Označení „behemot“, jež se objevuje u Joba 40:15, bývá považováno za (1) odvozeninu od egyptského slova, které znamená „vodní skot“, (2) slovo pravděpodobně asyrského původu, jež znamená „netvor“ a (3) zdůrazněné množné číslo hebrejského slova behe·mahʹ (zvíře; domácí zvíře), jež se chápe tak, že znamená „velké zvíře“ nebo „ohromné zvíře“. V řecké Septuagintě je hebrejské slovo behe·móthʹ přeloženo slovem the·riʹa (divoká zvířata). Je však zřejmé, že jde pouze o jedno zvíře. Popis behemota totiž není popisem několika tvorů, ale pouze jednoho. Obecně se za tohoto tvora považuje hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius). Řada biblických překladů (Bo, ČB-Hč, EP, JB, Rbi8) používá k označení tvora, o němž Bůh mluvil, slovo „hroch“, a to v hlavním textu či v poznámkách pod čarou.

Hroch je ohromný savec se silnou, prakticky neosrstěnou kůží, který obývá řeky, jezera a močály. Vyznačuje se krátkýma nohama, ohromnými čelistmi a velkou hlavou, která údajně může vážit až jednu tunu. Stisk čelistí je tak silný, že jediným kousnutím hroch dokáže prorazit pancíř krokodýla. Vzrostlý jedinec může být 4 až 5 m dlouhý a vážit až 3600 kg. Hroch žije obojživelným způsobem života a navzdory svým ohromným rozměrům se umí ve vodě i na souši poměrně rychle pohybovat. Živí se měkkými vodními rostlinami, trávou, rákosem a křovinami. Do svého žaludku, který má obsah 150 až 190 l, každý den přijme více než 90 kg potravy.

Hroší kůže je zvláště na břiše mimořádně tuhá, a je proto odolná proti všem mechanickým poškozením, která by si mohl hroch přivodit tím, jak vleče své břicho přes zbytky stromů a přes kameny, jež bývají v říčních korytech. Nozdry má hroch výhodně umístěny na vrcholu čenichu a oči má vysoko na hlavě; díky tomu může dýchat i pozorovat okolí a přitom zůstat téměř zcela ponořený. Když se hroch ponoří, dokáže uši a nozdry uzavřít zvláštními chlopněmi. Jestliže při spánku dosáhne oxid uhličitý v krvi hrocha určité hladiny, zvíře se samovolně vynoří, nadechne se čerstvého vzduchu a opět se ponoří.

Hroši kdysi žili ve většině velkých jezer a řek Afriky, ale lidé je lovili tak intenzívně, že z mnoha oblastí hroši vymizeli a na S od kataraktu v Chartúmu (Súdán) se údajně nevyskytují vůbec. Ve starověku mohl být hroch běžným zvířetem dokonce i v řece Jordán. Uvádí se totiž, že v různých částech Palestiny byly nalezeny hroší kosti a zuby.

Slova ve 40. kapitole knihy Job poskytují živý obraz tohoto obrovského savce, označeného slovem behemot. Je o něm řečeno, že je býložravec. (V. 15) Zdrojem jeho ohromné síly a energie jsou jeho boky a svalové úpony jeho břicha, tedy svaly zad a břicha. (V. 16) Ocas behemota je jako cedr. Jelikož tlustý ocas hrocha je poměrně krátký, měří asi 46 až 51 cm, pravděpodobně je tomu třeba rozumět tak, že zvíře umí svůj ocas vztyčit přímo nahoru nebo s ním kývat tak, jako se kýve strom. „Jeho stehenní šlachy jsou propletené“, takže svalová vlákna a svalové úpony jeho stehen jsou spleteny jako silná lana. (V. 17) Kosti jeho nohou jsou silné jako „měděné trubky“, a jsou proto schopné nést velkou váhu těla. Kosti a žebra jsou jako pruty z tepaného železa. (V. 18) Verš 20 naznačuje, že behemot spotřebuje ohromné množství potravy, a ve verších 21 a 22 je zmínka o tom, že odpočívá pod trnitými cicimky nebo se skrývá v močálu ve stínu topolů. I když se řeka vyleje z břehů, tento tvor nepodléhá panice, protože dokáže mít hlavu stále nad vodou a plavat proti valícímu se živlu. (V. 23) Jehova se Joba zeptal: ‚Jelikož je behemot tak silný a úžasně vyzbrojený, byl by nějaký člověk tak smělý, aby se proti němu postavil a pokusil se probodnout mu hákem nos?‘ (V. 24)