[(patřící) Athéně].

Novodobé hlavní město Řecka a ve starověku nejvýznamnější město té země. Leží na J atické planiny, asi 8 km od Egejského moře; jako námořní přístav slouží Aténám nedaleký Pireus, s nímž bylo v předkřesťanských dobách město spojeno dlouhými, téměř souběžnými hradbami. Zeměpisná poloha Atén v dějinách velmi přispěla k jejich významu. Okolní hory poskytovaly městu přirozenou ochranu a horské průsmyky byly natolik vzdálené, že překvapující útok z pevniny nebyl možný. Také od moře bylo město tak daleko, že nemohlo být napadeno útokem námořního loďstva, ale z města byl do jeho tří přirozených přístavů snadný přístup.

Kulturní a náboženské středisko. Ve vojenském světě sice byly Atény do jisté míry známé jako hlavní město nevelké říše a v pátém století př. n. l. měly pověst silné námořní mocnosti, ale proslavily se především jako středisko řecké vzdělanosti, literatury a umění. Staly se univerzitním městem, jež se hemžilo profesory, lektory a filozofy; byly domovem slavných filozofů, jakými byli například Sokrates, Platón a Aristoteles. Byly tam založeny čtyři filozofické školy, totiž škola filozofie platónské, peripatetické, epikurejské a stoické (Sk 17:18), a v římském období se v nich učili studenti z celé Římské říše.

Atény byly také město velmi pobožné. Apoštol Pavel proto o Atéňanech řekl, že patrně mají „větší bázeň před božstvy než jiní“. (Sk 17:22) Historik Josephus o Atéňanech napsal, že jsou ‚nejzbožnější z Řeků‘. (Proti Apiónovi, II, 130 [12]) Stát vykonával dohled nad náboženstvím a podporoval je tím, že nesl náklady spojené s veřejnými oběťmi, obřady a průvody na počest bohů. Modly byly vidět v chrámech, na veřejných náměstích a na ulicích, a lidé se pravidelně modlili k bohům před zahájením svých sympozií neboli hostin, kterých se zúčastnili vzdělanci, a také před politickými sněmy a sportovními soutěžemi. Atéňané nechtěli žádného z bohů urazit, a proto budovali dokonce i oltáře „Neznámému Bohu“; o tom se zmiňuje Pavel ve Skutcích 17:23. Potvrzuje to zeměpisec Pausaniás, který žil ve druhém století n. l. Vypráví, že když se ubíral do Atén po cestě z přístavu v zátoce u Faléru (po které šel možná po svém příjezdu i apoštol Pavel), povšiml si oltářů „takzvaných Neznámých bohů . . . , pak héróů“. (Cesta po Řecku, I, 1)

Nejstarší dějiny. Město se rozrostlo kolem Akropole, podlouhlého pahorku, který se ze tří stran příkře zvedá do výšky 150 m. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 749) V sedmém století př. n. l. vládla městu rodová šlechta neboli aristokracie, jejíž členové byli známi jako eupatridové. Ti měli výlučnou politickou moc a podléhal jim také Areopag, tehdejší nejvyšší trestní soud. Začátkem šestého století př. n. l. zákonodárce Solón provedl ústavní reformy, které přinesly úlevu chudým a staly se základem demokratické vlády. Demokracie však byla jen pro svobodné občany té země; velkou část obyvatelstva totiž tvořili otroci.

Po vítězstvích nad Peršany v pátém století př. n. l. se Atény staly hlavním městem nevelké říše a ovládaly většinu přímořských oblastí kolem Egejského moře. Jejich vliv a obchodní styky se rozšířily na Z až do Itálie a na Sicílii a na V až na Kypr a do Sýrie. Toto město, v němž vznikla skvělá literární a výtvarná díla, stálo v čele kulturního dění starověkého světa. V té době zde bylo vybudováno mnoho krásných veřejných budov a chrámů, k nimž patřil Parthenón (chrám Athény) a Erechteion, jejichž trosky můžeme v Aténách až dodnes vidět na vrcholku Akropole. Parthenón byl považován za hlavní monumentální stavbu starověkého pohanského náboženství a jeho ozdobou byla 9 m vysoká socha Athény, vyrobená ze zlata a slonoviny.

Tyto krásné hmotné výtvory však Atéňany nijak duchovně nepovznášely. Sloužily totiž k uctívání bohů a bohyň, jež řecká mytologie líčila jako bytosti provádějící všechny druhy nemravných a zločinných skutků, jaké jen lidé znají. Proto v Pavlově době řecký filozof Apollónios kritizoval Atéňany za jejich orgiastické tance při slavnostech na počest Dionýsa (Bakcha) a za to, že s nadšením sledovali prolévání lidské krve při gladiátorských zápasech.

