1. Třetí král Judy po rozdělení národa na dvě království. Asa byl syn Abijama (Abijáše) a vnuk Rechoboama. Vládl 41 let (977–937 př. n. l.). (1Kr 15:8–10)

Asova horlivost pro čisté uctívání. V průběhu 20 let po rozdělení národa na dvě království zabředly kmeny Juda a Benjamín do odpadlictví. Asa projevil horlivost pro čisté uctívání stejně „jako jeho praotec David“ a odvážně se postaral o to, aby země byla očištěna od chrámových prostitutů a model. Svou babičku Maaku Asa odstranil z postavení jakési ‚první dámy‘ země, protože udělala „hroznou modlu“ k posvátnému kůlu neboli Ašeře, a tuto náboženskou modlu spálil. (1Kr 15:11–13)

Zpráva ve 2. Paralipomenon 14:2–5 uvádí, že Asa „odstranil . . . cizozemské oltáře a výšiny a rozbil posvátné sloupy a podťal posvátné kůly“. První Královská 15:14 a 2. Paralipomenon 15:17 však ukazují, že „výšiny neodstranil“. Je tedy možné, že výšiny, o nichž se zmiňuje zpráva Paralipomenon, byly výšiny, které patřily k přijatému pohanskému uctívání, jež nakazilo Judu, zatímco zpráva v knize Královské se vztahuje na výšiny, na nichž lidé uctívali Jehovu. I po zřízení svatostánku a později chrámu byly Jehovovi příležitostně přinášeny oběti na výšinách, a za mimořádných okolností, jako například v případě Samuela, Davida a Elijáše, to bylo Jehovovi přijatelné. (1Sa 9:11–19; 1Pa 21:26–30; 1Kr 18:30–39) Ovšem řádné, schválené místo pro oběť bylo to, které ustanovil Jehova. (4Mo 33:52; 5Mo 12:2–14; Joz 22:29) V nesprávných způsobech uctívání na výšinách se možná pokračovalo, ačkoli pohanské výšiny byly odstraněny; důvodem mohlo být to, že král je neodstraňoval se stejnou rozhodností, s jakou likvidoval pohanská místa uctívání. Je také možné, že Asa sice úplně odstranil všechny výšiny, ale během doby se opět objevily a do konce Asovy vlády nebyly odstraněny, takže je pak mohl zničit jeho nástupce Jehošafat.

Asova horlivost pro správné uctívání přinesla v průběhu prvních deseti let Asovy vlády požehnání v podobě míru od Jehovy. (2Pa 14:1, 6) Později byla Juda vystavena útoku vojska, které mělo asi milion válečníků a které vedl Etiop Zerach. Obyvatelé Judy sice stáli před velkou přesilou, ale Asa vytáhl, aby tomuto útoku čelil, a to u Mareše v judské nížině, asi 38 km na ZJZ od Jeruzaléma. Před bitvou pronesl vroucí modlitbu, v níž vyjádřil, že si je vědom Boží moci způsobit vysvobození, a zároveň úpěnlivě prosil Jehovu o pomoc. Řekl: „Opravdu se opíráme o tebe a ve tvém jménu jsme přišli proti tomuto zástupu. Jehovo, ty jsi náš Bůh. Nedovol, aby si proti tobě uchoval sílu smrtelný člověk.“ Výsledkem bylo naprosté vítězství. (2Pa 14:8–15)

S Asou se potom setkává prorok Azarjáš a připomíná mu: „Jehova je s vámi, dokud se prokazujete být s ním“ a „jestliže ho opustíte, opustí vás“. Připomíná, že když byl národ odcizen Jehovovi, docházelo v něm ke zhoubným svárům, a nabádá Asu, aby statečně pokračoval ve své činnosti v zájmu čistého uctívání. (2Pa 15:1–7) Asa na to pohotově reaguje a posiluje národ v pravé službě Jehovovi; proto mnoho lidí ze severního království odchází z onoho území, aby se v 15. roce Asovy vlády (963 př. n. l.) připojili k velkému shromáždění v Jeruzalémě. Při tomto shromáždění je uzavřena smlouva obsahující prohlášení, že lid je rozhodnut hledat Jehovu a vykonat trest smrti na těch, kdo tuto smlouvu nebudou zachovávat. (2Pa 15:8–15)

