[z akkadštiny, znamená „ochraňuj jeho život“; nebo možná „[kéž] Bel ochraňuje krále“].

Prvorozený syn Nabonida a v posledních letech Babylónské říše Nabonidův spoluvládce. V biblické zprávě se o něm zmiňuje pouze prorok Daniel. To, že Belšacar byl ‚babylónským králem‘, kritikové Bible dlouho popírali. (Da 5:1, 9; 7:1; 8:1) Mezitím však archeologické doklady v podobě starověkých textů prokázaly, že biblická zpráva je historicky přesná.

U Daniela 5:2, 11, 18, 22 je jako „otec“ Belšacara označován Nebukadnecar, a Belšacar je zde označen jako Nebukadnecarův ‚syn‘. Kniha Nabonidus and Belshazzar (R. P. Dougherty, 1929) uvádí, že Belšacarovou matkou byla pravděpodobně Nitokris, a ta že byla dcerou Nebukadnecara (II). Pokud to odpovídá skutečnosti, byl Nebukadnecar Belšacarovým dědem. (Viz 1Mo 28:10, 13, kde je označení „otec“ použito podobně.) Někteří znalci však nepovažují důkazy o takovém příbuzenství za zcela přesvědčivé. Je možné, že Nebukadnecar byl Belšacarovým „otcem“ jen se zřetelem k trůnu, protože byl jako král jeho předchůdcem. Podobně označovali Asyřané jako „syna Omriho“ jednoho z Omriho nástupců. (Viz heslo OMRI č. 3.)

Potvrzují světské dějiny úlohu Belšacara jakožto babylónského panovníka?

Klínopisná tabulka datovaná do roku, kdy po Avíl-Mardukovi (Evil-merodakovi) nastoupil na babylónský trůn Neriglisar, se ve spojitosti s jakousi finanční transakcí zmiňuje o jistém „Belšacarovi, hlavním úředníkovi krále“. Není vyloučeno, že se tato zmínka vztahuje na Belšacara, o němž pojednává  Bible. V roce 1924 byla uveřejněna zpráva o rozluštění starověkého klínopisného textu, který byl označen jako „Hanopis na Nabonida“. Tento text přinesl cenné informace, které jasně dosvědčují, že Belšacar zastával v Babylóně královské postavení, a vysvětlují, jak se stal Nabonidovým spoluvládcem. O tom, že Nabonid ve třetím roce své vlády dobyl město Tema, úryvek tohoto textu říká: „Svěřil ‚Tábor‘ svému nejstaršímu (synovi), prvorozenému [Belšacarovi], oddíly všude v zemi podřídil jeho (velení). Nechal (všechno) být, svěřil kralování jemu a sám [Nabonid] se vydal na dlouhou cestu, (vojenské) síly Akkadu pochodovaly s ním; obrátil se k Temě (hluboko) na západě.“ (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 313; viz také „Královské knihy“ staré Mezopotámie, J. Prosecký, 1995, s. 148–149.) Od třetího roku vlády Nabonidovy měl tedy Belšacar zcela jistě královskou moc a tato událost pravděpodobně odpovídá době, kterou Daniel označuje jako ‚první rok babylónského krále Belšacara‘. (Da 7:1)

V jiném dokladu, v Nabonidově kronice, nacházíme údaj o sedmém, devátém, desátém a jedenáctém roce Nabonidovy vlády. Uvádí se zde: „Král (byl) v Temě, (zatímco) princ, důstojníci a jeho armáda (byli) v Akkadu [Babylónii].“ (Assyrian and Babylonian Chronicles, A. K. Grayson, 1975, s. 108) Je zřejmé, že Nabonid za své vlády trávil většinu času mimo Babylón, a ačkoli se svého postavení svrchovaného panovníka nevzdal, svěřil svému synu Belšacarovi administrativní pravomoc, aby jednal za jeho nepřítomnosti. Svědčí o tom celá řada textů, které byly objeveny ve starověkých archivech a z nichž je patrné, že Belšacar měl královská výsadní práva a vydával příkazy a nařízení. Z některých dokladů vysvítá, že Belšacar vyřizoval záležitosti, jimiž by se za normálních okolností zabýval — jakožto svrchovaný panovník — Nabonid, kdyby byl přítomen. Belšacar však zůstal pouze druhým panovníkem říše, a proto mohl Danielovi nabídnout jen to, že bude v království „jako třetí“. (Da 5:16)

Je pravda, že úřední nápisy titulují Belšacara „korunní princ“, zatímco v Danielově knize je uveden s titulem „král“. (Da 5:1–30) Z jednoho archeologického objevu v sev. Sýrii vysvítá pravděpodobný důvod. V roce 1979 byla při vykopávkách nalezena socha, která představovala panovníka starověkého Gozanu, a to v životní velikosti. Na jeho rouchu byly dva nápisy, jeden v asyrštině a druhý v aramejštině — v jazyce, v němž je napsána zpráva o Belšacarovi v Danielově knize. Mezi oběma téměř shodnými nápisy je jeden význačný rozdíl: text v říšské asyrštině říká, že to je socha „místodržitele Gozanu“. Text v aramejštině, v jazyce místního lidu, jej označuje titulem „král“.

