[majitel; pán].

1. Benjamínovec, uvedený jako čtvrtý syn Jeiela. (1Pa 8:29, 30; 9:35, 36)

2. Rubenovec, jehož syn Beerah byl mezi muži, které zajal asyrský král Tiglat-pileser III. (1Pa 5:5, 6, 26)

3. Město, které patřilo Simeonovcům a bylo enklávou na území Judy; zjevně totožné s městem Baalat-beer a Rama na jihu (nebo v Negebu). (Srovnej 1Pa 4:32, 33 a Joz 19:7–9.)

4. V Písmu je hebrejské slovo baʹʽal použito ve významech: (1) manžel jakožto majitel manželky (1Mo 20:3); (2) majitelé půdy (Joz 24:11, Rbi8, ppč); (3) „majitelé národů“ (Iz 16:8, Rbi8, ppč); (4) „spojenci“ (doslova „majitelé [páni] smlouvy“) (1Mo 14:13, Rbi8, ppč); (5) majitelé neboli vlastníci hmotného majetku (2Mo 21:28, 34; 22:8; 2Kr 1:8, Rbi8, ppč); (6) osoby nebo věci, jež mají něco, co je charakteristické pro jejich povahu, chování, zaměstnání a podobně — například lučištník (doslova „majitel šípů“) (1Mo 49:23), ‚věřitel‘ (doslova „majitel dluhu své ruky“) (5Mo 15:2), ‚ten, kdo je hněvivý‘ (doslova „majitel hněvu“) (Př 22:24), ‚soudní odpůrce‘ (doslova „majitel soudu“) (Iz 50:8, Rbi8, ppč); (7) Jehova (Oz 2:16); (8) falešní bohové (Sd 2:11, 13).

Výrazem hab·Baʹʽal ([ten] Baal) je označován falešný bůh Baal. Výraz hab·Beʽa·limʹ ([ti] Baalové) označuje různá místní božstva, která byla považována za majitele neboli vlastníky určitých míst, jež byla pod jejich vlivem.

V Křesťanských řeckých písmech se výraz „Baal“ vyskytuje jednou, a to v Římanům 11:4, kde před ním v řeckém textu předchází člen he označující ženský rod. Na skutečnost, že v Římanům 11:4 a také v řecké Septuagintě se před jménem „Baal“ uvádí člen pro ženský rod, poukazuje John Newton ve svém pojednání o uctívání Baala: „V hebrejštině je sice mužského rodu, [hab·Baʹʽal], pán, ale v Septuagintě je Baal označen jako [he Baʹal], paní; Oz. ii.8; Sef. i.4 a v Novém zákoně Římanům xi.4. Při nemravném uctívání tohoto androgynického neboli oboupohlavního boha nosili muži při určitých příležitostech ženská roucha, zatímco ženy se objevovaly v mužských oděvech, přičemž máchaly zbraněmi.“ (Ancient Pagan and Modern Christian Symbolism, T. Inman, 1875, s. 119)

V některých obdobích izraelských dějin byl Jehova označován jako „Baal“ v tom smyslu, že byl Majitelem nebo Manželem tohoto národa. (Iz 54:5) Zdá se také, že když Izraelité jednali jako odpadlíci, nesprávně spojovali Jehovu s Baalem. Na tuto skutečnost zjevně poukazuje Ozeášovo proroctví, které říká, že přijde doba, kdy Izrael, až se vrátí ze zajetí, do něhož měl být odveden, bude kajícně nazývat Jehovu „Můj manžel“, a již ho nebude nazývat „Můj majitel“ (‚Můj Baal‘, EP). Kontext naznačuje, že označení „Baal“ a jeho spojení s falešným bohem již nikdy Izraelité nevysloví. (Oz 2:9–17) Zdá se, že hebrejské slovo baʹʽal dostalo negativní vedlejší význam, protože bylo spojováno se zvrhlým uctíváním Baala, a někteří znalci to považují za důvod, proč pisatel Druhé Samuelovy použil jména „Iš-bošet“ a „Mefibošet“ (boʹšet má význam hanba) místo „Ešbaal“ a „Merib-baal“. (2Sa 2:8; 9:6; 1Pa 8:33, 34; viz heslo IŠ-BOŠET.)

Uctívání Baala. Kromě informací získaných z četných biblických zmínek bylo o uctívání Baala známo jen velmi málo, dokud nebylo při vykopávkách v Ugaritu (což je dnešní Ras Šamra na syrském pobřeží naproti sv. cípu ostrova Kypr) objeveno množství náboženských artefaktů a stovky hliněných  tabulek. Mnohé z těchto starých dokumentů, které jsou nyní označovány jako texty z Ras Šamry, jsou považovány za liturgie nebo texty, které vyslovovali ti, kdo se účastnili rituálů při náboženských slavnostech.

