[vznešený].

Tento titul obdržel Gaius Octavius. Také ho přijímali pozdější římští císařové (Sk 25:21, 25), ale pokud je použit sám o sobě jako jméno, vztahuje se na Octavia, prvního císaře Římské říše.

V září roku 31 př. n. l., 13 let po zavraždění svého prastrýce Julia Caesara, se Octavius ujal moci jako nezpochybňovaný panovník Římské říše. Odmítl tituly „král“ a „diktátor“, ale přijal mimořádný titul „Augustus“, který mu 16. ledna roku 27 př. n. l. udělil senát. Když v roce 12 př. n. l. zemřel  Lepidus, přijal Augustus titul „pontifex maximus“. Jak postupně rostla jeho moc, prováděl vládní reformy, reorganizoval armádu, založil pretoriánskou gardu (Fil 1:13) a vybudoval a opravil mnoho chrámů.

V roce 2 př. n. l. „vyšel od Caesara Augusta výnos, aby byla sepsána celá obydlená země; a všichni lidé cestovali, aby byli sepsáni, každý do svého vlastního města“. (Lk 2:1, 3) Tento výnos vedl k tomu, že se Ježíš narodil v Betlémě a že se tak splnilo biblické proroctví. (Da 11:20; Mi 5:2) Kromě toho, že Augustus vydal tento výnos o soupisu obyvatel kvůli daním a odvodům k vojenské službě, že v některých provinciích jmenoval místodržitele a že rozhodoval o trestu smrti, příliš se do činnosti místních vlád nevměšoval. Zásady jeho politiky, jež byly uplatňovány i po jeho smrti, poskytly židovskému Sanhedrinu dalekosáhlé pravomoci. (Jan 18:31) Tato mírnost ze strany císaře vedla k tomu, že poddaní měli méně příčin ke vzpourám.

Pokud jde o nástupce, Augustus neměl velký výběr. Jeho synovec, dva vnukové, zeť a jeden nevlastní syn zemřeli a zbyl jen jeho nevlastní syn Tiberius. Augustus zemřel 17. srpna roku 14 n. l. (podle juliánského kalendáře 19. srpna), v měsíci, který předtím pojmenoval svým jménem.