Archeolog a znalec jazyků Alan Millard proto píše: „Ve světle babylónských pramenů a nových textů nalezených na této soše lze považovat za zcela normální, že takové neoficiální záznamy, jako je kniha Danielova, označují Belšacara jako ‚krále‘. Jednal jako král, jako zástupce svého otce, ačkoli podle zákona snad králem nebyl. Přesné rozlišení by v příběhu, o němž vypráví Daniel, bylo nepodstatné a matoucí.“ (Biblical Archaeology Review, květen/červen 1985, s. 77)

Od mužů, kteří měli v Babylónii nejvyšší moc, se očekávalo, že budou vzorem v uctívání bohů. Ze šesti klínopisných textů, které podávají zprávu o událostech z 5. až 13. roku Nabonidovy vlády, vysvítá, že Belšacar oddaně uctíval babylónská božstva. V Nabonidově nepřítomnosti jednal Belšacar jako král; z dokladů je patrné, že k chrámům v Ereku a Sipparu přinesl jako oběť zlato, stříbro a zvířata, a choval se tedy způsobem, který odpovídal jeho královskému postavení.

Konec Belšacarovy vlády. Pátá kapitola Danielovy knihy vypráví, že v noci 5. října roku 539 př. n. l. (podle gregoriánského kalendáře; to znamená 11. října podle kalendáře juliánského) pořádal Belšacar velkou hostinu pro tisíc svých šlechticů. (Da 5:1) Babylón byl tehdy ohrožen vojsky Peršana Kýra a jeho spojence Dareia Médského. Podle líčení židovského historika Josepha (který cituje zprávu Babylóňana Béróssa) se Nabonidus uchýlil do Borsippy, když předtím v bitvě s médo-perským vojskem utrpěl porážku. (Proti Apiónovi, I, 150–152 [20]) To by znamenalo, že v samotném Babylóně zůstal jako panující král Belšacar. To, že se pořádala hostina, když město bylo ve stavu obležení, není nic tak neobvyklého, jestliže si uvědomíme, že Babylóňané důvěřivě považovali městské hradby za nedobytné. Historikové Hérodotos a Xenofón také  uvádějí, že město bylo bohatě zásobeno, a neobávalo se proto nedostatku. Podle Hérodotova líčení panovala té noci ve městě slavnostní nálada, tančilo se a lidé se veselili.

Během hostiny si Belšacar — již pod vlivem vína — dal přinést nádoby z jeruzalémského chrámu, aby z nich pil on i jeho hosté a jeho manželky a konkubíny a aby přitom vzdávali chválu babylónským bohům. Je zřejmé, že pohanský král si nedal tyto nádoby přinést proto, že by neměli z čeho pít, ale že to byl z jeho strany vědomý projev pohrdání, jímž chtěl potupit Jehovu, Boha Izraelitů. (Da 5:2–4) Byl to projev vyzývavosti vůči Jehovovi, jehož inspirovaná proroctví předpovídala pád Babylóna. Zdá se, že Belšacar pohlížel na nepřátelské obklíčení lehkomyslně, ale nyní byl těžce otřesen, když se náhle objevila ruka a začala něco psát na stěnu královského paláce. S třesoucími se koleny povolal všechny své mudrce, aby mu podali výklad napsaného poselství, ale ti to nedokázali. Zpráva ukazuje, že mu pak královna dala dobrou radu, když mu doporučila Daniela a řekla o něm, že výklad by mohl poskytnout on. (Da 5:5–12) Někteří znalci se domnívají, že „královna“ nebyla Belšacarova manželka, ale jeho matka, snad Nebukadnecarova dcera Nitokris. Daniel pod inspirací vysvětlil význam zázračně sděleného oznámení a předpověděl, že Babylón podlehne Médům a Peršanům. Rouhání, jehož se Belšacar dopustil tím, že nádoby určené pro uctívání Jehovy použil k oslavě bohů, kteří nic nevidí, nic neslyší a nic nevědí, letitý prorok odsoudil, ale Belšacar přesto dodržel své slovo a udělil Danielovi postavení třetího panovníka království, jež bylo odsouzeno k zániku. (Da 5:17–29)

Belšacar tu noc nepřežil. Byl zabit, když v noci 5. října roku 539 př. n. l. Babylón padl; tehdy totiž, jak uvádí Nabonidova kronika, „vojsko Kýra (II.) vstoupilo bez boje do Babylóna“. (Assyrian and Babylonian Chronicles, s. 109, 110; viz také Da 5:30.) Smrtí Belšacara a tím, že se Nabonid zjevně Kýrovi vzdal, Novobabylónská říše skončila. (Viz hesla KÝROS; NABONID.)

[Vyobrazení na straně 181]

Válec z babylónského chrámu; je na něm jmenován král Nabonid a jeho syn Belšacar