[zmatek].

1. Pozdější jméno Bábelu. Toto slavné město leželo na Eufratu na pláních Šinar, asi 870 km vých. od Jeruzaléma a asi 80 km již. od Bagdádu. Zříceniny Babylóna se rozkládají na rozlehlém území, které má tvar trojúhelníku. Některé pahorky jsou roztroušeny i mimo toto území. Tell Babil (Mudželibe) v sev. části trojúhelníku stále nese jméno starověkého města; leží asi 10 km sv. od Hilly v Iráku. (Viz hesla  BABYLÓN č. 2; ŠINAR.)

Babylón ležel na obou březích Eufratu. Byl obklopen dvojím systémem zdí a díky nim byl zdánlivě nedobytný.

Vnitřní hradby byly postaveny z nepálených cihel a skládaly se ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi byla 6,5 m. Tloušťka vnější zdi, která stála o 7 m dál, byla přibližně 3,5 m. Tyto zdi byly posíleny obrannými věžemi, které je měly zpevnit také konstrukčně. Ve vzdálenosti asi 20 m před vnější zdí bylo jakési nábřeží postavené z pálených cihel spojených asfaltem. Před touto zdí byl také vodní příkop, který byl v sev. a již. části města propojen s Eufratem. Příkop jednak sloužil k zásobení města vodou a jednak poskytoval ochranu před nepřátelskými vojsky. Z babylónských listin vyplývá, že do vnitřní části města bylo možné vstoupit osmi branami. Z nich byly dosud objeveny a vykopány čtyři brány.

Vnější hradby vých. od Eufratu přistavěl Nebukadnecar II. (ten, který zničil Šalomounův chrám). Bylo tak ohrazeno velké území pláně směrem na S, na V a na J, aby tam v případě války mohli utéci lidé žijící nedaleko. Tyto vnější hradby se také skládaly ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi postavené z nepálených cihel byla asi 7 m; zeď byla posílena obrannými věžemi. Před ní, ve vzdálenosti přibližně 12 m, stála vnější zeď z pálených cihel, která byla sestavena ze dvou částí navzájem spojených věžemi. Tloušťka jedné části byla téměř 8 m a tloušťka přilehlé části byla asi 3,5 m.

Konce vnějších hradeb spojil Nabonid tím, že podél vých. břehu řeky postavil zeď. Tato zeď byla přibližně 8,5 m široká, také měla věže a 3,5 m široké nábřeží.

Řecký historik Hérodotos, který žil v 5. století př. n. l., napsal, že Eufrat byl po obou březích lemován souvislým nábřežím, které bylo od vlastního města odděleno zdmi s 25 branami. Podle Hérodota byly městské zdi 90 m vysoké, 26,5 m široké a přibližně 95 km dlouhé. Zdá se však, že jeho údaje o Babylónu jsou nadsazené. Archeologické důkazy svědčí o tom, že rozloha Babylóna byla mnohem menší a že vnější hradby musely být mnohem kratší a nižší. Nebyl nalezen žádný důkaz, který by potvrzoval existenci nábřeží lemujícího přímo záp. břeh řeky.

Ulice, které vedly městem, začínaly v branách masivních zdí. Hlavní třída Procesí byla vydlážděna a zdi podél ní byly zdobeny lvy, draky a býky, symboly uctívaných bohů. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 323) Nebukadnecar II. opravil a zvětšil starý palác a asi 2 km směrem na S postavil letní palác. Postavil také velkou terasovitou stavbu s klenutými oblouky, známou jako „visuté zahrady Semiramidiny“ a proslavenou jako jeden z „divů světa“.

 Tato rozlehlá metropole, která se rozkládala na obou březích Eufratu, byla světovým obchodním a průmyslovým centrem. Babylón nebyl pouze důležitým střediskem výroby, ale byl také výchozím bodem pro obchod mezi východními a západními národy, a to jak po souši, tak i po moři. Babylónské loďstvo tedy mělo přístup do Perského zálivu a do dalekých moří.

