O bankéřích a o bance, která za uložené peníze vyplácí úrok, se ve svých podobenstvích o talentech a o minách zmínil Ježíš. (Mt 25:27; Lk 19:23) Italské slovo banca, z něhož bylo české slovo banka odvozeno, má význam lavice nebo pult. Podobně i řeckým slovem traʹpe·za, které bývá překládáno jako banka, byl doslova míněn „stůl“ (Mt 15:27) nebo, v souvislosti s finančními operacemi, například operacemi směnárníků, pult na peníze. (Mt 21:12; Mr 11:15; Jan 2:15)

Zmínka o bankéři (řec. tra·pe·zeiʹtes), který přijímá vklady a vyplácí úroky, ukazuje, že se jedná o větší operaci, než jakou obvykle prováděl finanční makléř (řec. ker·ma·ti·stesʹ) nebo směnárník (kol·ly·bi·stesʹ). K hlavním operacím směnárníka totiž patřilo měnit místní měnu za měnu cizí a mince větší hodnoty měnit za mince hodnoty menší; za každou takovou službu dostal určitý poplatek. (Viz heslo SMĚNÁRNÍK.) Někteří z těchto lidí možná vykonávali i bankovní činnost, tedy přijímali vklady, poskytovali půjčky, i když v jiných případech tyto finanční transakce prováděli lidé bohatí, například obchodníci a majitelé velkých nemovitostí.

Důkazy o takové bankovní činnosti pocházejí zjevně už z doby Abrahama, protože starověcí Sumerové v zemi Šinar měli „překvapivě složitý systém půjčování a ukládání peněz a poskytování akreditivů“. (The Encyclopedia Americana, 1956, sv. III, s. 152) V Babylóně a podobně později i v Řecku bankovní činnosti probíhaly v blízkosti náboženských chrámů, jejichž posvátnost poskytovala podle názoru lidí určitou ochranu před útoky zlodějů.

Základem hospodářství izraelského národa bylo zemědělství, a proto tam finančních podniků bylo zapotřebí podstatně méně než v takových obchodních střediscích, jakými byl Babylón, Tyros a Sidon. V 5. Mojžíšově 23:19 je přijímání úroku z půjčky, která byla poskytnuta jinému Izraelitovi, odsouzeno, ale zdá se, že to platilo hlavně v případech, kdy byly peníze půjčeny lidem v nouzi a lidem, kteří zchudli. (Srovnej 2Mo 22:25; 3Mo 25:35–37; 2Kr 4:1–7.) Přípustné naproti tomu bylo vyžadovat úrok z půjčky poskytnuté Neizraelitovi. (5Mo 23:20) Lidé si často dávali své cenné věci do úschovy k důvěryhodným  osobám (2Mo 22:7), ale jiní, jako například lenivý otrok z Ježíšova podobenství, je raději zakopávali do země. (Mt 25:25; srovnej Mt 13:44.) Tento zvyk je doložen velkým množstvím cenných věcí a mincí, které v biblických zemích vykopali archeologové a zemědělci.

Někteří Izraelité, kteří se vrátili z Babylóna do judské země, byli odsouzeni za to, že na své bratry, kteří byli v nouzi, uplatňovali tvrdé bankovní metody a jako zástavu vymáhali jejich domy, půdu, vinice, a dokonce i jejich děti a účtovali dvanáctiprocentní roční úrokovou sazbu (jednu setinu za měsíc). Ti dlužníci, kteří nebyli schopni své dluhy splatit, tak přišli o svůj majetek. (Ne 5:1–11) Takové nestoudné jednání však nemělo za následek to, že by přijímání úroků bylo všeobecně odsouzeno; vyplývá to z pozdějšího Ježíšova výroku, z něhož je patrný souhlas s použitím kapitálu ke zvětšení jmění. (Viz heslo ÚROK.)