Bázeň (strach) v tom smyslu, jak se tento výraz běžně používá, znamená očekávání škody nebo bolesti. Obecně je to nepříjemný pocit, který se vyznačuje znepokojením, děsem nebo neklidem. Avšak mít bázeň (strach) také může znamenat s rozvahou uznávat nebo brát v úvahu cokoli, co může zranit nebo způsobit škodu. Takové uvažování vede k tomu, že člověk projevuje rozumnou opatrnost a uvážlivou prozíravost.

Co je bázeň před Jehovou, kterou bychom měli mít?

Bible ukazuje, že existuje bázeň správná, ale i bázeň nepatřičná. Bázeň tedy může být zdravá a může způsobit, že člověk, který stojí tváří v tvář  nebezpečí, bude postupovat s náležitou opatrností, a tak odvrátí neštěstí, anebo to může být chorobný strach, který ničí naději a oslabuje odolnost nervové soustavy člověka až do té míry, že může způsobit smrt. Bázeň před Bohem je zdravá bázeň; je to posvátná úcta a hluboká uctivost ke Stvořiteli a prospěšný děs, abychom se mu neznelíbili. Tato bázeň (strach), abychom si nepřivodili jeho nelibost, je výsledkem toho, že oceňujeme Boží milující laskavost a dobrotu a přitom si uvědomujeme, že Bůh je Nejvyšším soudcem a Všemohoucím, který má moc potrestat nebo usmrtit ty, kdo ho neposlouchají. (Viz hesla POSVÁTNÁ ÚCTA; DĚS.)

Vhodná bázeň před Jehovou Bohem je nezbytná pro ty, kdo mu chtějí sloužit. Tato hluboká bázeň před Jehovou je „počátek moudrosti“. (Ža 111:10; Př 9:10) Není to chorobný, zhoubný strach; „bázeň před Jehovou je ryzí“. (Ža 19:9) V souladu s tím je tato bázeň definována v Příslovích 8:13 slovy: „Bázeň před Jehovou znamená nenávidět špatné.“ Bázeň člověku zabrání vydat se špatným směrem, protože „v bázni před Jehovou se člověk odvrací od špatného“. (Př 16:6)

Adam a Eva přestali projevovat správnou, zdravou bázeň před Bohem, a proto ho neposlechli. To v nich vyvolalo nepříjemný strach nebo zděšení, které způsobily, že se před Bohem ukryli. Adam řekl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě, ale bál jsem se.“ (1Mo 3:10) Adamův syn Kain cítil podobný strach potom, co zabil svého bratra Abela, a tento strach možná přispěl k tomu, že se rozhodl postavit město. (1Mo 4:13–17)

V dopise Hebrejcům 12:28 jsou křesťané nabádáni, aby měli zbožnou bázeň: „Mějme nadále nezaslouženou laskavost, skrze niž můžeme přijatelně prokazovat Bohu posvátnou službu se zbožnou bázní a s posvátnou úctou.“ Anděl, který letí středem nebe a oznamuje věčnou dobrou zprávu, zahájil své prohlášení slovy: „Bojte se Boha a oslavujte jej.“ (Zj 14:6, 7) Ježíš postavil do kontrastu prospěšnou bázeň před Bohem a strach z člověka, když řekl to, co je zaznamenáno v evangeliu Matouše 10:28: „Nemějte strach z těch, kdo zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši; ale spíše mějte strach z toho, kdo může zahubit duši i tělo v gehenně.“ Ve Zjevení 2:10 křesťanům také radí: „Neboj se toho, co máš vytrpět.“ Opravdová láska k Jehovovi zažene zbabělost a strach z člověka, strach, který vede ke kompromisu.

Správná bázeň však zahrnuje i náležitou úctu k světským autoritám, protože křesťan ví, že kdyby byl od autority spravedlivě potrestán za nějaký zločin, bylo by to nepřímé vyjádření Božího hněvu. (Ří 13:3–7)

Ježíš předpověděl, že v „závěru systému věcí“ bude zemi naplňovat ovzduší strachu. Řekl, že budou „strašlivé úkazy“ a že lidé budou „omdlévat strachem a očekáváním věcí přicházejících na obydlenou zemi“. (Lk 21:11, 26) Zatímco lidé všeobecně budou takto postiženi, Boží služebníci by se měli řídit zásadou, která je vyjádřena u Izajáše 8:12: „Nebudete se bát předmětu jejich strachu.“ Apoštol Pavel vysvětluje: „Vždyť Bůh nám nedal ducha zbabělosti, ale ducha síly a lásky a zdravé mysli.“ (2Ti 1:7)

Moudrý muž, který se hluboce zamýšlel nad lidstvem a který prozkoumal i to, čím se člověk zabývá, i nešťastné události, které ho postihují, řekl: „Všechno bylo vyslechnuto, a závěr věci je: Boj se pravého Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý závazek člověka.“ (Ka 12:13)

Strach zvířat před člověkem. V 1. Mojžíšově 9:2 je slovo „strach“ použito ve spojení se zvířaty. Bůh řekl Noemovi a jeho synům: „Strach z vás a zděšení z vás bude nadále na každém živém zemském tvorovi.“ Během roku, kdy byl Noe se svou rodinou v arše, zvířata, která tam byla zavřena, včetně ptáků, se těchto lidí bála. Jejich strach přispíval k tomu, že zvířata byla ovladatelná. Když tedy po potopě vyšla z archy, Jehova Noema ujistil, že tento strach bude trvat. To je podpořeno zkušenostmi různých lidí. Doktor George G. Goodwin, kurátor oddělení savců v American Museum of Natural History, řekl: „Levhart za běžných okolností člověka nenapadne. Je-li však vydrážděný nebo zraněný, obrátí se proti člověku a bude bojovat.“ Podobné je to i u jedovatých hadů známých svou útočností, například u mamby nebo u kobry královské. Je-li jim dána příležitost, je pravidlem, že se raději od člověka opatrně odplazí, než aby zaútočili. Člověk se zvířaty špatně zacházel, a některá z nich se v důsledku toho stala útočnými tvory. Přesto obecně platí, že onen strach stále působí ve zvířatech jako zábrana, aby neútočila na člověka. To je v souladu s Božím prohlášením v 1. Mojžíšově 1:26–28, že zvířectvo mělo být podřízeno člověku už od doby, kdy byl stvořen.