Dějiny. Babylón založil Nimrod, který žil ve druhé polovině třetího tisíciletí př. n. l., a udělal z něj hlavní město první politické říše v dějinách lidstva. Když nastal zmatek v dorozumívání, výstavba tohoto města se náhle zastavila. (1Mo 11:9) Přicházely a zase odcházely další generace těch, kdo znovu chtěli město vybudovat. Chammurabi ho zvětšil, opevnil a udělal z něj hlavní město Babylónské říše pod vládou Semitů.

Babylón se v době nadvlády asyrské světové velmoci účastnil různých bojů a povstání. Když se potom druhá světová mocnost rozpadla, Chaldejec Nabopalasar založil kolem roku 645 př. n. l. novou babylónskou dynastii. Nabopalasarův syn Nebukadnecar II., který Babylón obnovil a který městu dopomohl k jeho největší slávě, se chvástal: „Není tohle Velký Babylón, který jsem sám vystavěl?“ (Da 4:30) Této slávě se Babylón jakožto hlavní město třetí světové velmoci těšil až do noci 5. října 539 př. n. l. (podle gregoriánského kalendáře), kdy podlehl dobyvačným médo-perským vojskům pod velením Kýra Velikého.

Té osudné noci se ve městě Babylón konala hostina, kterou pro svých tisíc šlechticů uspořádal Belšacar. Nabonid tam nebyl přítomen, takže neviděl zlověstný nápis na omítnuté zdi: „MENE, MENE, TEKEL a PARSIN.“ (Da 5:5–28) Po porážce od Peršanů se uchýlil do města Borsippa na JZ. V Babylóně však té noci 5. října 539 př. n. l. byl Jehovův prorok Daniel a oznámil význam nápisu na zdi. Muži  z Kýrova vojska ve svých táborech u zdánlivě nedobytných babylónských zdí nespali. Tu noc měli velmi mnoho práce. Kýrovi ženisté použili vynikající strategii a odvedli mohutnou řeku Eufrat z jejího toku, který procházel městem Babylón. Peršané potom postupovali říčním korytem, dostali se nahoru přes břehy řeky, pronikli branami u nábřeží a tak město překvapivě dobyli. Rychle procházeli ulicemi a zabíjeli každého, kdo kladl odpor, dobyli palác a usmrtili Belšacara. A bylo po všem. Za jedinou noc Babylón padl a tak skončila staletí nadvlády Semitů. Babylón se dostal pod nadvládu Árijců a Jehovovo prorocké slovo se vyplnilo. (Iz 44:27; 45:1, 2; Jer 50:38; 51:30–32; viz VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 325; heslo KÝROS.)

Od toho památného roku 539 př. n. l. začalo město Babylón upadat, a tak začala blednout i jeho sláva. Dvakrát se Babylón vzbouřil proti perskému panovníkovi Dareiovi I. (Hystaspisovi) a při druhém povstání byl zničen. Částečně obnovené město se vzbouřilo proti Xerxovi I. a bylo vypleněno. Z Babylóna chtěl udělat hlavní město své říše Alexandr Veliký, ale v roce 323 př. n. l. náhle zemřel. V roce 312 př. n. l. město dobyl Níkátor a velkou část stavebního materiálu, který v něm byl, dopravil k břehům Tigridu; chtěl ho totiž využít na stavbu nového hlavního města své říše, Seleukie. Město Babylón a židovská komunita však přetrvaly až do počátku křesťanské éry, a to bylo důvodem, proč apoštol Petr, jak uvádí ve svém dopise, Babylón navštívil. (1Pe 5:13) Z nápisů, které tam byly nalezeny, vyplývá, že babylónský chrám boha Bela stál ještě v roce 75 n. l. Město patrně přestalo existovat přibližně ve čtvrtém století n. l. Stalo se pouhými ‚kupami kamení‘. (Jer 51:37)

