[syn Timaiův (což znamená „ctěný“)].

Slepý žebrák, kterému Ježíš vrátil zrak. Bartimaios a jeho blíže neurčený společník seděli u Jericha, když kolem nich procházel Ježíš a zástup lidí. Bartimaios se vyptával, proč je takový ruch, a když mu to řekli, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Druzí mu ostře říkali, aby mlčel, ale on volal tím více. Když ho Ježíš zavolal, tento muž odhodil svůj svrchní oděv, spěchal k Pánovi a úpěnlivě prosil, aby mu byl vrácen zrak. Ježíš poznal, že ten muž má víru, byl pohnut lítostí a Bartimaia uzdravil; ten jej pak následoval a oslavoval Boha. (Mr 10:46–52; Mt 20:29–34; Lk 18:35–43)

Marek a Matouš ve svém líčení této události říkají, že k ní došlo, když Ježíš ‚vycházel z Jericha‘, ale Lukáš říká, že „se [Ježíš] přibližoval k Jerichu“. (Mt 20:29; Mr 10:46; Lk 18:35) Někteří znalci se domnívají, že se zde pojednává o dvou různých událostech. Joseph P. Free o tom píše: „Archeologie však vnesla do této zdánlivé nesrovnalosti nové světlo. Začátkem dvacátého století n. l. (1907–1909)  prováděl v Jerichu vykopávky Ernest Sellin z Německé orientální společnosti. Při těchto vykopávkách se ukázalo, že v Ježíšově době bylo Jericho dvojměstem . . . Staré židovské město bylo vzdálené asi jednu míli od města římského. Ve světle těchto důkazů je tedy možné, že Matouš mluví o židovském městě, z něhož Kristus vyšel, zatímco Lukáš mluví o městě římském, do kterého Kristus ještě nedošel. K setkání se slepým Bartimaiem a k jeho uzdravení tedy došlo, když byl Kristus na cestě mezi starým a novým městem.“ (Archaeology and Bible History, 1964, s. 295)