chaddon. (2Kr 19:37; 2Pa 32:21, 22; Iz 37:36–38) Tyto události, s výjimkou zničení asyrského vojska, jsou také zaznamenány na Senacheribovu a na Esar-chaddonovu hranolu. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 957)

Esar-chaddon. Za vlády Manasseho (716–662 př. n. l.) Jehova dovolil, aby asyrští vojenští velitelé odvedli tohoto judského krále jako zajatce do Babylóna (který byl tehdy pod vládou Asyřanů). (2Pa 33:11) Někteří znalci se domnívají, že k tomu došlo  při Esar-chaddonově vítězném tažení proti Egyptu. V každém případě je v nápisech uvedeno jméno Menasi (Manasse) z Judy mezi jmény těch, kdo platili Esar-chaddonovi tribut. Později se směl Manasse opět vrátit do Jeruzaléma. (2Pa 33:10–13) Ze slov u Ezry 4:2 vyplývá, že za dnů Esar-chaddona stále ještě docházelo k přesídlování lidí ze severního království Izraele na jiná místa a jiných obyvatel na jeho území a tím může být vysvětleno období „šedesáti pěti let“, o němž mluví proroctví u Izajáše 7:8. (Viz hesla ACHAZ č. 1; ESAR-CHADDON.)

Aššurbanipal. Před svou smrtí Esar-chaddon jmenoval svého syna Aššurbanipala korunním princem Asýrie a jiného syna, Šamaš-šum-ukína, korunním princem Babylónie. Šamaš-šum-ukín se později proti svému bratrovi vzbouřil, Aššurbanipal vzpouru potlačil a město Babylón vyplenil.

Za Aššurbanipala dosáhla expanze říše největšího rozsahu. Potlačil povstání v Egyptě a vyplenil město Théby (No-amon). Hranice Asyrské říše nyní zahrnovaly území Elamu, část Médie až po Ararat, na Z sahaly až po Kilikii v Malé Asii, probíhaly Sýrií a Izraelem (ale mimo Jeruzalém) a zahrnovaly Egypt, Arábii a Babylónii. Jak se zdá, vztahuje se na Aššurbanipala označení „velký a ctihodný Asenappar“, které je uvedeno u Ezry 4:10. (Viz heslo ASENAPPAR.)

Pád říše. Babylónská kronika (B.M. [British Museum] 21901) líčí pád Ninive, hlavního města Asýrie, k němuž došlo po obléhání, jež uskutečnila spojená vojska babylónského krále Nabopalasara a Méda Kyaxara ve 14. roce vlády Nabopalasarovy (632 př. n. l.): „[Obrátili] město v kopce suti a hrom[ady (trosek)].“ (Ancient Near Eastern Texts, J. B. Pritchard, ed., 1974, s. 305; závorky od vydavatele) Nelítostná Asyrská říše tak dospěla k potupnému konci. (Iz 10:12, 24–26; 23:13; 30:30–33; 31:8, 9; Na 3:1–19; Sef 2:13)

Podle téže kroniky se ve 14. roce Nabopalasara (632 př. n. l.) Aššur-uballit II. pokusil dále vládnout Asýrii z Charanu, který učinil svým hlavním městem. Tato kronika říká, co se stalo v 17. roce Nabopalasara (629 př. n. l.): „V měsíci Duʼuzu Aššur-uballit, asyrský král, (a) velké [vojsko] E[gy]pta, [které mu přišlo na pomoc], překročili řeku (Eufrat) a [táhli dál], aby dobyli Harran.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 305; hranaté a kulaté závorky od vydavatele; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 183.) Aššur-uballit se vlastně pokoušel dobýt město znovu, když z něho byl předtím vyhnán. Tento záznam odpovídá zprávě, která je zaznamenána ve 2. Královské 23:29 a pojednává o činnosti faraóna Neka, jež vedla k usmrcení judského krále Josijáše (asi v roce 629 př. n. l.). Tento text říká, že „egyptský král, faraón Neko, [táhl] k asyrskému králi k řece Eufrat“ — bezpochyby proto, aby mu pomohl. ‚Asyrský král‘, k němuž Neko přišel, mohl být Aššur-uballit II. Jejich tažení proti Charanu bylo neúspěšné. Asyrská říše již skončila.

Titulem „asyrský král“ byl označován perský král (Dareios Hystaspis), který vládl nad asyrskou zemí v době, kdy byl znovu budován jeruzalémský chrám (dokončený roku 515 př. n. l.). (Ezr 6:22)

Asýrie v proroctví. Asýrie byla uvedena v proroctví, které pronesl Balám asi v roce 1473 př. n. l. (4Mo 24:24) Mnoho zmínek o Asýrii je obsaženo v proroctvích Izajáše, Jeremjáše, Ezekiela, Micheáše, Nahuma, Sefanjáše a Zecharjáše a výstraha, že Asýrie zpustoší severní království Izraele, se objevuje v celém proroctví Ozeáše. Je zde celá řada výroků odsuzujících odpadlý Izrael a Judu za to, že se na takové pohanské národy spoléhali a často přitom kolísali mezi Egyptem a Asýrií, jako „prostomyslná holubice bez srdce“. (Jer 2:18, 36; Ná 5:6; Ez 16:26, 28; 23:5–12; Oz 7:11) Živě byly popsány katastrofální důsledky takového jednání. (Ez 23:22–27) Bylo také prorokováno pokoření Asyřanů a návrat izraelských vyhnanců do jejich vlasti. (Iz 11:11–16; 14:25; Jer 50:17, 18; Ez 32:22; Ze 10:10, 11) A bylo také předpověděno, že přijde doba, kdy budou mezi asyrskou zemí a egyptskou zemí pokojné vztahy, budou společně s Izraelem  v Boží přízni a budou „požehnáním uprostřed země“. (Iz 19:23–25)

[Vyobrazení na straně 131]

Reliéf ze severního paláce v Ninive. Král a jeho královna při zahradní slavnosti; na stromě před harfistou visí hlava poraženého krále

[Vyobrazení na straně 132]

Asyrské dvoukolé vozy vezou do bitvy náboženské standarty

[Vyobrazení na straně 134]

Nástěnný panel z Nimrudu ukazuje asyrské vojáky odnášející bohy z dobytého města