Z Babylóna se dodnes dochovaly jen pahorky a trosky, skutečná pustina. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 324) V knize Archaeology and Old Testament Study se píše: „Tyto četné zříceniny, z nichž přes práci, kterou odvedl Koldewey, byla vykopána pouze malá část, byly v uplynulých stoletích značně pleněny kvůli stavebnímu materiálu. To částečně vysvětluje, proč většina tohoto území nyní poskytuje obraz tak chaotického nepořádku, že to silně připomíná proroctví Iza. xiii. 19–22 a Jer. l. 39 f.; dojem bezútěšnosti je dále zesílen vyprahlostí, která je příznačná pro velkou část území, kde se tyto zříceniny nacházejí.“ (D. W. Thomas, ed., Oxford, 1967, s. 41)

Náboženství. Babylón byl velmi nábožným místem. Vykopávky a starověké texty ukazují, že tam existovalo více než 50 chrámů. Hlavním bohem tohoto říšského města byl Marduk, který je v Bibli nazýván Merodak. Někteří učenci se domnívají, že za boha Marduka byl prohlášen Nimrod, ale názory na ztotožňování bohů s určitými lidmi se liší. V náboženství Babylóna zaujímaly významné místo také trojice božstev. Do jedné z trojic, kterou tvořili dva bohové a jedna bohyně, patřil Sin (bůh měsíce), Šamaš (bůh slunce) a Ištar; ti byli považováni za vládce zvěrokruhu. A další trojici zase tvořili ďáblové Labartu, Labasu a Ahhazu. Všude bylo vidět projevy modlářství. Babylón byl skutečně „země rytých soch“, oplzlých ‚hnojných model‘. (Jer 50:1, 2, 38)

 Babylóňané věřili v nesmrtelnost lidské duše. (The Religion of Babylonia and Assyria, M. Jastrow, jr., 1898, s. 556)

Ve snaze zjistit pomocí hvězd, jaká je budoucnost člověka, rozvinuli Babylóňané astrologii. (Viz heslo ASTROLOGOVÉ.) Magie, kouzelnictví a astrologie hrály v jejich náboženství významnou roli. (Iz 47:12, 13; Da 2:27; 4:7) Po babylónských bozích bylo pojmenováno mnoho nebeských těles, například planet. Věštění přetrvalo jako základní složka babylónského náboženství až do dnů Nebukadnecara, který ho využíval při svém rozhodování. (Ez 21:20–22)

Dávný nepřítel Izraele. O Babylónu je v Bibli mnoho zmínek. První z nich je zpráva v 1. Mojžíšově o původním městě Bábelu. (1Mo 10:10; 11:1–9) „Úřední oděv ze Šinaru“ byl součástí kořisti, kterou vzal Achan v Jerichu. (Joz 7:21) Obyvatelé Babylóna a dalších území byli po pádu severního království Izraele v roce 740 př. n. l. přivedeni na jeho území, aby nahradili zajaté Izraelity. (2Kr 17:24, 30) Ezekjáš udělal tu chybu, že poslům z Babylóna ukázal poklady svého domu; tyto poklady a také některé Ezekjášovy ‚syny‘ Babylóňané později vzali do Babylóna. (2Kr 20:12–18; 24:12; 25:6, 7) Do Babylóna byl jako zajatec odveden také král Manasse (716–662 př. n. l.); pokořil se však, a Jehova ho proto znovu dosadil na trůn. (2Pa 33:11) Král Nebukadnecar odnesl do Babylóna cenné náčiní z Jehovova domu a také odvedl tisíce zajatců. (2Kr 24:1–25:30; 2Pa 36:6–20)

V Křesťanských řeckých písmech se píše o tom, že Jekonjáš (Jehojakin), který byl do Babylóna odveden jako vězeň, byl spojovacím článkem v rodové linii vedoucí k Ježíšovi. (Mt 1:11, 12, 17) Z Babylóna psal apoštol Petr svůj první kanonický dopis. (1Pe 5:13; viz heslo PETR [DOPISY].) „Babylónem“ bylo myšleno město na Eufratu, a ne Řím, jak tvrdí někteří znalci.