Na konci pátého století př. n. l., v peloponéské válce, Sparťané aténskou říši porazili a tak došlo k jejímu rozpadu; vítězové však z ohledu na kulturní význam Atén ušetřili město úplného zničení. V roce 86 př. n. l. se Atén zmocnili Římané, a tehdy město ztratilo svůj význam jako středisko obchodu. A tak v době, kdy se v Palestině objevil na scéně Ježíš a první křesťané, měly Atény význam především jako město, v němž byly univerzity a filozofické školy.

 Pavlova činnost v Aténách. Kolem roku 50 n. l. Atény navštívil apoštol Pavel při své druhé misionářské cestě. Sila a Timotea zanechal v Beroi a pak je vyzval, aby za ním co nejdříve přišli. (Sk 17:13–15) Zatímco na ně v Aténách čekal, pocítil rozhořčení nad tím, že je ve městě tolik falešných bohů, a začal proto rozmlouvat s lidmi, a to jak v židovské synagóze, tak i na tržišti. (Sk 17:16, 17) Archeologickými výkopy, jež v nedávných letech provedla instituce American School of Classical Studies, bylo toto tržiště neboli agora ležící na SZ od Akropole celé objeveno. Ukázalo se, že agora nebyla jen místem, kde se prováděly obchodní transakce, ale také místem, kde se debatovalo a kde se projednávaly občanské záležitosti. Zpráva ve Skutcích 17:18–21 popisuje Atéňany jako lidi, kteří dychtili po novinkách. O této jejich vlastnosti svědčí i kritika, kterou na adresu svých aténských spoluobčanů pronesl Démosthenés; řekl totiž o nich, že rádi chodí po tržišti a stále se vyptávají: „Co je nového?“

Když byl Pavel na tržišti, epikurejští a stoičtí filozofové ho oslovili a dali najevo podezření, že to je „zvěstovatel cizozemských božstev“. (Sk 17:18) V Římské říši bylo mnoho různých náboženství, ale jak řecký, tak i římský zákon zakazoval zavádění cizích bohů a nových náboženských zvyků, zejména pokud by odporovaly místnímu náboženství. V pořímštěném městě Filipy panovala náboženská nesnášenlivost a Pavel se tam zjevně dostal do těžkostí. (Sk 16:19–24) Ukázalo se, že obyvatelé Atén jsou skeptičtější a snášenlivější než Filipané, ale je zřejmé, že jim přesto dělalo starost, jak by toto nové učení mohlo zapůsobit na bezpečnost státu. Vzali Pavla na Areopag, ale nelze s jistotou říci, zda tam mluvil před soudem, který byl znám jako Areopag. Někteří znalci tvrdí, že v Pavlově době již soud nezasedal na tomto pahorku, ale na agoře.

Pavlovo výmluvné svědectví před těmito vzdělanými Atéňany je příkladem taktnosti a rozlišovací schopnosti. Ukázal jim, že nekáže o nějakém novém božstvu, ale že káže o samotném Stvořiteli nebe a země, a taktně se přitom zmínil o ‚Neznámém Bohu‘, jehož oltář předtím viděl. Citoval dokonce z básně Fainomena od básníka Arata z Kilikie a také z hymnu na Dia od Kleanta. (Sk 17:22–31) Většina posluchačů se sice Pavlovi vysmála, ale někteří Atéňané, mezi nimi i soudce areopagského soudu Dionysios a žena jménem Damaris, se stali věřícími. (Sk 17:32–34)

Je možné, že se Timoteus k Pavlovi v Aténách připojil a potom byl poslán zpět do Tesaloniky; je však pravděpodobnější, že vzkaz o tom, aby podnikl tuto cestu, dostal Timoteus od Pavla ještě v Beroi, a že tedy Pavel zůstal v Aténách bez společníků. Zdá se, že použití množného  čísla v 1. Tesaloničanům 3:1, 2 je způsob obvyklý u autorů a že jej Pavel uplatňuje sám na sebe. (Srovnej 1Te 2:18; 3:6.) Pokud to tak skutečně bylo, potom Pavel odešel z Atén sám a cestoval dále do Korintu, kde se k němu nakonec opět připojili Silas a Timoteus. (Sk 18:5) Je pravděpodobné, že Pavel znovu navštívil Atény při své třetí misionářské cestě (roku 55 nebo 56 n. l.); zpráva totiž uvádí, že tehdy strávil v Řecku tři měsíce. (Sk 20:2, 3)

[Vyobrazení na straně 141]

Dnešní Atény s pohledem na pahorek zvaný Lykabéttos