V řeckém slovu barʹba·ros je opakováním „bar bar“ vyjádřena představa koktání, breptání nebo nesrozumitelné řeči; výrazem „barbar“ tedy Řekové původně označovali cizince, především člověka, který mluvil odlišným jazykem. Tehdy to neznamenalo, že by to byl člověk necivilizovaný, který by neměl uhlazené, dobré způsoby, a tento výraz nevyjadřoval ani nevraživé pohrdání. Označení „barbar“ sloužilo především k odlišení lidí neřeckého původu od Řeků, podobně jako označení „pohané“ odlišuje Nežidy od Židů. Tito lidé neřeckého původu proti tomu neměli žádné námitky a označení „barbaři“ nepociťovali jako urážku. Někteří židovští spisovatelé, mezi nimi i Josephus, toto označení pro sebe uznávali (Židovské starožitnosti, XIV, 187 [x, 1]; Proti Apiónovi, I, 58 [11]); Římané používali označení barbaři sami na sebe, dokud sami nepřijali řeckou kulturu. Ve svém dopise Římanům tedy Pavel použil označení ‚Řekové i barbaři‘ právě v tomto rámcovém významu, bez negativního zabarvení. (Ří 1:14)

Hlavním činitelem, který odděloval Řeky od světa barbarů, byl jejich jazyk; toto označení se tedy vztahovalo především na ty, kdo nemluvili řecky — jako byli například obyvatelé Malty, jejichž jazyk nebyl s řečtinou příbuzný. V tomto případě je v Překladu nového světa výraz barʹba·roi přeložen podle smyslu, a to slovním spojením „lidé mluvící cizím jazykem“. (Sk 28:1, 2, 4) Ve svém pojednání o daru jazyků Pavel dvakrát použil označení barʹba·ros („cizinec“) na toho, kdo mluví nesrozumitelným jazykem. (1Ko 14:11; viz také Kol 3:11.) Podobně je výraz barʹba·ros použit i v řecké Septuagintě v Žalmu 113:1 (114:1 v hebrejském znění a v českých překladech) a u Ezekiela 21:36 (21:31 v některých českých překladech).

Řekové považovali svůj jazyk a svou kulturu za nadřazené všem ostatním, ale jejich nepřátelé se k nim chovali urážlivě, a proto označení „barbar“ postupně získalo hanlivý vedlejší význam, který je všeobecně známý.