V textech z Ras Šamry je Baal (nazývaný také Alijan [přemáhající] Baal) označován jako „Zabul [Kníže], Pán země“ a „Jezdec na oblacích“. To odpovídá skutečnosti, že Baal je znázorňován tak, že drží v pravé ruce kyj nebo palici a v levé ruce stylizovaný blesk zakončený špičkou oštěpu. Je také znázorňován v přilbě s rohy, což naznačuje úzkou spojitost s býkem, symbolem plodnosti.

Od konce dubna do září v Palestině obvykle téměř neprší. V říjnu začínají deště a trvají po celou zimu až do dubna, takže se objeví bujné rostlinstvo. Změny ročních období a účinky, které tyto cyklické změny přinášejí, byly přisuzovány nekonečným sporům mezi bohy. Ukončení dešťů a následující odumírání rostlinstva bylo přisuzováno tomu, že bůh Mot (smrt a vyprahlost) zvítězil nad Baalem (déšť a plodnost) a přinutil Baala uchýlit se do hlubin země. Začátek období dešťů byl považován za důkaz toho, že se Baal probudil k životu. To bylo údajně umožněno tím, že Baalova sestra Anat nad Motem zvítězila a umožnila svému bratrovi Baalovi, aby opět dosedl na svůj trůn. Manželským spojením Baala a jeho manželky, za kterou byla považována Aštoret, byla údajně zajištěna plodnost na budoucí rok.

Kananejci se zabývali zemědělstvím a chovem dobytka a pravděpodobně se domnívali, že určitými předepsanými obřady, jakousi sympatetickou magií, mohou podnítit své bohy, aby jednali podle vzoru, který byl předváděn při jejich náboženských svátcích; předpokládali totiž, že to je nutné k zajištění plodnosti stád a dobré úrody v nadcházejícím roce a k tomu, aby byla odvrácena období sucha, rány v podobě kobylek a jiné pohromy. To, že Baal opět ožil, dosedl na trůn a manželsky se spojil se svou chotí, bylo tedy zjevně oslavováno bezuzdnými rituály plodnosti, které se vyznačovaly nezřízeně zhýralými sexuálními orgiemi.

Bezpochyby každé kananejské město si vybudovalo vlastní svatyni ke cti svého místního Baala–ochránce. Byli jmenováni kněží, kteří měli vést uctívání prováděné jak v těchto svatyních, tak i v mnoha kapličkách, jež stály na blízkých pahorcích označovaných jako výšiny. (Srovnej 2Kr 17:32.) V těchto kapličkách mohly být sochy nebo jiná znázornění Baala, zatímco u oltářů pod širým nebem stály kamenné sloupy (pravděpodobně falické symboly Baala), posvátné kůly znázorňující bohyni Ašeru, a také stojany s kadidlem. (Srovnej 2Pa 34:4–7, viz heslo POSVÁTNÝ KŮL.) Na výšinách sloužili prostituti a prostitutky; kromě toho, že se zde prováděla kultovní prostituce, byly zde dokonce obětovány děti. (Srovnej 1Kr 14:23, 24; Oz 4:13, 14; Iz 57:5; Jer 7:31; 19:5.) Lidé také uctívali Baala přímo na střechách svých domů a často bylo vidět, že odtud stoupá obětní dým pro jejich boha. (Jer 32:29)

Z různých náznaků lze usuzovat, že Baal a jiní bohové a bohyně kananejského panteonu byli v myslích ctitelů spojováni s určitými nebeskými tělesy. Například jeden z textů z Ras Šamry se zmiňuje o přinášení oběti „Královně Šapaš (Slunce) a hvězdám“ a v jiném je zmínka o „slunečním vojsku a zástupu [jemuž patří] den“.

Není tedy bez zajímavosti, že se Bible několikrát zmiňuje ve spojitosti s uctíváním Baala o nebeských tělesech. V biblické zprávě je popsáno odpadlictví izraelského království a uvádí se zde: „Stále opouštěli všechna přikázání Jehovy . . . a začali se klanět celému nebeskému vojsku a sloužit Baalovi.“ (2Kr 17:16) O judském království je uvedeno, že přímo v Jehovově chrámu bylo „náčiní udělané pro Baala a pro posvátný kůl a pro celé nebeské vojsko“. Lidé po celé Judě také „přinášeli obětní dým Baalovi, slunci a měsíci a souhvězdím zvěrokruhu a celému nebeskému vojsku“. (2Kr 23:4, 5; 2Pa 33:3; viz také Sef 1:4, 5.)