Úklad a válečné tažení proti Baašovi. Izraelský král Baaša se rozhodl, že všem, kdo by se chtěli vrátit do Judy, znemožní návrat tím, že opevní pohraniční město Rama, které leží na hlavní cestě do Jeruzaléma a je od něho nedaleko směrem na S. Tentokrát se Asa řídil buď lidským uvažováním, nebo špatnou radou, nespolehl se výlučně na Jehovu a uchýlil se k diplomacii a ke spikleneckým tahům, aby toto ohrožení odstranil. Vzal chrámové poklady a poklady z královského domu a poslal je jako úplatek syrskému králi Ben-hadadovi I. a chtěl ho přimět k tomu, aby zaútočil na sev. hranici Izraele a tím aby odvedl Baašovu pozornost. Ben-hadad I. tuto nabídku přijal a jeho nájezd na izraelská města na S vedl k tomu, že Baaša přerušil stavební práce a stáhl svá vojska z Ramy. Asa nyní povolal k povinné vojenské službě všechny muže, kteří byli k dispozici v celém judském království, dal odnést všechny Baašovy zásoby stavebního materiálu a použil je při stavění měst Geby a Micpy. (1Kr 15:16–22; 2Pa 16:1–6)

Proto Asu vyhledal jasnozřivec Chanani, který poukázal na to, že Asa byl nedůsledný, když se nespolehl na Boha, ačkoli ho Bůh předtím zachránil před ohromným etiopským vojskem. Upozornil Asu, že „pokud jde . . . o Jehovu, jeho oči se toulají po celé zemi, aby ukázal svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu úplné“. Asa se dopustil pošetilosti, a proto ho budou od této chvíle postihovat války. Asa pokárání nepřijal, protiprávně Chananiho uvěznil a utlačoval i jiné z lidu. (2Pa 16:7–11)

Výrokem ve 2. Paralipomenon 16:1, že Baaša přitáhl proti Judě „ve třicátém šestém roce Asovy vlády“, vznikl určitý problém, protože Baaša začal vládnout ve třetím roce Asovy vlády a vládl jen 24 let, takže jeho vláda skončila asi deset let před  36. rokem Asovy vlády. (1Kr 15:33) Někteří znalci to sice vysvětlují jako písařskou chybu a domnívají se, že jde o 16. nebo o 26. rok Asovy vlády, ale k tomu, aby byly obě zprávy uvedeny do souladu, není nutné předpokládat, že zde došlo k takové chybě. Židovští komentátoři citují Seder Olam, který uvádí, že 36. rok se počítal od vzniku samostatného judského království (997 př. n. l.) a odpovídal 16. roku Asovy vlády (Rechoboam totiž vládl 17 let, Abijáš 3 roky a Asa nyní vládl 16. rok). (Soncino Books of the Bible, Londýn, 1952, ppč k 2Pa 16:1) Tento názor zastával také arcibiskup Ussher. Zdánlivý rozpor mezi výrokem ve 2. Paralipomenon 15:19 o tom, že válka „nenastala až do třicátého pátého [ve skutečnosti patnáctého] roku Asovy vlády“, a výrokem v 1. Královské 15:16, že „mezi Asou a izraelským králem Baašou docházelo k válčení po všechny jejich dny“, tedy může také být vysvětlen tak, že jakmile jednou začalo mezi těmito dvěma králi docházet ke konfliktům, docházelo k nim potom stále, jak předpověděl Chanani. (2Pa 16:9)

Nemoc a smrt. V posledních třech letech svého života trpěl Asa nemocí nohou (mohla to být dna) a nejednal moudře, když usiloval spíše o uzdravení tělesné než o uzdravení duchovní. Když zemřel, dostalo se mu čestného pohřbu a byl pochován v Městě Davidově, v hrobě, který si sám připravil. (1Kr 15:23, 24; 2Pa 16:12–14)

Asa sice někdy jednal nemoudře a neprojevoval duchovní pochopení, ale jeho chyby byly jistě převýšeny jeho dobrými vlastnostmi a tím, že se nedopustil odpadlictví; je považován za jednoho z věrných králů z rodu Judy. (2Pa 15:17) Asova vláda, která trvala 41 let, se více nebo méně překrývala s vládou osmi králů Izraele: Jeroboama, Nadaba, Baašy, Elaha, Zimriho, Omriho, Tibniho (který vládl nad částí Izraele jako vzdorokrál proti Omrimu) a Achaba. (1Kr 15:9, 25, 33; 16:8, 15, 16, 21, 23, 29) Po Asově smrti se stal králem jeho syn Jehošafat. (1Kr 15:24)

2. Syn Levity Elkany a otec Berekjáše, uvedeného mezi lidmi, kteří po návratu z vyhnanství v Babylóně bydleli „v osadách Netofanů“. (1Pa 9:16)