Viz heslo VELKÝ BABYLÓN.

2. Jménem svého hlavního města, Babylón, byla také označována Babylónská říše, která se rozkládala v dolní Mezopotamské nížině. (MAPA, sv. 2, s. 321)

Historikové někdy Babylónii dále dělí na severní část, kterou nazývají Akkad, a na jižní část, kterou označují Sumer nebo Chaldea. Toto území bylo v Bibli původně označeno jako ‚země Šinar‘. (1Mo 10:10; 11:2; viz heslo ŠINAR.) Později, když vládnoucí panovníci udělali z Babylóna své hlavní město, začala být tato země známa jako Babylónie. Vzhledem k tomu, že moc byla někdy v rukou chaldejských dynastií, byla tato země označována také jako „země Chaldejců“. (Jer 24:5; 25:12; Ez 12:13) Ke starověkým městům v Babylónii patřil Adab, Akkad, Babylón, Borsippa, Erek, Kiš, Lagaš, Nippur a Ur. Babylónská říše sahala samozřejmě až za hranice Babylónie; zabírala Sýrii a Palestinu a rozkládala se až k hranici Egypta.

Přibližně v první polovině osmého století př. n. l. panoval v Babylónii asyrský král Tiglat-pileser III. (Pul). (2Kr 15:29; 16:7; 1Pa 5:26) Později se stal králem Babylóna Chaldejec jménem Merodak-baladan, ale po dvanácti letech byl svržen Sargonem II. Senacherib, který byl nástupcem Sargona II., zažil další babylónskou vzpouru pod vedením Merodak-baladana. Když se Senacherib v roce 732 př. n. l. neúspěšně pokusil dobýt Jeruzalém, poslal Merodak-baladan k judskému Ezekjášovi zplnomocněnce, možná proto, aby požádal o pomoc proti Asýrii. (Iz 39:1, 2; 2Kr 20:12–18) Senacherib později Merodak-baladana vypudil a sám se korunoval za panovníka nad Babylónem; toto postavení si udržel až do své smrti. Jeho syn Esar-chaddon znovu Babylón vybudoval. Babylóňané se opět sjednotili kolem Nabopalasara a ustanovili ho za krále. Byl prvním králem novobabylónské dynastie, která přetrvala až do dnů Belšacara. Tato dynastie, od Nabopalasarova syna Nebukadnecara až po Belšacara, je v biblickém proroctví znázorněna jako zlatá hlava sochy, kterou Nebukadnecar viděl ve svém snu (Da 2:37–45), a v jednom Danielově nočním vidění je znázorněna lvem, který má orlí křídla a srdce člověka. (Da 7:4)