Každé území mělo svého Baala. Místní Baal často dostal jméno, z něhož bylo patrné, že je s tím místem spojen. Například Baal z Peoru (Baal-peor), kterého uctívali Moabci a Midianité, byl pojmenován podle hory Peor. (4Mo 25:1–3, 6) Jména těchto místních Baalů byla později metonymicky přenesena i na místa jako taková, například Baal-hermon, Baal-chacor, Baal-cefon a Bamot-baal. Místních Baalů sice bylo mnoho, ale v podstatě, podle oficiálního názoru Kananejců, byl bůh Baal jen jeden.

Jak uctívání Baala ovlivňovalo Izrael?

Z Bible vyplývá, že Baal byl uctíván již v rané době, ačkoli v době patriarchů toto uctívání očividně ještě nebylo tak zvrhlé jako v době, kdy Izraelité vstoupili do Kanaánu. (Srovnej 1Mo 15:16; 1Kr 21:26.) Prvním náznakem toho je skutečnost, že ve výčtu měst je uvedeno město Ašterot-karnajim, pojmenované snad podle Baalovy manželky Aštoret. (1Mo 14:5) Před tím, než Izraelité překročili Rudé moře, bylo možné dohlédnout na Baal-cefon ležící v pustině. (2Mo 14:2, 9) Na hoře Sinaj byl Mojžíš  výslovně varován před obyvateli Kanaánu a dostal příkaz, aby Izraelité strhli jejich oltáře, roztříštili jejich posvátné sloupy a zpodtínali jejich posvátné kůly. (2Mo 34:12–14) Všechno, co souviselo s uctíváním Baala, tak mělo být ze Zaslíbené země vymýceno.

Když Izraelité tábořili na Moabských pláních, král Balak vzal Baláma k Bamot-baalu (což znamená „Baalovy výšiny“), aby viděl ten velký zástup lidí. (4Mo 22:41) Když se Balámovi nepodařilo Izraelity přímo proklít, Balám poradil Balakovi, aby je přilákal k modlářství tím, že je svede k sexuální nemravnosti s modlářkami, které uctívaly boha Baala z Peoru. Tisíce Izraelitů tomuto pokušení podlehly, a tito lidé proto přišli o život. (4Mo 22:1–25:18; Zj 2:14)

Ačkoli Izraelité prožili tak trpkou zkušenost a od Mojžíše a Jozua dostali jednoznačné varování (5Mo 7:25, 26; Joz 24:15, 19, 20), přece když se usazovali v zemi, začali napodobovat ty Kananejce, kteří tam ještě zůstali; dělali to zjevně proto, aby zajistili plodnost pro svůj dobytek a dobrou úrodu. Zároveň předstírali, že uctívají Jehovu. Po smrti Jozua lidé začali hromadně propadat odpadlictví. (Sd 2:11–13; 3:5–8) Udržovali na svých polích oltáře, kůly a jiné věci, které souvisely s uctíváním Baala, a zjevně naslouchali svým kananejským sousedům, kteří jim vysvětlovali, jak se mohou „majiteli“ neboli Baalovi každého kousku půdy zavděčit. Léčkou se pro Izraelity staly také nemravné zvyklosti spojené s uctíváním Baala. Jehova je proto nakonec opustil a vydal je do rukou jejich nepřátel.

Když se však lid k Jehovovi opět vrátil, on je milosrdně vysvobozoval tím, že vzbuzoval soudce, jako byl například Gideon, jehož jméno bylo změněno na Jerubbaal (což znamená „ať Baal právně obhájí [zápolí]“). (Sd 6:25–32; 1Sa 12:9–11) K žádné trvalé reformě však tehdy nedošlo. (Sd 8:33; 10:6) Baal byl uctíván ještě i po době Samuela, ačkoli je napsáno, že na základě Samuelova naléhání lid symboly Baala a Aštoret odstranil a začal sloužit pouze Jehovovi. (1Sa 7:3, 4)

Další zprávy o uctívání Baala sice máme teprve ze závěrečného období Šalomounovy vlády, ale na některých místech v království asi přetrvávalo. Mnoho rozmanitých způsobů uctívání Baala bylo v zemi zavedeno v době, kdy si Šalomoun vzal velké množství pohanských manželek; ty přiměly Šalomouna i své děti, aby sloužili jiným bohům a bohyním, například Aštoret a Molekovi, kteří byli spojeni s uctíváním Baala. (1Kr 11:4, 5, 33; Jer 32:35)

Když se v roce 997 př. n. l. království rozdělilo, Jeroboam zavedl v severním království Izraele, v Danu a Betelu, uctívání telete. Místní uctívání Baala bylo prováděno současně s uctíváním telete, stejně jako v Judě bylo zdánlivě prováděno pravé uctívání v Jeruzalémě, zatímco v celé zemi byl zároveň uctíván Baal. (1Kr 14:22–24)

Za dnů krále Achaba (asi v letech 940–920 př. n. l.) byl v Izraeli zaveden odlišný Baalův kult, totiž uctívání Melkarta, tyrského Baala. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 532) Achab uzavřel manželský svazek s dcerou tyrského krále, který se jmenoval Etbaal (což znamená „s Baalem“). Etbaalova dcera Jezábel pak s sebou do Izraele přinesla tento kult, který byl silnější, a přivedla také mnoho kněží a sloužících. (1Kr 16:31–33) Na hoře Karmel nakonec došlo ke slavné rozhodující zkoušce síly mezi Jehovou a Baalem.