Tato nová chaldejská dynastie si v roce 632 př. n. l. za pomoci spojenců, Médů a Skytů, podrobila Asýrii. Nejstarší Nabopalasarův syn Nebukadnecar (II.) porazil v bitvě u Karkemiše v roce 625 př. n. l. egyptského faraóna Neka a ve stejném roce se ujal vlády. (Jer 46:1, 2) Za Nebukadnecara byl Babylón ‚zlatým pohárem‘ v Jehovově ruce, pohárem, kterým Jehova vylil své rozhořčení nad nevěrnou Judou a Jeruzalémem. (Jer 25:15, 17, 18; 51:7) V roce 620 př. n. l. donutil Nebukadnecar Jehojakima, aby platil tribut, ale přibližně po třech letech se Jehojakim vzbouřil. V roce 618 př. n. l., což byl třetí rok, kdy byl Jehojakim poplatným panovníkem, vytáhl Nebukadnecar proti Jeruzalému. (2Kr 24:1; 2Pa 36:6) Jehojakim však zemřel dříve, než ho mohli Babylóňané zajmout. Jehojakin, který nastoupil na trůn po svém otci, se rychle vzdal a v roce 617 př. n. l. byl společně s dalšími příslušníky přední společenské vrstvy odveden do zajetí v Babylóně. (2Kr 24:12) Po něm byl na judský trůn dosazen Sedekjáš, ale i on se vzbouřil. V roce 609 př. n. l. Babylóňané  znovu oblehli Jeruzalém a v roce 607 př. n. l. nakonec prolomili jeruzalémské hradby. (2Kr 25:1–10; Jer 52:3–12) Rok 607 př. n. l., kdy byl zpustošen Jeruzalém, byl významným rokem vzhledem k počítání času, kdy Jehova, Svrchovaný Panovník, dá královskou moc vládci celého světa, kterého sám vybere. (Viz heslo USTANOVENÉ ČASY NÁRODŮ, Začátek ‚pošlapávání‘.)

Byla nalezena klínopisná tabulka, na níž je zmínka o tažení proti Egyptu v 37. roce Nebukadnecarovy vlády (588 př. n. l.). Jedná se možná o tu situaci, kdy se mocný Egypt dostal pod nadvládu Babylóna, jak to zřejmě v roce 591 př. n. l. předpověděl prorok Ezekiel. (Ez 29:17–19) Nebukadnecar II. nakonec v říjnu roku 582 př. n. l. zemřel — po 43 letech vlády, kdy si porobil mnoho národů a v samotné Babylónii uskutečnil rozsáhlý stavební program. Jeho následníkem se stal Avíl-Marduk (Evil-merodak). Tento nový panovník projevil laskavost zajatému králi Jehojakinovi. (2Kr 25:27–30) O vládě Neriglisara, který byl zřejmě Evil-merodakovým následníkem, a o Labaši-Mardukovi se toho ví jen málo.

Obšírnější historické informace existují o Nabonidovi a jeho synu Belšacarovi, kteří v době, kdy Babylón padl, zřejmě panovali jako spoluvládci.

Nyní už se na válečné tažení vydávají Médové a Peršané pod velením Kýra Velikého, aby ovládli Babylónii a stali se tak čtvrtou světovou velmocí. V noci 5. října 539 př. n. l. (podle gregoriánského kalendáře) byl Babylón dobyt a Belšacar byl zabit. Kýros v prvním roce své vlády po dobytí Babylóna vydal známý výnos, na základě kterého se skupina 42 360 mužů a kromě nich i mnoha otroků a profesionálních zpěváků mohla vrátit do Jeruzaléma. Přibližně o 200 let později perská nadvláda nad Babylónem skončila, když Babylón v roce 331 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký. Asi v polovině druhého století př. n. l. ovládli Babylónii Parthové, jimž vládl král Mithradatés I.

V Babylónii byly prosperující židovské komunity, a proto tam Petr, apoštol pro Židy, odešel a odtud také napsal nejméně jeden ze svých inspirovaných dopisů. (Ga 2:7–9; 1Pe 5:13) V těchto východních komunitách vytvořili židovští vůdci Babylónský targum, který je také znám jako Targum Onkelos, a pořídili řadu opisů Hebrejských písem. Jedním z nejdůležitějších východních nebo babylónských textů je Petrohradský kodex proroků z roku 916 n. l., v němž je spojena jak východní (babylónská), tak i západní (tiberiadská) verze.

[Mapa na straně 156 a 157]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Starověký Babylón

nové město

kanál

letní palác

Ištařina brána

visuté zahrady

městský palác

zikkurat

říční brána

říční zeď

Eufrat

vnitřní systém zdí

kanál

Nebukadnecarův vnější systém zdí

kanál