Baal byl považován za majitele oblohy, jeho ctitelé ho pokládali za dárce dešťů a plodnosti, a pravděpodobně  právě proto Elijáš v Jehovově jménu nařídil, aby nastalo sucho. (1Kr 17:1) Když sucho trvalo již tři roky a šest měsíců a ukázalo se, že Baal není schopen sucho ukončit a tak vyslyšet všechny ty úpěnlivé prosby, které k němu bezpochyby vznášeli jeho kněží a ctitelé, Elijáš svolal k hoře Karmel všechen lid; měli zde být svědky velké zkoušky, která měla ukázat, kdo je pravý Bůh. Zkouška vedla k pokoření Baalových ctitelů a 450 Baalových proroků bylo pobito. Pak začalo pršet; sucho skončilo, a to zásahem Jehovy, ne Baala. (1Kr 18:18–46; Jk 5:17)

Achabův syn a nástupce Achazjáš dále sloužil Baalovi. (1Kr 22:51–53) Po něm nastoupil na trůn Achazjášův bratr Jehoram. Zpráva říká, že sice odstranil Baalův posvátný sloup, který udělal jeho otec, ale že se dále držel uctívání telete. (2Kr 3:1–3)

Později (kolem roku 905 př. n. l.) byl za krále pomazán Jehu. Ten pomstil vraždu Jehovových proroků tím, že zabil Jezábel a pobil ty, kdo patřili k domu jejího manžela Achaba. Pod záminkou, že se bude konat „slavnostní shromáždění pro Baala“, byli pak svoláni do Samaří všichni Baalovi ctitelé. Potom byli na Jehuův příkaz všichni pobiti. Posvátné kůly byly spáleny a posvátný sloup a Baalův dům byly strženy. Dům byl vyhrazen pro veřejný záchod. Zpráva uvádí, že tak „Jehu vyhladil Baala z Izraele“. (2Kr 10:18–28) Alespoň na nějaký čas tedy bylo uctívání Baala potlačeno. Nakonec však Jehova připustil, aby se právě kvůli uctívání Baala dostalo desetikmenné království Izraele do vyhnanství. (2Kr 17:16–18)

V Judě zůstal Baalův kult zjevně hluboce zakořeněný, ačkoli král Asa usiloval o to, aby předměty, které se při něm používaly, byly odstraněny. (2Pa 14:2–5) Když Achab provdal Atalju, dceru, kterou měl s Jezábel, za Jehorama, sedmého judského krále, byl pod jejím zhoubným vlivem tyrský kult Baala zaveden do královské rodiny v Judě. Ani těmi reformami, které provedl na začátku své vlády Ataljin vnuk, král Jehoaš, ani těmi, které později provedl král Ezekjáš, se nepodařilo odstranit uctívání Baala natrvalo. (2Kr 11:18; 18:4) Ezekjášův syn Manasse znovu vystavěl právě ty výšiny, které předtím zničil jeho otec. (2Kr 21:3) Zdá se, že se uctíváním Baala poskvrnila většina judských králů, ale Manasse pěstoval tento zvrhlý kult mimořádně silně. (2Kr 21:9–11) Později král Manasse uskutečnil reformu a jeho vnuk, král Josijáš, provedl rozsáhlou čistku, ale návrat k čistému uctívání přesto nebyl trvalý. Toto rozsáhlé znečištění falešným uctíváním mělo za následek trest — národ se ocitl ve vyhnanství a země byla zpustošena. (2Pa 33:10–17; 2Kr 23:4–27; Jer 32:29)

Jeremjáš, který působil jako prorok od doby Josijášovy až do babylónského vyhnanství, veřejně odsoudil Izrael za to, že se snížil k uctívání Baala; přirovnal Izrael k cizoložné manželce, která se oddává prostituci pod každým bujným stromem a na každém vysokém místě, cizoloží s kameny a se stromy a na Jehovu, ‚manželského vlastníka‘ lidu, zapomíná. (Jer 2:20–27; 3:9, 14) O tom, že by Izraelité uctívali Baala, když vyhnanství v Babylóně skončilo a Židé se vrátili do Palestiny, nenacházíme v Bibli žádnou zmínku.

[Vyobrazení na straně 150]

Znázornění Baala. Každé místo, kde byl tento bůh uctíván, mělo svého vlastního Baala